IV.ÚS 3395/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., toho času ve vazbě ve Vazební věznici Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Lucií Hořeňovskou, advokátkou, sídlem Sinkulova 38/2, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. srpna 2025 č. j. 14 To 300/2025-32 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 1. srpna 2025 č. j. 3 Nt 402/2025-13, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že soudy porušily jeho základní práva zaručená především v čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.


II.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

2. Stěžovatel je trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. j) trestního zákoníku, kterého se měl na své manželce dopustit v lednu 2025.

3. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") vzal stěžovatele do vazby usnesením ze dne 6. 5. 2025, a to na základě naplnění dvou zákonných důvodů ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu (tzv. útěková vazba) a § 67 písm. b) trestního řádu (tzv. koluzní vazba).

4. Na začátku srpna 2025 okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že se stěžovatel ponechává ve vazbě ze stejných důvodů podle § 67 písm. a), b) trestního řádu; zároveň nepřijal písemný slib stěžovatele, nabídku převzetí záruky, dohled probačního úředníka a nabídku peněžité záruky jako náhradu za vazbu.

5. Okresní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že dosud zjištěné skutečnosti nadále zakládají podezření, že se stěžovatel stíhaného trestného činu dopustil. Při výslechu z července 2025 stěžovatel nově připustil, že na notebooku vytvořil a následně vytiskl dopis na rozloučenou psaný jménem jeho manželky, což je v přímém rozporu s jeho dosavadním postojem a výpověďmi (bod 8). Byl to totiž stěžovatel, kdo dopis policii předal s tím, že jej měl nalézt; k okolnostem vzniku dopisu se tedy vyjadřuje až nyní (v reakci na důkazy ohledáním notebooku a výpisem telekomunikačního provozu mobilních telefonů). Byť se stěžovatel pokoušel objasnit důvod svého počínání, jeho vysvětlení se jeví jako nelogické, až absurdní (body 9 a 10). Ani z provedených výpovědí svědků nevyplynuly okolnosti svědčící pro záměr poškozené spáchat sebevraždu (bod 11). Naopak, na igelitovém pytli, který měla poškozená přetažený přes hlavu, a plastové láhvi v autě, kde bylo nalezeno její tělo, byly zjištěny otisky prstů pouze stěžovatele, ale nikoliv poškozené. V jejím těle nadto byla zjištěna psychofarmaka, která ovšem na rozdíl od stěžovatele neužívala (bod 8).

6. Podle okresního soudu stran útěkové vazby dále existuje obava, že by stěžovatel mohl uprchnout či se skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání a očekávanému trestu. V případě odsouzení stěžovateli hrozí trest odnětí svobody se spodní hranicí 15 roků, případně až nejpřísnější doživotní trest. Stěžovatel se přitom již mohl podrobně seznámit s velmi silnými nepřímými důkazy o spáchání trestného činu; zároveň má reálné finanční prostředky, aby mohl uprchnout, skrývat se a vyhnout se očekávaným následkům trestního stíhání (bod 12). Prodloužení koluzní vazby bylo podle okresního soudu odůvodněné, neboť stěžovatel v době po vzetí do vazby působil na důležitou svědkyni (svou přítelkyni a milenku): dával jí instrukce ohledně výpovědi prostřednictvím dopisu zaslaného přes jeho spoluvězně (což bylo zjištěno na základě výslechu tohoto spoluvězně) a s ohledem na stávající komunikaci a snahy stěžovatele existuje obava, že bude působit na další důležité svědky [bod 14].

7. Stěžovatel následně proti usnesení okresního soudu brojil stížností, kterou Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Zákonné důvody vazby podle něj byly naplněny.


III.
Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel tvrdí, že soudy neústavně rozhodly o jeho ponechání ve vazbě, neboť zákonné podmínky pro prodloužení vazby nebyly splněny. Napadená rozhodnutí jsou založena na svědectví spoluvězně, které je nevěrohodné a vnitřně rozporné; soudy naopak v rozporu s judikaturou Ústavního soudu opomněly vypořádat důkazy a argumenty svědčící ve prospěch stěžovatele. Z výpovědi spoluvězně nelze bezpečně dovodit skutečné působení stěžovatele na svědky či jiné maření objasňování trestného činu, tím méně pozitivní zjištění ve smyslu § 72a odst. 3 trestního řádu (tj. prokázaný fakt, nikoli pouhé podezření).

9. Přítelkyně stěžovatele výslovně popřela, že by dopis od spoluvězně (který dobrovolně předala policii) obsahoval jakýkoliv vzkaz od stěžovatele. Ona sama na dopis nereagovala a další písemnost neobdržela. Dopis byl datován dne 15. 6. 2025 a podle razítka pošty odeslán dne 16. 6. 2025. Spoluvězeň ovšem tvrdil, že ještě před svým odchodem z vazby stihl stěžovateli zaslat prostřednictvím "koně" reakci jeho přítelkyně, a to přesto, že již dne 13. 6. 2025 byl přemístěn z cely nad stěžovatelem a během několika dnů eskortován do jiné věznice, tzn., že od poloviny června 2025 nemohl být se stěžovatelem v žádném kontaktu. Jakmile obhájce stěžovatele začal spoluvězni při výslechu klást otázky, svědek znervózněl, začal být emocionální, chtěl využít práva odepřít výpověď a žádal přítomnost advokáta. V průběhu výslechu několikrát změnil počet i pořadí domnělých dopisů a různě upravoval líčený obsah komunikace. Jeho tvrzení jsou nevěrohodná a nelogická; soudy se přitom s namítanými rozpory nevypořádaly a nevyjádřily se k časové ose, celoživotní drogové závislosti svědka, poštovnímu razítku, výpovědi přítelkyně stěžovatele a nevyhověly ani návrhu vyslechnout dalšího spoluvězně, který se stěžovatelem sdílel společnou celu. Soudy přitom ani nehodnotily, zda údajný obsah dopisu mohl mít skutečný vliv na další průběh řízení. Přítelkyně stěžovatele nadto již byla vyslechnuta v přípravném řízení v květnu 2025, pozdější jednání stěžovatele proto nemohlo naplnit zákonné podmínky pro prodloužení koluzní vazby [v tomto ohledu stěžovatel odkazoval na nález ze dne 22. 5. 2008 sp. zn. I. ÚS 734/08 (N 100/49 SbNU 479)].

10. Rovněž důvod útěkové vazby soudy odůvodnily nepřezkoumatelně a svévolně. Soudy "nadhodnotily" obecnou hrozbu vysokého trestu a naopak nezohlednily individuální poměry a charakter stěžovatele. Podle judikatury Ústavního soudu hrozba vysokého trestu nemůže obstát jako jediný důvod pro trvání útěkové vazby. Útěkovou vazbu lze použít pouze za účelem zamezení reálného rizika, že obviněný či obžalovaný uprchne, nebo se bude skrývat. Soudy v napadených rozhodnutích neuvedly jediný argument, který by ukazoval na potenciální útěk nebo motiv stěžovatele se skrývat, přesto je jeho vazba dál prodlužována. Stěžovatel na svou obranu tvrdil existenci vazeb na rodinu, polnosti, příslušnou obec, vyjádřil rovněž vůli nevzdalovat se z místa bydliště, aby mohl pomoci rodině s prací v zemědělství. Stěžovatel v minulosti necestoval; s ohledem na to, že jeho děti přišly o matku, je třeba důvody vazby pečlivěji zkoumat.


IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a přípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou.

V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Každé vazební rozhodnutí zasahuje do osobní svobody obviněného, která představuje v demokratickém právním státě klíčovou hodnotu. V obecné rovině však institut vazby a ponechání ve vazbě představují zásah ústavním pořádkem předvídaný. Protiústavním se stane, pokud trestní soudy opřou svá rozhodnutí o nezákonný vazební důvod, zvolí takový důvod, který je v příkrém rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo je odůvodní bez opory v konkrétních skutečnostech (viz např. nález ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 170/25, bod 19).

13. K ochraně základních práv včetně osobní svobody je povolána celá soudní soustava (čl. 4 Ústavy). Je tak především úkolem obecných soudů, aby při znalosti všech okolností a souvislostí případu, důkazní situace, jakož i stadia, ve kterém se věc nachází, posoudily, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení nelze dosáhnout jinak (nález ze dne 6. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 5/24, bod 18). Do rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zasahuje zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy ústavního pořádku [nález ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2086/14 (N 170/74 SbNU 469)].

14. Nyní posuzovaná rozhodnutí vůči právě popsanému ústavněprávnímu standardu obstojí. Ústavní soud shledal, že trestní soudy založily napadená rozhodnutí na dvou zákonných důvodech vazby [§ 67 písm. a), b) trestního řádu] a své závěry dostatečně - a nikoliv svévolně či jinak ústavně excesivně - odůvodnily.

15. Především krajský soud věrohodnost tvrzení spoluvězně stran koluzního jednání stěžovatele podrobně hodnotil: Zaprvé, vzal v úvahu, že si lze stěží představit, jak by si sám spoluvězeň bez potřebných informací od stěžovatele zjistil jméno a adresu stěžovatelovy přítelkyně. Zadruhé, při hodnocení věrohodnosti výpovědi přítelkyně stěžovatele přihlédl k tomu, že ona sama se pokusila komunikovat se stěžovatelem prostřednictvím jeho obhájkyně (str. 14 a 15 usnesení krajského soudu). Z ústavního hlediska pak nelze nic vytknout závěru, že nechtěl-li stěžovatel přítelkyni ovlivňovat, aby setrvala na své již provedené výpovědi, mohl jí poslat dopis úřední cestou. Krajský soud přitom zdůraznil reálné riziko, že stěžovatel bude dál působit na svědky, kteří dosud vyslechnuti nebyli (především z okruhu jeho rodiny) [str. 15 tamtéž]. Zároveň uvedl, že další navržené důkazy není nutné při vazebním rozhodování provádět: považoval je totiž za nadbytečné (str. 16 a 17 tamtéž).

16. Trestní soudy se obdobně ústavně souladně zabývaly i důvodností prodloužení útěkové vazby a nezaložily svá rozhodnutí pouze na pouze na hrozbě vysokým trestem (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 170/25). Vzaly v úvahu nejen, že stěžovateli skutečně hrozí uložení vyššího nepodmíněného trestu odnětí svobody nad hranici 15 let, ale rovněž zohlednily širší přístup stěžovatele k trestnímu stíhání. Z dosavadního dokazování vyplynulo, že stěžovatel orgánům činným v trestním řízení od počátku neobjasnil svoji úlohu při vzniku údajného dopisu na rozloučenou, což spíše naznačuje snahu jeho jednání zakrýt a "naaranžovat" sebevraždu poškozené (bod 10 usnesení okresního soudu; str. 17 usnesení krajského soudu). Soudy zároveň zohlednily skutečnost, že stěžovatel disponuje dostatečnými finančními prostředky a že se obava z útěku mohla v průběhu trestního stíhání zesílit s ohledem na provedené dokazování, které pro stěžovatele dosud vyznívá nepříznivě (bod 12 usnesení okresního soudu; str. 17 usnesení krajského soudu).

17. Z ústavního hlediska konečně obstojí i závěr krajského soudu, podle kterého s ohledem na charakter trestné činnosti, její mimořádně vysokou společenskou škodlivost a s přihlédnutím k osobnosti stěžovatele, nebyl prostor pro uložení mírnějších opatření namísto vazby. Jak ostatně krajský soud uvedl, existující důvod vazby podle § 67 písm. b) trestního řádu možnost nahrazení vazby jiným opatřením vylučuje (viz str. 18 usnesení krajského soudu).

18. Lze shrnout, že napadená rozhodnutí trestních soudů Ústavní soud nepovažuje za ústavně excesivní ve výše uvedeném smyslu judikatury Ústavního soudu. Skutečnost, že by Ústavní soud sám existenci důvodů vazby případně hodnotil či odůvodnil jinak, důvod pro jeho výjimečný zásah do činnosti trestních soudů nezakládá.

19. Nad rámec dosud uvedeného lze zdůraznit, že soudy v napadených rozhodnutích rozhodovaly o prvním prodloužení vazby stěžovatele. Podle tzv. doktríny zesílených důvodů (zjednodušeně řečeno) musí argumenty pro omezení osobní svobody obstát v čase, a to podle pravidla: čím déle vazba trvá, tím přesvědčivější a konkrétnější argumenty pro její zachování musí existovat (viz nález ze dne 6. 8. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1563/25, bod 22 a judikatura tam uvedená). Budou-li tedy soudy potenciálně rozhodovat o dalším prodloužení vazby stěžovatele, nesmí dosavadní odůvodnění vazby pouze mechanicky zopakovat, ale musí velmi pečlivě posoudit, zda skutečné riziko ovlivňování svědků (především přítelkyně a rodinných příslušníků stěžovatele) a skutečné riziko útěku stěžovatele i nadále existují s ohledem na běh času.


VI.
Závěr

20. Protože Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2025


Josef Fiala v. r.
předseda senátu