CRITES A RABINOVITZ proti České republice

Rozhodnutí ze dne 25. září 2025 ve věci č. 30632/23 – Crites a Rabinovitz proti České republice

Výbor páté sekce Soudu jednomyslně odmítl jako zjevně neopodstatněnou stížnost, v níž stěžovatelé namítali, že jim Ústavní soud odepřel právo na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že se věcně nezabýval jejich ústavní stížností směřující proti rozhodnutí soudů nižších stupňů z důvodu nevyčerpání dostupných opravných prostředků.

I.    Skutkové okolnosti

Stěžovatelé se občanskoprávní žalobou domáhali náhrady za bezdůvodné obohacení z důvodu nadměrného užívání podílu na nemovitosti, kterou spoluvlastnili s žalovaným. Soudy dvou stupňů žalobu zamítly. Stěžovatelé napadli rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu („OSŘ“). Dovolání dle Nejvyššího soudu nesplňovalo formální náležitosti stanovené v § 241a odst. 1 až 3 OSŘ, protože stěžovatelé neuvedli, které z kritérií přípustnosti definovaných v § 237 OSŘ považují za splněné a z jakého důvodu. Nejvyšší soud – přestože to nebylo z procesního hlediska nutné vzhledem k tomu, že stěžovatelé neuvedli relevantní kritéria přípustnosti – poskytl rozsáhlé vysvětlení, proč dovolání nemohlo být považováno za přípustné. Následnou ústavní stížnost stěžovatelů Ústavní soud odmítl. Učinil tak s odkazem na svůj plenární nález sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle něhož neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením práva na spravedlivý proces.  V dané věci konstatoval, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pokud brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, protože tento soud řádně odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné bez věcného přezkumu, což stěžovatelé ve své ústavní stížnosti nijak nenapadli. Ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím obecných soudů nižších stupňů Ústavní soud odmítl pro nepřípustnost z důvodu nevyčerpání procesních prostředků, které zákon k ochraně jejich práv připouští, jelikož stěžovatelé tato rozhodnutí řádně nenapadli před Nejvyšším soudem.

II.  Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy

Stěžovatelé namítali, že bylo porušeno jejich právo na přístup k Ústavnímu soudu, protože věcně nepřezkoumal jejich námitky proti rozhodnutí soudů nižší instance.

a)  Obecné zásady

Soud odkázal na shrnutí obecných zásad ohledně práva na přístup k vyšším soudům ve věci Zubac proti Chorvatsku. Připomněl, že právo na přístup k soudu není absolutní a může být omezeno. Tato omezení však nesmí narušit samotnou podstatu tohoto práva. Omezení nebudou slučitelná s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pokud nesledují legitimní cíl a neexistuje přiměřený vztah mezi použitými prostředky a cílem, kterého má být dosaženo (č. 40160/12, rozsudek velkého senátu ze dne 5. dubna 2018, § 76–86).

b)  Použití těchto zásad na projednávanou věc

Soud připomněl, že po rozsudku Adamíček proti České republice (č. 35836/05, rozsudek ze dne 12. října 2010), a vzhledem k určité nekonzistenci judikatury Ústavního soudu ohledně výkladu pravidla o vyčerpání dostupných prostředků, vydalo plénum Ústavního soudu dne 28. listopadu 2017 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 („plenární stanovisko“). Plenární stanovisko uvádí, že pokud dovolání v souladu s § 241a odst. 2 OSŘ neuvádí, na základě kterého z důvodů uvedených v § 237 OSŘ má být považováno za přípustné, následné odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem z důvodu formálních vad nepředstavuje porušení práva na soudní ochranu. V takových případech má být následná ústavní stížnost proti rozhodnutí nižších soudů odmítnuta pro nevyčerpání dostupných opravných prostředků podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a Ústavní soud má posuzovat pouze to, zda bylo odmítnutí dovolání ze strany Nejvyššího soudu oprávněné.

Toto pravidlo, přestože omezuje přístup k Ústavnímu soudu, není dle Soudu samo o sobě neslučitelné s Úmluvou. Jeho cílem je totiž zajistit řádné fungování soudnictví tím, že zabrání přetížení Ústavního soudu případy, které mohl vyřešit Nejvyšší soud, pokud by bylo podáno řádné dovolání splňující všechny formální požadavky. Dále proto Soud zkoumal, zda způsob, jakým Ústavní soud pravidlo aplikoval, byl přiměřený tomuto cíli, a zda byl předvídatelný.

Co se týče odmítnutí ústavní stížnosti v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, Soud poznamenal, že stěžovatelé ve své ústavní stížnosti nevznesli žádné námitky proti tomuto rozhodnutí a nijak nezpochybnili způsob, jakým bylo jejich dovolání posouzeno. Ústavní soud tedy neměl jinou možnost než považovat ústavní stížnost v této části za zjevně neopodstatněnou.

Ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů nižší instance byla ústavní stížnost stěžovatelů odmítnuta jako nepřípustná pro nevyčerpání dostupných opravných prostředků, jak předpokládá plenární stanovisko. Na základě plenárního stanoviska si stěžovatelé, kteří byli zastoupeni advokátem, měli být vědomi své povinnosti podat takové dovolání, které splňuje všechny formální požadavky stanovené příslušnými ustanoveními OSŘ, a zejména důsledků nesplnění této povinnosti pro posouzení následné ústavní stížnosti. Požadavek řádně vyčerpat dovolání před podáním ústavní stížnosti nelze mít za nepředvídatelný.

Soud uznal tvrzení stěžovatelů, že řádně podali dovolání, které Nejvyšší soud neodmítl z důvodu formálních vad. Soud v tomto ohledu připustil, že stěžovatele mohlo zmást rozsáhlé odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, které přesahovalo jeho procesní povinnosti v daném případě, a skutečnost, že Nejvyšší soud odmítl jejich dovolání jako nepřípustné, aniž by rozlišil – jak předpokládá plenární stanovisko – mezi dvěma situacemi uvedenými v § 243c odst. 1 OSŘ. První situací se rozumí odmítnutí dovolání čistě z formálních důvodů, tj. pro nesplnění formálních požadavků. Druhou situací je pak případ, kdy Nejvyšší soud po věcném přezkumu dospěje k závěru, že důvody přípustnosti dovolání nebyly splněny. Soud nicméně konstatoval, že z textu rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že případ stěžovatelů představoval první uvedenou situaci.

S ohledem na svou judikaturu v této oblasti (Trevisanato proti Itálii, č. 32610/07, rozsudek ze dne 15. září 2016, § 32–47) Soud dospěl k závěru, že za daných okolností nelze mít za to, že rozhodnutí Ústavního soudu představovalo přepjatý formalismus v podobě nepřiměřeně přísné aplikace procesních pravidel, která by neoprávněně omezovala přístup stěžovatelů k Ústavnímu soudu.

Soud proto stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.