II.ÚS 201/25 #2

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně Veroniky Křesťanové a Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ivana S. (jedná se pseudonym), zastoupeného JUDr. Ing. Václavem Chumem, LL.M., advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2024, č. j. 8 Tdo 800/2024-515, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2024, č. j. 12 To 3/2024-403, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 29. 11. 2023, č. j. 63 T 9/2023-352, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Klíčovou otázkou v posuzované věci je způsob hodnocení důkazů v trestním řízení s důrazem na otázku nutnosti provedení znaleckého posudku ke zhodnocení věrohodnosti nezletilé poškozené.

3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 63 T 9/2023, shledán vinným pod bodem 1. zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, pod bodem 2. přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 trestního zákoníku, pod bodem 3. přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl dále uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu, notebooku a paměťové karty specifikovaných ve výroku rozsudku, jakož i ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě. Stěžovateli byla podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost nahradit nezletilé poškozené, dceři stěžovatele, Kateřiny S. (jedná se o pseudonym) způsobenou nemajetkovou újmu za způsobené duševní útrapy ve výši 50 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel se shora uvedených trestných činů dopustil stručně řečeno tím, že se ve svém bydlišti ve společně obývaném domě pro svoje sexuální uspokojení v přesně nezjištěném počtu případů jazykem dotýkal genitálií své nezletilé dcery a v přesně nezjištěném počtu případů po své dceři vyžadoval manipulaci se svým pohlavním orgánem, kdy v dané chvíli byla jmenovaná svěřena jeho dozoru a péči (skutek pod bodem 1.); opatřil si a záměrně přechovával ve svém notebooku nejméně 52 fotografií charakteru dětské pornografie zobrazujících děti zcela zjevně mladší patnácti let, převážně dívky nízkého věku, v polohách vyzývavě předvádějících obnažené pohlavní orgány a v pozicích skutečného nebo předstíraného pohlavního styku nebo při felaci mužského pohlavního orgánu (skutek pod bodem 2.); ve svém bydlišti zneužil dítě, svou nezletilou dceru Kateřinu S., kterou měl v dané chvíli pod svým dozorem a ve své péči, tak, že ji aranžoval do vyzývavých póz s obnaženými genitáliemi, manipuloval prsty své ruky s jejími genitáliemi a v průběhu toho pořídil a uchoval za pomocí svého mobilního telefonu nejméně 12 takovýchto fotografií, jež mají charakter dětské pornografie (skutek pod bodem 3.).

4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání proti všem jeho výrokům. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 12 To 3/2024, bylo podle § 256 trestního řádu odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítnuto.

5. Stěžovatel napadl usnesení vrchního soudu dovoláním, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.


II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá nevěrohodnost výpovědi poškozené, své nezletilé dcery, jejíž výpověď z přípravného řízení (provedená po zahájení trestního stíhání) je podle stěžovatele jediným důkazem ve věci. Všechny ostatní důkazy jsou pouze důkazy podpůrnými. Skutkový stav tedy nebyl dostatečně zjištěn. Stěžovatel namítá, že výpověď poškozené byla poskytnuta ve věku čerstvě dovršených pěti let a byly jí kladeny sugestivní otázky, které ji v podstatě měly dovést k odpovědi, kterou chtěly orgány činné v trestním řízení slyšet. Stěžovatel v průběhu řízení navrhoval, aby byl proveden znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví dětská a dorostová psychiatrie, příp. psychologie, nicméně tento důkazní návrh vrchní soud zamítl. Stěžovatel se domnívá, že jediným důvodem tohoto postupu byla neochota vrchního soudu důkaz provést, jelikož stěžovatel jeho provedení navrhl až v průběhu odvolacího řízení. Stěžovatel se taktéž neztotožňuje s argumentací, že znalecké zkoumání by u poškozené mohlo vést k sekundární viktimizaci, neboť znalec má odborné znalosti a je si vědom toho, jak co nejšetrněji při znaleckém zkoumání postupovat. Stěžovatel tedy uzavírá, že skutkový stav nebyl zjištěn v dostatečné míře, a v případě neprovedení důkazu znaleckým posudkem šlo o tzv. opomenutý důkaz.

7. Stěžovatel dále namítá porušení zásady presumpce neviny, neboť orgány činné v trestním řízení prováděly pouze důkazy v jeho neprospěch a v případě dalších dvou skutků automaticky předjímaly vinu stěžovatele bez ohledu na jeho obhajobu.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti fakticky namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav, neboť důkaz výpovědí poškozené je podle jeho názoru důkazem ojedinělým, který nemá podporu v dále provedeném dokazování. Stěžovatel dále zpochybňuje věrohodnost poškozené a její výpovědi, tedy namítá nedostatečné hodnocení důkazů, na základě čehož mělo dojít k chybnému závěru o jeho vině. Provedeným dokazováním nebylo podle stěžovatele prokázáno, že by se dopustil předmětné trestné činnosti (uvedené pod body 1. a 3. rozsudku krajského soudu). Ústavní soud však k tomuto konstatuje, že stěžovatel tytéž námitky uplatnil již v rámci odvolacího řízení i v řízení před dovolacím soudem. Nyní tedy znovu polemizuje se skutkovými závěry učiněnými soudy nižších stupňů a domáhá se provedení důkazu znaleckým posudkem, který však soudy vyhodnotily jako důkaz zjevně nadbytečný a potenciálně i poškozující pro poškozenou. K tomu Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje o otázce viny a trestu pouze soud, kterým není Ústavní soud, stojící mimo soustavu obecných soudů a jehož úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv.

11. Pokud stěžovatel rozporuje skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy, je namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat (s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními důsledky). Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, které by zde přicházelo do úvahy, je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů, to ovšem není případ nyní posuzované věci.

12. Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy naplnily výše uvedené podmínky, když provedly důkazy potřebné pro objasnění skutkového stavu věci a popsaly úvahy, kterými se při hodnocení důkazů řídily. Nejvyšší soud se dostatečně zabýval námitkami stěžovatele, a s odkazem na jejich vypořádání vrchním soudem upozornil, že jsou-li v dovolání znovu v podstatě jen vzneseny námitky, které již byly nižšími soudy řádně a správně vypořádány, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud se zabýval postupem vrchního soudu, který nevyhověl důkaznímu návrhu stěžovatele k provedení znaleckého posudku, přičemž zdůraznil, že u svědka mladšího 18 let není nutno přistupovat k nějakým zvláštním postupům, jde-li o zhodnocení jeho věrohodnosti. Věrohodnost poškozené byla důkladně zkoumána, zejména s ohledem na skutečnost, že v daném věku 4 až 5 let si sama vzhledem ke zkušenostem obvyklým pro tento věk předmětné praktiky vymyslet nemohla, neboť to nejsou zkušenosti pro tento věk obvyklé a neodpovídají ani běžným dětským fantaziím v tomto věku.

13. Poškozená nadto byla schopna své odpovědi opakovaně potvrdit (nejprve se svěřila matce, potom konfrontovala i stěžovatele a následně totéž vypověděla orgánům činným v trestním řízení) a v podstatných bodech její výpověď odpovídala dalším provedeným důkazům. Z výslechu poškozené ani její matky nevyplynulo, že by měly jakýkoliv zájem stěžovatele poškodit. Matka v hlavním líčení dokonce odmítla proti stěžovateli vypovídat. Vzhledem k uvedenému je tedy zřejmé, že neshledal-li vrchní soud důvody pro zvláštní ověření věrohodnosti poškozené, nýbrž dospěl k závěru, že její výpověď pořízená po zahájení trestního stíhání byla pořízena v souladu s procesními předpisy a poškozenou lze považovat obecně za věrohodnou, stejně tak její výpověď, a vypořádal se tedy řádně s důkazním návrhem stěžovatele, nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že se v případě tohoto důkazního návrhu jedná o tzv. opomenutý důkaz.

14. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele týkající se porušení zásady presumpce neviny, neboť orgány činné v trestním řízení dostatečně objasnily skutkový stav v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí a se všemi důkazními návrhy stěžovatele se argumentačně vypořádaly (zejména s důkazním návrhem na provedení znaleckého posudku viz výše). Jde-li o další dva skutky stěžovatele, i zde byla obhajoba stěžovatele řádně vypořádána, zejména s ohledem na jeho argumentaci, že poškozenou fotil ve vyzývavých pozicích z důvodu zdravotních a fotografie fotil pro manželku. Z dokazování však vyplynulo, že u poškozené se v dané době žádná zdravotní indispozice tohoto charakteru nevyskytla a své manželce stěžovatel tyto fotografie nikdy neukázal. Ústavní soud tedy i tyto námitky stěžovatele hodnotí jako zjevně neopodstatněné.

15. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. března 2025


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu