III.ÚS 431/25 #1

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. N., zastoupené Mgr. Lubošem Kučírkem, advokátem, sídlem Buzulucká 6, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou ze dne 3. prosince 2024 č. j. ZN 1122/2023-56 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územního odboru Žďár nad Sázavou, Oddělení obecné kriminality, ze dne 4. října 2024 č. j. KRPJ-31150-94/ČJ-2024-161471, takto:

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s tím, že jím došlo k porušení stěžovatelčiných ústavních práv vyplývajících z čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1, čl. 3 a čl. 4 Ústavy.

2. Podstatou napadených rozhodnutí je právní názor orgánů činných v trestním řízení, že stěžovatelka pozbyla status zvlášť zranitelné oběti, a jejímu zmocněnci se proto nepřiznává odměna, náhrada hotových výdajů a náhrada za promarněný čas.

3. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené tímto zákonem.

4. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když už příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Úkol chránit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci.

5. Ústavní soud i v nyní posuzované věci vychází z toho, že stěžovatelka je povinna vyčerpat všechny procesní prostředky, které jí k ochraně jejího práva zákon poskytuje [srov. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)].

6. Vzhledem k obsahu napadených rozhodnutí a fázi trestního řízení, v níž byla vydána, není podle Ústavního soudu důvodu, pro který by stěžovatelka nemohla uplatnit podnět k výkonu dohledu podle § 12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " zákon o státním zastupitelství"), jehož využití Ústavní soud ustáleně považuje za podmínku přípustnosti ústavní stížnosti. Rozhodnutí policejního orgánu a dozorového státního zastupitelství nelze podle Ústavního soudu podobně jako rozhodnutí o odložení věci považovat za konstitutivní a "neměnné". Ačkoliv dohledový státní zástupce nemůže takové rozhodnutí zrušit, může, shledá-li, že byl porušen zákon, udělit dozorovému státnímu zástupci závazné pokyny, jak porušení zákona napravit (§ 12d zákona o státním zastupitelství). Podle Ústavního soudu nelze z široce vymezené působnosti institutu dohledu dovodit, že by se neměla týkat statusu zvlášť zranitelné oběti a rozsahu jejích práv v trestním řízení. Pokud by přesto dohledové státní zastupitelství dospělo k opačnému právnímu závěru, zůstává stěžovatelce lhůta k podání ústavní stížnosti zachována.

7. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. března 2025


Jan Svatoň v. r.
soudce zpravodaj