Přehled
Text
Obecný komentář č. 8 (2006)
Právo dítěte na ochranu před tělesnými tresty a dalšími krutými nebo ponižujícími formami trestu (mimo jiné článek 19, čl. 28 odst. 2 a článek 37)
I. Cíle
1. Po dvou dnech věnovaných v letech 2000 a 2001 obecné debatě o násilí páchaném na dětech se Výbor pro práva dítěte rozhodl vydat soubor obecných komentářů ohledně odstranění násilí páchaného na dětech; toto je první z nich. Cílem výboru je pomoci státům, které jsou smluvní stranou úmluvy, pochopit její ustanovení týkající se ochrany dítěte před veškerými formami násilí. Tento obecný komentář se zaměřuje na tělesné tresty a další kruté nebo ponižující formy trestu, které jsou v současnosti široce přijímanými a uplatňovanými formami násilí na dětech.
2. Úmluva o právech dítěte a další mezinárodní nástroje v oblasti lidských práv uznávají právo dítěte na úctu k jeho lidské důstojnosti a fyzické integritě a na stejnou ochranu zaručenou zákonem. Tímto obecným komentářem by výbor rád zdůraznil povinnost všech států, které jsou smluvní stranou úmluvy, urychleně zakázat a odstranit všechny tělesné tresty a veškeré další kruté nebo ponižující formy trestání dětí a dále by rád nastínil legislativní a další osvětová a vzdělávací opatření, jež státy musí přijmout.
3. Řešení všeobecného přijímání nebo tolerance tělesného trestání dětí a jeho odstranění v rodině, ve školách a v jiných prostředích není jen povinností, kterou úmluva ukládá státům, které jsou její smluvní stranou. Jde také o klíčovou strategii pro snížení a prevenci všech forem násilí ve společnosti.
II. Souvislosti
4. Výbor od svých prvních zasedání věnuje zvláštní pozornost prosazování práva dítěte na ochranu před veškerými formami násilí. Ve svém přezkumu zpráv států, které jsou smluvní stranou úmluvy, a nejnověji také v kontextu studie generálního tajemníka OSN o násilí na dětech výbor s velkým znepokojením zaznamenal, že tělesné tresty a další kruté nebo ponižující trestání dětí jsou všeobecně považovány za zákonné a přetrvává souhlas společnosti s nimi.1 Výbor již v roce 1993 ve zprávě ze svého čtvrtého zasedání uvedl, že „uznává význam otázky tělesných trestů při zlepšování systému prosazování a ochrany práv dítěte a rozhodl se této otázce nadále věnovat pozornost během přezkumu zpráv států, které jsou smluvní stranou úmluvy“.2
5. Od okamžiku, kdy výbor zahájil přezkum zpráv států, které jsou smluvní stranou úmluvy, doporučil zakázat veškeré tělesné tresty v rodině a v jiných prostředích více než 130 státům na všech kontinentech.3 Výbor vítá skutečnost, že rostoucí počet států přijímá vhodná legislativní a další opatření za účelem prosazování práv dítěte na úctu k jeho lidské důstojnosti a fyzické integritě a na stejnou ochranu zaručenou zákonem. Výbor si je vědom, že do roku 2006 více než 100 států zakázalo tělesné tresty ve školách a v rámci nápravných systémů pro děti. Rostoucí počet států k tomu doplňuje zákazy (trestání) doma a v rodině a ve všech typech alternativní péče.4
6. V září 2000 výbor uspořádal první ze dvou dnů obecných debat o násilí na dětech. Zaměřil se na téma „násilí na dětech ze strany státu“ a poté přijal podrobná doporučení, včetně doporučení zakázat veškeré tělesné tresty a zahájit informační kampaně pro veřejnost s cílem „zvýšit informovanost veřejnosti a její vnímavost k závažnosti porušování lidských práv v této oblasti a jeho škodlivém dopadu na děti a řešit kulturní přijatelnost násilí na dětech a prosazovat namísto toho „nulovou toleranci“ vůči násilí“.5
7. V dubnu 2001 výbor přijal svůj první obecný komentář na téma „cíle vzdělávání“ a zopakoval, že tělesné tresty jsou v rozporu s úmluvou: „... Tím, že projdou branami školy, děti nepozbývají svých lidských práv. Proto musí být například vzdělávání poskytováno v souladu s úctou k přirozené důstojnosti dítěte, a to tak, aby dítěti umožňovalo svobodně vyjadřovat názory v souladu s čl. 12 odst. 1 a zapojit se do školního života. Vzdělávání musí být také poskytováno tak, aby respektovalo přísná omezení týkající se kázně dle čl. 28 odst. 2 a podporovalo zákaz násilí ve školách. Výbor ve svých závěrečných připomínkách několikrát jasně stanovil, že používání tělesných trestů nerespektuje přirozenou důstojnost dítěte ani přísná omezení týkající se kázně ve školách ...“.6
8. V doporučeních přijatých po druhém dni obecných debat na téma „násilí páchané na dětech v rodině a ve škole“, který proběhl v září 2001, výbor vyzval státy, aby „s naléhavostí přijaly nebo zrušily příslušné vnitrostátní právní předpisy s cílem zakázat veškeré, i lehké, formy násilí v rodině a ve školách, včetně násilí coby kázeňského opatření, jak požadují ustanovení úmluvy …“.7
9. Dalším výsledkem dnů, které výbor v letech 2000 a 2001 věnoval obecné debatě, bylo doporučení, aby Valné shromáždění požádalo generálního tajemníka OSN o vypracování hloubkové mezinárodní studie o násilí na dětech. Valné shromáždění OSN tak učinilo v roce 2001.8 V kontextu studie OSN vypracované mezi lety 2003 a 2006 bylo zdůrazněno, že je třeba zakázat veškeré formy násilí na dětech, které jsou v současnosti zákonné, a rovněž bylo poukázáno na skutečnost, že samotné děti jsou hluboce znepokojeny téměř všeobecnou vysokou rozšířeností tělesných trestů v rodině a rovněž jejich přetrvávající zákonností v řadě států ve školách a dalších institucích a v rámci nápravných systémů pro děti, které se dostaly do rozporu se zákonem.
III. Definice
10. „Dítě“ je definováno podle úmluvy jako „každý člověk mladší osmnácti let, pokud podle právního předpisu vztahujícího se na dítě není plnoletosti dosaženo dříve“.9
11. Výbor definuje „tělesný“ nebo „fyzický“ trest jako jakýkoli trest používající fyzickou sílu s úmyslem způsobit určitou míru bolesti nebo nepohodlí, jakkoli lehkého. Většina těchto trestů zahrnuje udeření („plácnutí“, „plesknutí“, „plácnutí přes zadek“) dítěte rukou nebo pomůckou, kterou může být bič, hůl, pásek, bota, vařečka atd. Součástí trestu ale může být také například kopání, třesení nebo házení dítětem, škrábání, štípání, kousání, tahání za vlasy nebo udeření do uší, nucení dítěte setrvat v nepohodlné pozici, pálení, opaření nebo nucené pojídání (například vypláchnutí úst dítěte mýdlem nebo nucení spolknout pálivé koření). Výbor se domnívá, že tělesné tresty jsou vždy ponižující. Kromě toho existují další formy trestu, které nejsou fyzické, jsou však rovněž kruté a ponižující a nejsou tedy v souladu s úmluvou. Patří k nim například tresty, které dítě znevažují, ponižují, zostuzují, neprávem obviňují, zastrašují, děsí nebo zesměšňují.
12. K tělesným trestům a dalším krutým nebo ponižujícím formám trestání dětí dochází v mnoha prostředích, a to i v rámci domova a rodiny, ve všech typech alternativní péče, ve školách a dalších vzdělávacích institucích a v soudních systémech (může jít o rozsudek soudu i o potrestání v rámci nápravného a jiného ústavu), při dětské práci a v komunitě.
13. Výbor sice odmítá jakékoli ospravedlňování násilí a ponižování coby formy trestání dítěte, v žádném smyslu však neodmítá pozitivní koncepci kázně. Zdravý rozvoj dítěte závisí na rodičích a dalších dospělých, kteří mu poskytují potřebné vedení a směr v souladu s jeho rozvíjejícími se schopnostmi, a napomáhají tak jeho růstu směrem k odpovědnému životu ve společnosti.
14. Výbor uznává, že rodičovství a péče o děti, obzvláště o kojence a malé děti, vyžaduje časté fyzické jednání a zásahy za účelem jejich ochrany. To je zcela odlišné od úmyslného a represivního použití síly, které má způsobit určitý stupeň bolesti, nepohodlí nebo ponížení. Jakožto dospělí lidé jsme schopni rozeznat fyzické jednání sloužící k ochraně od represivního násilí; není o nic složitější tato jednání rozlišit ve vztahu k opatřením, jež se týkají dítěte. Zákon ve všech státech výslovně či nepřímo umožňuje použít nerepresivní sílu nezbytnou k ochraně osob.
15. Výbor uznává, že existují výjimečné okolnosti, za kterých mohou být učitelé a další subjekty, například lidé pracující s dětmi v ústavech a s dětmi, které se dostaly do rozporu se zákonem, vystaveni nebezpečnému chování, jehož zvládnutí ospravedlňuje použití přiměřených restrikcí. I zde však existuje jasný rozdíl mezi použitím síly za účelem ochrany dítěte nebo dalších osob a použitím síly k potrestání. Vždy je třeba uplatnit zásadu použití minimální nezbytné síly po nejkratší nutnou dobu. Jsou také nutné podrobné pokyny a školení, aby se minimalizovala nutnost používat restrikce a současně zajistilo, že veškeré použité metody budou bezpečné a přiměřené situaci a nebudou zahrnovat úmyslné způsobování bolesti coby formu ovládání.
IV. Normy v oblasti lidských práv a tělesné trestání dětí
16. Před přijetím Úmluvy o právech dítěte zajišťovala Mezinárodní listina lidských práv – Všeobecná deklarace lidských práv a dva Mezinárodní pakty, o občanských a politických právech a o hospodářských, sociálních a kulturních právech – právo „každého“ na úctu k jeho lidské důstojnosti a fyzické integritě a na stejnou ochranu zaručenou zákonem. Při prosazování povinnosti států zakázat a odstranit všechny tělesné tresty a veškeré další kruté nebo ponižující formy trestu výbor podotýká, že Úmluva o právech dítěte staví na těchto základech. Důstojnost každého jednotlivce je hlavní zásadou mezinárodních předpisů v oblasti lidských práv.
17. Preambule Úmluvy o právech dítěte v souladu se zásadami Charty Organizace spojených národů zopakovanými v preambuli Všeobecné deklarace lidských práv potvrzuje, že „uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv všech příslušníků lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě“. Preambule úmluvy také připomíná, že ve Všeobecné deklaraci lidských práv Spojené národy prohlásily, že „dětství má nárok na zvláštní péči a pomoc“.
18. Článek 37 úmluvy požaduje, aby státy, které jsou její smluvní stranou, zabezpečily, aby „žádné dítě nebylo podrobeno mučení nebo jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání“. Toto ustanovení je doplněno a rozšířeno článkem 19, který státy žádá, aby činily „všechna potřebná zákonodárná, správní, sociální a výchovná opatření k ochraně dětí před jakýmkoli tělesným či duševním násilím, zraňováním nebo zneužíváním, včetně sexuálního zneužívání, zanedbáváním nebo nedbalým zacházením, trýzněním nebo vykořisťováním během doby, kdy jsou v péči jednoho nebo obou rodičů, zákonných zástupců nebo jakýchkoli osob starajících se o dítě“. Není zde žádný prostor pro nejednoznačnost: formulace „jakékoli tělesné či duševní násilí“ nenechává prostor pro jakoukoli míru legalizace násilí páchaného na dětech. Tělesné tresty a další kruté nebo ponižující formy trestů jsou druhem násilí a státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, musí přijmout všechna potřebná zákonodárná, správní, sociální a výchovná opatření k jejich odstranění.
19. Kromě toho čl. 28 odst. 2 úmluvy odkazuje na kázeň ve školách a požaduje, aby státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, činily „všechna opatření nezbytná k tomu, aby kázeň ve školách byla zajišťována způsobem slučitelným s lidskou důstojností dítěte a v souladu s touto úmluvou“.
20. Článek 19 a čl. 28 odst. 2 tělesné tresty výslovně nezmiňují. V travaux préparatoires k úmluvě není zmínka o tom, že by se během pracovních setkání debatovalo o tělesných trestech. Na úmluvu je však třeba stejně jako na všechny nástroje v oblasti lidských práv nahlížet jako na živoucí instrument, jehož výklad se během doby vyvíjí. Během 17 let, které uběhly od přijetí úmluvy, se obecné rozšíření tělesného trestání dětí doma, ve školách a v dalších institucích zviditelnilo, a to prostřednictvím postupu podávání zpráv podle úmluvy a výzkumu a podpory mimo jiné ze strany národních lidskoprávních institucí a nevládních organizací.
21. Poté, co došlo ke zviditelnění tohoto problému, je jasné, že praxe je v přímém rozporu s rovnými a nezadatelnými právy dítěte na úctu k jeho lidské důstojnosti a fyzické integritě. Odlišná povaha dětí, jejich počáteční závislý a vývojový stav, jedinečný lidský potenciál a také jejich zranitelnost – to vše vyžaduje spíše vyšší než nižší právní a další ochranu před všemi formami násilí.
22. Výbor zdůrazňuje, že odstranění násilného a ponižujícího trestání dětí pomocí reformy právních předpisů a dalších nezbytných opatření je okamžitou a bezvýhradnou povinností států, které jsou smluvní stranou úmluvy. Konstatuje, že další smluvní orgány OSN, včetně Výboru pro lidská práva, Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva a Výboru proti mučení, ve svých závěrečných doporučeních ke zprávám států, které jsou smluvní stranou úmluvy, vyjádřily v rámci příslušných nástrojů stejné názory, přičemž doporučily zákaz a další opatření proti tělesným trestům ve školách, nápravných systémech a v některých případech také v rodině. Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva například ve svém obecném komentáři č. 13 (1999) na téma „právo na vzdělávání“ uvedl: „Výbor se domnívá, že tělesné tresty nejsou v souladu s hlavní zásadou mezinárodních úmluv v oblasti lidských práv zakotvenou v preambulích Všeobecné deklarace a obou paktů, kterou je důstojnost jednotlivce. S touto zásadou mohou být v rozporu i další aspekty kázně ve školách, včetně veřejného ponižování.“10
23. Tělesné tresty byly odsouzeny rovněž regionálními mechanismy v oblasti lidských práv. Evropský soud pro lidská práva ve svém souboru rozsudků postupně odmítl tělesné trestání dětí, nejdříve v rámci nápravného systému, poté ve školách, včetně soukromých škol, a nejnověji také doma.11 Evropský výbor pro sociální práva při monitorování souladu členských států Rady Evropy s Evropskou sociální chartou a revidovanou Evropskou sociální chartou zjistil, že soulad s těmito chartami vyžaduje, aby byl v právních předpisech stanoven zákaz jakékoli formy násilí na dětech, ať už ve školách, v dalších institucích, doma nebo někde jinde.12
24. Posudek Meziamerického soudu pro lidská práva k tématu Právní status a lidská práva dítěte (2002) uvádí, že státy, které jsou smluvní stranou Americké úmluvy o lidských právech, „mají povinnost … přijímat všechna pozitivní opatření nutná k zajištění ochrany dětí před špatným zacházením, ať už v jejich vztahu s veřejnými orgány, nebo ve vztazích mezi jednotlivci či s nevládními subjekty“. Soud cituje ustanovení Úmluvy o právech dítěte, závěry Výboru pro práva dítěte a také rozsudky Evropského soudu pro lidská práva týkající se povinnosti států chránit děti před násilím, včetně násilí v rámci rodiny. Soud vyslovuje závěr, že „stát je povinen přijímat pozitivní opatření, která plně zajistí účinné uplatňování práv dítěte“.13
25. Africká komise pro lidská práva a práva národů monitoruje provádění Africké charty lidských práv a práv národů. V rozhodnutí z roku 2003 o individuální komunikaci týkající se rozsudku „bičování“, který byl uložen studentům, tato komise zjistila, že trest porušuje článek 5 Africké charty, jenž zakazuje kruté, nelidské nebo ponižující trestání. Komise vyzvala příslušnou vládu, aby změnila svou právní úpravu a zrušila trest bičování a aby přijala vhodná opatření s cílem zajistit obětem odškodnění. Ve svém rozhodnutí tato komise uvádí: „Žádný jednotlivec a zejména vláda země nemá právo uplatňovat na trestné činy jednotlivců fyzické násilí. Takové právo by se rovnalo schválení státem podporovaného mučení podle Charty a bylo by v rozporu se samotnou povahou této smlouvy v oblasti lidských práv.“14 Výbor pro práva dítěte s potěšením konstatuje, že ústavní soudy a další soudy vyššího stupně v mnoha zemích vydaly rozhodnutí zakazující tělesné trestání dětí v určitém prostředí nebo ve všech prostředích, přičemž ve většině případů citovaly Úmluvu o právech dítěte.15
26. Když Výbor pro práva dítěte vyzval některé státy během přezkumu jejich zpráv k odstranění tělesných trestů, vládní představitelé někdy prohlašovali, že určitou úroveň „přiměřených“ nebo „mírných“ tělesných trestů lze odůvodnit tím, že je „v nejlepším zájmu“ dítěte. Výbor jako důležitou obecnou zásadu určil požadavek úmluvy, aby byl při jakékoli činnosti týkající se dětí předním hlediskem nejlepší zájem dítěte (čl. 3 odst. 1). Úmluva také v článku 18 požaduje, aby byl nejlepší zájem dítěte základním smyslem péče rodičů. Výklad nejlepšího zájmu dítěte ale musí být v souladu s celým zněním úmluvy, včetně povinnosti chránit dítě před všemi formami násilí a požadavku věnovat patřičnou pozornost názorům dítěte; Úmluvu nelze využít k odůvodnění praktik, včetně tělesných trestů a dalších krutých nebo ponižujících forem trestu, které jsou v rozporu s lidskou důstojností dítěte a právem na fyzickou integritu.
27. Preambule úmluvy stanoví, že rodina je „základní jednotka společnosti a přirozené prostředí pro růst a blaho všech svých členů a zejména dětí“. Úmluva požaduje, aby státy, které jsou její smluvní stranou, rodinu respektovaly a podporovaly. Neexistuje žádný rozpor s povinností těchto států zajistit, aby byla dětem a dalším členům v rámci rodiny zajištěna plná ochrana lidské důstojnosti a fyzické integrity.
28. Článek 5 požaduje, aby státy respektovaly odpovědnost, práva a povinnosti rodičů, které směřují k „zabezpečení jeho orientace a usměrňování při výkonu práv podle úmluvy v souladu s jeho rozvíjejícími se schopnostmi“. Také v tomto případě musí být výklad „orientace a usměrňování“ v souladu s celým zněním úmluvy a neumožňuje odůvodňovat násilné nebo jiné kruté či ponižující formy zajišťování kázně.
29. Někteří lidé odůvodňují tělesné tresty náboženskými motivy a uvádějí, že určitý výklad náboženských textů nejenže tyto tresty ospravedlňuje, nýbrž stanoví povinnost je používat. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (článek 18) zakotvuje svobodu náboženského vyznání pro všechny, ale praktikování tohoto vyznání či víry musí být v souladu s úctou vůči lidské důstojnosti a fyzické integrity ostatních lidí. Svoboda praktikovat své vyznání nebo víru může být zákonně omezena v zájmu ochrany základních práv a svobod ostatních. V některých státech výbor zjistil, že děti, někdy již od útlého věku, v jiných případech od chvíle, kdy se má za to, že dosáhly puberty, mohou být odsouzeny k extrémně násilným trestům včetně kamenování a amputace, které jsou nařízeny na základě určitého výkladu náboženského práva. Tyto tresty zjevně porušují úmluvu a další mezinárodní normy v oblasti lidských práv, na což poukázal Výbor pro lidská práva a Výbor proti mučení, a je nezbytné je zakázat.
V. Opatření a mechanismy nutné k odstranění tělesných trestů a dalších krutých nebo ponižujících forem trestu
1. Legislativní opatření
30. Znění článku 19 úmluvy navazuje na článek 4 a upřesňuje, že je zapotřebí přijmout legislativní a další opatření, aby se splnila povinnost států, které jsou smluvní stranou úmluvy, chránit děti před všemi formami násilí. Výbor přivítal skutečnost, že v mnoha státech byly úmluva nebo její zásady začleněny do vnitrostátního práva. Všechny státy mají trestněprávní normy, které chrání občany před násilím. Mnoho států má ústavu a/nebo právní předpisy odrážející mezinárodní normy v oblasti lidských práv a článek 37 Úmluvy o právech dítěte, které prosazují právo „všech“ na ochranu před mučením a krutým, nelidským nebo ponižujícím zacházením či tresty. Mnoho států má rovněž zvláštní zákony na ochranu dítěte, které považují „špatné zacházení“ nebo „týrání“ či „krutost“ za trestný čin. Výbor však při svém přezkumu zpráv států, které jsou smluvní stranou úmluvy, zjistil, že tato legislativní ustanovení obecně nezaručují ochranu dětí před všemi tělesnými tresty a dalšími krutými nebo ponižujícími formami trestu v rodině a v jiných prostředích.
31. Při přezkumu zpráv si výbor také povšiml, že v mnoha státech existují v trestním a/nebo občanském (rodinném) zákoníku výslovná právní ustanovení, jež umožňují rodičům a dalším pečovatelům hájit nebo odůvodnit použití určitého stupně násilí k „ukáznění“ dětí. Například hájení „zákonného“, „přiměřeného“ nebo „mírného“ potrestání nebo nápravy bylo po staletí součástí anglického zvykového práva, stejně jako bylo ve francouzském právu zakotveno „právo nápravy“. V mnoha státech byla k dispozici stejná obhajoba k odůvodnění potrestání ženy manželem a otroků, služebnictva a učňů jejich pánem či nadřízeným. Výbor zdůrazňuje, že úmluva požaduje odstranění veškerých ustanovení (z předpisů nebo zvykového práva či judikatury), která umožňují určitou míru násilí na dětech (např. „přiměřené“ nebo „mírné“ potrestání či nápravu) doma/v rodině nebo v jakémkoli jiném prostředí.
32. V některých státech je tělesný trest povolen výhradně ve školách a dalších institucích, přičemž je právním předpisem stanoveno, jakým způsobem a kým může být trest použit. A v několika málo státech je stále umožněno tělesné trestání za použití rákosek nebo bičů jako trest vydaný soudem pro nezletilé pachatele. Jak výbor často připomíná, úmluva vyžaduje odstranění všech těchto ustanovení.
33. V některých státech výbor zaznamenal, že i když právní předpisy neobsahují výslovné hájení nebo odůvodnění tělesného trestu, tradiční přístup k dětem tělesné tresty umožňuje. Někdy se tento přístup odráží v rozhodnutích soudů (ve kterých byli rodiče nebo učitelé či další pečovatelé zproštěni obvinění z napadení nebo špatného zacházení s odůvodněním, že uplatňovali právo nebo svobodu použít mírnou „nápravu“).
34. S ohledem na tradiční přijímání násilných a ponižujících forem trestání dětí rostoucí počet států, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznává, že jednoduše zrušit povolení používat tělesné tresty a veškerá stávající odůvodnění nestačí. Aby bylo zcela jasné, že je stejně tak nezákonné udeřit nebo „plácnout“ či „plácnout přes zadek“ dítě, jako je tomu v případě dospělého, a že trestní právo v oblasti násilí se stejnou měrou vztahuje i na tento čin bez ohledu na to, zda je nazýván „ukázněním“ nebo „přiměřenou nápravou“, je navíc nezbytné výslovně zakázat tělesné tresty a další kruté nebo ponižující formy trestu v občanském nebo trestním právu.
35. Jakmile se bude trestní právo plně vztahovat na násilí páchané na dítěti, bude dítě chráněno před tělesným trestem bez ohledu na to, kde se nachází a kdo je pachatelem. Výbor se však domnívá, že vzhledem k tradičnímu přijímaní tělesných trestů je nezbytné, aby veškeré platné odvětvové právní předpisy – např. rodinné právo, právo v oblasti vzdělávání, právo související se všemi formami alternativní péče a soudními systémy, pracovní právo – jasně zakazovaly jejich použití v příslušném prostředí. Kromě toho je přínosné, pokud profesní etické kodexy a pokyny pro učitele, pečovatele a další pracovníky a rovněž pravidla nebo charty institucí zdůrazňují nezákonnost tělesných trestů a dalších krutých nebo ponižujících forem trestu.
36. Výbor je také znepokojen zprávami, že se tělesné tresty a další kruté nebo ponižující tresty používají při dětské práci, a to i v domácím prostředí. Výbor připomíná, že úmluva a další platné nástroje v oblasti lidských práv chrání děti před hospodářským vykořisťováním a před jakoukoli prací, která by mohla být nebezpečná, narušuje vzdělávání dítěte nebo je škodlivá pro jeho rozvoj, a vyžadují určité záruky, které zajistí účinné prosazování této ochrany. Výbor zdůrazňuje, že je nezbytné, aby byl zákaz tělesných trestů a dalších krutých nebo ponižujících forem trestu prosazován ve všech situacích, kdy děti pracují.
37. Článek 39 úmluvy vyžaduje, aby státy, které jsou její smluvní stranou, přijaly všechna nezbytná opatření k podpoře tělesného a duševního zotavení a sociální reintegrace dítěte, které je obětí „jakékoli formy zanedbání, využívání za účelem finančního obohacení nebo zneužívání, mučení nebo jiné formy krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání“. Tělesné tresty a další ponižující formy trestu mohou závažně poškodit tělesný, duševní a sociální rozvoj dítěte, což vyžaduje náležitou zdravotní a další péči a léčbu. Ty musí probíhat v prostředí, které podporuje celkové zdraví, sebeúctu a důstojnost dítěte, a musí být případně rozšířeny na rodinu dítěte. Měl by existovat mezioborový přístup k plánování a poskytování péče a léčby, přičemž by mělo být zajištěno specializované školení zapojených odborníků. Je třeba věnovat patřičnou pozornost názorům dítěte na všechny aspekty jeho léčby a rovněž při přezkumu této léčby.
2. Provádění zákazu tělesných trestů a dalších krutých nebo ponižujících forem trestu
38. Výbor se domnívá, že provádění zákazu veškerých tělesných trestů vyžaduje zvýšení informovanosti, pokyny a školení (viz odstavec 45 a další) u všech zúčastněných subjektů. Tato činnost musí zajistit, aby právo fungovalo v nejlepším zájmu dotčených dětí – zejména pokud jsou pachateli rodiče nebo další blízcí členové rodiny. Účelem reformy právních předpisů, která má zakázat tělesné trestání dětí v rámci rodiny, je především prevence: prevence násilí na dětech změnou přístupů a praxe, zdůrazněním práva dítěte na rovnocennou ochranu a zajištěním jednoznačného základu pro ochranu dítěte a prosazování pozitivních, nenásilných a participativních forem výchovy.
39. Dosažení jasného a bezpodmínečného zákazu všech tělesných trestů bude v jednotlivých státech, které jsou smluvní stranou úmluvy, vyžadovat provedení různých právních reforem. Může být nezbytné přijmout zvláštní ustanovení v odvětvových právních předpisech týkajících se vzdělávání, spravedlnosti mladistvých a všech forem alternativní péče. Je však třeba výslovně upřesnit, že ustanovení trestního práva v oblasti násilí se vztahují také na všechny tělesné tresty, včetně trestů v rámci rodiny. Tato skutečnost může vyžadovat dodatečná ustanovení v trestním zákoníku státu, který je smluvní stranou úmluvy. Je však také možné zahrnout ustanovení, jež zakáže používání všech forem násilí, včetně všech tělesných trestů, do občanského zákoníku nebo rodinného práva. Takové opatření zdůrazní skutečnost, že pokud rodiče nebo další pečovatelé čelí trestnímu stíhání, nemohou se již odvolávat na tradiční odůvodnění, že mají právo („přiměřeně“ nebo „mírně“) používat tělesné tresty. Rodinné právo by mělo také pozitivně zdůraznit, že k povinnostem rodičů patří zajištění vhodného směrování a vedení dětí bez použití jakýchkoli forem násilí.
40. Zásada stejné ochrany dětí a dospělých před násilím, včetně v rámci rodiny, neznamená, že by všechny případy tělesného potrestání dětí ze strany rodičů, které vyjdou najevo, měly vést k trestnímu stíhání rodičů. Zásada de minimis, tzn. že se právo nezabývá nepodstatnými záležitostmi, zajišťuje, že se drobné násilné činy mezi dospělými projednávají před soudem jen za mimořádných okolností; totéž bude platit pro drobné násilné činy páchané na dětech. Státy musí vytvořit účinné mechanismy pro hlášení a předávání. Ačkoli je třeba všechny ohlášené případy násilí na dětech náležitě vyšetřit a zajistit ochranu dětí před vážnou újmou, cílem by také mělo být zajistit prostřednictvím podpůrných a osvětových opatření, nikoli opatření represivních, aby rodiče přestali používat násilné nebo jiné kruté či ponižující tresty.
41. Závislé postavení dětí a jedinečná důvěrnost rodinných vztahů vyžadují, aby se při rozhodování o trestním stíhání rodičů nebo při jiném formálním zásahu v rodině postupovalo velmi opatrně. Trestní stíhání rodičů ve většině případů pravděpodobně nebude v nejlepším zájmu jejich dítěte. Výbor se domnívá, že by se k trestnímu stíhání nebo jinému formálnímu zásahu (například rozhodnutí odebrat dítě nebo oddělit od něj pachatele) mělo přistoupit jen tehdy, pokud je to považováno za nezbytné k ochraně dítěte před závažnou újmou a současně v nejlepším zájmu dotčeného dítěte. Je třeba věnovat patřičnou pozornost názorům zasaženého dítěte, a to v souladu s jeho věkem a vyspělostí.
42. Tento přístup k prosazování práva by měl být zdůrazněn pomocí poradenství a školení pro všechny subjekty zapojené do systémů na ochranu dítěte, včetně policie, orgánů činných v trestním řízení a soudů. Pokyny by rovněž měly zdůraznit, že článek 9 úmluvy stanoví, že oddělení dítěte od rodičů musí být považováno za potřebné v nejlepším zájmu dítěte a musí být předmětem soudního přezkumu v souladu s platným právem a na základě příslušného řízení, kterého se mohou zúčastnit všechny dotčené strany včetně dítěte. Pokud je oddělení považováno za odůvodněné, měly by být zváženy alternativy k umístění dítěte mimo rodinu, včetně oddělení pachatele, podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody atd.
43. Pokud navzdory zákazu a pozitivním osvětovým a školicím programům vyjdou najevo případy tělesných trestů mimo domov (například ve školách, dalších institucích a formách alternativní péče), může být vhodnou reakcí trestní stíhání. Hrozba dalších disciplinárních sankcí pro pachatele nebo jeho propuštění by rovněž měly fungovat jako jasné odrazující opatření. Je nezbytné, aby o zákazu veškerých tělesných trestů a dalších krutých nebo ponižujících trestů a o sankcích, které mohou být uloženy v případě jeho porušení, byly řádně informovány děti a všechny osoby pracující s dětmi nebo v jejich zájmu ve všech prostředích. Monitorování disciplinárních systémů a zacházení s dětmi musí být dle úmluvy součástí nepřetržitého dohledu nad všemi ústavy a umístěními. Děti a jejich zástupci ve všech těchto umístěních musí mít okamžitý a důvěrný přístup k poradenství citlivému vůči dětem, obhajobě, postupům pro podávání stížností a také k soudům, a to s nezbytnou právní a další pomocí. V ústavech by měl existovat požadavek týkající se hlášení a přezkumu veškerých násilných případů.
3. Osvětová a další opatření
44. Článek 12 úmluvy zdůrazňuje, že je důležité věnovat patřičnou pozornost názorům dítěte na tvorbu a provádění osvětových a dalších opatření s cílem vymýtit tělesné tresty a další kruté nebo ponižující formy trestu.
45. Vzhledem k obecně rozšířenému tradičnímu přijímání tělesných trestů nedosáhne samotný zákaz nezbytné změny postojů a praxe. Je nezbytná komplexní osvětová činnost ohledně práva dítěte na ochranu a právních předpisů, které toto právo odrážejí. Podle článku 42 úmluvy se musí státy zavázat k tomu, že budou s využitím odpovídajících prostředků široce informovat o zásadách a ustanoveních této úmluvy jak mezi dospělými, tak mezi dětmi.
46. Kromě toho musí státy zajistit důslednou propagaci pozitivních a nenásilných vztahů a výchovy mezi rodiči, pečovateli, učiteli a všemi dalšími osobami, které pracují s dětmi a rodinami. Výbor zdůrazňuje, že úmluva požaduje odstranění nejen tělesných trestů, ale také veškerého dalšího krutého nebo ponižujícího trestání dětí. Úmluva nemůže podrobně nařídit, jak by se měli rodiče ke svým dětem chovat a jaké vedení jim poskytovat. Poskytuje však rámec se zásadami, kterými by se měly řídit vztahy jak v rámci rodiny, tak mezi učiteli, pečovateli a dalšími osobami a dětmi. Je nezbytné respektovat vývojové potřeby dětí. Děti se učí na základě toho, co dospělí dělají, nikoli jen na základě toho, co dospělí říkají. Pokud dospělí, s nimiž má dítě nejbližší vztah, používají ve vztahu k dítěti násilí a ponižování, dávají tím najevo neúctu k lidským právům a předávají dítěti silné a nebezpečné přesvědčení, že jde o legitimní způsob řešení konfliktů nebo změny chování.
47. Úmluva určuje postavení dítěte coby jednotlivce a držitele lidských práv. Dítě není majetkem rodičů ani státu a není ani jen předmětem péče. V tomto duchu článek 5 požaduje, aby rodiče (nebo případně členové širší rodiny či komunity) dítěti zajistili jeho orientaci a usměrňování při výkonu práv podle úmluvy v souladu s jeho rozvíjejícími se schopnostmi. Článek 18, který zdůrazňuje hlavní zodpovědnost rodičů nebo zákonných zástupců za výchovu a vývoj dítěte, uvádí, že „základním hlediskem jejich péče musí při tom být nejlepší zájem dítěte“. Podle článku 12 musí státy zajistit dítěti právo svobodně vyjadřovat své názory „ve všech záležitostech, které se jej dotýkají“, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Toto ustanovení zdůrazňuje, že je třeba uplatňovat takový způsob výchovy, péče a učení, který bude respektovat práva dítěte na účast. V obecném komentáři č. 1 na téma „cíle vzdělávání“ výbor poukázal na to, že je důležité vytvořit vzdělávání, které bude „zaměřeno na dítě, vstřícné k dítěti a bude posilovat jeho postavení“.16
48. Výbor podotýká, že nyní existuje mnoho příkladů materiálů a programů pro rodiče, další pečovatele a učitele na podporu pozitivních a nenásilných forem výchovy a vzdělávání, které vypracovaly vlády, agentury OSN a další instituce.17 Tyto materiály lze náležitě upravit, aby bylo možné je použít v různých státech a situacích. Významnou úlohu při informování veřejnosti a osvětě mohou hrát sdělovací prostředky. Zpochybňování tradiční závislosti na tělesných trestech a dalších krutých nebo ponižujících formách ukázňování vyžaduje nepřetržitou činnost. Prosazování nenásilných forem rodičovství a výchovy by mělo být nedílnou součástí všech styčných bodů mezi státem a rodiči a dětmi v oblasti zdravotních, sociálních a vzdělávacích služeb, včetně institucí pro velmi malé děti, středisek denní péče a škol. Je třeba jej začlenit rovněž do počáteční a průběžné odborné přípravy učitelů a všech osob pracujících s dětmi v rámci systémů péče a soudnictví.
49. Výbor navrhuje, aby státy měly možnost požádat o odbornou pomoc mimo jiné UNICEF a UNESCO, pokud jde o osvětovou činnost, informování veřejnosti a školení za účelem prosazování nenásilných přístupů.
4. Monitorování a hodnocení
50. V obecném komentáři č. 5 na téma „obecná opatření týkající se provádění Úmluvy o právech dítěte (články 4 a 42 a čl. 44 odst. 6)“ výbor zdůrazňuje, že je třeba, aby státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, systematicky monitorovaly uplatňování práv dítěte prostřednictvím vypracování vhodných ukazatelů a shromáždění dostatečného množství spolehlivých údajů.18
51. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, by proto měly monitorovat svůj pokrok směrem k odstranění tělesných trestů a dalších krutých nebo ponižujících forem trestu, čímž by uplatňovaly právo dítěte na ochranu. Aby bylo možné přesně posoudit rozšíření těchto forem násilí v rodině a postoj k nim, je nezbytné provést výzkum pomocí rozhovorů s dětmi, jejich rodiči a dalšími pečovateli v podmínkách důvěrnosti a s náležitými etickými zárukami. Výbor vyzývá všechny státy, aby takový výzkum provedly či zadaly jeho provedení, pokud možno za účasti zástupců celé populace, s cílem zajistit výchozí informace a poté pravidelně měřit dosažený pokrok. Výsledky tohoto výzkumu mohou také poskytnout hodnotné pokyny pro vypracování všeobecných a cílených informačních kampaní a školení odborníků pracujících s dětmi nebo v jejich zájmu.
52. Výbor také v obecném komentáři č. 5 poukazuje na to, že je důležité, aby míru provádění nezávisle monitorovaly např. parlamentní výbory, nevládní organizace, akademické instituce, profesní sdružení, mládežnické skupiny a nezávislé instituce v oblasti lidských práv (viz také obecný komentář výboru č. 2 na téma „úloha nezávislých národních lidskoprávních institucí při ochraně a prosazování práv dítěte“).19 To vše by mohlo hrát důležitou úlohu při monitorování uplatňování práv dítěte na ochranu před všemi tělesnými tresty a dalšími krutými nebo ponižujícími formami trestu.
VI. Požadavky na podávání zpráv podle úmluvy
53. Výbor očekává, že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, začlení do svých pravidelných zpráv podle úmluvy informace o opatřeních přijatých s cílem zakázat všechny tělesné tresty a další kruté nebo ponižující formy trestu v rodině a ve všech ostatních prostředích, včetně informací o souvisejících informačních aktivitách a prosazování pozitivních nenásilných vztahů a o hodnocení pokroku směrem k dosažení plného uznání práv dítěte na ochranu před všemi formami násilí, které vypracoval stát. Výbor také vybízí agentury OSN, národní lidskoprávní instituce, nevládní organizace a další příslušné orgány, aby mu poskytly relevantní informace o právním statusu a rozšíření tělesných trestů a o pokroku směrem k jejich odstranění.
Upozornění:
Tento dokument je v autentickém znění publikován v databázi smluvních orgánů OSN Treaty bodies Search (ohchr.org). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním.
Poznámky
1 Studie generálního tajemníka OSN na téma násilí na dětech, k předložení Valnému shromáždění OSN, podzim 2006. Více informací viz http://www.violencestudy.org.
2 Výbor pro práva dítěte, zpráva ze čtvrtého zasedání, 25. října 1993, CRC/C/20, bod 176.
3 Všechna závěrečná doporučení Výboru jsou k dispozici na stránkách www.ohchr.org.
4 Global Initiative to End All Corporal Punishment of Children (Globální iniciativa k ukončení veškerého tělesného trestání dětí) zveřejnila zprávu o zákonném statusu tělesných trestů na stránkách www.endcorporalpunishment.org.
5 Výbor pro práva dítěte, den obecné debaty na téma násilí na dětech ze strany státu, zpráva z 25. zasedání, září/říjen 2000, CRC/C/100, body 666–688.
6 Výbor pro práva dítěte, obecný komentář č. 1, Cíle vzdělávání, 17. dubna 2001, CRC/GC/2001/1, bod 8.
7 Výbor pro práva dítěte, den obecné debaty na téma násilí na dětech v rodině a ve školách, zpráva z 28. zasedání, září/říjen 2001, CRC/C/111, body 701–745.
8 Rezoluce Valného shromáždění OSN 56/138.
9 Článek 1.
10 Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva, obecný komentář č. 13, Právo na vzdělávání (článek 13), 1999, bod 41.
11 Tělesné tresty byly odsouzeny v řadě rozhodnutí Evropské komise o lidských právech a v rozsudcích Evropského soudu pro lidská práva; viz zejména Tyrer proti Spojenému království, 1978; Campbell a Cosans proti Spojenému království, 1982; Costello-Roberts proti Spojenému království, 1993; A proti Spojenému království, 1998. Rozsudky Evropského soudu jsou k dispozici na stránkách http://www.echr.coe.int/echr.
12 Evropský výbor pro sociální práva, obecné vyjádření k čl. 7 odst. 10 a k článku 17. Závěry XV-2, sv. 1, Obecný úvod, str. 26, 2001; Výbor od té doby vydal závěry, ve kterých zjistil, že několik členských států není v souladu, protože nezakázaly všechny tělesné tresty v rodině a v jiných prostředích. V roce 2005 vydal rozhodnutí o kolektivních stížnostech podaných podle chart, ve kterém zjistil, že tři státy nejsou v souladu z důvodu neexistence zákazu. Více informací viz http://www.coe.int/T/E/Human_Rights/Esc/; také Eliminating corporal punishment: a human rights imperative for Europe’s children (Odstranění tělesných trestů: naléhavý požadavek v oblasti lidských práv pro evropské děti), Council of Europe Publishing, 2005.
13 Meziamerický soud pro lidská práva, posudek OC-17/2002 ze dne 28. srpna 2002, body 87 a 91.
14 Africká komise pro lidská práva a práva národů, Curtis Francis Doebbler proti Sudánu, Comm. No. 236/2000 (2003); viz bod 42.
15 Například v roce 2002 odvolací soud Fidži prohlásil tělesné tresty ve školách a v nápravném systému za neústavní. Rozsudek uvádí: „Děti mají práva, která nejsou o nic menší než práva dospělých. Fidži ratifikovalo Úmluvu o právech dítěte. Naše ústava rovněž zaručuje základní práva všem. Vláda má povinnost dodržovat zásady respektující práva všech jednotlivců, obcí a skupin. Děti ve svém postavení dětí potřebují zvláštní ochranu. Naše vzdělávací instituce by měly být útočištěm klidu a tvůrčího obohacení, nikoli místem strachu, špatného zacházení a zasahování do lidské důstojnosti studentů.“ (Odvolací soud Fidži, Naushad Ali proti Státu, 2002). V roce 1996 nejvyšší soud Itálie, kterým je Nejvyšší kasační soud v Římě, vydal rozhodnutí, které v podstatě zakázalo veškeré použití tělesných trestů ze strany rodičů. Rozsudek uvádí: „… Použití násilí k výchovným účelům již nelze považovat za zákonné. Existují pro to dva důvody: prvním je prvořadá důležitost, kterou [italský] právní systém připisuje ochraně důstojnosti jednotlivce. Patří sem i „nezletilí“, kteří nyní mají svá práva a nejsou již jen předmětem, který musí chránit jejich rodiče, nebo v horším případě předmětem, který je svým rodičům k dispozici. Druhým důvodem je skutečnost, že výchovného cíle, kterým je harmonický rozvoj osobnosti dítěte, jenž zajistí, aby si dítě osvojilo hodnoty míru, tolerance a soužití, nelze dosáhnout použitím násilných prostředků, které tomuto cíli odporují.“ (Cambria, Cass, sez. VI, 18. března 1996 [Nejvyšší kasační soud, 6. trestní sekce, 18. března 1996], Foro It II 1996, 407 (Itálie)). Viz také Ústavní soud Jihoafrické republiky (2000) Christian Education South Africa proti Minister of Education, CCT4/00; 2000 (4) SA757 (CC); 2000 (10) BCLR 1051 (CC), 18. srpna 2000.
16 Viz poznámka 11.
17 Výbor vyzdvihuje například příručku UNESCO, Eliminating corporal punishment: the way forward to constructive child discipline (Odstranění tělesných trestů: cesta vpřed ke konstruktivní kázni dětí), UNESCO Publishing, Paříž, 2005. Tato příručka obsahuje soubor zásad pro konstruktivní kázeň, jež jsou zakotveny v Úmluvě. Obsahuje také internetové odkazy na materiály a programy dostupné na celém světě.
18 Výbor pro práva dítěte, obecný komentář č. 5 (2003), „Obecná opatření týkající se provádění Úmluvy o právech dítěte“, bod 2.
19 Výbor pro práva dítěte, obecný komentář č. 2 „Úloha nezávislých národních lidskoprávních institucí.
při ochraně a prosazování práv dítěte“, 2002.