IV.ÚS 280/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. T., zastoupeného Mgr. et PhDr. Blankou Jedličkovou, advokátkou, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. října 2024 č. j. 31 To 395/2024-172 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 27. srpna 2024 č. j. 6 PP 77/2020-160, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 9. 7. 2020 č. j. 6 PP 77/2020-24 podmíněně propustil stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž stanovil zkušební dobu v trvání tří let a současně vyslovil dohled probačního úředníka a uložil přiměřené povinnosti. Zkušební doba počala plynout dne 9. 7. 2020 a skončila dne 9. 7. 2023.

3. Rozsudkem ze dne 21. 12. 2023 č. j. 3 T 126/2023-221 okresní soud uznal stěžovatele vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákoníku. Za tyto trestné činy mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Následně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 7. 2024 č. j. 55 To 93/2024-297 stěžovatele uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákoníku, a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku.

4. Okresní soud napadeným usnesením podle § 91 odst. 1 trestního zákoníku rozhodl, že stěžovatel vykoná zbytek z trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců uloženého rozsudkem okresního soudu ze dne 20. 12. 2018 č. j. 7 T 47/2016-502, v trvání deseti měsíců uloženého rozsudkem okresního soudu ze dne 16. 1. 2014 č. j. 3 T 160/2012-225, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 20. 12. 2018 č. j. 3 T 160/2012-351 a v trvání osmnácti měsíců uloženého rozsudkem okresního soudu ze dne 9. 12. 2019 č. j. 8 T 89/2019-387, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 15. 5. 2020 č. j. 31 To 91/2020-446, z jejichž výkonu byl podmíněně propuštěn výše uvedeným usnesením okresního soudu č. j. 6 PP 77/2020-24.

5. Stěžovatelovu stížnost proti usnesení okresního soudu krajský soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodnou zamítl.


II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že se nevypořádaly řádně s jeho argumentací vztahující se k ponechání podmíněného propuštění v platnosti podle § 91 odst. 1 trestního zákoníku, přestože zavdal příčinu k rozhodnutí o tom, že se zbytek trestu vykoná. Stěžovatel má za to, že obecné soudy postupovaly v jeho věci extrémně formalisticky, neboť se blíže nezabývaly jeho osobní situací, která odůvodňovala výjimečný postup podle § 91 odst. 1 trestního zákoníku. Poukazuje, že při svém rozhodování zcela odhlédly od reálných společenských vztahů a širších souvislostí. Zdůrazňuje, že jde o rozhodování o jeho osobní svobodě a odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž se při rozhodování o omezení osobní svobody má postupovat maximálně šetrně k právům obviněných, konkrétně na nálezy ze dne 23. 10. 2001 sp. zn. I. ÚS 303/01 (N 156/24 SbNU 149), ze dne 20. 5. 2004 sp. zn. II. ÚS 198/04 (N 73/33 SbNU 225), ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137) a ze dne 15. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 1202/17 (N 151/86 SbNU 527).

7. Podle stěžovatele je výjimečnost situace, ve které se nachází, způsobena kumulací výkonů trestů odnětí svobody, přičemž zákonodárce výslovně nezmiňuje možnost přihlédnout k dříve uloženým dosud nevykonaným trestům při ukládání nového trestu za trestné činy spáchané poté, co byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiné pachatelovy trestné činy. Namítá, že napadenými usneseními mu byl nařízen výkon zbytků trestů odnětí svobody, aniž by tyto dříve uložené tresty byly zohledněny při ukládání nového trestu. V důsledku kumulace výkonů trestů odnětí svobody činí celková výměra trestu odnětí svobody stěžovatele cca padesát čtyři a půl měsíců, a že nařízení výkonu zbytků trestů odnětí svobody je nepřiměřeně přísné, neboť celková výměra trestu představuje pro jeho osobu výrazně citelnější trest, než je v jeho případě nutné, popřípadě dostačující, protože lze očekávat, že nepřiměřeně dlouhý trest stěžovatele spíše "zdrtí", než "napraví".

8. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že nehodnotily "řádně a reálně" otázku vedení řádného života ve zkušební době. Namítá, že se zcela nedostatečně zabývaly tím, pro jakou trestnou činnost byl ve zkušební době podmíněného propuštění odsouzen, jakož ani tím, co jej ke spáchání trestné činnosti vedlo a v neposlední řadě ani povahou a okolnostmi daných deliktů. Odkazuje na odůvodnění rozsudku krajského soudu sp. zn. 55 To 93/2024, v němž krajský soud konstatoval, že oba skutky byly stěžovatelem spáchány na pozadí konfliktních vztahů s partnerkou, kdy stěžovatel zjevně neunesl rozchod s ní a nenaplnění očekávání společného rodinného soužití. Krajský soud také přihlédl k tomu, že žádný z posuzovaných skutků nevedl k vážnějším následkům.

9. Stěžovatel cituje závěrečnou zprávu Probační a mediační služby, podle které měl náhled na své chování a ve zkušební době "se jevil na osvědčení", ale "sdělení obvinění" pro trestné činy, kterých se měl dopustit v závěru této doby, svědčí o opaku.

10. Dále stěžovatel zpochybňuje hodnocení obecných soudů, podle nichž není dostatečným důvodem pro odlišný závěr ani snaha stěžovatele o určení otcovství k nezletilé V., nar. X, a její získání do své péče.

11. Stěžovatel odkazuje na nález ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 4022/18 (N 142/95 SbNU 230), v němž Ústavní soud judikoval, že nevyžaduje-li zákon, aby soudy při ukládání trestu zohledňovaly dříve uložené dosud nevykonané tresty odnětí svobody, délka výkonu všech trestů odnětí svobody může být nepřiměřená buď spáchané trestné činnosti, nebo trestné činnosti spáchané ostatními, kteří však nebyli mezitím odsouzení.

12. Podle stěžovatele neodpovídá celková nařízená doba výkonu trestů odnětí svobody společenské nebezpečnosti trestné činnosti, jakož ani době, která od jejího spáchání uplynula (tj. více než 10 let ve věcech sp. zn. 3 T 160/2012 a sp. zn. 8 T 89/2019). Nepřiměřeně dlouhý výkon trestu odnětí svobody je zcela kontraproduktivní k samotnému smyslu a účelu trestu, a navíc ztěžuje nápravu stěžovatele a jeho znovuzařazení do společnosti.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, došlo-li k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

15. Předmětem přezkumu Ústavního soudu bylo posouzení ústavní konformity postupu a závěrů soudů rozhodujících podle § 91 odst. 1 trestního zákoníku o tom, zda stěžovatel ve zkušební době splnil podmínky, které mu byly stanoveny při jeho podmíněném propuštění, resp. jestli existuje důvod pro ponechání podmíněného propuštění v platnosti. Přestože konkrétní výměra individuálního trestu a rozhodování o jeho výkonu náleží do výlučné pravomoci obecných soudů (čl. 40 odst. 1 Listiny), může Ústavní soud do této jejich rozhodovací činnosti zasáhnout, vykročí-li soudy z obecných mantinelů, které jim dává ústavní pořádek (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1202/17). To platí tím spíše, je-li důsledkem takového soudního rozhodnutí bezprostřední zásah do osobní svobody podle čl. 8 Listiny, jakožto jednoho z nejdůležitějších lidských práv. Rozhodování o výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, jakož i výkonu zbytku trestu odnětí svobody, z nějž byla odsouzená osoba podmíněně propuštěna, chápe Ústavní soud jako rozhodování o osobní svobodě jednotlivce (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4022/18).

16. Závěry, k nimž Ústavní soud dospěl při posuzování soudních rozhodnutí o výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody podle § 86 trestního zákoníku, jsou podle Ústavního soudu přiměřeně aplikovatelné rovněž při posuzování rozhodnutí o výkonu zbytku trestu odnětí svobody, z nějž byl odsouzený podmíněně propuštěn (srov. § 91 odst. 1 trestního zákoníku), a to zejména z důvodu obdobně formulovaného znění obou ustanovení [srov. nález ze dne 24. 10. 2023 sp. zn. II. ÚS 2065/23 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Rovněž z hlediska ochrany základních práv a svobod jde o srovnatelné situace, v nichž je rozhodováno o tom, zda se jedinec ve vymezené době a po uložení specifických povinností osvědčil, anebo zda bude nutné uvalit na něj významné omezení jeho osobní svobody.

17. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119) či usnesení ze dne 22. 7. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1124/09], protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či o podmíněném propuštění nebo podmíněném upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí, nebo spočívala-li by výjimečnost okolností případu v kumulaci výkonů trestů odnětí svobody, která by byla v celkové výměře nepřiměřená k závažnosti spáchané trestné činnosti nebo osobě pachatele.

18. Jak Ústavní soud uvedl v usnesení ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3294/19, zásah Ústavního soudu je při kumulaci výkonů trestů odnětí svobody sice výjimečně možný, do úvahy přichází ovšem pouze tehdy, byla-li by celková doba trestu odnětí svobody zcela zjevně nepřiměřená okolnostem. Tento stav by nastal v zásadě až tehdy, byla-li by v rozporu s ústavněprávními hodnotami (například s nutností ochrany lidské důstojnosti) nebo by se ocitla z jiného důvodu mimo zákonná či ústavní kritéria.

19. Ústavní soud se s argumentací stěžovatele o pochybeních obecných soudů, kterých se měly dopustit při rozhodování o vykonání zbytků uložených trestů odnětí svobody, neztotožňuje a nemůže přisvědčit námitce, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva tím, že podmíněné propuštění neponechaly v platnosti.

20. Krajský soud výstižně citoval judikaturu Ústavního soudu, ze které se podává ústavněprávně konformní výklad pojmu "vedení řádného života", obsaženého v § 91 odst. 1 trestního zákoníku, konkrétně nález sp. zn. I. ÚS 1202/17 a usnesení ze dne 15. 7. 2010 sp. zn. III. ÚS 1745/10, usnesení ze dne 12. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 2640/18 a usnesení ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 475/21. Obecné soudy se zabývaly chováním stěžovatele ve zkušební době podmíněného propuštění a zjistily, že stěžovatel spáchal další trestné činy, konkrétně zvlášť závažný zločin loupeže a přečin nebezpečného vyhrožování, za které byl pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Současně se dopustil série přestupků, včetně řízení vozidla pod vlivem návykových látek. Podle obecných soudů uvedené skutečnosti jednoznačně svědčí o tom, že stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život ve smyslu § 91 odst. 1 trestního zákoníku.

21. Obecné soudy se vypořádaly se stěžovatelovými námitkami týkajícími se výjimečného postupu podle § 91 odst. 1 trestního zákoníku a konstatovaly, že neshledaly v jeho osobě ve věci okolnosti, pro něž by ponechaly podmíněné propuštění v platnosti. Tento závěr je věcně udržitelný vzhledem k závažnosti nově spáchané trestné činnosti a opakovanému porušování norem správního práva. Skutečnost, že se stěžovatel dopustil násilné trestné činnosti před skončením zkušební doby, svědčí o tom, že podmíněné propuštění nesplnilo svůj účel a že nevyužil poskytnuté šance k nápravě.

22. Ústavní soud ani stěžovatelově argumentaci, že výjimečnost jeho situace spočívá v kumulaci výkonů trestů odnětí svobody, nemůže přisvědčit. Skutečnost, že celková výměra trestu odnětí svobody stěžovatele činí téměř padesát čtyři a půl měsíců, není sama o sobě důvodem pro aplikaci výjimečného postupu podle § 91 odst. 1 trestního zákoníku. Jde o důsledek toho, že stěžovatel opakovaně páchal trestnou činnost a nevyužil možnosti nápravy poskytnuté podmíněným propuštěním.

23. Ani stěžovatelova argumentace týkající se okolností spáchání nové trestné činnosti není způsobilá odůvodnit postup, kterého se domáhá. Námitka, že obecné soudy postupovaly formalisticky a nerespektovaly reálné společenské vztahy, není opodstatněná. Skutečnost, že trestné činy byly spáchány v souvislosti s konfliktními vztahy s partnerkou, nemůže ospravedlnit násilné jednání ani sloužit jako polehčující okolnost pro ponechání podmíněného propuštění v platnosti. Obecné soudy připomenuly, že stěžovatel ve výkonu trestu absolvoval speciální terapeutický program ke snížení násilného jednání, přesto při řešení konfliktních situací opětovně užil nepřípustného vzorce chování. Vzaly též v úvahu dobu, která uplynula od spáchání některých skutků, stěžovatelovo chování "v rámci dohledu", jeho pracovní aktivity i osobní poměry včetně snahy o určení otcovství k nezletilé dceři. Přesto dospěly k věcně udržitelnému závěru, že tyto okolnosti nejsou dostatečné pro ponechání podmíněného propuštění v platnosti.

24. Ústavní soud považuje rozhodnutí obecných soudů za ústavně konformní a neshledal žádný důvod pro svůj zásah v podobě jejich zrušení. Soudy ve svých rozhodnutích uvedly, které okolnosti považovaly za rozhodující pro posouzení věci a usnesení akceptovatelným způsobem odůvodnily. V jejich postupu Ústavní soud nespatřuje znaky neústavního pochybení.

25. Právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny nezaručuje, že výsledek řízení bude odpovídat očekávání stěžovatele, že všechny jím tvrzené skutečnosti budou akceptovány a důkazy budou vyhodnoceny způsobem, který očekává. Uvedené právo poskytuje "pouze" záruku, že řízení před nezávislým a nestranným soudem bude probíhat podle předem stanovených pravidel, což se v tomto případě stalo. Nesouhlas s právními závěry obecných soudů lze považovat za pouhou polemiku, která nezakládá důvodnost ústavní stížnosti (srov. usnesení ze dne 20. 11. 2024 sp. zn. I. ÚS 2233/24).

26. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu