MIRZOYAN proti České republice

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

PÁTÁ SEKCE

VĚC MIRZOYAN proti ČESKÉ REPUBLICE

(stížnosti č. 15117/21 a 15689/21)

ROZSUDEK

Článek 8 • rodinný život • žádosti stěžovatele o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání a o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny zamítnuty z důvodu, že byl považován za hrozbu pro národní bezpečnost a veřejný pořádek na základě utajovaných písemností, které mu nebyly zpřístupněny, a jen částečně s nimi byl seznámen jeho advokát • absence rozhodnutí o vyhoštění nebo o zrušení či zániku platnosti povolení k pobytu znamenala, že judikatura Soudu ke slučitelnosti těchto opatření s článkem 8 nemohla být na situaci stěžovatele automaticky použita • vnitrostátní soudní řízení poskytovalo dostatečné záruky vyvažující omezení procesních práv stěžovatele v řízení před správními orgány • stěžovatel nebyl zbaven možnosti účinně napadnout tvrzení výkonné moci, že je v sázce národní bezpečnost a pořádek • vnitrostátní orgány dostatečně zohlednily rodinné vazby stěžovatele a s odkazem na judikaturu Soudu zvážily relevantní dotčené zájmy • prostor pro uvážení nebyl překročen

ŠTRASBURK

16. května 2024

Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených v čl. 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.

Rozsudek je v autentickém anglickém znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (www.echr.coe.int). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním rozsudku.

 

Ve věci Mirzoyan proti České republice,

Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající v senátu ve složení
      Georges Ravarani, předseda,
      Lado Chanturia,
      Mārtiņš Mits,
      Stéphanie Mourou-Vikström,
      María Elósegui,
      Mattias Guyomar,
      Kateřina Šimáčková, soudci,
a Victor Soloveytchik, tajemník sekce,

s ohledem na:

stížnosti (č. 15117/21 a 15689/21) proti České republice podané k Soudu podle článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“) ruským občanem Arturem Mirzoyanem („stěžovatel“) dne 15. března 2021;

rozhodnutí oznámit stížnosti české vládě („vláda“);

stanoviska účastníků řízení;

po poradách konaných ve dnech 13. února a 2. dubna 2024,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:

ÚVOD

1.  Věc se týká zamítavých rozhodnutí českých správních orgánů a soudů o žádostech stěžovatele o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání a o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny z důvodu, že stěžovatel představuje riziko pro vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek, přičemž tento závěr byl založen na utajovaných informacích, které byly částečně zpřístupněny advokátu stěžovatele, ale nikoli stěžovateli samému. Stěžovatel se dovolával článku 8 Úmluvy a článku 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě a tvrdil, že zamítnutím jeho žádostí bylo negativně dotčeno jeho právo na respektování rodinného života a jemu odpovídající právo jeho manželky a dětí, jejichž nejlepší zájem nebyl dostatečně zohledněn.

SKUTKOVÝ STAV

2.  Stěžovatel se narodil v roce 1966 a žije v Karlových Varech. Zastupoval jej P. Václavek, advokát působící v Praze.

3.  Vládu zastupoval její zmocněnec V. A. Schorm z Ministerstva spravedlnosti.

4.  Skutkové okolnosti případu lze shrnout následovně.

5.  Stěžovatel pobýval v České republice od roku 2006, nejprve na základě víza k pobytu nad 90 dnů, posléze povolení k dlouhodobému pobytu vydaného v souvislosti s jeho výdělečnými aktivitami na území. Dne 26. srpna 2009 bylo stěžovateli vydáno povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání s dobou platnosti do 25. srpna 2011.

Stěžovatel žil v České republice společně s manželkou, arménskou občankou, a čtyřmi dětmi, ruskými občany, narozenými v letech 1995, 2002, 2007 a 2010.  Manželka stěžovatele a děti narozené v letech 2002, 2007 a 2010 měly v České republice od roku 2013 povolen trvalý pobyt. Jeho nejstarší syn narozený v roce 1993 pobýval v České republice rovněž na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Dne 28. května 2020 získala dcera stěžovatele narozená v roce 2002 české občanství (viz § 33 níže).

6.  Ze spisu vyplývá, že stěžovatel byl v níže popsaných řízeních po celou dobu zastoupen advokátem, kterého si sám zvolil.

I.   ŽÁDOST STĚŽOVATELE O PRODLOUŽENÍ DOBY PLATNOSTI POVOLENÍ K POBYTU ZA ÚČELEM PODNIKÁNÍ

7.  Dne 3. června 2011 stěžovatel podal u Ministerstva spravedlnosti, odboru azylové a migrační politiky („ministerstvo“), žádost o prodloužení doby platnosti svého povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání (viz § 5 výše).

8.  Po výslechu stěžovatele ohledně jeho podnikatelských aktivit a místa pobytu jeho rodinných příslušníků, nikoli však dalších otázek týkajících se jeho rodinného života, ministerstvo dne 5. března 2012 jeho žádost zamítlo. Dospělo k závěru, že stěžovatelův pobyt v zemi není v zájmu České republiky.

9.  Po přezkoumání komisí pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců („komise“) bylo rozhodnutí ministerstva zrušeno a věc mu byla vrácena k novému projednání.

10.  Dne 31. října 2012 vydalo ministerstvo druhé rozhodnutí, kterým žádost stěžovatele zamítlo ze stejných důvodů. Závěr, že další setrvání stěžovatele na území není v bezpečnostním zájmu České republiky, byl založen na utajované informaci ze dne 1. března 2012 (označené jako V2-V/2012-UOOZ/OSAI) předložené ministerstvu útvarem policie pro odhalování organizovaného zločinu. Podle ministerstva vycházela informace z osobních činností stěžovatele a jeho jednání a chování během poměrně dlouhého časového období a bylo možno považovat ji za věrohodnou. Dne 6. března 2013 bylo toto rozhodnutí potvrzeno komisí.

11.  Na základě správní žaloby, v níž stěžovatel tvrdil, že zamítnutím jeho žádosti bude negativně dotčeno jeho právo na respektování rodinného života a jemu odpovídající právo jeho manželky a jejich dětí, Krajský soud v Plzni („krajský soud“) dne 22. května 2013 rozhodnutí komise zrušil. Dospěl k názoru, že utajovaná informace, na níž bylo založeno rozhodnutí ministerstva, nesplňovala kvalitativní požadavky stanovené příslušnou judikaturou. Soud mimo jiné uvedl:
     „[N]ení zřejmý způsob získání informací zde uváděných, nejsou popsány okolnosti, pro které má policie uvedené informace za věrohodné, a pokud jsou uvedeny důvody, jimiž je kontakt [stěžovatele] s osobami v utajované informaci uvedenými, nelze tyto žádným způsobem ze strany krajského soudu ověřit. Krajský soud si proto nemohl učinit úsudek, zda jsou informace natolik věrohodné, aby mohly zasáhnout do osudu [stěžovatele] (a celé jeho rodiny) tím, že na jejich základě nezíská povolení k dalšímu pobytu na území ČR.“

Dne 30. ledna 2014 tento rozsudek potvrdil Nejvyšší správní soud.

12.  Po zrušení svého rozhodnutí ze dne 31. října 2012 komisí vydalo ministerstvo dne 7. dubna 2014 třetí rozhodnutí, kterým žádost stěžovatele zamítlo s odůvodněním, že jeho pobyt v zemi není v zájmu České republiky. Vycházelo při tom z utajované informace ze dne 14. listopadu 2013 (označené V83/2013-OAM, později V211-5/2016-OAM) předložené policií. Dne 27. července 2014 bylo toto rozhodnutí potvrzeno komisí.

13.  Na základě stěžovatelem podané správní žaloby krajský soud dne 23. září 2015 rozhodnutí komise a ministerstva zrušil. Rozhodl, že příslušné utajované informace stále nesplňují kvalitativní požadavky kladené příslušnou judikaturou, a mimo jiné uvedl:
     „Utajovaná informace ze dne 14.11.2013 je skutečně doplněním původní utajované informace ze dne 1.3.2012 a z jejího obsahu je zřejmá snaha o podání informace podrobnější […] O obsahu utajované informace ze dne 14.11.2013 krajský soud vzhledem k její povaze nemůže obdobně jako v předchozím rozsudku sdělit nic bližšího, než to, že byla podána Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu a jsou zde popsána setkání, resp. kontakty, [stěžovatele] s osobami, vůči kterým se zpracovatel negativně vymezuje. Nejsou zde uvedeny žádné konkrétní protistátní či kriminální aktivity [stěžovatele] či označeny důkazy prokazující spolupráci [stěžovatele] s označenými osobami na jejich kriminálních aktivitách. I když je zřejmé, že zdrojem utajované informace je Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, není zřejmý způsob získání informací zde uváděných, nejsou popsány okolnosti, pro které má policie, resp. ÚOOZ, uvedené informace za věrohodné, a pokud jsou uvedeny důvody, jimž je kontakt [stěžovatele] s osobami v utajované informaci uvedenými, nelze tyto žádným způsobem ze strany krajského soudu ověřit.“

Dne 17. června 2016 tento rozsudek potvrdil Nejvyšší správní soud.

14.  Dne 4. července 2016 vydalo ministerstvo čtvrté rozhodnutí, kterým žádost stěžovatele opět zamítlo s odůvodněním, že jeho pobyt na území není v zájmu České republiky. Opíralo se při tom o jiné utajované informace ze dne 7. června 2016 (označené V117/2016 OAM a V118/2016-OAM a později V211-6/2016-OAM a V211-7/2016-OAM), předložené Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu. Dne 17. října 2016 bylo rozhodnutí potvrzeno komisí.

15.  Stěžovatel obě výše uvedená rozhodnutí úspěšně napadl u krajského soudu, který je dne 24. října 2017 zrušil. Po přezkoumání a zhodnocení obsahu utajovaných informací soud dospěl k závěru, že ačkoli byly tyto informace doplněny, stále neposkytují dostatečný základ pro zamítnutí stěžovatelovy žádosti. Dne 26. dubna 2018 tento rozsudek potvrdil Nejvyšší správní soud.

16.  Pátým rozhodnutím vydaným dne 1. března 2018 ministerstvo stěžovatelovu žádost opět zamítlo, zejména s odkazem na ustanovení § 37 odst. 2 písm. a) a § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců (viz § 36 a 39 níže), s odůvodněním, že pobyt stěžovatele na území není v zájmu České republiky, konkrétně v zájmu zachování vnitřní bezpečnosti. Vycházelo při tom z utajovaných informací označených V211-5/2016-OAM a V211 6/2016 OAM popisujících aktivity stěžovatele obecně a informací V211 7/2016-OAM a V5/2018 OAM, které obsahovaly podrobnější údaje. Dle ministerstva vycházely informace z osobní činnosti stěžovatele a jeho chování v poměrně dlouhém časovém období, a bylo tedy možné je považovat za věrohodné a dostatečné ke zjištění skutečného stavu věci, aniž by bylo nutné – jak navrhoval zástupce stěžovatele – vyslechnout osoby v utajovaných informacích označené, stěžovatele a zpracovatele informací.

Z rozhodnutí vyplývá, že právní zástupce stěžovatele měl možnost se dne 19. ledna 2018 seznámit s utajovanými informacemi označenými V211-5/2016-OAM a V211 6/2016 OAM, nikoli však s informacemi označenými V211 7/2016-OAM a V5/2018-OAM, které předložily Útvar pro odhalování organizovaného zločinu a Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ). Informace obsahovaly popis operativních činností těchto útvarů, které by mohly být odhalením ohroženy.
Ministerstvo dospělo k závěru, že stěžovatelovo jednání představovalo dostatečně závažné riziko pro základní zájmy demokratické společnosti, mezi něž patří zajištění bezpečnosti a předcházení zločinnosti v podobě možného páchání nejzávažnější trestné činnosti. Ve veřejném zájmu přitom je, aby setrvání na území bylo povoleno jen cizincům, jejichž pobyt není v rozporu se zájmem státu na zachování vnitřní bezpečnosti. K argumentu stěžovatele, že nikdy nebyl trestně stíhán a nemá záznam v trestním rejstříku, ministerstvo uvedlo, že v této souvislosti není rozhodné, zda se stěžovatel sám dopustil trestného činu.

17.  Dne 31. května 2018 rozhodnutí potvrdila komise. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedla, že „zájem státu“ je neurčitý právní pojem a je na správním orgánu, aby posoudil, zda lze konkrétní skutkové okolnosti případu pod tento pojem podřadit.

18.  Dne 23. července 2019 krajský soud po konaném ústním jednání vyhověl správní žalobě stěžovatele a rozhodnutí komise zrušil s odůvodněním, že doplněné utajované informace stále neposkytují dostatečný podklad pro zamítnutí žádosti stěžovatele. Dle jeho názoru také měly být soudům předloženy konkrétní důkazy, a sice výsledky operativně pátrací činnosti (například odposlechy), za účelem ověření závěrů zpracovatele utajované informace.

19.  Dne 12. března 2020 Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Potvrdil, že omezení účastníka řízení, kterému nebyly informace zpřístupněny, musí být přiměřená sledovanému cíli a že specifická role přezkumu s plnou jurisdikcí zahrnuje i posouzení věcné správnosti skutkových zjištění a právních závěrů. V tomto ohledu je klíčové, aby utajované informace byly věrohodné a pro soudy v maximální možné míře ověřitelné. V projednávané věci Nejvyšší správní soud shledal informace obsažené v utajované části správního spisu z hlediska přesvědčivosti, přesnosti a věrohodnosti jako dostatečné, byť se jednalo o metainformace o obsahu konkrétních důkazů (odposlechů komunikace, videozáznamů konkrétních osob a událostí, výpovědí policistů atd.) získaných v trestních řízeních proti jiným fyzickým osobám, v nichž byla zachycena i přítomnost a činnost stěžovatele. V předmětné věci tyto informace vytvářely plastický, dlouhodobý a poměrně ucelený obrázek o tom, jaké aktivity a kontakty s kriminálním prostředím stěžovatel v České republice rozvíjel od roku 2011, a bylo zřejmé, že nevypovídají o jednorázové skutečnosti nebo události, ale jde o mozaiku skutečností probíhajících dlouhodobě.

20.  Dne 2. června 2020 projednal krajský soud stěžovatelovu věc při ústním jednání a žalobu s odkazem na výše uvedené závěry Nejvyššího správního soudu zamítl. Ve vztahu k rodinnému životu stěžovatele mimo jiné zdůraznil, že samotná skutečnost, že děti stěžovatele dlouhodobě pobývají na území České republiky a vytvořily si zde sociální vazby a zázemí, nepředstavuje nic specifického, odlišujícího se od běžně posuzovaných případů. Nebylo proto nutné provádět k otázce situace rodiny výslech členů rodiny stěžovatele, konkrétně jeho manželky. Stěžovatel netvrdil žádné výjimečné okolnosti, které by mohly vést k závěru, že zamítnutí jeho žádosti nebylo přiměřené (například nemožnost vrátit se na území Ruské federace, zdravotní problémy apod.). Soud dále uvedl, že rodina stěžovatele může nadále pobývat v České republice a je na stěžovateli finančně nezávislá.

21.  Dne 17. srpna 2020 Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelem podanou kasační stížnost a rozsudek krajského soudu potvrdil. Pokud šlo o existenci zásahu do jeho soukromého a rodinného života, soud poukázal na skutečnost, že stěžovatel si v průběhu svého pobytu v České republice vytvořil celou řadu ekonomických, společenských, kulturních, ale i rodinných vazeb, které mohou být neprodloužením pobytu narušeny i zcela omezeny. Podpořil také závěr, že tento zásah, který byl v projednávané věci důsledkem zamítnutí stěžovatelovy žádosti z důvodu rozporu jeho dalšího setrvání na území se zájmy České republiky, byl přiměřený a neporušil článek 8 Úmluvy ani čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Soud byl dále toho názoru, že situace stěžovatelových dětí byla dostatečně zohledněna, a připomněl, že členové stěžovatelovy rodiny mohou zůstat v České republice a že o nezletilé děti může pečovat jejich matka, která je také podnikatelkou a je schopna rodinu zabezpečit. Ve stěžovatelově věci proto převážil veřejný zájem na zachování bezpečnosti a předcházení trestné činnosti.

22.  Stěžovatel podal ústavní stížnost, jíž se dovolával článku 8 Úmluvy a čl. 3 odst. 1 a článku 12 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud stížnost usnesením sp. zn. III. ÚS 2880/20 ze dne 16. února 2021 odmítl.

Shledal, že správní soudy se dostatečně vypořádaly s námitkou stěžovatele o nepřiměřenosti zásahu do jeho práva na respektování soukromého a rodinného života. Potvrdil také význam posouzení nejlepšího zájmu dítěte, včetně případů, kdy je dopad na ně nepřímý, a připustil, že zamítnutí žádosti stěžovatele omezí jeho kontakt s dětmi. Dospěl však k závěru, že situace dětí byla dostatečně zvážena na základě informací, které měly správní orgány a soudy k dispozici, a jejich nejlepší zájem byl náležitě zohledněn.

Pokud šlo o nemožnost brojit proti obsahu utajovaných informací, Ústavní soud potvrdil závěry Nejvyššího správního soudu. Zdůraznil, že procesní omezení stěžovatele, který se nemohl seznámit s utajovanými informacemi a účinně se proti nim bránit, byla dostatečně vyvážena provedeným soudním přezkumem.

II.    ŽÁDOST STĚŽOVATELE O VYDÁNÍ NOVÉHO POVOLENÍ K DLOUHODOBÉMU POBYTU ZA ÚČELEM SPOLEČNÉHO SOUŽITÍ RODINY

23.  Dne 12. května 2014 stěžovatel podal u ministerstva žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Uvedl, že jeho manželka, občanka Arménské republiky, je držitelkou povolení k trvalému pobytu v České republice ode dne 24. srpna 2013.

24.  Stěžovatelova žádost byla dne 26. srpna 2014 zamítnuta, ale toto rozhodnutí bylo posléze komisí zrušeno.

25.  Dne 14. února 2018 ministerstvo žádost stěžovatele znovu zamítlo s odůvodněním, že by stěžovatel mohl při pobytu na území České republiky závažným způsobem narušit veřejný pořádek, a to zejména s odkazem na § 9 odst. 1 písm. h) a § 56 odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců (viz § 34 a 40 níže). Vycházelo z týchž utajovaných informací (označených V211-5/2016-OAM, V211 6/2016-OAM, V211-7/2016-OAM a V5/2018-OAM), které mu byly předloženy v řízení o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání útvarem policie pro odhalování organizovaného zločinu a NCOZ a které vycházely z osobních činností a chování stěžovatele během poměrně dlouhého časového období, a mohly tedy být považovány za věrohodné. Z informací vyplývalo, že stěžovatel se po dlouhou dobu a opakovaně choval v rozporu s dobrými mravy, čímž byl závažně narušen veřejný pořádek, byť jeho chování samo o sobě nepředstavovalo trestný čin ani porušení vnitrostátních právních předpisů.

Ministerstvo bylo s odkazem na článek 8 Úmluvy, judikaturu Soudu a směrnici Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny toho názoru, že zásah do práva cizince na respektování jeho rodinného života vyvolaný zamítnutím jeho žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny je srovnatelný se zásahem způsobeným vyhoštěním občana EU a že je nutné zohlednit nejlepší zájem nezletilých dětí. K situaci stěžovatele ministerstvo uvedlo, že z České republiky opakovaně vycestoval do Ruské federace, takže jeho vazby k domovské zemi zjevně nebyly přerušeny. Jeho manželka a nezletilé děti (narozené v letech 2002, 2007 a 2010) měly v České republice trvalý pobyt, ale současně též ruské občanství, což jim umožňovalo vstupovat na území Ruské federace bez omezení a rozvíjet svůj rodinný život tam. Manželka stěžovatele navíc vykonávala podnikatelskou činnost a měla příjem, který jí umožňoval zabezpečit rodinu. Ministerstvo uzavřelo, že veřejný zájem v dané věci jasně převažuje nad zájmem stěžovatele a zamítnutí žádosti stěžovatele o povolení k pobytu mu neznemožňuje péči o děti, neboť je pouze na něm, kde se rozhodne svá rodičovská práva a povinnosti vykonávat.

26.  V rozhodnutí ze dne 31. května 2018 potvrzujícím rozhodnutí ministerstva komise konstatovala, že ministerstvo řádně zhodnotilo dopady svého rozhodnutí na pobytová oprávnění členů stěžovatelovy rodiny a na stěžovatelovy vazby k domovské zemi. Dále uvedla, že podle judikatury správních soudů (rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 142/2012 ze dne 29. listopadu 2012 a 9 Azs 12/2015 ze dne 12. března 2015) nelze po správním orgánu požadovat, aby shromažďoval důkazy ve prospěch cizince pouze z vlastního podnětu. V řízení zahájeném na návrh účastníka řízení je na tomto účastníkovi, aby předestřel všechny relevantní skutečnosti a informace, které považuje za důležité, a předložil důkazy na jejich podporu. Ustanovení § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců bylo v nedávné době v tomto smyslu novelizováno (viz § 46 in fine níže).

27.  Dne 23. července 2019 krajský soud rozhodnutí komise zrušil, neboť dospěl k závěru, že utajované informace nejsou dostatečným podkladem pro zamítnutí žádosti stěžovatele (viz obdobně § 18 výše).

28.  Dne 12. března 2020 Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Příslušné utajované informace shledal dostatečnými a věrohodnými, neboť poskytovaly více než přesvědčivý obraz o obecných a dlouhodobých charakteristikách stěžovatelova způsobu života. Dle názoru soudu nebylo pochyb o existenci důvodného nebezpečí, že by stěžovatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek v České republice. Toto nebezpečí bylo takové povahy a závažnosti, že stěžovateli ani jeho právnímu zástupci nemohl být umožněn ani částečný přístup k soudem hodnoceným utajovaným informacím.

29.  Dne 2. června 2020 krajský soud projednal stěžovatelovu žalobu při ústním jednání a zamítl ji ze stejných důvodů jako ve svém rozsudku ze dne 2. června 2020 (viz § 20 výše). K úvahám o zásahu do stěžovatelova rodinného života dodal, že jeho vycestování sice nejspíše bude mít dopad na jeho rodinu, nicméně tuto okolnost nelze přičítat k tíži České republice, nýbrž jen stěžovateli samotnému.

30.  Dne 19. srpna 2020 Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelem podanou kasační stížnost a potvrdil rozsudek krajského soudu. Ztotožnil se s jeho závěrem, že zásah do práva stěžovatele na respektování soukromého a rodinného života byl přiměřený. V této souvislosti uvedl, že není nutné hodnotit všechna kritéria stanovená v § 174a zákona o pobytu cizinců (viz § 46 níže) a v judikatuře Soudu, nýbrž pouze ta, která jsou v daném případě specifická a vyplývají z průběhu řízení, přičemž důkazní břemeno spočívá primárně na stěžovateli – je to totiž sám stěžovatel, kdo disponuje relevantními informacemi. Jelikož se může jednat o informace z jeho vlastní soukromé až intimní sféry (např. informace o zdravotním stavu), je pouze na úvaze stěžovatele, zda je příslušným orgánům sdělí. Pouze v případě pochybností, nebo pokud by nastala potřeba jejich doplnění, lze vyžadovat odpovídající procesní aktivitu po správním orgánu. Správní orgán je sice vázán povinností zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nelze však od něj očekávat, že bude aktivně zjišťovat podrobnosti o soukromém životě stěžovatele nebo jej vyzývat k doplnění jeho podání. V projednávané věci stěžovatel v žalobě ani v kasační stížnosti nepředložil žádné informace způsobilé zvrátit rozhodnutí správních orgánů ani neuvedl významné skutečnosti o svém soukromém životě, které by převážily nad veřejným zájmem na neudělení povolení k jeho dalšímu pobytu v České republice. Totéž platilo i o jeho argumentu stran nejlepšího zájmu dětí, neboť stěžovatel sám nikdy neupřesnil, jakým způsobem o své nezletilé děti pečuje a jak by byly odloučením od něho dotčeny. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu konstatoval, že projednávaná věc spadá do čtvrté kategorie případů definované Ústavním soudem v nálezu sp. zn. IV. US 950/19 (viz § 53 níže). Správním orgánům proto nelze vytýkat stěžovatelovu pasivitu ani procesní strategii, kterou si zvolil.

31.  Usnesením sp. zn. I. ÚS 2879/20 ze dne 19. ledna 2021 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele z týchž důvodů jako v usnesení ze dne 16. února 2021 (viz § 22 výše).

III.   DALŠÍ ŘÍZENÍ O POBYTU STĚŽOVATELE NA ÚZEMÍ ČESKÉ REPUBLIKY

32.  Dne 21. října 2011 podal stěžovatel u ministerstva žádost o vydání povolení k trvalému pobytu na území z důvodu, že na území České republiky pobývá nejméně pět let. Dne 1. března 2018 ministerstvo ve čtvrtém kole řízení jeho žádost zamítlo s odůvodněním, že by stěžovatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. V rozhodnutí dále uvedlo, že stěžovatel je v důsledku zamítnutí žádosti povinen vycestovat z území České republiky. Dne 17. května 2018 toto rozhodnutí potvrdila komise. Dne 23. června 2020 krajský soud zamítl stěžovatelovu správní žalobu a Nejvyšší správní soud posléze zamítl i jeho kasační stížnost. Usnesením sp. zn. I. ÚS 2027/22 ze dne 6. prosince 2022 Ústavní soud odmítl následnou ústavní stížnost.

33.  Dne 5. června 2020 stěžovatel podal u ministerstva žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU, konkrétně své dospělé dcery narozené v roce 2002, která získala české občanství. Dne 3. března 2021 ministerstvo žádost zamítlo z důvodu možného ohrožení bezpečnosti státu a stanovilo stěžovateli lhůtu k vycestování z území České republiky (35 dnů od právní moci rozhodnutí) podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců (viz § 41 níže). Toto zamítavé rozhodnutí bylo následně potvrzeno komisí. Poté, co Nejvyšší správní soud zrušil první zamítavé rozhodnutí krajského soudu o správní žalobě stěžovatele z důvodu, že není zřejmé, zda měl krajský soud k dispozici všechny utajované informace, resp. zda se s obsahem všech utajovaných informací seznámili všichni členové příslušného soudního senátu, krajský soud dne 29. června 2022 rozhodnutí komise zrušil. Shledal, že utajované informace nejsou dostačujícím podkladem pro zamítnutí žádosti stěžovatele. Podle posledních Soudu dostupných informací řízení před komisí stále probíhá.

RELEVANTNÍ PRÁVNÍ RÁMEC A PRAXE

I.   ZÁKON O POBYTU CIZINCŮ (ZÁKON Č. 326/1999 SB., O POBYTU CIZINCŮ NA ÚZEMÍ ČESKÉ REPUBLIKY)

34.  Podle § 9 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců ministerstvo povolení k dlouhodobému pobytu nevydá, jestliže je důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl při svém pobytu na území ohrozit bezpečnost státu, závažným způsobem narušit veřejný pořádek nebo ohrozit mezinárodní vztahy České republiky.

35.  Ustanovení § 33 odst. 1 písm. d) stanoví, že ministerstvo udělí vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území cizinci, který podal žalobu (s návrhem na přiznání odkladného účinku) mimo jiné proti rozhodnutí ministerstva, kterým byla zamítnuta žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu.

36.  Podle § 37 odst. 2 písm. a) ministerstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže nastal některý z důvodů uvedených v § 56 odst. 1 písm. a), c), d), g), h) a j) až l) nebo § 56 odst.  2 za podmínky, že důsledky tohoto rozhodnutí budou přiměřené důvodu pro zrušení platnosti víza. Při posuzování přiměřenosti ministerstvo přihlíží zejména k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince.
Ustanovení § 37 odst. 3 stanoví, že zruší-li ministerstvo platnost víza, stanoví lhůtu k vycestování z území a udělí cizinci výjezdní příkaz.

37.  Podle § 46a odst. 4 (a dalších ustanovení o zrušení jiných druhů povolení k pobytu) jestliže ministerstvo zruší platnost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, stanoví cizinci lhůtu k vycestování z území, kterou je povinen dodržet.

38.  Ustanovení § 47 odst. 2 ve znění účinném do 17. prosince 2015 stanovilo, že uplyne-li doba platnosti víza k pobytu nad 90 dnů před rozhodnutím žádosti o povolení dlouhodobého pobytu a žádost byla podána ve lhůtě, považuje se vízum za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti.

39.  Podle § 56 odst. 1 písm. j) ministerstvo povolení k dlouhodobému pobytu nevydá, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky.

40.  Podle § 56 odst. 1 písm. g) ministerstvo povolení k dlouhodobému pobytu nevydá z důvodů uvedených v § 9 odst. 1 písm. a), b), g), h), i) nebo j).

41.  Ustanovení § 87e odst. 4 stanoví, že zamítne-li ministerstvo žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu, stanoví lhůtu k vycestování z území a udělí žadateli výjezdní příkaz; žadatel je povinen ve stanovené lhůtě z území vycestovat.

42.  Ustanovení § 87y stanoví, že rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a na území pobývá společně s občanem Evropské unie, je oprávněn pobývat na území do dne nabytí právní moci rozhodnutí o jeho žádosti o povolení k příslušnému pobytu; po tuto dobu se jeho pobyt na území považuje za přechodný.

43.  Podle § 169m odst. 1 se písemnosti nebo záznamy obsahující utajované informace v řízení podle tohoto zákona uchovávají odděleně mimo spis a nestávají se jeho součástí.

44.  Podle § 169m odst. 2 jsou-li některé z podkladů rozhodnutí utajovanými informacemi, uvede se v rozhodnutí pouze odkaz na tyto informace a jejich stupeň utajení. Úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení, a důvody vydání rozhodnutí se uvedou pouze v rozsahu, ve kterém nejsou utajovanými informacemi.

45.  Podle § 169m odst. 3 vyjde-li v řízení na základě utajované informace policie nebo zpravodajské služby České republiky najevo, že cizinec ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost, územní celistvost, demokratické základy, životy nebo zdraví osob, nebo vede-li tato informace k důvodnému podezření, že by cizinec mohl při svém pobytu na území tyto hodnoty ohrozit, v informaci o důvodech neudělení dlouhodobého víza nebo v odůvodnění rozhodnutí podle tohoto zákona se pouze uvede, že důvodem neudělení víza nebo rozhodnutí je ohrožení bezpečnosti státu. Pokud je správní orgán v řízení podle tohoto zákona povinen posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí, v odůvodnění rozhodnutí navíc uvede úvahy, kterými se při tomto hodnocení řídil.

46.  Podle § 174a odst. 1 správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.

S účinností od 15. srpna 2017 bylo toto ustanovení novelizováno tak, že účastník řízení je navíc povinen poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti rozhodnutí.

II.    SPRÁVNÍ ŘÁD (ZÁKON Č. 500/2004 SB.)

47.  Ustanovení § 17 odst. 3 stanoví, že z důvodu ochrany utajovaných informací nebo jiných informací, na něž se vztahuje zákonná povinnost mlčenlivosti, se v případech stanovených zákonem část písemností nebo záznamů uchovává odděleně mimo spis.

48.  Podle § 36 odst. 3 nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. V případě, že podkladem rozhodnutí jsou písemnosti a záznamy, které jsou za podmínek v § 17 odst. 3 uchovávány odděleně mimo spis, může se účastník, o jehož právním nároku se v řízení rozhoduje, s těmito podklady seznámit pouze v podobě, která nezmaří účel jejich utajení. Není-li to možné, sdělí se takovému účastníkovi alespoň v obecné rovině, jaké skutečnosti z těchto podkladů vyplývají. Správní orgán si předtím, než účastníkovi umožní seznámit se s těmito podklady, vyžádá vyjádření orgánu, který tyto podklady poskytl.

49.  První věta § 38 odst. 6 stanoví, že části spisu, které obsahují utajované informace nebo skutečnosti, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, jsou vyloučeny z nahlížení do spisu. To neplatí o částech spisu, jimiž byl nebo bude prováděn důkaz, do takových částí spisu však může nahlížet pouze účastník řízení nebo jeho zástupce.

III.   SOUDNÍ ŘÁD SPRÁVNÍ (ZÁKON Č. 150/2002 SB.)

50.  Ustanovení § 45 odst. 3 stanoví, že při předložení spisu soudu správní orgán vždy označí ty části spisu, které obsahují utajované informace chráněné zvláštním zákonem (zákon č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností). Předseda senátu tyto části spisu vyloučí z nahlížení; to platí i o písemnostech nebo záznamech, které byly v řízení před správním orgánem uchovávány odděleně mimo spis. To platí přiměřeně i o spisech soudu.

51.  Podle § 45 odst. 4 nelze z nahlížení vyloučit části spisu podle § 45 odst. 3, jimiž byl nebo bude prováděn důkaz soudem. Z nahlížení nelze dále vyloučit ani ty části spisu, do nichž měl účastník právo nahlížet v řízení před správním orgánem. Písemnosti nebo záznamy, které byly v řízení před správním orgánem uchovávány odděleně mimo spis a na něž se nevztahovala ustanovení o nahlížení do spisu, lze poskytnout k nahlížení jen tehdy, pokud předseda senátu rozhodne, že tím nemůže dojít k ohrožení nebo vážnému narušení činnosti zpravodajských služeb nebo policie. Před rozhodnutím si předseda senátu vyžádá vyjádření orgánu, který informace obsažené v těchto písemnostech nebo záznamech poskytl.

IV.   PŘÍSLUŠNÁ VNITROSTÁTNÍ JUDIKATURA

A.   Judikatura Ústavního soudu

52.  V nálezu sp. zn. III. ÚS 2116/21 ze dne 19. října 2021 uvedl Ústavní soud k existenci důvodů pro utajování informací následující:
          „22. Pro utajování těchto informací však musí být dán zřejmý zákonný důvod. Zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti utajovaných informací […] rozčleňuje utajované informace do jednotlivých kategorií podle závažnosti případného poškození nebo ohrožení zájmu České republiky. Kritériem je význam zásahu do zájmů České republiky; pojmy, které jsou v tomto ustanovení použity pro vymezení jednotlivých kategorií utajovaných informací, tedy nevýhodnost pro zájmy České republiky, prostá, vážná a mimořádně vážná újma těmto zájmům, jsou vymezeny v § 3 cit. zákona.
          […]
          25. Současně však musí v podmínkách právního státu platit, že utajované informace mohou být pouze takové, jejichž vyzrazením by mohlo dojít k některému ze zákonem vymezených následků. Nedává totiž žádný rozumný smysl, aby byla jako utajovaná informace uváděna taková, která je veřejně dostupná. Právě k tomu nicméně došlo v nyní posuzované věci a právě v tomto ohledu shledal Ústavní soud porušení práva stěžovatelky […].
          […]
          27. Situace, která nastala v této věci, však není nepodobná střelbě na terč se zavázanýma očima. Ministerstvo totiž žádost stěžovatelky zamítlo, přičemž však stěžovatelku neseznámilo s důvody, pro které v řízení nebyla úspěšná; to však učinilo za situace, kdy svoje rozhodnutí opřelo výhradně o okolnosti, pro jejichž utajování není dán žádný zákonný a ani rozumný důvod, jelikož jsou stěžovatelce dobře známé a veřejně dostupné […]“

53.  V nálezu sp. zn. IV. ÚS 950/19 ze dne 14. dubna 2020 Ústavní soud uvedl stran nejlepšího zájmu dítěte v kontextu českého ústavního pořádku následující:
          „52. Je tak třeba rozlišovat mezi různými kategoriemi právních řízení podle typu dopadu na dítě: 
   - první kategorii tvoří řízení, jejichž účelem je upravit přímo práva či povinnosti dítěte právě jakožto dítěte (typicky řízení o péči o dítě a o styku s ním); 
   - druhou kategorii představují řízení, jejichž účelem je upravit práva a povinnosti dítěte, která se však bezprostředně nedotýkají jeho statusu dítěte (např. řízení o soukromoprávních závazcích, trestní řízení proti mladistvému pachateli atd.); 
   - do třetí kategorie spadají řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte (přímo rozhodovat o jeho právech a povinnostech), ale která mají na dítě zprostředkovaný právní dopad, neboť jejich výsledek je nutně a nepominutelně spojen s navazující změnou právního postavení dítěte (např. řízení o vyhoštění jeho pečující osoby, na něž buď navazuje řízení o změně péče o dítě, či vycestování dítěte za pečující osobou a změna jeho trvalého pobytu); 
   - konečně čtvrtá kategorie obsahuje řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte ani na ně nemají zprostředkovaný právní dopad, ale dopadají na ně pouze fakticky (např. shora zmíněné řízení o výpovědi z pracovního poměru rodiče pečujícího o dítě, v jehož důsledku se právní postavení dítěte nemění, ale fakticky se může měnit např. ekonomický status jeho rodiny). 
          53. U první kategorie řízení je nejlepší zájem dítěte prakticky vždy rozhodujícím kritériem, které musí rozhodovací orgán vzít v úvahu. U druhé kategorie a třetí kategorie je nejlepší zájem dítěte zcela zásadním kritériem, nicméně ten může být převážen konkurujícím zájmem, typicky oprávněným zájmem jiného jednotlivce požívajícího rovněž ochrany základních lidských práv a svobod (např. v občanskoprávním sporu mezi dítětem a třetí osobou), ale i dostatečně významným zájmem veřejným (např. na uložení trestního opatření mladistvému pachateli, který spáchal mimořádně závažné provinění). U třetí kategorie se přitom otevírá širší prostor pro převážení jiným konkurujícím zájmem než u druhé kategorie, neboť se zde nestřetává jen zájem dítěte na jedné straně a jiný zájem na straně druhé, ale zájem dítěte je jen jedním, byť nepochybně významným, z vícera zájmů různých dalších subjektů, mezi kterými je třeba vyvažovat a které mohou být stejně významné či dokonce významnější. U čtvrté kategorie není zásadně povinností rozhodujícího orgánu přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte, s výjimkou případů, kdy pozitivní právní úprava výslovně s ochranou zájmů dítěte počítá.“

B.    Judikatura Nejvyššího správního soudu

54.  V rozsudku sp. zn. 5 Azs 46/2016 ze dne 31. května 2018 Nejvyšší správní soud uvedl k povinnosti orgánů veřejné moci a soudů hodnotit přiměřenost zásahu do stěžovatelova soukromého a rodinného života a porušení článku 8 Úmluvy s ohledem na nejlepší zájem dítěte vzhledem k okolnostem případu následující:
          „38.  Nejvyšší správní soud k uvedenému konstatuje, že pokud stěžovatel ve správním řízení namítal nepřiměřenost zásahu do svého soukromého a rodinného života a porušení čl. 8 Úmluvy s ohledem na svou konkrétní rodinnou a osobní situaci, měla se žalovaná zabývat otázkou, zda mohlo napadené rozhodnutí představovat nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele, a to bez ohledu na to, že zákon o pobytu cizinců v daném řízení posouzení přiměřenosti ve smyslu § 174a tohoto zákona nevyžadoval. Žalovaná se nevypořádala ani s otázkou přiměřenosti rozhodnutí z hlediska nejlepšího zájmu nezletilého dítěte stěžovatele, resp. nezabývala se otázkou, zda je v nejlepším zájmu dítěte zůstat s rodinou na území České republiky, a pokud by tomu tak bylo, zda mohl nad tímto zájmem převážit nějaký konkurující veřejný zájem. Žalovaná tak zatížila řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé […].“

55.  V rozsudku sp. zn. 5 Azs 383/2019 ze dne 14. února 2020 Nejvyšší správní soud konstatoval následující:
          „43.  V tomto kontextu tedy bylo třeba hodnotit i přiměřenost žalobou napadených rozhodnutí vzhledem k zájmům nezletilých dětí stěžovatele. Právě především hledisko nejlepšího zájmu dítěte (dětí) nebylo dle názoru Nejvyššího správního soudu ve věci dostatečně zváženo a poměřeno s protichůdným zájmem státu na neudělení povolení  k pobytu stěžovateli […].
          44.  Ani správní orgán prvního stupně však nejlepšímu zájmu nezletilých dětí stěžovatele nevěnoval dostatečnou pozornost, pouze konstatoval, že po dobu výkonu trestu odnětí svobody byl stěžovatel v minimálním kontaktu se svou rodinou a nedokázal ji ekonomicky zabezpečit, tudíž rodinní příslušníci se museli nepřítomnosti stěžovatele přizpůsobit a „fungovat bez něho“. K tomu, jak rodina funguje dnes, správní orgán prvního stupně pouze poznamenal, že rodina údajně není na stěžovateli existenčně ani pobytově závislá, neboť ji zabezpečuje jeho manželka, manžel jí nanejvýš vypomáhá nebo se stará o děti […] Podle názoru Nevyššího správního soudu však nebylo v řízení dostatečně prokázáno, že by se rodina stěžovatele skutečně byla schopna alespoň po ekonomické stránce dlouhodobě zcela obejít bez pomoci stěžovatele, který mj. uvádí, že podmínkou pro to, aby se jeho manželka mohla nadále věnovat podnikání a tedy zajišťovat ekonomickou existenci rodiny, je jeho stálá péče o nyní ročního syna.“

56.  V rozsudku sp. zn. 5 Azs 137/2022 ze dne 21. října 2022 Nejvyšší správní soud ke kvalifikovanému posouzení nejlepšího zájmu stěžovatelova dítěte uvedl:
          „36.  Pro kvalifikované posouzení nejlepšího zájmu dítěte je zásadní dostatečné množství informací, na jejichž základě budou mít správní orgány přehled o skutečné rodinné situaci cizince a jeho dětí. Lze tedy přisvědčit stěžovateli, že jsou správní orgány i v této věci povinny opatřit si i k této otázce náležité podklady pro svá rozhodnutí, zvláště pak za situace, kdy stěžovatel již ve správním řízení navrhoval k osvětlení své rodinné situace provedení svého účastnického výslechu a výslechu manželky.“

57.  V rozsudku sp. zn. 10 Azs 270/2021 ze dne 4. října 2021 Nejvyšší správní soud uvedl k procesním zárukám v řízení, ve kterém byly použity utajované informace, následující:
          „Správní orgán rozhodující ve věci pobytu cizince na území České republiky [zde o zamítnutí žádosti cizince o vydání povolení k trvalému pobytu podle § 75 odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců] na základě obsahu utajovaných informací je v každém případě povinen informovat cizince alespoň o podstatě důvodů vyplývajících z těchto informací.“

58.  V rozsudku sp. zn. 10 Azs 438/2021 ze dne 7. února 2022 Nejvyšší správní soud konstatoval:
          „25.  NSS zdůrazňuje, že samozřejmě postačilo sdělení v obecné rovině, nebylo třeba stěžovateli předestřít veškeré skutečnosti a důkazy, které plynou z utajené části spisu. Stěžovatel však měl právo na sdělení alespoň „podstaty důvodů“, jinak neměl šanci efektivně se bránit proti rozhodnutí ministerstva. Je nepřijatelné, aby se stěžovatel či jeho advokát tyto důvody náhodně dozvídal v souvisejících soudních řízeních o žalobách jiných [cizinců] […]. Došlo tak k podobné situaci, jakou nedávno popsal Ústavní soud – ministerstvo rovněž zde nutilo stěžovatele ke „střelbě na terč se zavázanýma očima“ […].

C.    Výbor OSN pro práva dítěte: Všeobecný komentář č. 14 z roku 2013 k právu dítěte na uplatňování jeho nejlepšího zájmu jako předního hlediska, zveřejněný dne 29. května 2013

59.  V oddílech nadepsaných „Vyvažování faktorů při posuzování nejlepšího zájmu dítěte“ a „Procesní záruky zajišťující uplatnění nejlepšího zájmu dítěte“ Výbor OSN pro práva dítěte uvedl:
          „84.  Při posuzování nejlepšího zájmu, je třeba vzít v úvahu, že schopnosti dítěte se budou rozvíjet. Subjekty s rozhodovací pravomocí by proto měly zvážit opatření, která lze následně přepracovat nebo příslušně upravit, namísto toho, aby učinily konečné a nezvratné rozhodnutí. K tomu je zapotřebí, aby posuzovaly nejen tělesné, citové, vzdělávací a další potřeby v daném konkrétním okamžiku rozhodnutí, ale měly by také zvážit různé možnosti budoucího vývoje dítěte a analyzovat je v krátkodobém i dlouhodobém horizontu. V této souvislosti by rozhodnutí měla posuzovat kontinuitu a stabilitu současné i budoucí situace dítěte.
          […]
          85.  Aby bylo zajištěno řádné uplatnění práva dítěte na uplatňování jeho nejlepších zájmů jako předního hlediska, musí být zavedeny a dodržovány některé dětem vstřícné procesní záruky. Takovým procesním pravidlem je i koncept nejlepšího zájmu dítěte […].
          87.  V případě rozhodnutí, která budou mít vliv na dítě, musí státy zavést formalizované postupy s přísnými procesními zárukami, jejichž účelem bude posuzovat a určovat nejlepší zájem dítěte, včetně mechanismů, jež budou konečné výsledky vyhodnocovat. Státy musí vytvořit transparentní a objektivní postupy pro všechna rozhodnutí přijímaná zákonodárci, soudci nebo správními orgány, a to zejména v oblastech, které mají přímý vliv na dítě nebo děti.“

V.    MEZINÁRODNÍ PRÁVNÍ INSTRUMENTY

A.    Úmluva o právech dítěte

60.  Článek 3 Úmluvy OSN o právech dítěte zní:
          „1.  Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.
          2.  Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za něho odpovědných, a činí pro to všechna potřebná zákonodárná a správní opatření.
          3.  Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečí, aby instituce, služby a zařízení odpovědné za péči a ochranu dětí odpovídaly standardům stanoveným kompetentními úřady, zejména v oblastech bezpečnosti a ochrany zdraví, počtu a vhodnosti svého personálu, jakož i kompetentního dozoru.“

B.    Listina základních práv Evropské unie

61.  Článek 24 Listiny základních práv Evropské unie („Listina“) zní:
          „1.  Děti mají právo na ochranu a péči nezbytnou pro jejich blaho. Mohou svobodně vyjadřovat své názory. V záležitostech, které se jich dotýkají, se k těmto názorům musí přihlížet s ohledem na jejich věk a vyspělost.
          2.  Při všech činnostech týkajících se dětí, ať už uskutečňovaných veřejnými orgány nebo soukromými institucemi, musí být prvořadým hlediskem nejvlastnější zájem dítěte.
          3.  Každé dítě má právo udržovat pravidelné osobní vztahy a přímý styk s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu s jeho zájmy.“

C.    Směrnice Rady 2003/109/ES

62.  Podle čl. 12 odst. 3 Směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, než učiní rozhodnutí o vyhoštění dlouhodobě pobývajícího rezidenta, přihlédnou členské státy k těmto faktorům: a) délka pobytu na jejich území; b) věk dané osoby; c) následky pro danou osobu a její rodinné příslušníky; a d) vazby se zemí pobytu nebo neexistence vazeb se zemí původu.

VI.   JUDIKATURA SOUDNÍHO DVORA EVROPSKÉ UNIE

63.  Účinnost soudního přezkumu zaručeného článkem 47 Listiny základních práv podle ustálené judikatury SDEU předpokládá, že dotčená osoba má možnost seznámit se s důvody přijatého rozhodnutí, které se jí týká, buď v samotném rozhodnutí, nebo v následném sdělení poskytnutém na jeho žádost, aniž je dotčena pravomoc příslušného soudu požadovat od dotčeného orgánu jejich sdělení (rozsudek ze dne 17. března 2011, Peňarroja Fa, C 372/09 a C 373/09, EU:C:2011:156, § 63; rozsudek ze dne 17. listopadu 2011, Gaydarov, C 430/10, EU:C:2011:749, § 41). Tím je jí umožněno hájit svá práva za co nejpříznivějších podmínek a rozhodnout se s plnou znalostí věci, zda je účelné obrátit se na příslušný soud. Za této situace je stejně tak soud plně schopen provést přezkum zákonnosti předmětného vnitrostátního rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 15. října 1987, Heylens a další, 222/86, EU:C:1987:442, § 15; rozsudek velkého senátu ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise, C-402/05 P a C 415/05 P, EU:C:2008:461, § 337).

64.  Pokud však vnitrostátní orgán ve výjimečných případech odmítá s odkazem na bezpečnost státu sdělit dotčené osobě v plném rozsahu přesné důvody, na jejichž základě bylo rozhodnutí vydáno, příslušný soud daného členského státu musí v rámci jím vedeného řízení mít k dispozici a využít  techniky, které umožňují skloubit jednak legitimní bezpečnostní zájmy týkající se povahy a zdroje informací, k nimž bylo přihlíženo při přijímání předmětného aktu, a jednak nutnost poskytnout jednotlivcům v dostatečné míře možnost využít procesních pravidel (viz Kadi a Al Barakaat International Foundation, cit. výše, § 344).

PRÁVNÍ POSOUZENÍ

I.     SPOJENÍ STÍŽNOSTÍ

65.  S ohledem na podobný předmět obou stížností považuje Soud za vhodné rozhodnout o nich jedním rozsudkem.

66.  Obě stížnostmi napadená řízení, tj. řízení o prodloužení doby platnosti povolení k pobytu za účelem podnikání i řízení o žádosti o vydání povolení k pobytu za účelem společného soužití rodiny, proto přezkoumá společně.

II.    K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 8 ÚMLUVY

67.  Stěžovatel s odvoláním na článek 8 Úmluvy namítal, že vnitrostátní orgány před zamítnutím jeho žádostí o povolení k pobytu nezjistily všechny relevantní okolnosti týkající se jeho rodinné situace a nejlepšího zájmu jeho dětí. Kromě toho se nepokusily smysluplným způsobem vzájemně vyvážit zájmy národní bezpečnosti a jeho právo na respektování rodinného života. Článek 8 zní:
          „1.  Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
          2.  Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

       A. K přijatelnosti

68.  Soud konstatuje, že stížnosti nejsou zjevně neopodstatněné a nejsou nepřijatelné ani z jiných důvodů uvedených v článku 35 Úmluvy. Musejí tedy být prohlášeny za přijatelné.

       B. K odůvodněnosti

       1.    Tvrzení účastníků řízení

69.  Stěžovatel tvrdil, že zamítnutím jeho žádostí o povolení k pobytu bylo negativně dotčeno jeho právo na respektování rodinného života. Uvedl, že soudní přezkum správních rozhodnutí vnitrostátními soudy nebyl doprovázen dostatečnými procesními zárukami a soudy se nepokusily smysluplným způsobem vzájemně vyvážit zájmy národní bezpečnosti a jeho právo na respektování rodinného života. Poukázal na skutečnost, že nebyl vyrozuměn o žádných obviněních ani výhradách vůči své osobě, ačkoli měl částečný přístup k dokumentům ve spisu.

70.  Stěžovatel dále zdůraznil, že v jeho věci nebyl řádně posouzen nejlepší zájem jeho dětí. Správní orgány a soudy nezjistily všechny skutečnosti a informace o místě jejich pobytu a zejména děti ani stěžovatelovu manželku nikdy nevyslechly.

71.  Vláda připustila, že zamítnutí stěžovatelových žádostí o prodloužení platnosti povolení k pobytu za účelem podnikání a o jiný typ povolení k dlouhodobému pobytu zasáhlo do práva stěžovatele na respektování jeho rodinného života. Namítla však, že zásah byl v souladu s podmínkami stanovenými vnitrostátním právem, konkrétně zákonem o pobytu cizinců, který vnitrostátním orgánům umožňoval zamítnout stěžovatelovy žádosti z důvodu, že jeho pobyt na území není slučitelný se zájmy České republiky, a kvůli důvodnému nebezpečí, že by mohl závažně narušit veřejný pořádek. Vláda dále prohlásila, že zásah byl za daných okolností nezbytný v zájmu bezpečnosti a pořádku. Zdůraznila, že zákonnost správních rozhodnutí a nezbytnost odepření povolení k pobytu byla řádně přezkoumána vnitrostátními soudy, které shledaly, že veřejný zájem na ochraně bezpečnosti státu byl ve vztahu k soukromým zájmům stěžovatele náležitě vyvážen. V tomto ohledu bylo stěžovateli řádně vysvětleno, že jeho právo na respektování rodinného života ani nejlepší zájem jeho dětí nejsou absolutní.

72.  Vnitrostátní orgány podle názoru vlády zvážily všechny relevantní skutečnosti týkající se vedení stěžovatelova rodinného života, včetně těch, které uvedl stěžovatel. Zdůraznily, že bylo na něm, aby zůstal aktivní v řízení, které sám zahájil, tím spíše, že byl sám nejlépe obeznámen se situací ve své rodině. Přestože mohl předložit jakoukoli relevantní a konkrétní informaci, neučinil tak, což byla důležitá skutečnost, kterou bylo třeba zohlednit.

73.  Vláda dále uvedla, že omezení stěžovatelova práva být informován o důvodech rozhodnutí bylo náležitě vyváženo dostatečnými zárukami, díky čemuž byla podstata jeho práv zachována. Zejména s odkazem na příslušné právní předpisy o ochraně utajovaných informací podotkla, že utajované informace, z nichž vnitrostátní orgány vycházely, nemohly být stěžovateli zpřístupněny, neboť mimo jiné souvisely s trestnou činností a operativními prostředky používanými policejními orgány k jejímu odhalování. Ačkoli tyto materiály nemohly být stěžovateli ani jeho zástupci zpřístupněny, jak potvrdil Nejvyšší správní soud (viz § 28 a 51 výše), všechny vnitrostátní orgány, včetně soudů, k nim měly neomezený přístup. Stěžovatel byl informován o podstatě důvodů, o které se rozhodnutí opírala, tj. o podstatě skutečností hovořících v jeho neprospěch, a jeho advokát byl s některými z utajovaných písemností seznámen. Věc přezkoumaly nezávislé soudy, které se skutečně zaměřily na věrohodnost a kvalitu obsahu utajovaných informací i na otázku, zda skutečně představují důvod pro odepření stěžovatelova povolení k pobytu.

       2.    Hodnocení Soudu

       a)    Přístup Soudu

74.  Soud konstatuje, že stěžovatelovy námitky se týkají zejména kvality a důkladnosti soudního přezkumu správních rozhodnutí o žádostech o vydání povolení k pobytu, neboť správní orgány dle jeho tvrzení rozumně nevyvážily zájmy národní bezpečnosti a jeho právo na respektování rodinného života a řádně nezjistily všechny relevantní skutečnosti týkající se jeho rodinné situace. Nerozporoval existenci právního základu pro namítaný zásah ani jeho legitimní cíl, nýbrž měl za to, že v důsledku výše uvedených nedostatků byl zásah do jeho práv zakotvených v článku 8 nedůvodný a svévolný.

75.  Za těchto okolností je Soud toho názoru, že jeho úkolem v projednávané věci není zkoumat, zda byly vnitrostátní orgány podle článku 8 povinny prodloužit stěžovateli platnost povolení k pobytu nebo mu vydat povolení nové, nýbrž zhodnotit, zda došlo k zásahu do jeho práva na respektování rodinného života podle tohoto ustanovení, a pokud ano, zda byl postup vnitrostátních orgánů v důsledku tvrzené absence procesních záruk nebo nedostatečného posouzení a zohlednění stěžovatelových existujících rodinných vazeb natolik vadný, že učinil namítaný zásah nedůvodným (viz obdobně Saeed proti Dánsku, č. 53/12, rozhodnutí ze dne 24. června 2014, § 30; I. R. a G. T. proti Spojenému království, č. 14876/12 a 63339/12, rozhodnutí ze dne 28. ledna 2014, § 54).

       b) K otázce, zda došlo k zásahu do práva na respektování rodinného života

76.  Státy jsou na základě zavedeného mezinárodního práva a na základě svých smluvních závazků oprávněny ke kontrole vstupu, pobytu a vyhošťování cizinců. Úmluva nezaručuje právo cizince na vstup a pobyt v konkrétní zemi (viz např. De Souza Ribeiro proti Francii, č. 22689/07, rozsudek velkého senátu ze dne 13. prosince 2012, § 77; Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, č. 80982/12, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2020, § 114), a v důsledku toho ani neukládá státům obecně povinnost povolit pobyt cizího státního příslušníka na svém území (viz Jeunesse proti Nizozemsku, č. 12738/10, rozsudek velkého senátu ze dne 3. října 2014, § 100) či vydat mu určitý typ povolení k pobytu (viz Dremlyuga proti Lotyšsku, č. 66729/01, rozhodnutí ze dne 29. dubna 2003). Soud však již dříve uznal, že v případech „usazených migrantů“, tj. osob, kterým již bylo formálně přiznáno právo pobývat v hostitelské zemi, následné odnětí tohoto práva, například z důvodu usvědčení dané osoby  z trestného činu, představuje zásah do práva těchto osob na soukromý anebo rodinný život ve smyslu článku 8. Při posouzení důvodnosti zásahu v těchto případech Soud vychází z relevantních kritérií, která již dříve definoval ve své judikatuře a s jejichž pomocí hodnotí, zda  byla nalezena spravedlivá rovnováha mezi důvody zakládajícími rozhodnutí příslušných orgánů o odnětí práva na pobyt dotčené fyzické osoby a jejími právy podle článku 8 (viz např. Boultif proti Švýcarsku, č. 54273/00, rozsudek ze dne 2. srpna 2001; Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99, rozsudek velkého senátu ze dne 18. října 2006; Maslov proti Rakousku, č. 1638/03, rozsudek velkého senátu ze dne 23. června 2008). Procesní záruky zakotvené v článku 8 Úmluvy se také budou lišit v závislosti na kontextu daného případu (viz Saeed, cit. výše, § 35).

77.  Soud konstatuje, že stěžovatel v projednávané věci žil a pracoval v České republice od roku 2006 a v roce 2009 mu bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Lze jej tedy považovat za dlouhodobého či „usazeného migranta“, kterému bylo dovoleno zapojit se do společnosti hostitelské země, navazovat zde vztahy a vést zde rodinný život. Stěžovatel také skutečně žil v České republice se svojí manželkou, arménskou občankou, a čtyřmi dětmi, které byly alespoň po část řízení nezletilé (viz § 5 výše); jeho nejstarší dítě (syn narozený v roce 1993) také žil v České republice.

78.  Po uplynutí platnosti stěžovatelova povolení k pobytu za účelem podnikání dne 25. srpna 2011 však byl jeho pobyt na území již jen tolerován na základě právní fikce pobytu (viz § 35 a 38 výše), která platila po dobu trvání řízení o prodloužení povolení k pobytu. Konečné rozhodnutí o neprodloužení stěžovatelova povolení k pobytu vydané v roce 2020 mělo za následek zánik právního základu pro jeho zákonný pobyt v České republice, neboť bez platného povolení k pobytu či víza nebyl oprávněn se zde zdržovat (viz též § 32 výše), což se snažil vyřešit podáním nové žádosti v červnu 2020 (viz § 33 a 42 výše). Ačkoli proti němu nebyl ve stížností napadeném řízení vydán formální příkaz k opuštění území státu (srovnej ustanovení vnitrostátních předpisů citovaná v § 36 in fine a § 37 výše o zrušení pobytového oprávnění, s nímž je spojen příkaz k neprodlenému vycestování), bylo jen otázkou času, kdy bude nucen odejít. Jediným důvodem, proč vnitrostátní orgány nemohly stěžovateli nařídit opuštění území, byla probíhající řízení o jeho žádostech o jiné druhy povolení a pouze po dobu jejich trvání (viz § 23, 32 a 33 výše), jak dokládá povinnost vycestovat uložená později ministerstvem (viz § 33 výše).

79.  Z výše uvedeného plyne, že formální rozhodnutí o vyhoštění – které mohlo být vydáno pouze v případě nesplnění povinnosti vycestovat z území a které by měl stěžovatel možnost napadnout – v projednávané věci sice nebylo vydáno, avšak zamítnutím stěžovatelových žádostí o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání a o vydání nového povolení za účelem společného soužití rodiny vnitrostátními orgány byl stěžovatel zbaven práva na zákonný pobyt v České republice. Jeho další rodinný život zde se tak stal nejistým a mohl být snadno přerušen.

80.  Soud je proto v souladu se svojí ustálenou judikaturou (viz § 76 výše) toho názoru, že rozhodnutí vydaná v obou řízeních, jež má v projednávané věci přezkoumat, zasáhla do stěžovatelova práva na respektování rodinného života. Nicméně jelikož se vnitrostátní řízení vyústivší v projednávanou stížnost zabývala pouze otázkou, zda má stěžovatel nárok na prodloužení povolení k pobytu, jehož doba platnosti uplynula, nebo na vydání jiného povolení z jiných důvodů, a nebylo rozhodnuto o jeho nuceném vycestování ani nedošlo ke zrušení či zániku platnosti pobytového oprávnění z důvodu trestné činnosti, kritéria pro hodnocení slučitelnosti takových opatření v článkem 8 zformulovaná v judikatuře Soudu (viz zejm. Üner, cit. výše, § 57–60; Maslov, cit. výše, § 68–76) nelze na situaci stěžovatele automaticky přenést.

       c) Obecné zásady týkající se procesních záruk v případech opatření přijatých vůči cizincům z důvodů národní bezpečnosti

81.  Soud připomíná, že je-li vzneseno hájitelné tvrzení, podle kterého je předmětné opatření způsobilé zasáhnout do práva cizince na respektování jeho soukromého nebo rodinného života, Státy musejí dotčené osobě umožnit toto opatření napadnout účinnými prostředky a nechat relevantní otázky s dostatečnými zárukami a důkladností přezkoumat před příslušným vnitrostátním fórem nabízejícím dostatečné záruky nezávislosti a nestrannosti (viz obdobně De Souza Ribeiro proti Francii, č. 22689/07, rozsudek velkého senátu ze dne 13. prosince 2012, § 83). Procesní záruky obsažené v článku 8 Úmluvy se budou lišit podle kontextu daného případu a za určitých okolností nemusí být tak přísné jako záruky podle článků 5 a 6 (viz Saeed, cit. výše, § 35).

82.  Soud také již dříve potvrdil, že procesní záruky jsou nezbytnou podmínkou zákonnosti rozhodnutí o vyhoštění a odepření vstupu na území podle článku 8 Úmluvy. V této souvislosti Soud opakuje, že Úmluvu je třeba vnímat jako celek a vykládat ji takovým způsobem, který podporuje vnitřní soudržnost a harmonii mezi jednotlivými ustanoveními (viz kromě mnoha jiných zdrojů Marguš proti Chorvatsku, č. 4455/10, rozsudek velkého senátu ze dne 27. května 2014, § 128 (výňatky); A a B proti Norsku, č. 24130/11 a 29758/11, rozsudek velkého senátu ze dne 15. listopadu 2016, § 133). V souladu s touto zásadou harmonického výkladu Úmluvy má Soud za to, že v případech týkajících se opatření, jimiž bylo dotčeno pobytové oprávnění cizince způsobem, který může vést k jeho vyhoštění, je nutné vykládat procesní záruky podle článku 8 Úmluvy ve světle relevantních záruk stanovených článkem 1 Protokolu č. 7.

83.  Pokud jde zejména o případy, kdy bylo napadené opatření odůvodněno hlediskem národní bezpečnosti, dotčený cizinec musí být informován o relevantních skutkových okolnostech, které vedly vnitrostátní orgány k závěru, že představuje hrozbu pro národní bezpečnost, a musí mu být zpřístupněn obsah písemností a informací, o něž se vnitrostátní orgány opíraly, čímž však není dotčena možnost stanovit řádně odůvodněná omezení přístupu k těmto informacím, je-li to nezbytné (viz obdobně Ljatifi proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii, č. 19017/16, rozsudek ze dne 17. května 2018, § 35; Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, cit. výše, § 128–129). V případech omezení podobných těm, která vyplývají z použití důvěrných písemností a mohou být nevyhnutelná, je-li v sázce národní bezpečnost, musí být cizinci poskytnuta účinná možnost předložit argumenty proti předmětnému opatření a být chráněn před svévolí. Řádně zdůvodněná a dostatečné vyvážená (zejména vhodnými procesními zárukami) jsou pak pouze ta omezení, která byla s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu podrobena nezávislému přezkumu (viz obdobně A. a ostatní proti Spojenému království, č. 3455/05, rozsudek velkého senátu ze dne 19. února 2009, § 218; Natsvlishvili a Togonidze proti Gruzii, č. 9043/05, rozsudek ze dne 29. dubna 2014, § 91; Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, cit. výše, § 133, 137 a 141).

84.  Soud bude v tomto ohledu brát v úvahu zejména relevanci informací cizinci skutečně sdělených, a to jak z hlediska skutkového základu předmětného rozhodnutí, tak z hlediska přístupu k obsahu písemností a informací použitých vnitrostátním orgánem při jeho vydání, a pokud byly tyto písemnosti utajované a pro cizince nepřístupné, pak také rozsah, v jakém byl přístup k nim umožněn zástupci cizince. Soud také zhodnotí, zda byl do řízení zapojen jeden či více nezávislých orgánů, přičemž soudní přezkum bude mít v zásadě větší vyvažující efekt než přezkum správním orgánem; zda měl stěžovatel možnost se účinně a před nezávislým orgánem bránit proti tvrzením, že představuje hrozbu pro národní bezpečnost; zda byl nezávislý orgán vybaven pravomocí účinně přezkoumat důvody vedoucí k napadenému opatření; a zda měl přístup k úplnému spisu vedenému příslušným vnitrostátním bezpečnostním orgánem v jeho věci, včetně utajovaných písemností, a možnost ověřit pravost písemností ve spisu a věrohodnost a pravdivost předložených utajovaných informací (viz obdobně Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, cit. výše, § 151–156, s dalšími odkazy).

85.  V případech dotýkajících se dětí Soud pak dále rozhodoval, že jejich nejlepší zájem musí být brán v úvahu jako přední hledisko a musí mu být přikládána značná váha. Vnitrostátní rozhodovací orgány by proto měly v zásadě vždy uvádět a hodnotit důkazy týkající se účelnosti, proveditelnosti a přiměřenosti případného vyhoštění rodiče-neobčana, aby poskytly nejlepšímu zájmu dětí přímo dotčených vyhoštěním účinnou ochranu a přiznaly mu náležitou váhu (tamtéž, § 109; Sarközi a Mahran proti Rakousku, č. 27945/10, rozsudek ze dne 2. dubna 2015, § 64; Gaspar proti Rusku, č. 23038/15, rozsudek ze dne 12. června 2018, § 39). Úlohou Soudu je poté zjistit, zda vnitrostátní soudy zabezpečily záruky stanovené článkem 8 Úmluvy, zejména s ohledem na nejlepší zájem dítěte, který musí být dostatečně reflektován v odůvodnění jejich rozhodnutí. Vnitrostátní soudy musejí uvést konkrétní důvody ve světle okolností daného případu, v neposlední řadě proto, aby Soudu umožnily vykonat dohled podle Úmluvy, který mu byl svěřen. Nejsou-li vnitrostátní rozhodnutí dostatečně odůvodněna a chybí li v nich důkladné posouzení příslušných zájmů, požadavkům článku 8 Úmluvy není učiněno zadost (viz např. El Ghatet proti Švýcarsku, č. 56971/10, rozsudek ze dne 8. listopadu 2016, § 47).

       d) Uplatnění těchto zásad na projednávanou věc

86.  V souladu s přístupem, který se rozhodl v projednávané věci uplatnit (viz § 75 výše), Soud zaprvé zhodnotí, zda existovala omezení stěžovatelových procesních práv, jež bylo nutno vyvážit vhodnými zárukami, a zadruhé, zda byly dostatečně zohledněny stěžovatelovy rodinné vazby v České republice.

       i) Omezení stěžovatelových procesních práv

87.  Pokud jde o první otázku, Soud konstatuje, že správní orgány při zamítnutí stěžovatelovy žádosti o povolení k pobytu zejména odkázaly na zákonná ustanovení dopadající na jeho případ (viz § 16 and 25 výše). Takový odkaz však sám o sobě neposkytuje dostatek informací o důvodech, na nichž je rozhodnutí vydané v jeho neprospěch založeno (viz obdobně Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, cit. výše, § 168).

88.  Ministerstvo se v bližším vysvětlení poskytnutém stěžovateli stran jeho konkrétního chování opíralo o utajované písemnosti a informace předložené útvarem policie pro odhalování organizovaného zločinu a Národní centrálou proti organizovanému zločinu, které vycházely z osobní činnosti stěžovatele a jeho chování v delším časovém období. V prvním z napadených řízení dospěly vnitrostátní orgány k závěru, že chování stěžovatele představuje hrozbu pro národní bezpečnost a předcházení zločinnosti; nepovažovaly při tom za podstatné, zda se stěžovatel sám dopustil trestného činu (viz § 16 výše). V druhém z napadených řízení ministerstvo dospělo k názoru, že se stěžovatel opakovaně a po dlouhou dobu choval v rozporu s dobrými mravy, čímž závažně narušil veřejný pořádek (viz § 25 výše). Je pravdou, že rozhodnutí nespecifikovala, proč správní orgány uvedly právě tyto dva různé důvody a proč byl stěžovatel shledán hrozbou pro národní bezpečnost a veřejný pořádek, ani neuváděla konkrétní skutkové okolnosti, z nichž byly tyto závěry vyvozeny. Rozhodnutí pouze obecně popisovala jeho problematické chování. Stěžovateli navíc nebyla zpřístupněna žádná z použitých utajovaných písemností a pouze se dvěma utajovanými informacemi obsahujícími podrobnější údaje (V211 7/2016-OAM a V5/2018-OAM) byl seznámen jeho advokát (viz § 16 výše).

89.  Soud je toho názoru, že výše uvedené skutečnosti měly v řízení před správními orgány za následek významná omezení stěžovatelových procesních práv, která musela být zmírněna odpovídajícími vyvažujícími zárukami (viz § 83–84 výše).

90.  V této souvislosti Soud konstatuje, že rozhodnutí správních orgánů byla na základě stěžovatelem podaných žalob přezkoumána v řízení před správními soudy, včetně Nejvyššího správního soudu, který je nejvyšší soudní autoritou ve správních věcech. Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že tyto soudy požívaly potřebné nezávislosti ve smyslu judikatury Soudu a měly přístup k utajovaným informacím, na nichž byla rozhodnutí správních orgánů založena. Dle názoru Soudu se jedná o významné záruky, které je třeba vzít v úvahu při hodnocení faktorů způsobilých zmírnit účinky omezení uvalených na výkon stěžovatelových procesních práv (srov. Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, cit. výše, § 193; Poklikayew proti Polsku, č. 1103/16, rozsudek ze dne 22. června 2023, § 78).

91.  Soud také poznamenává, že soudy několikrát (viz zejm. § 11, 13 a 15 výše) dospěly k závěru, že napadené utajované informace nesplňují kvalitativní požadavky kladené na ně vnitrostátní judikaturou, a vyžádaly si další údaje za účelem ověření, zda stěžovatel skutečně představuje hrozbu pro vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu uvedl, že specifickou rolí přezkumu s plnou jurisdikcí je přezkoumat i věcnou správnost skutkových zjištění a právních závěrů. V tomto ohledu považoval za klíčové, aby utajované informace byly věrohodné a pro soudy v maximální možné míře ověřitelné (viz § 19 výše). A konečně, uvedený soud shledal, že informace obsažené v utajované části správního spisu jsou z pohledu požadavků na přesvědčivost, přesnost a věrohodnost dostačující. Soud v tomto ohledu považuje za důležité podtrhnout, že utajované informace zachycovaly obsah konkrétních důkazů získaných v trestních řízeních proti jiným fyzickým osobám (viz § 19 výše).

92.  Soud dále konstatuje, že podle Nejvyššího správního soudu podávaly dostupné písemnosti a informace plastický, dlouhodobý a poměrně ucelený obrázek o tom, jaké aktivity a kontakty s kriminálním prostředím stěžovatel v České republice rozvíjel, a bylo zřejmé, že se netýkají ojedinělé skutečnosti nebo události, ale jde o mozaiku skutečností probíhajících dlouhodobě (viz § 19 a 28 výše). Vzhledem k těmto úvahám je Soud ochoten akceptovat, že stěžovateli byl poskytnut alespoň nástin tvrzení proti němu vznesených.

93.  S ohledem na výše uvedené je Soud přesvědčen, že stěžovatel měl možnost nechat svůj případ přezkoumat nezávislými soudy, které byly vybaveny pravomocí účinně zhodnotit důvody, na nichž byla založena rozhodnutí správních orgánů, měly přístup k utajovaným písemnostem a důkladně si ověřily jejich pravost a věrohodnost a pravdivost předložených utajovaných informací.

94.  Soud neztrácí ze zřetele fakt, že stěžovateli nebylo umožněno se s utajovanými informacemi seznámit a jeho zástupci byly zpřístupněny jen jejich části obecně popisující stěžovatelovy aktivity (viz § 16 a 88 in fine) (srov. Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, cit. výše, § 189). V této souvislosti Soud poznamenává, že podle vnitrostátního práva mohou orgány veřejné moci povolit účastníkovi řízení do částí spisu obsahujících utajované informace nahlédnout (viz § 50–51 výše). V projednávané věci však Nejvyšší správní soud tuto možnost vyloučil s odkazem, byť stručným, na důležitost uchování těchto materiálů v tajnosti (viz § 28 výše). Vláda dodala, že podle příslušných právních předpisů je nepřípustné vyzrazení utajované informace neoprávněné osobě, které může mít za následek zmaření, ztížení anebo ohrožení vyšetřování trestných činů (viz § 73 výše a Regner proti České republice, č. 35289/11, rozsudek velkého senátu ze dne 19. září 2017, § 37).

95.  Soud uznává, že v některých případech je vyzrazení takových důkazů způsobilé ohrozit bezpečnost státu zejména tím, že může ohrozit život, zdraví nebo svobodu osob tímto vyzrazením potenciálně dotčených nebo odhalit metody vyšetřování používané vnitrostátními bezpečnostními orgány, což může těmto orgánům závažným způsobem ztížit, nebo dokonce znemožnit plnění jejich úkolů v budoucnu. V projednávané věci považuje za pochopitelné, že stěžovatel a jeho zástupce neměli být s příslušnými utajovanými informacemi seznámeni, a to vzhledem k možným následkům pro národní bezpečnost a riziku odhalení operativních činností policie.

96.  Konečně Soud konstatuje, že stěžovatel byl v celém řízení zastoupen advokátem (viz § 6 výše) a měl možnost nechat svoji věc přezkoumat v kontradiktorním řízení před soudy, včetně ústního jednání před krajským soudem (viz § 18, 20 a 29 výše).

97.  Soud je proto přesvědčen, že soudní řízení skýtala stěžovateli dostatečné záruky, že omezení jeho procesních práv budou vyvážena, a nezbavila jej možnosti účinně napadnout tvrzení výkonné moci, že jsou v sázce národní bezpečnost a veřejný pořádek.

        ii) Posouzení stěžovatelových rodinných vazeb

98.  Soudu zbývá rozhodnout, zda vnitrostátní orgány v předmětných řízeních posoudily a zohlednily (jak tvrdí stěžovatel) jeho existující rodinné vazby natolik nedostatečně, že tato vada učinila zásah do jeho práv podle článku 8 neoprávněným (viz § 75 a 86 výše). Soud v tomto ohledu opakuje, že jelikož proti stěžovateli (zatím) nebylo vydáno rozhodnutí o vyhoštění, kritéria stanovená judikaturou Soudu v tomto ohledu nelze na projednávanou věc použít automaticky (viz § 80 výše). V souladu s argumenty Soudu a přístupem, který se rozhodl v této věci uplatnit (viz § 74 a 75 výše), je jeho úkolem zhodnotit zejména otázku, zda vnitrostátní orgány v řízení o povolení k pobytu za účelem společného soužití rodiny náležitě zohlednily jeho rodinné vazby v zemi a přiznaly dostatečnou váhu nejlepšímu zájmu dětí. Soud při tom nemůže přehlížet skutečnost, že tento zájem nemůže být sám o sobě rozhodující a že je pouze jedním z řady posuzovaných faktorů, mezi nimiž mají značnou váhu národní bezpečnost a veřejný pořádek.

99.  Soud nejprve konstatuje, že vyvážení dotčených zájmů v řízení o žádosti cizince o vydání povolení k pobytu je nevyhnutelně ovlivněno kvalitou a množstvím informací dostupných vnitrostátním orgánům, zejména proto, že na stěžovateli spočívá důkazní břemeno, mimo jiné ohledně jeho osobní a rodinné situace. Je tedy v prvé řadě v zájmu stěžovatele, aby soudům předložil relevantní fakta, argumenty a důkazy na podporu svých tvrzení týkajících se ochrany jeho rodinného života a nejlepšího zájmu jeho dětí (viz § 26, 30 a 46 in fine výše). Soud v této souvislosti nepřehlíží, že jednou ze základních zásad českého práva uplatňující se v řízení před správními orgány je zásada materiální pravdy, podle níž nejsou správní orgány vázány tvrzeními účastníků řízení, ale jsou povinny zjistit skutečný stav věci opatřováním důkazů z úřední povinnosti. Vrcholné vnitrostátní soudy dále zastávají názor, že přiměřenost příslušných správních rozhodnutí musí být posuzována s ohledem na nejlepší zájem stěžovatelových dětí (viz § 53 in fine a § 54–56 výše). Soud nicméně konstatuje závěr českého Nejvyššího správního soudu v projednávané věci, že ačkoli správní orgány jsou vázány povinností zjistit stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nelze od nich očekávat, že budou aktivně zjišťovat podrobnosti o soukromém životě stěžovatele nebo jej vyzývat k doplnění jeho podání, nemají-li o již poskytnutých informacích pochybnosti nebo nenastane-li potřeba jejich doplnění (viz § 30 výše).

100.  Je pravdou, že stěžovatel nebyl při svém počátečním výslechu (viz § 8 výše) ani později dotazován na údaje o svém rodinném životě, nic mu však nebránilo předložit tvrzení o okolnostech svého rodinného života a podpořit je relevantními důkazy, jak také podotknul krajský soud (viz § 20 výše). Nejvyšší správní soud pak při svém přezkumu shledal, že stěžovatel v žalobě ani v kasační stížnosti nepředložil žádné informace způsobilé zvrátit rozhodnutí správních orgánů ani neuvedl významné skutečnosti o svém soukromém životě, které by převážily nad veřejným zájmem na neudělení povolení k jeho dalšímu pobytu v České republice (viz § 30 výše).

101.  Vedle stěžovatelovy procesní pasivity Soud také konstatuje, že všechny vnitrostátní orgány v projednávané věci zohlednily závazky státu podle článku 8 Úmluvy a zvažovaly relevantní faktory, včetně nejlepšího zájmu stěžovatelových dětí. Vnitrostátní orgány přihlédly ke skutečnostem, že pobytové oprávnění žádného z dětí nebylo závislé na pobytovém statusu stěžovatele, že jeho rodinní příslušníci měli povolení k trvalému pobytu v České republice a mohli zde i nadále pobývat a že na něm byli finančně nezávislí, neboť manželka stěžovatele byla také podnikatelkou a byla schopna rodinu finančně zabezpečit. Skutečnost, že děti stěžovatele pobývaly na území České republiky dlouhodobě a vytvořily si zde sociální vazby, nebyla považována za specifickou okolnost vyžadující důkladnější posouzení (viz § 20 a 29 výše). Vnitrostátní orgány také uvedly, že stěžovatel opakovaně vycestoval do Ruské federace, takže jeho vztahy k domovské zemi přerušeny nebyly, a že zamítavé rozhodnutí o jeho žádosti o povolení k pobytu mu neznemožňuje péči o děti, neboť je pouze na něm, kde se rozhodne svá rodičovská práva a povinnosti vykonávat (viz § 25 in fine). Na základě těchto skutečností dospěly správní orgány i soudy ke stejnému závěru, a sice že zájem, v němž bylo stěžovateli odepřeno povolení k pobytu, převážil nad jeho právy podle článku 8.

102.  Soud sice uznává, že rodina stěžovatele by jeho vycestováním z České republiky byla nepochybně dotčena, je však ochoten přijmout závěr vrcholných soudů, že dopad na jeho děti ve smyslu kategorizace provedené Ústavním soudem (viz § 53 výše) by byl spíše nepřímý (viz § 22 a 30 výše). A to tím spíše, že stěžovatel nevznesl ohledně dopadu svého přesídlení na děti žádná tvrzení ani neargumentoval tím, že by hrál v péči o děti ústřední roli a jeho přítomnost v České republice byla pro blaho dětí důležitá. Neuvedl žádné důvody, proč by jej rodina nemohla navštěvovat v Ruské federaci ani proč by nemohli zůstat v kontaktu prostřednictvím moderních komunikačních prostředků. Soud nadto konstatuje, že stěžovatel v současné době usiluje o získání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU (viz § 33 výše). Pokud neuspěje a bude mu udělen výjezdní příkaz, bude moci toto rozhodnutí napadnout (viz § 79 výše). Nebude-li rozhodnuto o jeho vyhoštění, bude mít stěžovatel také možnost požádat o vydání víza za účelem návštěvy rodiny v České republice.

103.  Soud dále podotýká, že zatímco v roce 2011, kdy stěžovatel požádal o prodloužení platnosti povolení k pobytu za účelem podnikání, byly nezletilé čtyři z jeho dětí (narozené v letech 1995, 2002, 2007 a 2010), při podání žádosti o nové povolení k pobytu za účelem společného soužití rodiny v roce 2014 byly ještě nezletilé tři z nich a v současné době jsou nezletilé dvě z nich (ve věku 17 a 14 let). Za těchto okolností, kdy od zahájení napadených vnitrostátních řízení a následného vydání zamítavých rozhodnutí již uplynula značná doba, a vzhledem ke skutečnosti, že stěžovateli dosud nebyla formálně uložena povinnost vycestovat (viz § 78 výše), Soud nemůže než konstatovat, že stěžovatel měl možnost vést se svými dětmi rodinný život po převážnou část jejich dětství. Navíc zřejmě stále pobývá v České republice, neboť řízení o jeho žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU dosud nebylo skončeno, což de facto brání vnitrostátním orgánům v jeho vyhoštění.

104.  Maje na paměti, že Soudu nepřísluší zkoumat, zda byl postup vnitrostátních orgánů v souladu s příslušnými normami vnitrostátního práva (viz § 99 výše), dochází k závěru, že vzhledem k okolnostem projednávaného případu vnitrostátní orgány dostatečně zohlednily rodinné vazby stěžovatele a s odkazem na judikaturu Soudu vzájemně vyvážily příslušné dotčené zájmy, aniž by při tom vykročily ze svého prostoru pro uvážení.

105.  K porušení článku 8 Úmluvy proto nedošlo.

III.      K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 1 PROTOKOLU Č. 7

106.  Stěžovatel dále tvrdil, že v rozporu s čl. 1 odst. 1 písm. a) Protokolu č. 7 nebyl informován o relevantních skutkových okolnostech, nebo alespoň o podstatě důvodů, na nichž byla napadená rozhodnutí založena. Neměl proto možnost účinně realizovat svá procesní práva a bránit se proti tvrzení, že je v sázce národní bezpečnost.

107.  Soud konstatuje, že stěžovatel nebyl v projednávané věci po skončení stížnostmi napadených řízení podroben „vyhoštění“ ani jinému opatření, jímž by byl nucen k opuštění území České republiky, na kterém pobýval v souladu se zákonem, byť od 25. srpna 2011 již jen na základě právní fikce (viz § 78 výše) (viz Bolat proti Rusku, č. 14139/03, rozsudek ze dne 5. října 2006, § 79 (výňatky); Nolan a K. proti Rusku, č. 2512/04, rozsudek ze dne 12. února 2009, § 112).

108.  Ustanovení proto není na projednávanou věc použitelné a tato stížnostní námitka musí být podle čl. 35 odst. 3 a 4 odmítnuta jako neslučitelná ratione materiae s ustanoveními Úmluvy.

 

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ

1.      rozhoduje o spojení stížností;

2.      prohlašuje námitku založenou na článku 8 Úmluvy za přijatelnou a námitku založenou na článku 1 Protokolu č. 7 za nepřijatelnou;

3.      rozhoduje, že k porušení článku 8 Úmluvy nedošlo.

        Vyhotoveno v anglickém jazyce a sděleno písemně dne 16. května 2024 v soula¬du s čl. 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.

 

Victor Soloveytchik	Georges Ravarani
tajemník	předseda

                                                                                                                                                                                               
                                                                                                                                                                                                                 

        Podle čl. 45 odst. 2 Úmluvy a čl. 74 odst. 2 jednacího řádu Soudu je k tomuto rozsudku připojeno odlišné stanovisko soudkyně Šimáčkové.

 
     SOUHLASNÉ STANOVISKO SOUDKYNĚ ŠIMÁČKOVÉ

1.  Senát při posuzování této věci vycházel z dosavadní judikatury Soudu a dospěl k závěru, že vnitrostátní rozhodovací orgány v případu stěžovatele dodržely standardy v této judikatuře zformulované. Souhlasím se závěrem, že Soudu nepřísluší zkoumat vnitrostátní právo jakkoli hlouběji a učinit závěr, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve stěžovatelově věci nebyla v souladu s jeho vlastní judikaturou (citovanou v § 54–58 rozsudku). Vnitrostátní soud má mnohem lepší předpoklady k tomu, aby ochránil nejlepší zájem dítěte, a to i v případě procesní pasivity jeho rodiče.

2.  Je třeba uvést, že jednou ze základních zásad vnitrostátního práva uplatňujících se v řízení před správními orgány je zásada materiální pravdy. Podle této zásady správní orgány nejsou vázány skutkovými tvrzeními účastníků řízení, nýbrž jsou povinny zjistit materiální pravdu opatřováním důkazů z úřední povinnosti. V případu stěžovatele tady byly vnitrostátní orgány vázány povinností – vyplývající taktéž ze zásad vnitrostátního práva – doplnit dostupné informace tak, aby mohly důkladněji zvážit rodinnou situaci stěžovatele jako celek. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu (viz zejména rozsudek sp. zn. 5 Azs 137/2022 ze dne 21. října 2022) mohou být relevantní informace získány účastnickým výslechem dotyčného cizince nebo jeho manžela. Tento důkazní prostředek však v projednávané věci nebyl považován za nezbytný. Z uvedeného vyplývá, že vnitrostátní orgány měly důkladněji posoudit zájmy stěžovatelových dětí, které s ním všechny žily ve společné domácnosti a z nichž dvě se pravděpodobně v České republice narodily. Schopnost matky dětí sama se o ně postarat a současně rodinu zabezpečit měla být také zkoumána podrobněji. Kromě toho měla být zohledněna i další relevantní kritéria uvedená v judikatuře Soudu (konkrétně Jeunesse proti Nizozemsku, č. 12738/10, rozsudek velkého senátu ze dne 3. října 2014, § 107–109), a sice: (i) síla stěžovatelových vazeb na manželku a děti a rozsah, v jakém by byl jejich rodinný život fakticky přerušen, pokud by byl stěžovatel nucen vycestovat z České republiky, (ii) závažnost obtíží, kterým by příslušníci jeho rodiny pravděpodobně čelili v Ruské federaci a (iii) pevnost sociálních, kulturních a rodinných vazeb k hostitelské zemi a k zemi cílové.

3.  Senát dospěl k závěru, že stěžovatel jako otec před vnitrostátními správními orgány a soudy dostatečně nevyzdvihl otázku nejlepšího zájmu svých tří nezletilých dětí a že nebylo povinností vnitrostátních soudů zjišťovat další informace nad rámec těch, které jim poskytl sám stěžovatel. Senát tak nebyl schopen zabývat se otázkou nejlepšího zájmu stěžovatelových dětí ve větším rozsahu, než jak ji nastolil sám stěžovatel, ani nebyl v postavení, kdy by v souladu se zásadou subsidiarity mohl požadovat, aby tak učinily vnitrostátní orgány.

4.  Dle mého názoru tento přístup Soudu brání v tom, aby jako tribunál pro lidská práva zohlednil situaci dětí, které sice nejsou přímo účastníky řízení před Soudem, ale jejichž osud bude přesto hluboce dotčen jeho rozhodnutími, či spíše vnitrostátními rozhodnutími, která Soud přezkoumává.

5.  Český Nejvyšší správní soud ve svém shora citovaném rozsudku uvedl:
         „Pro kvalifikované posouzení nejlepšího zájmu dítěte je zásadní dostatečné množství informací, na jejichž základě budou mít správní orgány přehled o skutečné rodinné situaci cizince a jeho dětí.“

Ve stěžovatelově věci však Nejvyšší správní soud postupoval odlišně a ponechal na stěžovateli, zda v tomto ohledu vznese nějaká tvrzení. Ačkoli neměl správní orgán dostatečné podklady pro rozhodnutí v otázce, zda a jak budou jeho rozhodnutím dotčeny stěžovatelovy děti, nepokusil se je získat a veškerou odpovědnost v tomto ohledu ponechal na stěžovateli.

6.  Úmluva OSN o právech dítěte coby klíčový mezinárodní dokument o právech dětí v příslušné části článku 3 stanoví:
          „Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.“

Výbor OSN pro práva dítěte kromě toho ve svém Obecném komentáři č. 14 z roku 2013 k právu dítěte na uplatňování jeho nejlepšího zájmu jako předního hlediska (29. května 2013, UN Doc. CRC/C/GC/14, § 84) uvádí:
          „Při posuzování nejlepšího zájmu, je třeba vzít v úvahu, že schopnosti dítěte se budou rozvíjet. Osoby s rozhodovací pravomocí by proto měly zvážit opatření, která lze následně přepracovat nebo příslušně upravit, namísto toho, aby učinily konečné a nezvratné rozhodnutí. K tomu je zapotřebí, aby posuzovaly nejen fyzické, emocionální, vzdělávací a další potřeby v daném konkrétním okamžiku rozhodnutí, ale měly by také zvážit různé možnosti budoucího vývoje dítěte a analyzovat je v krátkodobém i dlouhodobém horizontu. V této souvislosti by rozhodnutí měla posuzovat kontinuitu a stabilitu současné i budoucí situace dítěte.“

7.  Dokonce i v rozhodnutích Soudu bylo opakovaně konstatováno, že panuje široká shoda  – mimo jiné i v mezinárodním právu – podporující myšlenku, že ve všech rozhodnutích týkajících se dětí je prvořadý jejich nejlepší zájem (viz Strand Lobben a ostatní proti Norsku, č. 37283/13, rozsudek velkého senátu ze dne 10. září 2019, § 204; Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. 41615/07, rozsudek velkého senátu ze dne 6. července 2010, § 135; X proti Lotyšsku, č. 27853/09, rozsudek velkého senátu ze dne 26. listopadu 2013, § 96; Vavřička a ostatní proti České republice, č. 47621/13 a 5 dalších, rozsudek velkého senátu ze dne 8. dubna 2021, § 287). Soud dále uvedl (viz Vavřička a ostatní proti České republice, cit. výše, § 288):
          „[S]táty mají povinnost učinit nejlepší zájem dítěte, a rovněž zájem dětí jako skupiny obyvatel, ústředním bodem všech rozhodnutí dopadajících na jejich zdraví a vývoj.“

8.  Evropská komise pro demokracii prostřednictvím práva (Benátská komise) ve své Zprávě o ochraně práv dětí: Mezinárodní standardy a vnitrostátní úpravy poukazuje na skutečnost, že dospělí mají zastávat roli strážců přístupu ke spravedlnosti (Stanovisko č. 713/2013 ze dne 3. dubna 2014, § 128). Jestliže však tento přístup neotevřou rodiče ani soudy, kdo dětem zaručí spravedlnost?

9.  Soud vyzývá k zapojování dětí do soudních řízení a v některých případech se jim pokusil zajistit účast v jím vedeném řízení (viz C proti Chorvatsku, č. 80117/17, rozsudek ze dne 8. října 2020). V projednávané věci však k dětem přistupoval jen jako k okolnostem stěžovatelova života, nikoli jako k lidem, jejichž práva budou vnitrostátním nebo jeho vlastním rozhodnutím hluboce ovlivněna. Je pravděpodobné, že ztratí buď svoji vlast (kterou je pro ně Česká republika, v níž strávily své dětství), nebo otce, který možná bude muset opustit zemi v důsledku rozhodnutí vydaných v jeho věci.

10.  Soud své rozhodnutí založil pouze na procesním standardu ochrany stěžovatelových práv. Možná však měl věnovat mnohem větší pozornost procesnímu standardu potřebnému k ochraně nejlepšího zájmu dotčených dětí.

11.  Jsem si vědoma, že Soud jakožto mezinárodní tribunál se nesmí zabývat argumenty, které nebyly uplatněny před vnitrostátními soudy. To je zcela pochopitelné. Stát nemůže být činěn odpovědným za jednání, které neměl možnost řešit na vnitrostátní úrovni. Stejná logika však vede také k závěru, že Soud nemůže poskytnout ochranu dětem, jejichž situace nebyla na vnitrostátní úrovni řádně zohledněna. Soud tak čelí zásadnímu problému, jak ochránit práva a zájmy dětí, pokud tak neučinil stát, na jehož území pobývají, ani rodič, jehož pobytové oprávnění je předmětem sporu. Procesní pochybení na straně rodiče přitom nemusí být nutně úmyslné; jednoduše nemusel mít potřebné vědomosti, mohl náležet ke znevýhodněné skupině nebo mu vnitrostátní právo nepřiznávalo potřebnou volnost jednání. V projednávané věci bylo současně zapotřebí zvážit nejlepší zájem dětí ve vztahu k tvrzením, že jejich otec představuje bezpečnostní riziko. Ačkoli jej stát sledoval od roku 2014, nikdy proti němu nevznesl žádné trestní ani správní obvinění.

12.  Na tento relativně jednoduchý případ lze nahlížet jako na případ cizince, kterému nebylo vydáno nové povolení k pobytu, protože byl považován za riziko pro bezpečnost státu a protože jeho rodinné vazby toto riziko nevyvážily. Pro mne je však spíše případem nezletilých dětí, kterým hrozí, že v důsledku napadených řízení ztratí buď domovskou zemi, nebo svého otce. Kladu si otázku, zda jsme dostatečně zohlednili nejlepší zájem dětí a jak dokážeme zajistit, že se tak stane v podobných případech v budoucnu.