HLAVÁČEK proti České republice

Rozhodnutí ze dne 25. září 2025 ve věci č. 21873/21 – Hlaváček proti České republice

Výbor páté sekce Soudu jednomyslně prohlásil za nepřijatelnou stížnost dítěte, které namítalo porušení svého práva na spravedlivý proces, když konstatoval, že řízení vedené proti dítěti mladšímu 15 let, které skončilo uložením napomenutí s výstrahou, nepředstavovalo „trestní obvinění“ ani spor o „civilní právo“ ve smyslu článku 6 Úmluvy. Soud tak stížnost odmítl pro neslučitelnost ratione materiae s Úmluvou.

I.    Skutkové okolnosti

Stěžovatel byl v lednu 2019 ve věku 11 let shledán podezřelým z jednání, které by u osoby starší 15 let – a tudíž trestně odpovědné – představovalo trestný čin omezování osobní svobody. Policie jej vyslechla za přítomnosti pracovnice OSPOD a dalších svědků. Vzhledem k věku stěžovatele, který nedosáhl věku trestní odpovědnosti, byla věc odložena.

Následně okresní soud zahájil řízení podle zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže. Soud stěžovateli ustanovil pro řízení advokáta – opatrovníka a jeho matka mu také zvolila advokáta. Po jednání v červnu 2019 soud konstatoval, že stěžovatel se dopustil protiprávního činu, a uložil mu napomenutí s výstrahou. Odvolání stěžovatele krajský soud zamítl. Dovolání i ústavní stížnost byly odmítnuty.

II.  Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že mu v předprocesní fázi řízení, zejména během policejních výslechů, nebyla zajištěna právní pomoc a že nemohl v řízení před soudem zpochybnit protokoly z policejních výslechů ani dosáhnout výslechu svědků. Dovolával se tak porušení čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy.

a)  K použitelnosti trestněprávní větve článku 6 Úmluvy

Soud nejprve posuzoval, zda se na věc vztahuje článek 6 Úmluvy ve své trestněprávní větvi. Připomněl tzv. engelovská kritéria, jejichž prizmatem posuzuje, zda je řízení možné považovat za řízení o trestním obvinění ve smyslu Úmluvy. Engelovská kritéria představuje zaprvé právní kvalifikace podle vnitrostátního práva, zadruhé povaha jednání a zatřetí závažnost sankce. Soud zdůraznil, že právní kvalifikace řízení podle vnitrostátního práva nemůže být jediným relevantním kritériem pro použitelnost článku 6 v jeho trestní větvi. Připomněl, že v minulosti nepovažoval za nutné rozhodovat o povaze trestného činu, z něhož byla dotyčná osoba ve věku pod hranicí trestní odpovědnosti obviněna, a omezil se na zkoumání třetího kritéria, a to povahy a stupně závažnosti uložené sankce (Blokhin proti Rusku, č. 47152/06, rozsudek velkého senátu ze dne 23. března 2016, § 179).  

Soud vzal v úvahu, že stěžovateli hrozila následující opatření: výchovná povinnost, výchovné omezení, napomenutí s výstrahou, zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče a dohled probačního úředníka. Stěžovateli v této věci nebylo možné uložit ochranné léčení nebo ochrannou výchovu. Soud konstatoval, že napomenutí, které bylo stěžovali nakonec uloženo, nepředstavovalo dle vnitrostátního práva sankci, nemělo represivní nebo odstrašující charakter (R. proti Spojenému království, č. 33506/05 , rozhodnutí ze dne 4. ledna 2007) a sledovalo čistě výchovný a preventivní cíl. Uložení napomenutí tak dle Soudu nepředstavovalo rozhodnutí o trestním obvinění ve smyslu Úmluvy. Soud tak uzavřel, že v projednávané věci se záruky vyplývající z čl. 6 odst. 3 neuplatní.

b)  K použitelnosti civilní větve článku 6 Úmluvy

Soud připomněl, že aby se čl. 6 odst. 1 uplatnil ve své civilní větvi, musí existovat spor o právo civilní povahy, o němž lze alespoň hajitelně tvrdit, že je uznané vnitrostátním právem. Musí jít o skutečný a vážný spor, který se může týkat jak samotné existence práva, tak jeho rozsahu nebo způsobu výkonu. Výsledek řízení musí být přímo rozhodující pro dané právo; vzdálená souvislost nebo nepřímé důsledky nestačí [Bochan proti Ukrajině (č. 2), č. 56665/09, rozsudek velkého senátu ze dne 5. února 2015, č. 22251/08, § 42].

Soud dal zapravdu vládě, že napomenutí nezasahovalo do žádného práva stěžovatele civilní povahy uznaného vnitrostátním právem. Situace by ovšem dle Soudu byla jiná, pokud by šlo o opatření omezující svobodu jako např. ochranné léčení nebo ochranná výchova (Blokhin proti Rusku, cit. výše, § 147), které by mohlo ovlivnit aspekty výkonu rodičovských práv.

Soud vzal zároveň na vědomí, že česká legislativa byla v reakci na rozhodnutí Evropského výboru pro sociální práva ze dne 20. října 2020 ve věci č. 148/2017 (International Commission of Jurists proti České republice) od 1. července 2024 změněna a nyní zajišťuje povinné zastoupení advokátem již ve fázi podání vysvětlení dítěte mladšího 15 let.

c)   Závěr

Soud vzhledem k výše uvedenému stížnost dle článku 35 odst. 3 písm. a) odmítl pro neslučitelnost ratione materiae s Úmluvou.