II.ÚS 3252/24 #1 — Překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Dity Řepkové a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelů Jany Staňkové, Miroslava Staňka a Evy Lattenbergové, zastoupených Mgr. Zdeňkem Vojtáškem, advokátem, sídlem Fibichova 1141/2, Olomouc, proti výroku VII. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2024 č. j. 21 Co 202/2024-148 a výrokům XIV. a XV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. února 2024 č. j. 28 C 80/2023-122, a s ní spojeném návrhu na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to výroku VII. rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a výroků XIV. a XV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V ústavní stížnosti stěžovatelé dále navrhli, aby Ústavní soud uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení před Ústavním soudem, a to každému za dva úkony právní služby.

3. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že v předmětné věci vyšel obvodní soud ze zjištění, že stěžovatelé jako žalobci se v řízení před obecnými soudy domáhali po žalované náhrady nemajetkové újmy a náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen "zákon č. 82/1998 Sb." Každý ze stěžovatelů požadoval zaplacení částky 70 000 Kč s příslušenstvím (obvodní soud ve svém rozsudku nesprávně uvedl částku 40 000 Kč) jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Jeseníku (dále též jen "okresní soud") pod sp. zn. 13 D 211/2016 (dále též jen "posuzované řízení"). Dále se domáhali každý z nich zaplacení částky 30 000 s příslušenstvím, jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu (představující duševní útrapy) vzniklou v souvislosti s nesprávným úředním postupem soudní komisařky - notářky JUDr. Radmily Krátké (dále i jen "soudní komisařky") v posuzovaném řízení, a konečně se domáhali zaplacení částky 9 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody vzniklé v souvislosti s nesprávným úředním postupem soudní komisařky v posuzovaném řízení.

4. V záhlaví uvedeným rozsudkem obvodní soud konstatoval, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 13 D 211/2016 došlo k porušení práva stěžovatelů - první stěžovatelky jako žalobkyně a), druhého stěžovatele jako žalobce b) a třetí stěžovatelky jako žalobkyně c) na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I.). Dále obvodní soud uložil žalované povinnost zaplatit první stěžovatelce 35 625 Kč s příslušenstvím (výrok II.), druhému stěžovateli 35 625 Kč s příslušenstvím (výrok III.) a 4 050 Kč s příslušenstvím (výrok V.) a třetí stěžovatelce 35 625 Kč s příslušenstvím (výrok IV.) a 4 050 Kč s příslušenstvím (výrok VI.). Obvodní soud rovněž konstatoval, že v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 13 D 211/2016 došlo nesprávným úředním postupem notářky JUDr. Radmily Krátké k porušení práva na spravedlivý proces druhého stěžovatele (výrok VII.) a třetí stěžovatelky (výrok VIII.), a zamítl žalobu v rozsahu, v němž se první stěžovatelka domáhala shodného konstatování porušení svého práva na spravedlivý proces (výrok X.). Dále zamítl žalobu v rozsahu, v němž se stěžovatelé domáhali konstatování, že usnesením okresního soudu ze dne 11. 6. 2019 č. j. 13 D 211/2016-95, které nabylo právní moci dne 11. 6. 2019, došlo k zásahu do práva první stěžovatelky, druhého stěžovatele a třetí stěžovatelky na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny (výrok IX.) a žalobu rovněž zamítl v rozsahu, v němž se první stěžovatelka po žalované domáhala zaplacení 73 375 Kč s příslušenstvím (výrok XI.), druhý stěžovatel zaplacení 69 325 Kč s příslušenstvím (výrok XII.) a třetí stěžovatelka zaplacení 69 325 Kč s příslušenstvím (výrok XIII.). O nákladech řízení rozhodl obvodní soud tak, že ve vztahu mezi první stěžovatelkou a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok XIV.) a že žalovaná je povinna zaplatit druhému stěžovateli a třetí stěžovatelce náklady řízení ve výši 56 400 Kč (výrok XV.).

5. Jde-li o nákladové výroky rozsudku obvodního soudu, proti kterým ústavní stížnost směřuje, obvodní soud výrok o nákladech řízení mezi první stěžovatelkou a žalovanou odůvodnil odkazem na § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci. Dále obvodní soud doslova uvedl, že "první stěžovatelka požadovala zaplacení částky ve výši 79 000 Kč [náklady právního zastoupení v podkladovém řízení a v řízení o obnovu v celkové výši 9 000 Kč, nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení ve výši 40 000 Kč a nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup notářky ve výši 30 000 Kč]. Předmětem řízení tak byly dva nároky - u nároku na náhradu škody byla první stěžovatelka zcela neúspěšná a u nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení byla první stěžovatelka částečně úspěšná v kontextu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, podle něhož i částečné vyhovění žalobě v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci. Za tarifní hodnotu obvodní soud podle § 12 odst. 3 ve spojení s § 7, § 8 a § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, považoval součet tarifních hodnot spojených věcí (tj. u náhrady škody 9 000 + u nemajetkové újmy 100 000 Kč (2x 50 000 Kč) - srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 30 Cdo 1435/2015). První stěžovatelka byla úspěšná v rozsahu 50 000 Kč (nemajetková újma - délka řízení) a neúspěšná v částce 59 000 Kč (majetková škoda a nemajetková újma - nesprávný úřední postup). První stěžovatelka proto byla v řízení úspěšná v rozsahu 46 % a žalovaná v rozsahu 54 %. S ohledem na uvedené dospěl obvodní soud k závěru, že poměr úspěchu a neúspěchu byl v podstatě stejný, proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrok o nákladech řízení mezi druhým stěžovatelem, třetí stěžovatelkou a žalovanou obvodní soud odůvodnil § 142 odst. 2 o. s. ř. podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci. Každý ze stěžovatelů požadoval zaplacení částky ve výši 79 000 Kč (náklady právního zastoupení v podkladovém řízení a v řízení o obnovu v celkové výši 9 000 Kč, nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení ve výši 40 000 Kč a nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup notářky ve výši 30 000 Kč). Předmětem řízení tak byly dva nároky - u nároku na náhradu škody byli stěžovatelé částečně úspěšní a rovněž u nároku na náhradu nemajetkové újmy v kontextu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, podle něhož i částečné vyhovění žalobě v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění (platí i v případě konstatování porušení práva, pozn. soudu), je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci. Za tarifní hodnotu podle § 12 odst. 3 ve spojení s § 7, § 8 a § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu považoval obvodní soud součet tarifních hodnot spojených věcí 109 000 Kč (tj. u náhrady škody 9 000 Kč + u nemajetkové újmy 100 000 Kč (2x 50 000 Kč). Stěžovatelé byli úspěšní v rozsahu 104 050 Kč (nemajetková újma - délka řízení, nemajetková újma - nesprávný úřední postup a majetková škoda - náklady v řízení o obnovu) a neúspěšní v částce 4 950 Kč (majetková škoda - náklady v obnoveném dědickém řízení). Druhý stěžovatel a třetí stěžovatelka proto byli v řízení úspěšní v rozsahu 96 % a žalovaná v rozsahu 4 %. Druhý stěžovatel a třetí stěžovatelka tak mají nárok na náhradu 92 % jejich účelně vynaložených nákladů." (viz body 31. a 32. odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu).

6. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání. Městský soud odvolání stěžovatelů proti výrokům II., III., IV., V., VI. odmítl (výrok I.). Rozsudek obvodního soudu ve výroku X. změnil tak, že konstatoval, že v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 13 D 211/2016 došlo nesprávným úředním postupem notářky JUDr. Radmily Krátké k porušení práva první stěžovatelky na spravedlivý proces (výrok II.). Rozsudek obvodního soudu ve výroku XI. změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit první stěžovatelce 12 300 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části tohoto výroku městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok III.). Rozsudek obvodního soudu ve výroku XII. změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit druhému stěžovateli 8 250 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části tohoto výroku rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok IV.). Ve výroku XIII. byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit třetí stěžovatelce 8 250 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části tohoto výroku byl rozsudek obvodního soudu potvrzen (výrok V.). Rozsudek obvodního soudu byl ve výroku IX. rovněž potvrzen (výrok VI.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (VII.). Protože stěžovatelé odvoláním napadli výroky II., III., IV., V. a VI., jimiž bylo žalobě částečně vyhověno, nebyli k podání odvolání proti shora uvedeným výrokům oprávněni. Odvolání stěžovatelů proto bylo v tomto rozsahu podle § 218 písm. b) o. s. ř. odmítnuto.

7. Městský soud vzhledem ke změně rozsudku obvodního soudu ve výroku o věci samé změnil výrok o nákladech prvostupňového řízení (§ 224 odst. 2 o. s. ř.), a to za použití § 142 odst. 2 a 3 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k závěrům stěžovateli odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3070/14 [(N 9/84 SbNU 131); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], podle kterého při rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze úspěch či neúspěch procesních stran posuzovat ve vztahu k řízení jako celku, nýbrž je nutno každou věc, tj. každý nárok, jenž je předmětem řízení, posoudit samostatně. Stěžovatelé byli úspěšní v základu nároku (§ 142 odst. 3 o. s. ř.) na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích za nepřiměřenou délku řízení a konstatování porušení práva nesprávným úředním postupem notářky, přičemž neúspěšní byli ve vztahu k nároku na konstatování porušení práva shora specifikovaným usnesením o dědictví. Ve vztahu k nároku na náhradu majetkové škody byli stěžovatelé úspěšní v rozsahu 45 % (4 050 Kč) a neúspěšní v rozsahu 55 % (4 950 Kč) [§ 142 odst. 2 o. s. ř.]. Městský soud proto dovodil, že úspěch účastníků řízení je v zásadě srovnatelný. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl městský soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 2 a 3 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Druhý stěžovatel a třetí stěžovatelka byli každý z nich neúspěšní co do rozsahu předmětu odvolacího řízení, v němž bylo odmítnuto jejich odvolání proti jim vyhovujícím výrokům (druhý stěžovatel ve vztahu k výroku III. a V. napadeného rozsudku; třetí stěžovatelka ve vztahu k výroku IV. a VI. napadeného rozsudku) ve vztahu k nároku na poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva shora specifikovaným usnesením o dědictví a nároku na náhradu škody, již učinili předmětem odvolacího řízení (4 950 Kč). Úspěšní pak byli druhý stěžovatel a třetí stěžovatelka toliko ohledně nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení ve vztahu, k němuž městský soud rozsudek obvodního soudu zčásti změnil. První stěžovatelka pak byla neúspěšná co do rozsahu předmětu odvolacího řízení, v němž bylo její odvolání proti jí vyhovujícímu výroku odmítnuto, ve vztahu k nároku na poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva výše uvedeným usnesením o dědictví a 55 % nároku na náhradu škody (4 950 Kč), ve vztahu k němuž byla ze 45 % (4 050 Kč) úspěšná. Úspěšná byla první stěžovatelka i ve vztahu k nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění konstatováním porušení práva nesprávným úředním postupem soudní komisařky a ohledně nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, ve vztahu k němuž městský soud rozsudek obvodního soudu zčásti změnil. S ohledem na uvedené dospěl městský soud k závěru, že i v rámci odvolacího řízení byl úspěch a neúspěch účastníků řízení v zásadě srovnatelný. Proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.


II.
Argumentace stěžovatelů

8. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že v řízení před obecnými soudy, ve kterém se domáhali úhrady újmy způsobené jim nesprávným úředním postupem notářky jako soudní komisařky v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 13 D 211/2016, byli částečně úspěšní. Napadeným rozsudkem městského soudu však došlo ke zhoršení postavení druhého stěžovatele a třetí stěžovatelky jako odvolatelů tím, že jim byla odňata rozsudkem obvodního soudu již přiznaná náhrada nákladů řízení, a to přesto, že žalovaná se proti rozsudku obvodního soudu neodvolala. Stěžovatelům nebyl městským soudem předestřen názor, podle kterého by jim neměla náležet náhrada nákladů řízení v prvním stupni, přičemž nedošlo k relevantní změně skutkových okolností. Ve vztahu ke druhému stěžovateli a třetí stěžovatelce bylo rozhodnutí městského soudu týkající se nákladů řízení překvapivé. Stěžovatelé namítají, že městský soud porušil zásadu legitimního očekávání, protože stěžovatele neinformoval o tom, že jeho právní názor týkající se nákladů řízení je odlišný od právního názoru obvodního soudu, a ani nepředestřel, jakým směrem se bude jeho rozhodnutí ubírat. Stěžovatelé tak byli připraveni o možnost se k takovému postupu vyjádřit. V této souvislosti stěžovatelé poukazují na nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2456/13 (N 168/74 SbNU 451) a ze dne 24. 5. 2022 sp. zn. II. ÚS 55/22 (N 62/112 SbNU 67), které se týkají překvapivého rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení.

9. Stěžovatelé dále namítají porušení principu zákazu reformationis in peius (viz nálezy ze dne 10. 7. 2024 sp. zn. II. ÚS 1145/24 a ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1238/23). Poukazují na to, že městský soud v odvolacím řízení rozhodoval výhradně o jejich odvolání, na jehož základě rozsudek obvodního soudu ve věci samé změnil ve prospěch stěžovatelů, i když odvolání zcela nevyhověl a v části je odmítl. Městský soud však rozsudek obvodního změnil i ve výroku o nákladech prvostupňového řízení v neprospěch druhého stěžovatele a třetí stěžovatelky, protože druhému stěžovateli a třetí stěžovatelce náhradu nákladů nepřiznal a naopak ve prospěch žalované, přestože odvolání podali pouze stěžovatelé. V dané věci došlo dokonce k tomu, že stěžovatelé, kteří byli v odvolacích námitkách částečně úspěšní a jejich postavení ve věci samé se zlepšilo (celkem jim městský soud přiznal navýšení plnění o 28 800 Kč na náhradě škody/újmy), v důsledku změny výroku o nákladech řízení (odebral jim úhradu ve výši 56 400 Kč) se po rozhodnutí městského soudu nacházejí v situaci, kdy v součtu všech plnění, obdrží stěžovatelé dohromady od žalované částku o 27 600 Kč menší, než kdyby odvolání nepodali. Městský soud tak zhoršil postavení stěžovatelů na základě jimi samotnými podaného odvolání, zatímco pro žalovanou zajistil příznivější výsledek, ačkoli o něj předvídaným způsobem řádně neusilovala. Došlo též k porušení principu rovnosti účastníků v řízení, protože městský soud napadeným rozsudkem nepřípustně zvýhodnil žalovanou jako protistranu stěžovatelů rozhodnutím v její prospěch, přestože k tomu neprojevila svoji vůli dispozičním úkonem a neopodstatňuje to ani veřejný zájem (čl. 37 odst. 3 Listiny).

10. Stěžovatelé poukazují na to, že městský soud se sice odvolává na nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3070/14, pomíjí avšak jeho smysl, a sice to, že určení úspěchu ve věci nemůže být ve specifickém kontextu projednávané věci provedeno mechanickým srovnáním počtu zamítavých a vyhovujících výroků a jejich "hodnoty". Spravedlivé a nikoliv přepjatě formalistické řešení otázky náhrady nákladů řízení v této věci naopak vyžaduje, aby byl zohledněn i kontext celé věci, zejména pak reálný věcný vztah mezi neúspěšným návrhem a úspěšným návrhem. Z uvedeného plyne, že závěr městského soudu o tom, že úspěch účastníků řízení je v zásadě srovnatelný, je založen v zásadě na několika málo procentech úspěchu žalované ve sporu o náhradu škody, která nadto sama o sobě byla ve věci částkou marginální.

11. Jde-li o nároky uplatněné žalobou neúspěšně, z hlediska hodnocení jejich dopadu do posuzování nákladů řízení mají stěžovatelé za to, že nárok na konstatování porušení práva usnesením o dědictví nemělo s ohledem na úspěch ve věci posouzení nesprávného úředního postupu pro celkový kontext velký význam. Podstatné je, že bylo prokázáno, že stát se dopustil natolik zásadního pochybení, a že je povinen jeho následky poškozeným reparovat. S ohledem na to, že jde o jedno řízení, je z hlediska nákladů řízení nepodstatné, zda došlo k porušení práv stěžovatelů samotným průběhem řízení o dědictví nebo až rozhodnutím ve věci dědictví.

12. Nárok na náhradu majetkové škody, ve kterém je míra úspěšnosti měřena městským soudem 45 % (4 050 Kč) k 55 % (4 950 Kč), je podle stěžovatelů z hlediska celkového kontextu zcela zanedbatelný a nepodstatný. Vyjde-li se z toho, že v případě nemajetkové újmy je nerozhodná výše reálně přiznané náhrady za tuto újmu, v této věci byli stěžovatelé zcela úspěšní v tom, že prokázali, že stát se v konkrétním řízení proti nim dopustil pochybení, která byla takového rázu, že založila jeho odpovědnost za jim způsobenou újmu, dále byl každý ze stěžovatelů se žalobou úspěšný v částce 43 875 Kč stran nemajetkové újmy a neúspěšný v částce 4 950 Kč na náhradě škody.

13. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že neúspěch, který v řízení měli, je zcela marginální. Považuje-li městský soud takový neúspěch za důvod, aby vyhodnotil úspěch stran ve věci za přibližně stejný, zasáhl do práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Uvedené vady se v menší míře objevují i v rozsudku obvodního soudu (4% neúspěšnost stěžovatelů). Ve vztahu k rozsudku obvodního soudu spatřují stěžovatelé zásadní vadu v nepřiznání nároku na náhradu nákladů řízení první stěžovatelce.

14. Stěžovatelé dále namítají porušení legitimního očekávání první stěžovatelky, neboť byla-li první stěžovatelka ve věci stejně úspěšná jako ostatní stěžovatelé, pak by s ohledem na shora uvedené skutečnosti mělo být o nákladech řízení ve vztahu k ní rozhodnuto tak, že jí budou uplatněné náklady řízení přiznány v nekrácené podobě. Opačný postup je zásahem do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.


III.
Vyjádření účastníka řízení

15. Soudce zpravodaj zaslal podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnost k vyjádření městskému soudu a žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, za kterou v předmětném řízení před obecnými soudy jednal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.

16. Městský soud ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku.

17. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti se postavení vedlejšího účastníka v předmětné věci vzdala, a proto s ní Ústavní soud dále jako s vedlejším účastníkem nejednal.

18. Vyjádření městského soudu zaslal Ústavní soud stěžovatelům k replice. K zaslanému vyjádření stěžovatelé ve stanovené lhůtě repliku nezaslali.


IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

19. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti výroku VII. rozsudku městského soudu byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je v této části přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost proti výrokům XIV. a XV. rozsudku obvodního soudu je nepřípustná (viz sub 56).

V.
Posouzení důvodnosti přípustné části ústavní stížnosti

20. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

21. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].


A) Obecná východiska pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

22. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud, jak plyne z jeho ustálené judikatury, staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, a proto i na něj dopadají požadavky (řádného) spravedlivého procesu [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) nebo nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20 (N 57/105 SbNU 148)]. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 5. 9. 2013 ve věci Čepek proti České republice, stížnost č. 9815/10 (dostupný na http://hudoc.echr.coe.int, v českém překladu na http://portal.justice.cz) uvedl, že i část civilního řízení, týkající se nákladů řízení, musí být zohledněna při určení, zda toto řízení ve svém celku vyhovělo požadavku spravedlnosti.

23. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, týkajících se náhrady nákladů řízení obecnými soudy, v nichž by byl obsažen prvek svévole, libovůle nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, v důsledku čehož dochází k porušení práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), usnesení ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05, nálezy ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 411/15 (N 186/79 SbNU 111), bod 18, a ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2417/13 (N 199/75 SbNU 239), bod 20, a další].

24. Pro rozhodnutí o nákladech řízení v nyní posuzované věci je významná judikatura Ústavního soudu týkající se rozhodování obecných soudů o nákladech řízení ve sporech o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb.

25. Ústavní soud se opakovaně vyjadřoval k problematice rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. [viz např. nálezy ze dne 19. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 1665/11 (N 47/68 SbNU 461), ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. I. ÚS 3394/23, ze dne 28. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 2216/23]. Ve své judikatuře zdůraznil, že pro rozhodování o náhradě nákladů řízení zpravidla platí zásada úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.), doplněná zásadou zavinění. Poměřovat úspěch a neúspěch ve věci však nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech. Rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (srov. nález ze dne 19. 11. 2024 sp. zn. III. ÚS 1998/2024).

26. Ve sporech o přiměřené zadostiučinění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. se výše uvedené principy promítnou tak, že je třeba rozlišovat mezi posuzováním samotné existence nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci (základu nároku) a rozhodováním o konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění za existující nemajetkovou újmu. Rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění, na rozdíl od posuzování existence újmy, obecně splňuje podmínky použití § 136 o. s. ř., a tedy zahrnuje úvahu soudu ve smyslu tohoto ustanovení. Neexistuje totiž žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění, respektive jeho výši. Proto prokáže-li žalobce ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu základ svého nároku (existenci nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), avšak obecný soud přizná žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, přesto je třeba při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Toto ustanovení umožňuje i částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, neboť rozhodování o výši plnění závisí na úvaze soudu. Žalobce totiž nemůže být při rozhodování o náhradě nákladů řízení trestán za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku [viz nálezy ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 170/99 (N 96/18 SbNU 339), ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1310/09 (N 180/54 SbNU 249), ze dne 4. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 2412/10 (N 60/61 SbNU 9), ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 3388/11 (N 104/65 SbNU 431), ze dne 19. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 1665/11 (N 47/68 SbNU 461), ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 42/16 (N 53/80 SbNU 643) či ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 799/20 (N 162/101 SbNU 129)].

27. V návaznosti na tuto judikaturu se Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 649/22 (a následně i v dalších nálezech, např. ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1125/23, ze dne 5. 9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3194/22, ze dne 6. 12. 2023 sp. zn. I. ÚS 2482/23, ze dne 11. 10. 2023 sp. zn. I. ÚS 1934/23, ze dne 28. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 2216/23 či ze dne 19. 11. 2024 sp. zn. III. ÚS 1998/2024) zabýval otázkou, zda se priorita prokázání základu nároku nad určením jeho přiměřené výše (tzn. pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení) uplatní i při rozhodování o nákladech odvolacího řízení, v němž odvolací soud již neřeší otázku základu nároku, nýbrž na základě jeho uznání určuje volnou úvahou podle § 136 o. s. ř. konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění. V citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 649/22 dospěl Ústavní soud k závěru, že priorita prokázání základu nároku nad určením jeho přiměřené výše se uplatní i při rozhodování o nákladech odvolacího řízení, a to tehdy, domáhá-li se žalobce v odvolacím řízení "pouze" vyšší náhrady nemajetkové újmy, než mu přiznal soud prvního stupně. V tomto ohledu je nezbytné hledět na řízení jako na jeden celek. Protože neexistuje exaktní metoda k určení přiměřenosti zadostiučinění, konkrétní výše závisí na (volné) úvaze soudu podle § 136 o. s. ř. Žalobce nelze sankcionovat nepřiznáním náhrady nákladů odvolacího řízení za to, že se odvolací soud neztotožnil s jeho názorem o konkrétní výši zadostiučinění, byl-li se základem svého nároku úspěšný. Nepostupuje-li obecný soud takto, aniž by zároveň náležitě vysvětlil (s ohledem na konkrétní okolnosti případu) z jakého důvodu, porušuje tím právo stěžovatele, který se jinak domohl odškodnění, na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a podle okolností věci také jeho právo na ochranu vlastnictví zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Na tomto stanovisku podle Ústavního soudu nemůže nic změnit ani okolnost, že šlo o spor o náhradu nákladů řízení, nadto v bagatelní výši, když daný typ rozhodnutí svým významem přesahuje věc samotnou a je významný z pohledu kvalitativního nikoli kvantitativního [srov. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)] a z důvodu ochrany ústavnosti proto přesahuje svým významem věc samotnou. I takové rozhodnutí se totiž dotýká účelu, podstaty a smyslu ústavního práva na náhradu škody.

28. V nálezu ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3070/14 Ústavní soud konstatoval, že pojem "věc" je třeba chápat jako předmět řízení, jak byl vymezen žalobou, popř. dalšími dispozitivními procesními úkony. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení však nelze úspěch či neúspěch procesních stran posuzovat ve vztahu k řízení jako celku, nýbrž je nutno každou věc, tj. každý nárok, jenž je předmětem řízení, posoudit samostatně. Obecné soudy jsou proto povinny stanovit, zda a kdo má právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu ke každému dílčímu žalobou vymezenému nároku. Určení úspěchu ve věci totiž nemůže být provedeno mechanickým srovnáním počtu zamítavých a vyhovujících výroků a jejich "hodnoty". Spravedlivé a nikoliv přepjatě formalistické řešení otázky náhrady nákladů řízení naopak vyžaduje, aby byl zohledněn i kontext celé věci, zejména pak reálný věcný vztah mezi (neúspěšným) návrhem určovacím a (úspěšným) návrhem na plnění.

29. V nálezu ze dne 24. 5. 2022 sp. zn. II. ÚS 55/22 Ústavní soud vyslovil, že má-li odvolací soud na otázku hrazení nákladů řízení jiný náhled než soud nalézací, aniž by přitom došlo k relevantní změně skutkových okolností, a účastníci tak mohli jiné rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předvídat, je povinen vytvořit pro účastníky procesní prostor, aby se mohli k dané otázce vyjádřit a uplatnit námitky a argumenty, které mohou být s to rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit a s nimiž se odvolací soud musí ve svém rozhodnutí náležitě vypořádat. Pokud tomuto požadavku odvolací soud nedostojí, dopustí se porušení základního práva účastníků na spravedlivý proces.

30. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 Ústavní soud vyslovil, že změní-li odvolací soud výrok soudu prvního stupně o nákladech občanského soudního řízení v neprospěch odvolatele, neporuší tím jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Výrok o nákladech řízení prvního stupně bude odvolacím soudem přezkoumáván vždy, jestliže je přímo proti němu podán opravný prostředek.

31. Ústavní soud se již mnohokrát ve své judikatuře vyjádřil k principu právního státu, ze kterého vyplývá i závaznost vykonatelných rozhodnutí, jež jsou závazná pro všechny orgány a osoby, tj. i pro samotný Ústavní soud [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. IV. ÚS 197/96 (N 77/8 SbNU 243), či nález ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 11/02 (N 87/30 SbNU 309, č. 198/2003 Sb.)].

32. Není přitom závazný jen výrok nálezu, ale i odůvodnění, resp. ty jeho části, jež obsahují "nosné" důvody [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 2/03 (N 41/29 SbNU 371, č. 84/2003 Sb.), ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (N 10/32 SbNU 61, č. 98/2004 Sb.) či ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (N 60/36 SbNU 647)]. Ústavní soud opakovaně uvedl [srov. např. nálezy ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (N 10/32 SbNU 61, č. 98/2004 Sb.), ze dne 18. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 70/96 (N 29/7 SbNU 191), ze dne 5. 9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3194/22 a další], že právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu - má-li obecnou povahu - je závazný při řešení typově shodných případů. Je tomu tak mj. proto, že jde ve svém důsledku o způsob interpretace a aplikace norem ústavního pořádku. Ústavní soud dovodil vázanost obecných soudů právním názorem Ústavního soudu také z obecného principu rovnosti v právech podle čl. 1 věty první Listiny, neboť rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům zakládá právo kromě jiného též na předvídatelné rozhodování v obdobných případech, čímž vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech je v této souvislosti nutno považovat zejména ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu jejich základních práv a svobod, ačkoliv ve skutkově obdobných případech v minulosti byla Ústavním soudem přiznána.

33. Rozhodnutí Ústavního soudu tak představují závazná interpretační vodítka pro rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech, od nichž je sice možné se odklonit, to ovšem pouze ve výjimečných a racionálně odůvodněných případech. Judikatura Ústavního soudu přitom plně zavazuje rovněž samotný Ústavní soud, resp. jeho jednotlivé senáty (s výjimkou případu uvedeného v § 23 zákona o Ústavním soudu, podle něhož dospěje-li senát v souvislosti se svou rozhodovací činností k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu, přičemž stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán).

34. Uvedené závěry obsažené ve výše citovaných nálezech je třeba zohlednit při rozhodování o nákladech řízení i v nyní posuzované věci.


B) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ

35. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů především s rozhodnutím městského soudu (zčásti i obvodního soudu) o nákladech prvostupňového řízení. Stěžovatelé namítají, že rozhodnutím městského soudu došlo ke zhoršení jejich postavení, přestože byli v odvolacím řízení úspěšní. Namítají, že rozhodnutí městského soudu ohledně nákladů prvostupňového řízení pro ně bylo překvapivé, neboť nerespektuje judikaturu Ústavního soudu vydanou ve skutkově a právně obdobných věcech týkajících se rozhodování o nákladech řízení.

36. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé učinili předmětem řízení před obecnými soudy čtyři nároky. Domáhali se jednak poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 13 D 211/2016, poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem soudní komisařky, dále se domáhali konstatování porušení práva výše specifikovaným usnesením okresního soudu a také se domáhali náhrady majetkové škody, a to každý z nich ve výši 9 000 Kč s příslušenstvím. Úspěšní byli v základu nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích za nepřiměřenou délku řízení (částečně jim bylo přiznáno i zadostiučinění v penězích) a v konstatování porušení práva nesprávným úředním postupem soudní komisařky. Neúspěšní pak byli ve vztahu k nároku na konstatování porušení práva usnesením okresního soudu. Ve vztahu k nároku na náhradu majetkové škody byli úspěšní pouze částečně.

37. Jak bylo výše uvedeno, z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že prokáže-li žalobce ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., základ svého nároku (existenci nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), avšak přiměřené zadostiučinění mu není přiznáno v plné žalované výši, přesto se při rozhodování o náhradě nákladů postupuje podle § 142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje přiznat i částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, neboť rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení je nutné vycházet ze skutečnosti, že stěžovatel byl plně úspěšný při prokázání základu nároku. Neúspěšný byl pouze při určení jeho výše, která ovšem závisela na úvaze soudu. Priorita prokázání základu nároku nad určením jeho přiměřené výše se uplatní i při rozhodování o nákladech odvolacího řízení.

38. I v nyní posuzované věci neměly soudy pochybnosti o důvodnosti základu nároku stěžovatelů na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jim nepřiměřenou délkou řízení, stejně tak jako o důvodnosti základu nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jim nesprávným úředním postupem soudní komisařky (základ nároku stěžovatelů byl prokázán, bylo konstatováno porušení práva). Na rozdíl od názoru stěžovatelů však obecné soudy shledaly jako přiměřenou jinou výši odškodnění, resp. neshledaly důvod k poskytnutí odškodnění. Určení náhrady za nemajetkovou újmu záviselo na úvaze obecných soudů. Proto při určení výše nákladů řízení byl namístě závěr, že stěžovatelé byli plně úspěšní při prokázání základu nároku, byť byli jen zčásti úspěšní při určení jeho výše.

39. Odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., se vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Uvedený závěr vychází z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu i navazující judikatury Ústavního soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1791/2015, ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. III. ÚS 726/17 či ze dne 17. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 835/24).

40. V usnesení ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 Nejvyšší soud konstatoval, že na případy, kdy je předmětem řízení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci, je při stanovení tarifní hodnoty nutno aplikovat § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Není totiž možné přehlédnout, že v řízeních, v nichž jde o odškodnění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím, jde o kompenzaci za zásah do osobnostních práv poškozených v širším slova smyslu. Nemajetková újma, o jejíž odškodnění v takových řízeních jde, je totiž vždy následkem zásahu do některé ze složek nemajetkové (osobní) složky jednotlivce (poškozeného), ať již jde o nepřiměřenou délku řízení (kdy se poškozený ocitá ve stavu nejistoty ohledně svých práv a povinností, která mohou být v řízení dotčena), nebo v případě trestních stíhání, která neskončí pravomocným odsuzujícím rozsudkem, nebo v případech nezákonného omezení osobní svobody atd. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., se vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu.

41. V nálezu ze dne 6. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3277/18 (N 107/94 SbNU 305) Ústavní soud poukázal na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu plynoucí z jeho rozhodnutí ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 a konstatoval, že odkloní-li se odvolací soud od výkladu Nejvyššího soudu v otázce určení výše odměny advokáta ve sporu o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku nesprávného úředního postupu, aniž vysvětlí, z jakého důvodu tak vzdor očekávání žalované postupuje, poruší čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

42. Rovněž v usnesení ze dne 17. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 835/24 dospěl Ústavní soud k závěru, že přiznáním nákladů řízení podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu do ústavně zaručených práv stěžovatelů zasaženo nebylo. Ústavní soud v dané věci neshledal žádný důvod pro odlišné zacházení, neboť dovodil, že i v tomto případě jde o zásah do osobnosti v širším smyslu. Odměna za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada škody v penězích, se vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu.

43. Je-li předmětem řízení částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003 sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němu podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 537/03, dále usnesení ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3157/2009 a ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 30 Cdo 1435/2015; pozn. Nejvyšší soud uvedené závěry vyslovil v souvislosti se zkoumáním otázky přípustnosti dovolání, avšak tyto závěry lze použít i pro nyní posuzovanou věc).

44. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze úspěch či neúspěch procesních stran posuzovat ve vztahu k řízení jako celku, nýbrž je nutno každou věc, tj. každý nárok, jenž je předmětem řízení, posoudit samostatně. Obecné soudy jsou proto povinny stanovit, zda a kdo má právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu ke každému dílčímu žalobou vymezenému nároku. Určení úspěchu ve věci totiž nemůže být provedeno mechanickým srovnáním počtu zamítavých a vyhovujících výroků a jejich "hodnoty". Spravedlivé a nikoliv přepjatě formalistické řešení otázky náhrady nákladů řízení naopak vyžaduje, aby byl zohledněn i kontext celé věci, zejména pak reálný věcný vztah mezi (neúspěšným) návrhem určovacím a (úspěšným) návrhem na plnění (viz nález ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3070/14).

45. Podle § 12 odst. 3 advokátního tarifu platí, že při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Ustanovení § 12 odst. 3 advokátního tarifu upravuje odměnu v případě, kdy dojde ke spojení věci na základě rozhodnutí nebo faktického postupu soudu, a doplňuje tak § 8 odst. 3 advokátního tarifu, podle kterého se účtuje odměna v případě, kdy spojené řízení vyplývá přímo ze zákona. Podle tohoto ustanovení se postupuje také tehdy, pokud byly samostatné nároky uplatněny jednou žalobou. Je přitom třeba vzít v úvahu, že je-li uplatněno více různých nároků, mohou být účastníci v různých nárocích různě úspěšní. Jejich úspěšnost se posuzuje poměrem (k rozhodování podle úspěchu ve věci srov. i § 1 odst. 2 advokátního tarifu).

46. Při určování poměru úspěchu a neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na jiné peněžité plnění (objektivní kumulace) je zpravidla třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 30 Cdo 1435/2015 či rozsudek ze dne 10. 9. 2024 sp. zn. 30 Cdo 1198/2018).

47. V předmětné věci byli stěžovatelé úspěšní v základu nároku (§ 142 odst. 3 o. s. ř.) na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích za nepřiměřenou délku řízení a v základu nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem soudní komisařky. Neúspěšní byli ve vztahu k nároku na konstatování porušení práva výše specifikovaným usnesením okresního soudu. Ve vztahu k nároku na náhradu majetkové škody byli stěžovatelé úspěšní pouze v rozsahu částky 4 050 Kč a neúspěšní v rozsahu částky 4 950 Kč (§ 142 odst. 2 o. s. ř.).

48. U nároku na náhradu škody podle § 142 odst. 2 o. s. ř. platí, že měl-li účastník v projednávané věci úspěch pouze částečný, je třeba náhradu nákladů poměrně rozdělit. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na peněžité plnění (objektivní kumulace), je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, který se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu. Činí-li tarifní hodnota nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu 50 000 Kč, pak tarifní hodnota nároku na peněžité plnění vychází zásadně z výše tohoto plnění bez uplatněného příslušenství (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 30 Cdo 1435/2015].

49. Výše uvedeným požadavkům městský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí nedostál. Městský soud v souladu s nálezem ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3070/14 vyšel správně z toho, že stěžovatelé v řízení uplatnili celkem čtyři nároky (nikoli tedy jen tři nároky jak uváděl obvodní soud), přičemž každý nárok, jenž je předmětem řízení, je nutno posoudit samostatně. Otázku úspěchu ve věci pro účely stanovení nákladů řízení však městský soud posoudil odlišně od obvodního soudu. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníka řízení městský soud nepřihlédl v souladu s výše uvedeným k poměru jednotlivých tarifních hodnot (jak správně učinil obvodní soud), ale přistoupil pouze k porovnání jednotlivých (nesouměřitelných) nároků, když stěžovatelé vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnili rovněž nárok (nároky) na peněžité plnění. I zde pak podle § 142 odst. 2 o. s. ř. platí, že měl-li účastník v projednávané věci úspěch pouze částečný, je třeba náhradu nákladů poměrně rozdělit. Jak bylo výše uvedeno, rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Městský soud v předmětné věci při posuzování úspěchu ve věci (při vyhodnocování úspěchu u jednotlivých nároků) posuzoval vedle sebe mechanicky jednotlivé nesouměřitelné nároky, čímž se dopustil libovůle při svém rozhodování.

50. V ústavní stížnosti stěžovatelé dále namítají, že městský soud je neinformoval o tom, že jeho právní názor týkající se nákladů řízení je odlišný od právního názoru obvodního soudu, a ani nepředestřel, jakým směrem se bude jeho rozhodnutí ubírat. Stěžovatelé tak byli připraveni o možnost se k takovému postupu vyjádřit. Ze spisu obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že právní zástupce stěžovatelů písemně žádal o odročení jednání nařízeného u městského soudu z důvodu hrozící povodně, neboť z objektivních důvodů nebyl schopen se nařízeného jednání zúčastnit. Dále poukázal na to, že jeho klienti v odvolání uvedli, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Dodal, že pokud městský soud neshledá důvod k odročení jednání, z nařízeného jednání se omlouvá. Městský soud žádosti právního zástupce stěžovatele o odročení jednání nevyhověl, neboť jeho účast nepovažoval na nutnou, a jednal v nepřítomnosti zástupce stěžovatelů.

51. Městský soud tedy stěžovatele na změnu ve svém právním náhledu na posuzování otázky úspěchu v řízení za účelem stanovení nákladů řízení neupozornil a neumožnil jim tak se k této změně náhledu soudu vyjádřit. Ačkoli měl městský soud na otázku hrazení nákladů řízení jiný náhled než obvodní soud, nevytvořil pro účastníky procesní prostor, aby mohli k dané otázce uplatnit námitky a argumenty, které mohou být s to rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit a s nimiž se odvolací soud musí ve svém rozhodnutí náležitě vypořádat. Ze strany městského soudu tak šlo pro stěžovatele o zcela překvapivé rozhodnutí. Městský soud porušil zásadu legitimního očekávání, protože žádným způsobem neinformoval stěžovatele o tom, že jeho právní názor týkající se nákladů řízení je odlišný od právního názoru obvodního soudu, a ani nepředestřel, jakým směrem se bude ubírat jeho rozhodnutí o nákladech prvostupňového řízení. Stěžovatelé tak byli připraveni o možnost se k takovému postupu vyjádřit. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2456/13 (N 168/74 SbNU 451), z něhož se podává, že pokud má odvolací soud na otázku hrazení nákladů řízení, a to zvláště v řízení před soudem nalézacím, jiný náhled než soud nalézací, aniž by přitom došlo k relevantní změně skutkových okolností, a účastníci tak mohli jiné rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předvídat, je povinen vytvořit pro účastníky procesní prostor, aby se mohli k dané otázce vyjádřit a uplatnit námitky a argumenty, které mohou být s to rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit a s nimiž se odvolací soud musí ve svém rozhodnutí náležitě vypořádat. Pokud tomuto požadavku odvolací soud nedostojí, dopustí se porušení základního práva účastníků na spravedlivý proces (srov. též nález ze dne 24. 5. 2022 sp. zn. II. ÚS 55/22).

52. Městský soud se tak v předmětné věci bez jakéhokoli odůvodnění odchýlil od příslušného standardu výkladu práva, postupoval tedy libovolně, čímž zatížil své rozhodnutí kvalifikovanou vadou mající za následek neústavnost jeho rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Městský soud, přestože stěžovatelům na základě jejich odvolání částečně vyhověl, o nákladech prvostupňového řízení rozhodl v jejich neprospěch. Jeho rozhodnutí tak bylo pro stěžovatele překvapivé. Tímto svým postupem městský soud porušil právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a protože stěžovatelům nepřiznal náhradu nákladů prvostupňového řízení, porušil dále jejich právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i jejich legitimní očekávání. Výše uvedené závěry Ústavního soudu se týkají i nákladů odvolacího řízení.

53. Namítají-li stěžovatelé, že městský soud na základě jejich odvolání, ve kterém byli částečně úspěšní, rozhodl o nákladech prvostupňového řízení v jejich neprospěch, Ústavní soud poukazuje na to, že stěžovateli odkazované nálezy (nálezy ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1238/23 a ze dne 10. 7. 2024 sp. zn. II. ÚS 1145/24) byly překonány výše citovaným stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24.

54. K tomu Ústavní soud dodává, že v jakékoli oblasti výkladu podústavního práva, včetně výkladů pravidel pro výpočet nákladů řízení nelze vyloučit judikaturní změny. Ústavní soud se podrobně otázkou možného odchýlení od dosavadní judikatury mnohokrát zabýval. V nálezu ze dne 18. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 613/06 (N 68/45 SbNU 107) pak výslovně uvádí, že judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna.


VI.
Závěr

55. Protože městský soud nerespektoval závazné nálezy Ústavního soudu, Ústavní soud ústavní stížnosti částečně vyhověl a výrok VII. rozsudku městského soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť dospěl k závěru, že popsaným postupem městského soudu došlo k porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a v konečném důsledku i k porušení vlastnického práva stěžovatelů podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

56. Ústavní stížnost proti výrokům XIV. a XV. rozsudku obvodního soudu Ústavní soud (s přihlédnutím i k zásadě minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů) podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný. V souladu s § 224 odst. 2 o. s. ř. změní-li odvolací soud rozhodnutí, rozhodne i o nákladech řízení u soudu prvního stupně, i když nákladový výrok prvostupňového rozhodnutí neruší. Vyhoví-li totiž odvolací soud odvolateli ve věci samé, projeví se výsledek jeho přezkumu nevyhnutelně i při rozhodování o nákladech prvostupňového řízení, neboť závislý výrok o nákladech řízení nemůže sám o sobě obstát, změní-li se výrok ve věci samé.

57. V předmětné věci bude před městským soudem probíhat další řízení, ve kterém bude městský soud v souvislosti se změnou výroků ve věci samé znovu rozhodovat o nákladech prvostupňového řízení. Zrušením rozhodnutí městského soudu je dostatečně otevřena možnost stěžovateli vytýkané vady napravit. Současně se stěžovatelům otevírá prostor uplatnit v odvolacím řízení svoji argumentaci týkající se nákladů řízení u soudů obou stupňů.

58. Úkolem městského soudu bude v předmětné věci znovu rozhodnout o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů při vázanosti právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu. V dalším řízení městský soud přihlédne rovněž k výše citovaným nálezům a stanovisku Ústavního soudu, neboť je právním názorem v těchto nálezech a stanovisku vysloveným rovněž vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy).

59. Jde-li o návrh na přiznání nákladů řízení před Ústavním soudem, zákon o Ústavním soudu (§ 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) stanoví, že každý účastník i vedlejší účastník si zásadně hradí vzniklé náklady řízení sám, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Toto ustanovení je třeba vykládat restriktivně [srov. nález ze dne 7. 9. 1995 sp. zn. I ÚS 142/94 (N 54/4 Sb NU 11)]. Zatímco občanský soudní řád podmiňuje přiznání nákladů řízení účastníkům úspěchem ve věci, zákon o Ústavním soudu umožňuje takový postup jen v odůvodněných případech, nikoli automaticky podle výsledků řízení. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že v civilním řízení se tento institut vztahuje zásadně k tzv. spornému řízení, zatímco v řízení před Ústavním soudem se jedná o podstatně odlišné řízení, v němž je posuzována ústavnost rozhodnutí (zásahů) orgánů veřejné moci. Proto samotný úspěch ve sporu, přesněji "úspěch v řízení před Ústavním soudem", není jediným kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení, a restriktivní výklad je zcela namístě (srov. Šimíček, V. Ústavní stížnost. Praha: Leges, s. 266). Záleží zcela na úvaze Ústavního soudu, zda náhradu nákladů přizná či nikoliv, přičemž je jeho ustálenou praxí, že uložení povinnosti náhrady nákladů řízení vysloví toliko ve výjimečných případech [srov. nález ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 2118/19 (N 39/99 SbNU 28)]. O takový výjimečný případ však v nyní posuzované věci, a to už s ohledem na to, že jde o "náklady řízení" (viz shora), nejde. Stěžovatelé také v ústavní stížnosti žádné výjimečné okolnosti vztahující se k předmětné věci netvrdí a ani nedokládají. Proto Ústavní soud náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem stěžovatelům nepřiznal.

60. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. března 2025


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu