III.ÚS 2531/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti PERSO - MB, s. r. o., se sídlem Kouřimská 2242/21, Praha 3, zastoupené Mgr. Janem Oswaldem, advokátem, se sídlem Bílkova 132/4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. června 2025, č. j. 8 Ads 218/2024-28, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2024, č. j. 3 Ad 12/2023-25, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ministerstva práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení
1. Úřad práce udělil stěžovatelce dvě různá povolení ke zprostředkování zaměstnání podle zákona o zaměstnanosti.

2. První povolení jí bylo uděleno v roce 2011 a týkalo se vyhledání zaměstnání i zaměstnanců a poradenské a informační činnosti [§ 14 odst. 1 písm. a) a c) zákona]. Toto povolení jí bylo v roce 2021 odebráno, protože opakovaně nesplnila zákonnou oznamovací povinnost [§ 63 odst. 2 písm. e) zákona ve znění do 30. 6. 2023].

3. Druhé povolení jí bylo uděleno v roce 2020 a týkalo se agenturního zaměstnávání [§ 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti]. Toto povolení zaniklo uplynutím doby tří let [§ 62 odst. 3 a § 63 odst. 1 písm. c) zákona ve znění do 30. 6. 2023].

4. Stěžovatelka v roce 2023 znovu požádala o povolení k agenturnímu zaměstnávání [§ 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti]. Správní orgány a soudy však rozhodly, že jí toto povolení nenáleží. Pokud bylo povolení ke zprostředkování zaměstnání odejmuto kvůli neplnění oznamovací povinnosti, lze o něj požádat nejdříve po 3 letech od jeho pravomocného odejmutí [§ 63 odst. 2 písm. e) a odst. 5 zákona o zaměstnanosti ve znění do 30. 6. 2023]. Tato doba ke dni podání žádosti neuplynula. Není podstatné, že odejmuté povolení bylo uděleno podle § 14 odst. 1 písm. a) a c) zákona a stěžovatelka žádala o povolení podle § 14 odst. 1 písm. b) zákona. Úřad práce a Ministerstvo práce a sociálních věcí proto stěžovatelce povolení neudělily. Městský soud poté zamítl její žalobu a Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost.

II. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů. Tato rozhodnutí podle ní porušují její právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 až 2 Listiny základních práv a svobod). Tento závěr opírá o následující námitky:
a) Městský soud při posuzování žádosti o udělení jednoho druhu povolení ke zprostředkování zaměstnání [§ 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti] chybně přihlížel k porušení povinností u jiného druhu tohoto povolení [§ 14 odst. 1 písm. a) a c) zákona].
b) Nejvyšší správní soud se touto otázkou nezabýval, ačkoli ji stěžovatelka uvedla v čl. IV kasační stížnosti.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Podstatou řízení před obecnými soudy bylo, zda má stěžovatelka nárok na udělení povolení k agenturnímu zaměstnávání [§ 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti].

7. Posouzení této otázky závisí především na výkladu podústavního práva. Tento úkol náleží zejména obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

8. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že její ústavně zaručená práva a svobody porušeny nebyly.
1. Ústavní stížnost vůči rozhodnutí Nejvyššího správního soudu [námitka b)]

9. Podle judikatury Ústavního soudu je Nejvyšší správní soud oprávněn označit kasační argumentaci za nepřípustnou a věcně se jí nezabývat, pokud v ní stěžovatel jen reprodukuje žalobní tvrzení a nijak se nevymezí proti rozsudku prvostupňového soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 623/23, bod 17; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1534/25, bod 8; IV. ÚS 369/25, bod 7; III. ÚS 2286/24, bod 11).

10. Tato situace nastala i v posuzované věci. Nejvyšší správní soud označil za přípustnou pouze námitku, která se týkala zákazu dvojího potrestání (body 12 až 14 jeho rozhodnutí). Tuto námitku stěžovatelka v ústavní stížnosti nevznesla. Zbytek její kasační argumentace označil z popsaného důvodu za nepřípustnou - a to včetně její stěžejní námitky, podle níž při posuzování žádosti o udělení jednoho druhu povolení ke zprostředkování zaměstnání nelze přihlížet k porušení povinností u jiného druhu tohoto povolení (body 9 až 11 jeho rozhodnutí).

11. Důvodem, proč se Nejvyšší správní soud stěžovatelčinou námitkou věcně nezabýval, tedy není to, že by ji přehlédl. Stěžovatelka tuto námitku uvedla již v žalobě a při formulaci kasační stížnosti nezohlednila argumentaci městského soudu, který se s ní řádně vypořádal. V takovém případě je Nejvyšší správní soud oprávněn námitku označit za nepřípustnou a věcně se jí nezabývat (body 9 až 11 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v bodě 9 výše).

12. Stěžovatelka proti těmto závěrům nic nenamítá a zcela je opomíjí. Stěžovatelka nijak nezpochybňuje nosný závěr Nejvyššího správního soudu, podle něhož je její námitka nepřípustná, ani obecná právní východiska, na základě kterých k tomuto závěru dospěl (bod 2 v části III ústavní stížnosti).

13. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je proto ústavní stížnost v tomto ohledu zjevně neopodstatněná (např. nález sp. zn. IV. ÚS 623/23, bod 17; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1534/25, bod 8; IV. ÚS 369/25, bod 7; III. ÚS 2286/24, bod 11).
2. Ústavní stížnost vůči rozhodnutí městského soudu [námitka a)]

14. Stěžovatel je před podáním ústavní stížnosti obecně povinen vyčerpat všechny podstatné argumenty - a to tak, aby se jimi orgán veřejné moci mohl věcně zabývat. Stěžovatelka nijak nezpochybnila závěr, podle něhož se Nejvyšší správní soud nemohl její námitkou proti rozhodnutí městského soudu věcně zabývat (body 11 až 12 výše).

15. Námitkami, které stěžovatel řádně neuplatní před podáním ústavní stížnosti, se však až na zcela výjimečné situace nemůže zabývat ani Ústavní soud. Žádná z těchto výjimek přitom v posuzovaném případě nenastala. Námitkou směřující proti rozhodnutí městského soudu se proto Ústavní soud nemohl věcně zabývat (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1534/25, bod 10; III. ÚS 2286/24, bod 11, která byla vydaná v právně obdobných případech, či obecně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1259/24, body 11 až 18; III. ÚS 235/25, část III.2.1; III. ÚS 2761/23, část IV.1; I. ÚS 2305/24, bod 14).

IV. Závěr
16. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud proto její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu