III.ÚS 1192/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Slavomíra Vaškoviče, zastoupeného Mgr. Janem Pořízkem, advokátem, sídlem Gorazdova 1982/19, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2025 č. j. 21 Cdo 3792/2023-319 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2023 č. j. 30 Co 81, 82/2023-259, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a LG Electronics Polska, spółka z ograniczoną odpowiedzialnością, sídlem Wołoska 22, Varšava, Polská republika, jednající LG Electronics Polska Sp. z o. o., odštěpný závod, sídlem Českomoravská 2420/15, Praha 9, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaných rozhodnutí se podává, že se stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení 440 000 Kč. Stěžovatel v řízení před obvodním soudem uvedl, že vedle práce na pracovním místě vedoucího oddělení marketingu vykonával v období od 1. 5. 2018 do 30. 9. 2018 také práci na jemu podřízeném místě vedoucího oddělení Go-To-Market (dále je "GTM"). Tuto práci vykonával na základě dohody v souběžném pracovním poměru a náleží mu za ni mzda jako ostatním zaměstnancům na stejném pracovním místě. Alternativně požadoval žalovanou částku jako nárok z faktického právního poměru, nárok na náhradu škody vzniklé porušením zásady rovnost nebo nárok z bezdůvodného obohacení.

3. Obvodní soud dospěl k závěru, že mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí došlo k uzavření dodatku pracovní smlouvy v ústní formě spočívající ve změně ujednání ohledně výše mzdy stěžovatele. Stěžovateli tak náleží odměna za měsíce květen až září 2018. V tomto období vykonával poměrnou část pracovních úkolů spadajících pod pracovní pozici vedoucího oddělení GTM. Vedlejší účastnici tedy obvodní soud uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 270 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a žalobu co do částky 170 000 Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok II.).

4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku I. změnil tak, že se žaloba zamítá. Obvodní soud podle něj správně zjistil skutkový stav, nesprávně právně jej však posoudil. Mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí nedošlo k dohodě, kterou by se měnil existující pracovněprávní vztah. I obvodní soud konstatoval, že ze strany stěžovatele došlo mezi žalobcem a vedoucím odštěpného závodu, svědkem Kimem, k určitému nedorozumění. Svědek Kim, podle jeho vlastní výpovědi u soudu, žalobci slíbil, že "pokud výkonem práce spojené s pozicí GTM bude přetížen dnem i nocí, tak za toto bude kompenzován". Stěžovatel si daný rozhovor vyložil tak, že mu za vykonávanou práci bude poskytnuta odměna odpovídající hrubé měsíční mzdě vedoucího oddělení GTM. Taková shodná vůle mezi účastníky však prokazatelně nebyla a není možné ji nahrazovat (doplňovat) pomocí výkladu projevu vůle, jak nesprávně učinil obvodní soud. Stejně tak nedošlo k dohodě o novém pracovním poměru ve smyslu souběžného pracovního poměru. Městský soud dále uvedl, že by se teoreticky dalo uvažovat o nároku stěžovatele na odměnu za práci přesčas, stěžovatel by však musel tvrdit a prokazovat, že nad rámec sjednaného pracovního úvazku (včetně již zahrnutých 150 hodin přesčasů) vykonával další práci. Stěžovatel však již před obvodním soudem uvedl, že není schopen toto dotvrdit a prokazovat. Městský soud doplnil, že nelze vzít v úvahu ani posouzení nároku jako nároku ze souběžného faktického pracovního poměru a bezdůvodného obohacení. Jde-li o nárok na náhradu škody způsobené nerovným zacházením ze strany vedlejší účastnice, tvrzení stěžovatele jsou v tomto ohledu nedostatečná a další tvrzení stěžovatele jsou nepřípustnými novotami.

5. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost. Na stěžovatelem předestřené otázce, zda byl stěžovatel povinen vykonávat práce spadající do náplně práce vedoucího oddělení GTM proto, že se jedná o práce jemu podřízeného zaměstnance, rozhodnutí městského soudu nespočívá. Stejně tak nespočívá na otázce, zda je nutnou náležitostí dohody o změně pracovní smlouvy konkrétní částka odměny. Ke stejným závěrům došel Nejvyšší soud i u třetí předestřené otázky, a to, zda může odvolací soud čerpat ze svědecké výpovědi jiná skutková zjištění než soud prvního stupně, aniž by důkaz sám provedl. Čtvrtou otázku, zda vzniká faktický pracovní poměr jen v případě neplatné pracovní smlouvy, vyřešil městský soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Pátou otázkou předestřenou stěžovatelem bylo, zda má zaměstnanec ve sporu o mzdu za práci přesčas důkazní břemeno ohledně rozsahu odpracovaných hodin v případě, že ji zaměstnavatel neeviduje. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel svůj nárok na tvrzení o výkonu přesčasové práce nezaložil. Netvrdil, že vykonával práci nad sjednaný rozsah práce přesčas a ze skutkových tvrzení to ani jinak nevyplývá. Na nastolené otázce důkazního břemene k výkonu práce přesčas proto rozhodnutí městského soudu nespočívá. Stěžovatel dále argumentoval tím, že odvolací soud změnil právní posouzení, aniž by účastníky o této změně informoval a nepoučil jej o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a důkazy. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že s ohledem na absentující skutková tvrzení nebyl dán důvod k posouzení uplatněného nároku jako nároku na kompenzaci práce přesčas, a ani tedy důvod k aplikaci § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) Další dvě otázky se týkaly nerovného zacházení se zaměstnancem. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že městský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu neshledal nerovné zacházení a stěžovatel prostřednictvím nastolených otázek nepřípustně předkládá svá vlastní skutková zjištění a závěry. Poslední otázka se týkala toho, zda je nepřípustnou novotou právní argumentace účastníka opřená o odkaz na judikaturu nebo skutečnost, kterou již účastník tvrdil nebo vyšla najevo z provedeného dokazování. K této námitce může Nejvyšší soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy nezajistily stěžovateli odměnu, jakou získali jiní zaměstnanci vedlejší účastnice na pozici vedoucího oddělení GTM, a to ani její část. Porušily tak jeho právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci, právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací a právo na ochranu majetku.

7. Pokud městský soud dospěl k jinému právnímu závěru než obvodní soud, měl o tom poučit stěžovatele podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Úvaha, že by stěžovatel tomuto poučení nevyhověl, je nesprávná. Závěr soudu, že stěžovatel uplatněný nárok na tvrzení o výkonu přesčasové práce nezaložil, je také nesprávný, neboť stěžovatel nebyl povinen svůj nárok v žalobě právně kvalifikovat. Z dokazování jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel při plnění pracovních úkolů vedoucího oddělení GTM odpracoval podstatně více než 150 hodin. Pokud městský soud dospěl k závěru, že posouzení nároku stěžovatele jako nároku na odměnu za práci přesčas je možné, byl povinen k tomuto posouzení přistoupit. Stěžovatel k tomu doplňuje, že důkazní břemeno ve sporu o zaplacení mzdy za práci přesčas tíží zaměstnance, základním důkazem prokazujícím nárok na mzdu za práci přesčas je evidence této práce, kterou je povinen vést zaměstnavatel. Pokud zaměstnavatel tuto evidenci nevede, nelze žalobu zamítnout pro neusnesení důkazního břemene.

III.
Vyjádření vedlejší účastnice řízení

8. K ústavní stížnosti se vyjádřila vedlejší účastnice řízení. Ta uvedla, že nepopírá, že stěžovatel vykonával v rozhodném období část úkolů vedoucího GTM. Činil tak však v působnosti své funkce a v pracovní době. Již v řízení před obvodním soudem bylo prokázáno, že stěžovatel přesčasy nad rámec rozsahu své pracovní smlouvy nevykonával. Obvodní soud pouze na základě účastnické výpovědi stěžovatele uzavřel, že konkludentně došlo k uzavření dodatku k pracovní smlouvě, kterým měla být navýšena jeho mzda. Vedoucí odštěpného závodu však uvedl, že stěžovateli přislíbil uhradit přesčasy nad rámec smlouvy, pokud jich bude objektivně třeba. Žádné přesčasové hodiny však stěžovatel nevykonal a žádné odměny se ani nedomáhal.

9. Pokud stěžovatel spatřuje porušení svých práv v tom, že v rozhodném období vykonával část úkolů vedoucího GTM a za tuto práci neobdržel mzdu, je třeba uvést, že tyto činnosti vykonával jako nadřízený osoby na této uprázdněné pozici na úkor svých činností a v pracovní době vedoucího oddělení marketingu.

10. Vedlejší účastnice rozporuje i stěžovatelem tvrzené porušení práva na spravedlivý proces spočívající v nesplnění poučovací povinnosti městským soudem. Již obvodní soud vedl k otázce přesčasů rozsáhlé dokazování. Stěžovatel svou žalobu na požadavku neuhrazených přesčasů ani nestavěl.

11. Stěžovatel v replice na vyjádření vedlejší účastnice rozporoval její tvrzení. Podle stěžovatele obvodní soud danou věc, na rozdíl od městského soudu, správně právně posoudil. Stěžovatel znovu namítá, že městský soud mu měl poskytnout poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel v řízení před soudy jednoznačně uvedl, že pracovní úkoly musel vzhledem k jejich rozsahu plnit nejen v pracovní době, ale i po ní. Právní povinností zaměstnavatele je vést evidenci pracovní doby, včetně práce přesčas. Pokud vedlejší účastnice porušila tuto povinnost, má být důsledkem přenos břemene tvrzení a důkazního ohledně konkrétního rozsahu práce na zaměstnavatele.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.

14. Těžištěm ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, resp. nesouhlas se skutkovými a právními závěry městského soudu. Tím Ústavní soud staví do role pouhé další přezkumné instance a fakticky žádá, aby přijal jeho verzi skutkového a právního hodnocení. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod a odůvodňuje tak ingerenci Ústavního soudu do "rozhodovací činnosti obecných soudů" [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)]. Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. O takový případ však v této věci nejde.

15. Městský soud svůj závěr, že mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí nedošlo k dohodě, kterou by se měnil existující pracovněprávní vztah nebo k dohodě o novém pracovním poměru ve smyslu souběžného pracovního poměru řádně odůvodnil. Taková shodná vůle podle městského soudu mezi nimi prokazatelně nebyla a není možné ji nahrazovat (doplňovat) pomocí výkladu projevu vůle, jak to učinil obvodní soud. Městský soud upozornil i na to, že sám obvodní soud uvedl, že vedoucí odštěpného závodu, p. Kim, stěžovateli toliko přislíbil, že bude kompenzován v případě, že bude výkonem práce přetížen, nikoli že mu bude poskytnuta odměna odpovídající měsíční mzdě vedoucího oddělení GTM. Městský soud uzavřel, že pokud stěžovatel po určitou dobu vykonával práci za nepřítomného zaměstnance, činil tak na základě svého existujícího pracovněprávního vztahu a na základě původního ujednání o mzdě. Soud se zabýval také dalšími právními argumenty stěžovatele, jež se týkaly souběžného faktického pracovního poměru, bezdůvodného obohacení vedlejší účastnice a nároku na náhradu škody způsobené nerovným zacházením.

16. Lze souhlasit se stěžovatelem, že význam § 110 zákoníku práce se neomezuje pouze na zajištění rovnosti různých zaměstnanců téhož zaměstnavatele. Požadavek stejné mzdy za stejnou práci či práci stejné hodnoty má širší obecnější význam nevyžadující srovnání s jiným zaměstnancem. Přesto zvýšené pracovní úsilí zaměstnance nemusí nutně vést také k nárůstu mzdy. Je zřejmé, že pracovní pozice vedoucího oddělení marketingu vyžadovala a také předpokládala i určitou míru flexibility, dočasné zvýšené pracovní nasazení i výkon práce nad rámec stanovené pracovní doby. I z tohoto důvodu měl stěžovatel se svým zaměstnavatelem ujednáno, že jeho mzda zahrnuje v určitém rozsahu i odměnu za práci přesčas. Navíc je třeba také zdůraznit, že tato situace trvala jen po omezenou dobu.

17. Z výše uvedeného vyplývá, že městský soud rozhodnutí podrobně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Interpretace relevantních ustanovení nevybočila z mezí ústavnosti.

18. K výtce stěžovatele ohledně nepoučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. městským soudem Ústavní soud uvádí, že v posuzovaném případě neshledal, že by soud tím, že stěžovatele nepoučil podle § 118a odst. 2 o. s. ř., porušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. dopadá na případy, kdy je třeba dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011 sp. zn. 25 Cdo 5162/2008). Poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř., resp. § 213b odst. 1 o. s. ř. je v odvolacím řízení vyžadováno nejen v situacích, kdy je třeba k odlišnému právnímu posouzení doplnit další skutečnosti, ale je vyžadováno vždy, když odvolací soud zvažuje posoudit věc po právní stránce jinak (srov. např. nález ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 129/06). Účelem těchto ustanovení je předejít překvapivým rozhodnutím na základě odlišné právní kvalifikace provedené odvolacím soudem a umožnit účastníkům skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení ze dne 12. 6. 2001 sp. zn. III. ÚS 729/2000, usnesení ze dne 11. 6. 2007 sp. zn. IV. ÚS 321/2007).

19. V projednávané věci městský soud aplikoval stejnou právní úpravu jako soud obvodní, dospěl však k odlišným právním závěrům. Nejde tedy o rozhodnutí, v němž by z pohledu předcházejícího řízení, soud posoudil věc originálním způsobem. Stěžovatel měl možnost vyjádřit se k věci a tvrdit všechny rozhodné skutečnosti a navrhovat k jejich prokázání důkazy již v řízení před obvodním soudem. V souladu s omezeními vyplývajícími z principu neúplné apelace pak i v řízení před městským soudem. Městskému soudu proto nelze v tomto ohledu vytýkat nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř. (k tomu srov. i rozsudek ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 32 Cdo 2808/2010).

20. Městský soud se nad rámec své argumentace vyjádřil rovněž k dalším právním posouzením, která stěžovatel uplatnil. Vyslovil i úvahu, že by se teoreticky dalo uvažovat o nároku žalobce na odměnu za práci přesčas, stěžovatel však v tomto směru neuvedl žádná konkrétní tvrzení ani důkazy, a tyto ani nevyplynuly z dokazování provedeného obvodním soudem. Svůj závěr městský soud na tomto právním posouzení nepostavil. Poučovací povinnost soudu podle § 118a o. s. ř. nelze zaměňovat s vyšetřovací zásadou, aplikovanou v nesporných řízeních.

21. Ani v samotném posouzení nepřípustnosti dovolání Nejvyšším soudem neshledal Ústavní soud žádné ústavně relevantní pochybení. Argumentace Nejvyššího soudu a jeho závěry týkající se nepřípustnosti dovolání nijak nevybočují z ústavněprávního rámce interpretace podústavních předpisů. Rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahuje dostatečné odůvodnění, je přehledné a srozumitelné. Nejvyšší soud se řádně vypořádal se všemi argumenty stěžovatele. Ústavní soud tedy neshledává, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Stěžovatel ostatně ani konkrétní výtky proti závěrům Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání neuvádí.

22. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 25. září 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu