II.ÚS 2437/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Elisabeth Pezoldové, zastoupené JUDr. Václavem Zemanem, advokátem, sídlem náměstí Republiky 97/9, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. června 2025 č. j. Komp 3/2024-23, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, Ministerstva zahraničních věcí, sídlem Loretánské náměstí 101/5, Praha 1 - Hradčany, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1 - Malá Strana, Ministerstva kultury, sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1 - Malá Strana, Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 - Nové Město, Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, Ministerstva průmyslu a obchodu, sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1 - Staré Město, Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré Město, Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 - Nové Město, Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 - Hradčany, Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 - Vršovice, Českého statistického úřadu, sídlem Na Padesátém 3268/81, Praha 10 - Strašnice, Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, sídlem Pod Sídlištěm 1800/9, Praha 8 - Kobylisy, Českého báňského úřadu, sídlem Kozí 748/4, Praha 1 - Staré Město, Úřadu průmyslového vlastnictví, sídlem Antonína Čermáka 1057/2a, Praha 6 - Bubeneč, Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, Správy státních hmotných rezerv, sídlem Šeříková 616/1, Praha 5 - Malá Strana, Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, sídlem Senovážné náměstí 1585/9, Praha 1 - Nové Město, Národního bezpečnostního úřadu, sídlem Na Popelce 2/16, Praha 5 - Košíře, Energetického regulačního úřadu, sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava, Úřadu vlády České republiky, sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, Praha 1 - Malá Strana, Českého telekomunikačního úřadu, sídlem Sokolovská 58/219, Praha 9 - Vysočany, Úřadu pro ochranu osobních údajů, sídlem Pplk. Sochora 727/27, Praha 7 - Holešovice, Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, sídlem Škrétova 44/6, Praha 2 - Vinohrady, Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí, sídlem Kounicova 688/26, Brno, Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost, sídlem Mučednická 1125/31, Brno, Národní sportovní agentury, sídlem Českomoravská 2420/15b, Praha 9 - Libeň, a Digitální a informační agentury, sídlem Na Vápence 915/14, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro porušení svých práv zaručených v čl. 10 odst. 1. čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se návrhem u Nejvyššího správního soudu domáhala určení příslušného ústředního orgánu státní správy k řádnému dokončení řízení ve věci konfiskace majetku svého dědečka, JUDr. Adolfa Schwarzenberga, podle vyhlášky Okresního národního výboru v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 1945 vydané podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa.

3. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením návrh jako kompetenční žalobu odmítl pro nepřípustnost podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 99 písm. a) soudního řádu správního, a to vzhledem k tomu, že již není běžícího řízení ve věci konfiskace majetku dědečka stěžovatelky, protože konfiskační vyhláška byla dříve z moci úřední zrušena usnesením rady téhož okresního národního výboru ze dne 30. 1. 1948. Nebylo povinností tehdejších orgánů veřejné moci vydávat jiné rozhodnutí o ukončení řízení o konfiskaci, ani akty doručovat k rukám tehdejšího právního zástupce dědečka stěžovatelky. Obdobně ostatně rozhodl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 9. 11. 2007 č. j. Komp 1/2006-127 o totožném návrhu stěžovatelky. Lze též odkázat na závěry tehdy navazujícího usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 4/08. Ani stěžovatelka nyní netvrdí žádnou změnu okolností, konfiskační vyhláška je nadále zrušena. Nejvyšší správní soud proto z dřívějších rozhodnutí vyšel.

II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka tvrdí, že řízení ve věci konfiskace majetku jejího dědečka nebylo dosud řádně ukončeno. Ke konfiskaci majetku docházelo ex lege. Ostatně majetek je dosud ve vlastnictví České republiky. Dědeček stěžovatelky byl konfiskační vyhláškou vydanou podle dekretu č. 12/1945 Sb. označen nesprávně za osobu německé národnosti jako příslušník německého šlechtického rodu. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem, že nebylo třeba doručovat písemnosti v konfiskačním řízení; Nejvyšším správním soudem odkazovaný § 83 vládního nařízení č. 8/1928 Sb. se vztahoval pouze na zrušení rozhodnutí mimo odvolací řízení, avšak tehdy odvolací řízení k návrhu dědečka stěžovatelky probíhalo. Uvedené ustanovení rovněž počítalo s tím, že muselo jít o právoplatné rozhodnutí, čímž konfiskační vyhláška nebyla. Nejvyšší správní soud také opomněl argumentaci stěžovatelky, že v roce 1950 Krajský národní výbor v Českých Budějovicích projednával věc dědečka stěžovatelky jako dosud nerozhodnutý konfiskační případ a o rok později byla učiněna v konfiskačním spisu poznámka, že věc nemá být projednávána, protože došlo "k jinému řešení právní stránky majetku". Právo na spravedlivý proces zahrnuje také ukončení řízení řádným způsobem podle zákona.

5. K odlišnosti nynější věci a věci řešené v řízení sp. zn. Komp 1/2006 stěžovatelka tvrdí, že nyní se domáhá ochrany svých osobnostních a jiných ústavních práv než tehdy a petity jsou vzájemně také odlišné. Stěžovatelka trvá na tom, že zrušovací usnesení okresního národního výboru bylo třeba doručovat. Stěžovatelka též poznamenává, že Ministerstvo zahraničních věcí, Ministerstvo obrany, Ministerstvo pro místní rozvoj a Ministerstvo dopravy označila za příslušné k projednání věci Ministerstvo zemědělství. Tato ministerstva patrně správně dovodila, že věc skončená není. Konečně stěžovatelka tvrdí, že v nynější věci bylo jejímu právnímu zástupci umožněno nahlížení do spisu, avšak než se tak skutečně stalo, Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl a právnímu zástupci to dal vědět až cca jednu hodinu před domluveným termínem nahlížení. Právní zástupce tedy zbytečně cestoval z Plzně do Brna. Také chyběl přílohový spis sp. zn. Komp 1/2006.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud ustáleně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je zásadně věcí správních soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze v případě vad s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

8. V nynější věci Ústavní soud žádné kvalifikované vady neshledal. Nejvyšší správní soud se přezkoumatelně, racionálně a věcně vypořádal s nosnými námitkami stěžovatelky. Ústavní soud se zejména ztotožňuje se závěrem, že nynější věc se týká totožné argumentace stěžovatelky jako ve věci její dřívější kompetenční žaloby. Ústavní soud nepopírá, že formulace petitu v původní žalobě stěžovatelky a v její žalobě nynější je odlišná. Stejně tak nepopírá, že stěžovatelka nyní rámuje věc do kontextu dalších ústavně zaručených práv. Podstata věci však zůstává stejná, tedy že se stěžovatelka domáhá určení příslušného orgánu veřejné moci k projednání restituční věci jejího dědečka na základě téže konfiskační vyhlášky. Jde o totéž konfiskační řízení a podstata argumentace stěžovatelky zůstává totožná.

9. Ústavní soud má proto věc za již dříve vyřešenou. Rozhodné zůstává, že konfiskační vyhláška byla zrušena a předmět řízení, jehož dokončení se stěžovatelka domáhá, odpadl. K vypořádání již dříve uplatněných námitek (o doručování, úkonech v řízení v 50. letech, a že ve věci má být řádně rozhodnuto) lze v podrobnostech odkázat na usnesení sp. zn. Pl. ÚS 4/08, v němž se s nimi Ústavní soud již dříve vypořádal. Ústavní soud nemá důvod přehodnocovat své vyslovené závěry, tedy že i dřívější rozhodnutí Nejvyššího správního soudu obstojí.

10. Námitky stěžovatelky, že její dědeček byl konfiskační vyhláškou vydanou podle dekretu č. 12/1945 Sb. označen nesprávně jako osoba německé národnosti, se míjí s podstatou nyní napadeného rozhodnutí, tedy že právní účinky příslušné konfiskační vyhlášky jejím zrušením pominuly. Z kontextu věci ani argumentace stěžovatelky přitom nevyplývá, že by šlo o problematiku, kterou by měl Nejvyšší správní soud řešit v řízení o stěžovatelkou iniciovaném řízení o kompetenční žalobě. Není jasné, čeho se tím v kontextu tohoto řízení stěžovatelka domáhá. Podstatné ovšem je, že tyto argumenty nijak nezpochybňují důvody odmítnutí její kompetenční žaloby, tedy že neexistuje kompetenční spor.

11. Že je původní majetek dědečka stěžovatelky nadále ve vlastnictví České republiky, nesouvisí s dekretem č. 12/1945 Sb., neboť k přechodu majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na český stát došlo ex lege účinností zákona č. 143/1947 Sb. (srov. např. bod 14 usnesení ze dne 20. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 783/14 a další rozhodnutí Ústavního soudu tam odkazovaná). Ani problematika vlastnických vztahů ostatně nesouvisí s předmětem nynějšího řízení. Stanoviska některých ministerstev o příslušnosti Ministerstva zemědělství nemají žádnou věcnou, argumentační váhu.

12. Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky Ústavní soud nespatřuje ani v postupu Nejvyššího správního soudu v nynější věci. Je-li skutečně pravdou, že (pro právního zástupce stěžovatelky zbytečnému) cestování k nahlížení do spisu bylo možné předejít dřívějším prostým informováním právního zástupce, jde o situaci lidsky pochopitelně nepříjemnou. Vykonat požadovaný procesní úkon však bylo právnímu zástupci stěžovatelky umožněno. Nejvyšší správní soud neměl povinnost vyčkávat na rozhodnutí ve věci až po nahlížení do spisu. Rozhodně nejde o relevantní důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí.

13. Takovým důvodem není ani absence připojeného spisu; stěžovatelka neupřesňuje, jak konkrétně tím mělo být zasaženo do jejích práv. Důvody rozhodnutí sp. zn. Komp 1/2006, ze kterého Nejvyšší správní soud vycházel, stěžovatelce jako účastnici tohoto dřívějšího řízení musely být známy, nehledě na to, že jeho odůvodnění je veřejně dostupné. Stěžovatelce rovněž nic nebránilo domáhat se nahlížení také do tohoto spisu. Netvrdí však, že tak učinila nebo že jí v tom Nejvyšší správní soud nějak bránil.

14. Ústavní soud věc posoudil z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu