I.ÚS 2447/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele L. H., právně zastoupeného JUDr. Michalem Zemanem, advokátem, sídlem Malátova 461/17, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2025 č. j. 5 To 188/2025-72 za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 Listiny.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 25. 7. 2023 sp. zn. 1 T 10/2023 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 3. 1. 2024 sp. zn. 44 To 396/2023 byl stěžovatel odsouzen pro přečin krádeže dle § 205 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, dílem spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel nastoupil do výkonu trestu dne 25. 6. 2024, který mu byl následně přerušen na základě usnesení obvodního soudu ze dne 4. 12. 2024. Obvodní soud tak učinil na základě stěžovatelem podaného návrhu na obnovu řízení, v němž stěžovatel namítal nesprávnost trestněprávní kvalifikace s ohledem na skutečnost, že speciální recidiva ve smyslu § 205 odst. 2 trestního zákoníku nemohla být dána, jelikož trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 2. 2022, který tuto skutečnost zakládal, byl stěžovateli doručen až 5. 8. 2024. Dle stěžovatele nebylo možné tzv. zpětnost dovozovat ani ve vztahu k trestnímu příkazu Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. 9. 2021 sp. zn. 40 T 104/2021, jelikož zde nastala fikce osvědčení z důvodu uplynutí roční lhůty k rozhodnutí o (ne)osvědčení Okresním soudem Praha - západ. Stěžovatel dále upozorňoval, že v popisu skutku v rozsudku obvodního soudu není odkazováno na trestní příkaz Okresního soudu Praha - západ, a že pokud by k tomuto bylo přihlédnuto, jednalo by se o méně závažnou trestnou činnost, než v případě řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4.

3. Obnova řízení byla v nyní projednávané věci poprvé povolena usnesením obvodního soudu ze dne 3. 12. 2024. Ke stížnosti státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 rozhodl městský soud usnesením ze dne 4. 3. 2025 č. j. 5 To 13/2025-51 tak, že napadené usnesení zrušil a věc vrátil k novému projednání. Ústavní stížností napadeným usnesením městský soud následně zrušil i druhé usnesení obvodního soudu ze dne 27. 5. 2025 č. j. 2 Nt 1104/2024-62, kterým byla povolena obnova řízení, a sám návrh na povolení obnovy zamítl.

4. Stěžovatel se domnívá, že městský soud nesprávně posoudil splnění zákonných podmínek pro povolení obnovy řízení. Je přesvědčen, že v dané věci byly podmínky pro obnovu řízení naplněny, a má za to, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho základních práv a svobod. Současně požaduje, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného usnesení. Stěžovatel argumentuje, že trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 2. 2022 byl nesprávně opatřen doložkou právní moci, přestože právní moci nikdy nenabyl. Dle jeho názoru z něj Obvodní soud pro Prahu 6 vycházel při právní kvalifikaci skutku, což mělo za následek posouzení závažnější trestné činnosti a zhoršení jeho postavení. Jednalo se však o nově zjištěnou informaci zásadní pro řádné posouzení věci. Stěžovatel rovněž namítá, že dřívější odsouzení či potrestání musí být uvedeno v popisu skutku, pokud je v něm spatřován trestný čin, který uvedený znak obsahuje. Vzhledem k absenci tohoto údaje v popisu skutku, nelze dřívější jeho odsouzení na posuzovanou věc vztáhnout.

5. Stěžovatel dále namítá, že právní kvalifikaci speciální recidivy nelze odvozovat ani s ohledem na odsouzení výše citovaným trestním příkazem Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. 9. 2021. Ono rozhodnutí není uvedeno v popisu skutku a rovněž v souvislosti se zmíněným trestním příkazem již dle názoru stěžovatele nastala fikce osvědčení ve zkušební době z důvodu marného uplynutí lhůty k rozhodnutí o nesvědčení Okresním soudem Praha - západ do roka od skončení zkušební doby.

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, ale představuje samostatný soudní orgán zaměřený na ochranu ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není oprávněn provádět instanční přezkum rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc, vyplývající z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, spočívá výhradně v přezkumu, zda během řízení nebo v jeho rozhodnutí nebyla porušena ústavně zaručená práva či svobody.

8. Námitku stěžovatele ohledně nenaplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty (speciální recidivy) jako obligatorního předpokladu trestného činu krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku Ústavní soud neshledal případnou. Stěžovateli byl trestním příkazem Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. 9. 2021 uložen za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku trest odnětí svobody s podmíněným odkladem a trest propadnutí věci. K právní fikci neodsouzení dochází buď ex lege, rozhodnutím soudu, nebo rehabilitačním rozhodnutím prezidenta republiky. Co se týče zahlazení ex lege, u podmíněného odsouzení platí, že pokud odsouzený během zkušební doby řádně žije a splní stanovené podmínky, může soud rozhodnout, že se osvědčil; hledí se pak na něj, jako by odsouzen nebyl. Pokud soud nerozhodne do jednoho roku po skončení zkušební doby, platí podle zákona totéž - osvědčení nastává automaticky a s?ním i fikce neodsouzení. V případě trestu propadnutí věci dochází k zahlazení odsouzení na základě rozhodnutí soudu.

9. V nyní projednávaném případě však rozhodnutí o osvědčení stěžovatele vydáno nebylo. Podle § 105 odst. 5 trestního zákoníku platí, že "bylo-li pachateli uloženo více trestů vedle sebe, nelze odsouzení zahladit, pokud neuplyne doba pro zahlazení toho trestu, k jehož zahlazení tento zákon stanoví dobu nejdelší." Obdobně je nutné řešit i případ, kdy je uloženo více trestů vedle sebe, z nichž stran některého může nastat účinek, kdy se na odsouzeného hledí, jako by odsouzen nebyl. V případě stěžovatele je jeden z trestů zahlazován ex lege a druhý rozhodnutím soudu. S tím se pojí ztráta výhody, kterou přináší zahlazení ze zákona, neboť odsouzený o zahlazení příslušného odsouzení musí zažádat, a teprve na základě této žádosti může soud rozhodnout o zahlazení celého odsouzení (viz Ščerba. F., a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck 2020, str. 1098, 1102). Ohledně tvrzení stěžovatele, že nelze zaměnit trestní příkaz ze dne 9. 2. 2022 za trestní příkaz ze dne 30. 9. 2021, Ústavní soud připomíná, že z hlediska zákonného znaku spočívajícího ve speciální recidivě lze zaměnit jedno dřívější odsouzení (potrestání) pachatele za jiné, mají-li obě skutkové okolnosti stejný právní význam a nemění se tím rozsah spáchaného skutku, přísnost jeho právního posouzení ani možnost uložení trestu (viz Šámal. P., a kol. Trestní řád. Komentář, II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, str. 2027). Ve vztahu k trestní odpovědnosti pachatele ve smyslu § 205 odst. 2 trestního zákoníku je totiž rozhodující, že pachatel v době páchání trestného činu krádeže věděl o tom, že byl pro jiný trestný čin krádeže v posledních třech letech odsouzen či potrestán; jedná se tedy vědomostní složku jednání pachatele, na které nemůže nic změnit specifikace jednoho či druhého konkrétního rozhodnutí trestního soudu.

10. V návaznosti na výše uvedené proto nelze přisvědčit ani námitce splnění podmínek pro povolení obnovy řízení. Touto otázkou se ostatně již podrobně zabýval městský soud, který správně konstatoval, že "návrhu obviněného na povolení obnovy řízení nelze vyhovět, pokud nové skutečnosti, které namítá, nemohou ani potenciálně vést ke změně rozhodnutí v jeho prospěch" (viz bod 9 usnesení č. j. 5 To 188/2025).

11. Se zřetelem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud nerozhodoval, neboť v souladu s ustálenou praxí o samotné ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně (srov. např. usnesení ze dne 2. 12. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1449/25).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2025

Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu