I.ÚS 2577/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška jako soudce zpravodaje, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Stavebního bytového družstva Svatopluk, sídlem Velvarská 100, Horoměřice, zastoupeného advokátem prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., sídlem Botičská 4, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 731/2025-492 ze dne 10. června 2025 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 81/2024-436 ze dne 20. srpna 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a JUDr. Josefa Monsporta, správce konkurzní podstaty úpadce H-SYSTEM, a. s., sídlem Londýnská 674/55, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. K tomu mělo dojít tím, že Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele rozhodl v nezákonně určeném senátu a že stěžovateli byla uložena povinnost vydat bezdůvodné obohacení navzdory chybějící pasivní legitimaci.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 29 Cdo 4470/2015-682 ze dne 27. 6. 2018 rozhodl, že stěžovatel je povinen vyklidit blíže specifikované nemovitosti nacházející se v majetkové podstatě úpadce. Stěžovatel sice měl v minulosti s úpadcem uzavřenou nájemní smlouvu, ta však byla shledána neúčinnou. Ve věci, z níž vzešla posuzovaná ústavní stížnost, se správce konkurzní podstaty úpadce po stěžovateli domáhal vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí za období od 1. 1. 2019 do 27. 4. 2021. Okresní soud Praha-západ rozsudkem č. j. 13 C 431/2021-177 ze dne 27. 10. 2022 žalobě vyhověl a uložil stěžovatelce zaplatit žalobci 18 318 500 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

3. Stěžovatel proti rozsudku krajského soudu podal dovolání, které Nejvyšší soud obdržel dne 13. 3. 2025. Informačním dopisem ze dne 25. 3. 2025 pak Nejvyšší soud stěžovateli sdělil, že podání bylo přiděleno senátu č. 28, a bude-li způsobilé projednání, bude o něm rozhodovat senát ve složení JUDr. Pažitný, Mgr. Kraus a Mgr. Sajdl; dojde-li v souladu s jednacím řádem a v návaznosti na rozvrh práce ke změně senátu, bude o tom stěžovatel informován. Informačním dopisem ze dne 3. 4. 2025 Nejvyšší soud stěžovateli sdělil, že po přidělení věci a při následném šetření obsahu dovolání a soudního spisu se ukázalo, že těžiště dovolání (charakter hmotněprávní, popř. procesněprávní sporné otázky, kterou má dovolací soud řešit) souvisí s jinou než původně zvolenou agendovou specializací, a k projednání věci dříve určené soudní oddělení tím již není příslušné. V souladu s jednacím řádem Nejvyššího soudu a s platným rozvrhem práce proto došlo ke změně a věc byla přidělena soudnímu oddělení č. 26 s tím, že o věci bude rozhodovat senát ve složení Mgr. Jackwerthová, JUDr. Šebek a JUDr. Dýšková. Napadeným usnesením poté Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl, neboť rozsudek odvolacího soudu shledal souladným s ustálenou rozhodovací praxí.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, neboť postup Nejvyššího soudu při změně senátu byl do značné míry shodný s tím, který Ústavní soud shledal rozporným se stěžovatelovými ústavně zaručenými právy v nálezu sp. zn. III. ÚS 1098/24 ze dne 21. 1. 2025 (šlo o věc týchž účastníků, v níž bylo řešeno bezdůvodné obohacení za jiné časové období). Rozdíl spočívá v tom, že v této věci Nejvyšší soud v původním složení nevydal usnesení o odkladu vykonatelnosti a že stěžovatel byl o změně senátu vyrozuměn cca po týdnu od prvotní informace o původním složení senátu. Tyto rozdíly však podle stěžovatele na podstatě problému nic nemění.

5. Ta má spočívat v tom, že rozvrh práce Nejvyššího soudu není koncipován natolik jednoznačně, aby umožňoval a priori rozpoznatelné určení senátu příslušného k rozhodování určité věci - nejde o mylný zápis, nýbrž o systémový nedostatek a o opakující se postup na straně Nejvyššího soudu ve skutkově shodných kauzách týkajících se stejných účastníků. Stěžovatel odmítá argumentaci Nejvyššího soudu, která zazněla ve věci řešené nálezem sp. zn. III. ÚS 1098/24, že příslušnost obou senátů je "hraniční". V právním státě je podle stěžovatele nepřípustné, aby pravidla pro přiřazování věcí senátům byla hraniční a aby bylo přípustné, že by o jedné věci mohlo rozhodovat vícero senátů.

6. Podle stěžovatele navíc byla otázka příslušnosti senátu závazně vyřešena Ústavním soudem, neboť z nálezu sp. zn. III. ÚS 1098/24 plyne, že příslušným pro rozhodování v takové věci je právě senát č. 28. Nelze akceptovat, aby příslušné byly dva senáty, navíc je potřeba, aby ve stejných věcech bylo rozhodováno stejně. Opačný výklad by znamenal, že Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 1098/24 nařídil rozhodnout o dovolání stěžovatele senátu, který vůbec příslušný být neměl.

7. Stěžovatel odmítá argumentaci Nejvyššího soudu, který poukazuje na to, že i podle judikatury Ústavního soudu lze určit příslušný soudní senát za použití kritéria charakteru posuzované sporné právní otázky. Jak stěžovatel uvádí, rozvrh práce nepočítá s rozdělením případů mezi jednotlivé senáty na základě sporné právní otázky, nýbrž na základě skutkového vymezení předmětu sporu. To má být významné proto, že skutkovým základem řízení před obecnými soudy byl spor o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bez právního důvodu, tedy nikoliv plněním z neplatné nebo zdánlivé smlouvy, příslušný tak měl být senát č. 28, dle rozvrhu práce rozhodující ve věcech bezdůvodného obohacení, s výjimkou bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě neplatné či zdánlivé smlouvy nebo v rámci zrušeného smluvního závazku. Nejvyšší soud zaujal širší výklad tohoto vymezení, což je ale v této oblasti nepřípustné. Podle stěžovatele o příslušnosti senátu č. 28 svědčí i to, že právě o dřívější rozhodnutí tohoto senátu Nejvyšší soud závěry napadeného usnesení opřel.

8. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv i ve způsobu, jakým Nejvyšší soud dovolání vypořádal. Stěžovatel zpochybňuje svou pasivní legitimaci a s odkazem na plynutí času a na § 2994 občanského zákoníku namítá, že pasivně legitimován mohl být pouze faktický uživatel nemovitosti. Podle stěžovatele zůstává nevyřešena otázka, zda osoba, která přenechala na základě svého vlastního právního vztahu k vlastníkovi věci tuto věc do užívání třetí osobě, může dosáhnout vyklizení věci na této třetí osobě poté, kdy její vlastní užívací právo zanikne. Stěžovatel opakovaně v řízeních namítá, že není zřejmé, na základě jakého právního titulu, resp. jaké žaloby, by byl schopen požadovaného vyklizení dosáhnout, pokud sám ztratil jakýkoliv právní důvod pro podání vyklizovací žaloby nejsa sám oprávněným nájemcem nemovitostí. Tato námitka ale dosud nebyla vypořádána. Dřívější řešení této otázky vycházelo ze staré právní úpravy a s ohledem na § 2994 občanského zákoníku již údajně neplatí a je neústavní, neboť vede k tomu, že plnění vydává ten, kdo jej reálně neměl a nemá.

9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud se námitkou zákonného soudce v řízení o dovolání stěžovatele proti rozhodnutím o vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s využíváním nemovitostí zahrnutých do majetkové podstaty úpadce již opakovaně zabýval. Nálezem sp. zn. III. ÚS 1098/24 přitom skutečně shledal porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce a rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydané v senátu č. 26, zrušil. Okolnosti tehdejší věci však byly odlišné, což stěžovatel sice připouští, rozdíly však považuje za nepodstatné. S tím Ústavní soud nesouhlasí.

11. Pro lepší pochopení právního názoru Ústavního soudu je potřeba začít již u nálezu sp. zn. II. ÚS 1589/13 ze dne 21. 1. 2015 (N 9/76 SbNU 131), v němž byla řešena situace, kdy věc - spor tehdejšího žalobce s insolvenčním správcem o určení pravosti pohledávky - byla po podání dovolání na Nejvyšším soudu původně přidělena senátu č. 29 (řešícímu insolvence), který ji předal senátu č. 21 (řešícímu pracovněprávní agendu), jenž o dovolání následně rozhodl.

12. Ústavní soud se již tehdy zabýval systémem a kritérii pro přidělování věcí jednotlivým senátům Nejvyššího soudu (která v tomto směru nedoznala podstatných změn), přičemž je shledal ústavně konformními. Jak Ústavní soud uvedl, určení příslušného soudního senátu je možné též za použití kritéria charakteru posuzované sporné právní otázky, které zároveň předpokládá, že v něm v určité míře může být přítomna úvaha dovolacího soudu, jíž je nutno učinit poté, co příslušná věc soudu napadne, a to zejména u věcí složitějších: "I rozvrh práce jakožto souhrn pravidel pro přidělování věcí nutně podléhá soudcovské interpretaci. Samotnou možnost této interpretace, tedy možnost spornou otázku právně kvalifikovat, je-li v rozvrhu práce možnost této interpretační úvahy předem připuštěna, nelze a priori považovat za rozpornou s požadavkem předvídatelnosti a transparentnosti rozvrhu práce. Jinak řečeno, kritérium sporné právní otázky, i když jde o kritérium nutně podléhající další interpretaci, nelze považovat za kritérium nejasné či neurčité, tedy nezpůsobilé transparentně stanovit příslušnost zákonného soudce."

13. V souladu s uvedeným pak k rozporu s právem na zákonného soudce podle Ústavního soudu nedochází ani tehdy, je-li věc původně přidělená do jednoho senátu na základě následného odlišného výkladu přeřazena do senátu jiného. Proto Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1589/13 ústavní stížnost zamítl, a proto v dalších usneseních řešících v zásadě stejný problém shledal obdobné ústavní stížnosti zjevně neopodstatněnými (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 711/17 ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 1746/25 ze dne 10. 7. 2025 či sp. zn. III. ÚS 330/17 ze dne 19. 9. 2017). V řadě jiných rozhodnutí pak Ústavní soud potvrdil, že kritérium charakteru posuzované sporné právní otázky pro určení rozhodujícího senátu, byť může být v individuálních případech hraniční, považuje za ústavně konformní [viz usnesení II. ÚS 2674/23 ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 101/21 ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 1996/20 ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1004/18 ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. III. ÚS 609/17 ze dne 6. 6. 2017 či nález sp. zn. I. ÚS 2769/15 ze dne 15. 6. 2016 (N 115/81 SbNU 795)]. Lze dodat, že stěžovatel nyní v ústavní stížnosti tvrdí, že pro určení rozhodujícího senátu Nejvyššího soudu charakter sporné právní otázky určující není, to ale neodpovídá znění rozvrhu práce ani faktickému postupu Nejvyššího soudu, jak je popsán v informačních dopisech zaslaných stěžovateli.

14. Ústavní soud tedy dlouhodobě akceptuje specializaci senátů Nejvyššího soudu a určování příslušného senátu podle kritéria charakteru sporné právní otázky včetně s tím inherentně spjatých problémů, které se mohou čas od času při určování senátu touto cestou projevit (jako např. právě existence věcí, jejichž zařazení bude vyžadovat "sofistikovanější" právní výklad, a tedy případně i korekci po úvodním přidělení). To samozřejmě neznamená, že by Nejvyšší soud při výkladu kritéria sporné právní otázky mohl postupovat zcela libovolně. Jak naopak Ústavní soud zdůraznil již v nálezu sp. zn. II. ÚS 1589/13, musí jít o postup racionální, logický a zdůvodnitelný.

15. V tomto kontextu pak Ústavní soud vydal nález sp. zn. III. ÚS 1098/24. V něm se přihlásil k obecným východiskům nálezu sp. zn. II. ÚS 1589/13, řešil však specifickou situaci, kdy po přidělení věci senátu č. 28 Nejvyšší soud v tomto senátu vydal usnesení o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Až poté byla věc přidělena senátu č. 26. Právě to a doba, která uplynula od prvotního přidělení věci, byly pro shledání porušení práva stěžovatele na zákonného soudce klíčové. Jak totiž Ústavní soud uvedl: "Přestože rozvrh práce Nejvyššího soudu neomezuje v části II. písm. b) předsedu senátu v rozhodnutí, že věc náleží jinému soudnímu oddělení žádnou konkrétní lhůtou, z obecných zásad pro přidělení věci zákonnému soudci plyne [nález ze dne 1. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2053/12 (N 183/67 SbNU 219)], že tento postup je možno využít na samém počátku řízení, v rámci vyjasňování kritéria sporné právní otázky při přidělování, nikoliv v průběhu řízení, a zejména ne poté, kdy soud již ve věci vydal rozhodnutí, při kterém se se spornou právní otázkou musel seznámit."

16. Nález sp. zn. III. ÚS 1098/24 tedy nelze vykládat tak, že by se tím Ústavní soud odchyloval od závěrů vyslovených v nálezu sp. zn. II. ÚS 1589/13 (to by ostatně bez rozhodnutí pléna ani nebylo správné) a že by se jeho závěry uplatnily i v případech, kdy došlo k předání věci jinému senátu krátce po prvotním přidělení. To ostatně Ústavní soud potvrdil i v usneseních sp. zn. III. ÚS 1746/25 ze dne 10. 7. 2025, sp. zn. II. ÚS 1012/25 ze dne 22. 4. 2025, a zejména sp. zn. II. ÚS 1157/24 ze dne 29. 1. 2025.

17. Posledně uvedené usnesení bylo dalším rozhodnutím Ústavního soudu týkajícím se stejné problematiky (předání dovolání senátu č. 26 po prvotním přidělení senátu č. 28) a stejných účastníků (obecné soudy řešily vydání bezdůvodného obohacení za jiné časové období), přičemž v něm Ústavní soud uzavřel, že: "Byly-li v posuzované věci v dovolání položeny právní otázky, bylo na posouzení dovolacího soudu, aby určil, do působnosti kterého soudního oddělení spadají. V posuzované věci Ústavní soud nezjistil, že by vnitřní mechanismus určení příslušného soudního oddělení nebyl dodržen. Vzhledem k tomuto závěru nelze v projednávané věci shledat v postupu Nejvyššího soudu porušení práva stěžovatele na zákonného soudce."

18. V podrobnostech lze na citované usnesení odkázat a dodat, že mimo jiné i v jeho světle je nutné odmítnout výklad stěžovatele, že nález sp. zn. III. ÚS 1098/24 závazně určil rozhodující senát Nejvyššího soudu pro obdobné kauzy. To Ústavnímu soudu nenáleží, ostatně přímo v nálezu sp. zn. III. ÚS 1098/24 Ústavní soud zdůraznil, že "je na posouzení dovolacího soudu, zda jde o otázky spadající do působnosti senátu 28 Cdo, případně v případě v rozvrhu práce uvedených výjimek, do jiného senátu". Ústavní soud může korigovat excesy při výkladu povahy sporné právní otázky, které by mohly svědčit o libovůli, takový závěr však nyní učinit nemůže - vysvětlení Nejvyššího soudu, jak je obsaženo v napadeném usnesení, Ústavní soud shledává logickým a přiléhavým. Není pak úplně podstatné, zda je tento výklad "širší" či "užší"; jde o určení zákonného soudce a volbu mezi dvěma senáty Nejvyššího soudu, nikoliv o rozšiřování pravomocí orgánu veřejné moci.

19. Na uvedeném podle názoru Ústavního soudu nic nemění ani to, že Nejvyšší soud při vypořádání dovolání vycházel z judikatury senátu č. 28. Jednak vycházel i z judikatury senátu č. 26, zejména však nelze přehlížet, že jednotlivá právní odvětví a tím spíše jednotlivé právní otázky bývají vzájemně provázány, právní řád tvoří jeden celek a je běžné, že výklad k jedné právní otázce či obecně k jedné problematice může být relevantní i v jiných souvislostech. Navíc v posuzované věci je přímo z rozvrhu práce zřejmé, že o věcech souvisejících s bezdůvodným obohacením mohou rozhodovat minimálně dva senáty (z agendy soudního oddělení č. 28, které řeší bezdůvodná obohacení, je výslovně vyňato mimo jiné bezdůvodné obohacení vzniklé plněním na základě neplatné či zdánlivé smlouvy). To, že budou tyto senáty vycházet do jisté míry ze shodné judikatury, je nevyhnutelné a o chybném zařazení to nevypovídá.

20. Ústavní soud do jisté míry souhlasí se stěžovatelem, že je krajně nežádoucí, pokud se stejný problém s přidělováním věcí děje na Nejvyšším soudu opakovaně. V daném případě - kdy se ukázalo, že prvotní přidělování v tomto typu věcí je potřeba opakovaně korigovat - by se jevilo vhodným, aby byla přijata vnitřní opatření, která by pokud možno potřebě následného předávání již jednou přidělených věcí v tomto typu sporů předešla. Na druhou stranu však jde dosud o jednotky případů, k nimž došlo v krátkém časovém období, a nelze tak prozatím hovořit o zásadním systémovém problému.

21. Jde-li o námitky proti samotnému posouzení stěžovatelova dovolání a vůbec důvodnosti žaloby, je nutno uvést, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele řádně zabýval (kvazivěcně je projednal) a své závěry podrobně vysvětlil. Stěžovatelova polemika je na úrovni podústavního práva, přičemž porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v podstatě v tom, že mu soudy nedaly návod, jak právně postupovat, aby dosáhl vyklizení nemovitostí, jež mu bylo uloženo pravomocným rozsudkem Nejvyššího soudu. Soudy ovšem nejsou advokátní kanceláří; poskytování rad, proti komu a jaké žaloby podávat nebo jaké další právní či jiné postupy zvolit, jim zásadně nepřísluší.

22. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2025

Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu


Za správnost vyhotovení:
Julie Javůrková