Obecný komentář č. 36 (2019) Článek 6 Právo na život (Výbor OSN pro lidská práva)

Obecný komentář č. 36
Článek 6: právo na život*, **
I.    Obecné poznámky

1. Tento obecný komentář nahrazuje obecný komentář č. 6 přijatý výborem na jeho šestnáctém zasedání (1982) a obecný komentář č. 14 přijatý výborem na jeho dvacátém třetím zasedání (1984). 
   
   
2. Článek 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech uznává a chrání právo na život všech lidských bytostí. Právo na život je právem nejvyšším, které nepřipouští výjimky, a to ani v případě ozbrojeného konfliktu nebo mimořádných událostí, které ohrožují existenci národa.¹ Právo na život má zásadní význam jak pro jednotlivce, tak pro společnost jako celek. Je ze své podstaty nejcennějším právem, které je vlastní každé lidské bytosti, ale je rovněž základním právem,² jehož účinná ochrana je nezbytným předpokladem pro požívání všech ostatních lidských práv a jehož obsahu dávají charakter ostatní lidská práva.
   
   
3. Právo na život je právo, které by nemělo být vykládáno úzce. Týká se nároku jednotlivců na ochranu před jednáním nebo opomenutím činěným v úmyslu přivodit nepřirozenou nebo předčasnou smrt nebo s vědomím takové smrti a na důstojný život. Článek 6 paktu zaručuje toto právo všem lidským bytostem bez rozlišení, včetně osob podezřelých ze spáchání nejtěžších trestných činů nebo za ně odsouzených.
   
   
4. Ustanovení čl. 6 odst. 1 paktu stanoví, že nikdo nebude svévolně zbaven života a že toto právo je chráněno zákonem. Představuje základ povinnosti států, smluvních stran paktu, respektovat a zajistit právo na život, prosazovat jej prostřednictvím legislativních a jiných opatření a zajistit všem obětem porušení práva na život účinnou ochranu a nápravu.
   
   
5. Ustanovení čl. 6 odst. 2, 4, 5 a 6 paktu stanoví konkrétní záruky, jejichž cílem je zajistit, aby ve státech, smluvních stranách paktu, které dosud nezrušily trest smrti, byl tento trest uplatňován pouze v případě nejtěžších trestných činů, a i tehdy pouze ve zcela výjimečných případech a za dodržení přísných omezení (viz část IV níže). Zákaz svévolného zbavení života obsažený v čl. 6 odst. 1 dále omezuje možnost států, smluvních stran paktu, uplatňovat trest smrti. Ustanovení odstavce 3 konkrétně upravuje vztah mezi článkem 6 paktu a Úmluvou o zabránění a trestání zločinu genocidia.
   
   
6. Zbavení života zahrnuje úmyslnou³ nebo jinak předvídatelnou újmu nebo zranění, kterým lze zabránit, vedoucí k ukončení života v důsledku jednání nebo opomenutí. Přesahuje pouhé narušení fyzické nebo duševní integrity nebo jeho hrozbu.⁴ 
   
   
7. Státy, smluvní strany paktu, musí právo na život respektovat. To znamená povinnost zdržet se jednání vedoucího ke svévolnému zbavení života. Státy, smluvní strany paktu, musí zajistit právo na život a rovněž vynaložit řádnou péči, aby chránily životy jednotlivců před zbavením života ze strany osob a subjektů, jejichž jednání nelze přičítat státu.⁵ Povinnost států, smluvních stran paktu, respektovat a zajistit právo na život se vztahuje i na rozumně předvídatelné hrozby a život ohrožující situace, které mohou vést ke ztrátě života. Státy, smluvní strany paktu, mohou porušit článek 6 i v případě, kdy tyto hrozby a situace ke ztrátě na životě nevedou.⁶
   
   
8. Ačkoliv státy, smluvní strany paktu, mohou přijmout opatření za účelem upravení pravidel dobrovolného přerušení těhotenství, nesmí tato opatření znamenat porušení práva těhotné ženy nebo dívky na život nebo jejich jiných práv podle paktu. Omezení schopnosti žen a dívek žádat přerušení těhotenství proto mimo jiné nesmí ohrozit jejich život, vystavovat je fyzické nebo duševní bolesti nebo útrapám, které porušují článek 7 paktu, diskriminovat je nebo svévolně zasahovat do jejich soukromí. Státy, smluvní strany paktu, musí zajistit bezpečný, zákonný a účinný přístup k přerušení těhotenství, pokud je ohrožen život a zdraví těhotných žen nebo dívek nebo pokud by donošení dítěte způsobilo těhotné ženě nebo dívce značnou bolest nebo útrapy, zejména v případě, kdy je těhotenství důsledkem znásilnění nebo incestu nebo pokud plod není životaschopný.⁷ Státy, smluvní strany paktu, navíc nesmí regulovat těhotenství nebo jeho přerušení v žádných jiných případech způsobem, který by byl v rozporu s jejich povinností zajistit, aby se ženy a dívky nemusely uchylovat k nebezpečným přerušením těhotenství, a podle toho by měly upravit své právní předpisy vztahující se na přerušení těhotenství.⁸ Například by neměly přijímat opatření, která by kriminalizovala těhotenství neprovdaných žen nebo ukládala trestní sankce ženám a dívkám, které podstoupí přerušení těhotenství,⁹ nebo poskytovatelům zdravotních služeb, kteří jim k tomu pomáhají, neboť přijetí takových opatření nutí ženy a dívky uchylovat se k nebezpečným přerušením těhotenství. Státy, smluvní strany paktu, by měly odstranit stávající překážky¹⁰ účinného přístupu žen a dívek k bezpečnému a zákonnému přerušení těhotenství,¹¹ včetně překážek v důsledku uplatňování výhrady svědomí ze strany poskytovatelů zdravotní péče,¹² a neměly by zavádět nové překážky. Státy, smluvní strany paktu, by rovněž měly účinně chránit životy žen a dívek před riziky pro duševní a fyzické zdraví, která jsou spojena s nebezpečným přerušením těhotenství. Zejména by měly ženám a mužům, a zejména dívkám a chlapcům, zajistit přístup¹³ ke kvalitním informacím a vzdělávání o sexuálním a reprodukčním zdraví založeným na důkazech¹⁴ a k široké škále finančně dostupných antikoncepčních metod¹⁵ a zabránit stigmatizaci žen a dívek, které usilují o přerušení těhotenství.¹⁶ Státy, smluvní strany paktu, by měly ženám a dívkám zajistit za všech okolností dostupnost kvalitní prenatální zdravotní péče a péče po přerušení těhotenství a přístup k ní¹⁷ na důvěrném základě.¹⁸
   
   
9. Přestože je uznáván zásadní význam osobní autonomie pro lidskou důstojnost, měly by státy, aniž by porušily jiné své povinnosti podle paktu, přijmout odpovídající opatření pro předcházení sebevraždám, zejména mezi jednotlivci v obzvlášť zranitelných situacích,¹⁹ včetně jednotlivců zbavených svobody. Státy, smluvní strany paktu, které umožňují zdravotnickým pracovníkům poskytovat zdravotní péči nebo zdravotní prostředky, které usnadňují ukončení života dotčených dospělých osob, například nevyléčitelně nemocných, kteří trpí silnou fyzickou nebo duševní bolestí nebo útrapami a přejí si umřít důstojně,²⁰ musí zajistit existenci důsledných právních a institucionálních záruk, aby ověřily, že se zdravotničtí pracovníci budou řídit svobodným, informovaným, výslovným a jednoznačným rozhodnutím svých pacientů, a chránily pacienty před nátlakem a zneužíváním.²¹

II.    Zákaz svévolného zbavení života

10. Ačkoliv je právo na život vlastní každé lidské bytosti,²² není absolutní. Ačkoliv pakt neuvádí přípustné důvody pro zbavení života, tím, že jeho čl. 6 odst. 1 požaduje, aby zbavení života nebylo svévolné, implicitně uznává, že některé případy zbavení života nemusí být svévolné. Například použití smrtící síly v nutné obraně za podmínek uvedených v bodě 12 níže nepředstavuje svévolné zbavení života. I tato výjimečná opatření vedoucí ke zbavení života, která sama o sobě svévolná nejsou, musí být uplatňována způsobem, který též není svévolný. Tato výjimečná opatření by měla být přijata formou zákona a měly by je doprovázet účinné institucionální záruky s cílem zabránit svévolným zbavením života. Státy, které dosud nezrušily trest smrti a které nejsou smluvní stranou Druhého opčního protokolu k paktu týkajícího se zrušení trestu smrti ani jiných mezinárodních smluv stanovujících zrušení trestu smrti, mohou ukládat trest smrti pouze způsobem, který není svévolný, za nejtěžší trestné činy a dodržení řady příslušných podmínek blíže rozebraných v části IV níže.

11. Ustanovení čl. 6 odst. 1 druhé věty požaduje, aby bylo právo na život chráněno zákonem, a třetí věta vyžaduje, aby nikdo nebyl zbaven života svévolně. Tyto dva požadavky se zčásti překrývají v tom smyslu, že zbavení života, které postrádá právní základ nebo je jinak v rozporu s právními předpisy a postupy týkajícími se ochrany života, je zpravidla ze své podstaty svévolné. Například trest smrti uložený v řízení, které bylo vedeno v rozporu s vnitrostátními procesními trestními předpisy nebo dokazováním, bude obecně jak protiprávní, tak svévolný. 

12. Zbavení života je zpravidla svévolné, pokud je v rozporu s mezinárodním nebo vnitrostátním právem.²³ Zbavení života sice může vnitrostátní právo povolovat, přesto však může být svévolné. Pojem „svévole“ nelze zcela ztotožňovat s pojmem „v rozporu s právními předpisy“, ale je nutno jej vykládat šířeji tak, aby zahrnoval prvky nevhodnosti, nespravedlnosti, nedostatku předvídatelnosti a spravedlivého procesu,²⁴ jakož i prvky důvodnosti, nezbytnosti a přiměřenosti. K tomu, aby použití potenciálně smrtící síly ze strany soukromé osoby jednající v sebeobraně nebo jiné osoby, která jí přispěchala na pomoc, nemohlo být kvalifikováno podle článku 6 jako svévolné, musí být použití této síly s ohledem na hrozbu, kterou představuje útočník, zcela nezbytné a musí představovat krajní možnost poté, co byly vyčerpány jiné možnosti nebo byly shledány nedostatečnými;²⁵  intenzita použité síly nesmí překročit intenzitu zcela nezbytnou pro reakci na hrozbu;²⁶ použitá síla musí být pečlivě směřována pouze vůči útočníkovi a hrozba, na kterou je reagováno, musí představovat bezprostřední hrozbu smrti nebo vážného zranění.²⁷ Použití potenciálně smrtící síly za účelem vymáhání práva je krajním opatřením,²⁸ ke kterému by mělo být sáhnuto pouze tehdy, pokud je to v důsledku bezprostřední hrozby naprosto nezbytné pro ochranu života nebo zabránění vážnému zranění.²⁹ Nelze ji například použít pro zabránění útěku podezřelé nebo odsouzené osoby, která nepředstavuje vážnou a bezprostřední hrozbu pro život a tělesnou integritu ostatních, z vězení.³⁰ Úmyslné zbavení života jakýmikoliv prostředky je přípustné pouze tehdy, pokud je to zcela nezbytné pro ochranu života před bezprostřední hrozbou.³¹

13. Očekává se, že státy, smluvní strany paktu, přijmou veškerá nezbytná opatření, která příslušníkům donucovacích orgánů, včetně vojáků pověřených vymáháním práva, zabrání ve svévolném zbavování života. Mezi tato opatření patří přijetí odpovídajících právních předpisů upravujících použití smrtící síly příslušníky donucovacích orgánů, postupů, jejichž cílem je zajistit, aby bylo jednání donucovacích orgánů  vhodně plánováno způsobem slučitelným s potřebou minimalizovat riziko, které představuje pro lidský život,³²  povinné podávání zpráv, přezkum a vyšetřování smrtelných a jiných život ohrožujících případů a vybavení pořádkových sil účinnými prostředky s menším rizikem způsobení smrti a odpovídajícím ochranným vybavením tak, aby bylo možné vyhnout se potřebě použití smrtící síly (viz též bod 14 níže).³³ Zejména veškerá činnost příslušníků donucovacích orgánů by měla být v souladu s příslušnými mezinárodními normami včetně Etického kodexu příslušníků donucovacích orgánů a Základních zásad pro použití síly a střelných zbraní příslušníky donucovacích orgánů³⁴ a příslušníci donucovacích orgánů by měli projít odpovídajícím školením, na kterém jim budou tyto normy vštěpovány,³⁵ aby tak bylo zajištěno, že budou za všech okolností plně respektovat právo na život. 

14. Ačkoliv je přísné nezávislé testování, hodnocení a sledování dopadu na právo na život potřebnější u zbraní s větším rizikem způsobení smrti, měly by jej státy, smluvní strany, zajistit i u zbraní s menším rizikem způsobení smrti, například elektrických zařízení pro ochromení svalstva (taserů),³⁶ gumových a pěnových projektilů a jiných projektilů se zmírněnou energií,³⁷ které jsou určeny pro používání příslušníky donucovacích orgánů, včetně vojáků pověřených vymáháním práva, nebo jsou jimi skutečně používány.³⁸ Používání těchto zbraní musí být omezeno na příslušníky donucovacích orgánů, kteří prošli odpovídajícím školením, a musí být přísně regulováno v souladu s příslušnými mezinárodními normami včetně Základních zásad pro použití síly a střelných zbraní příslušníky donucovacích orgánů.³⁹ Zbraně s menším rizikem způsobení smrti musí být dále používány pouze v souladu s přísnými požadavky nezbytnosti a přiměřenosti v situacích, kdy se méně škodlivá opatření v reakci na hrozbu ukázala neúčinná nebo neúčinná zjevně jsou.⁴⁰ Státy, smluvní strany paktu, by se neměly uchylovat k používání zbraní s menším rizikem způsobení smrti v případech zvládání davů, které mohou být řešeny pomocí méně škodlivých prostředků,⁴¹ zejména v případech, kdy se jedná o výkon práva na pokojné shromažďování.

15. Pokud jsou soukromé osoby nebo subjekty pověřeny nebo zmocněny státem, smluvní stranou paktu, aby použily sílu, která může mít smrtelné následky, je stát, smluvní strana, paktu povinen zajistit, aby toto použití síly bylo skutečně v souladu s článkem 6, a zůstává odpovědným za jakékoliv nedodržení příslušných požadavků.⁴² Stát, smluvní strana paktu, musí mimo jiné přísně omezit pravomoci svěřené soukromým činitelům a zajistit, aby byla zavedena přísná a účinná opatření za účelem sledování a kontroly, a dále zajistit odpovídající školení, a mimo jiné tak zaručit, aby svěřené pravomoci nebyly zneužívány a nevedly ke svévolnému zbavení života. Stát, smluvní strana paktu, tak například musí přijmout odpovídající opatření, aby zajistil, že osoby, které se účastnily nebo v současnosti účastní závažných porušování nebo zneužívání lidských práv, byly vyloučeny ze soukromých bezpečnostních subjektů, které jsou pověřeny nebo zmocněny k použití síly.⁴³ Musí rovněž zajistit, aby se obětem svévolného zbavení života ze strany soukromých osob nebo subjektů pověřených nebo zmocněných státem dostalo účinné ochrany.⁴⁴ 

16. Ustanovení čl. 6 odst. 2, 4 a 5 implicitně uznávají, že zemím, které nezrušily trest smrti a neratifikovaly Druhý opční protokol k paktu týkající se zrušení trestu smrti, není z právního hlediska podle paktu bráněno uplatňovat trest smrti, pokud jde o nejtěžší trestné činy, za dodržení řady přísných podmínek. Další postupy upravující činnost, která může vést ke zbavení života, například postupy pro podávání nových léčiv, musí být stanoveny zákonem, musí je doprovázet účinné institucionální záruky s cílem zabránit svévolným zbavením života a musí být slučitelné s ostatními ustanoveními paktu.

17. Zbavení života jednotlivců jednáním nebo opomenutím, které porušuje jiná ustanovení paktu než článku 6, je zpravidla ze své podstaty svévolné. To zahrnuje například použití síly vedoucí ke smrti demonstrantů, kteří vykonávají své právo na svobodu shromažďování,⁴⁵ a uložení trestu smrti v řízení, které nesplňovalo požadavky na spravedlivý proces stanovené v článku 14 paktu.⁴⁶ 

III.    Povinnost chránit život

18. Ustanovení čl. 6 odst. 1 druhé věty stanoví, že právo na život „je chráněno zákonem“. To znamená, že státy, smluvní strany paktu, musí zavést právní rámec, který zajistí plné požívání práva na život všemi jednotlivci tak, aby toto právo mohlo být účinně uplatňováno. Povinnost chránit právo na život zákonem rovněž zahrnuje povinnost států, smluvních stran paktu, přijmout odpovídající právní předpisy nebo jiná opatření, aby chránily život před všemi rozumně předvídatelnými hrozbami včetně hrozeb pocházejících od soukromých osob a subjektů.

19. Povinnost chránit právo na život zákonem vyžaduje, aby byl každý skutečný důvod pro zbavení života stanoven zákonem a byl vymezen s dostatečnou přesností, aby se zabránilo jeho příliš širokému nebo svévolnému výkladu nebo uplatňování.⁴⁷ Vzhledem k tomu, že zbavení života ze strany orgánů státu je záležitost nejvyšší závažnosti, musí právní předpisy přísně kontrolovat a omezovat okolnosti, za kterých může být osoba těmito orgány zbavena života,⁴⁸ a státy, smluvní strany paktu, musí zajistit plné dodržování veškerých příslušných ustanovení právních předpisů. Povinnost chránit právo na život zákonem rovněž od států, smluvních stran paktu, vyžaduje, aby uspořádaly veškeré struktury státní správy, prostřednictvím kterých vykonávají veřejnou moc, způsobem slučitelným s potřebou respektovat a zajistit právo na život,⁴⁹ včetně zřízení odpovídajících institucí a zavedení postupů pro předcházení zbavení života, vyšetřování a stíhání možných případů protiprávního zbavení života, ukládání trestů a zajištění plné nápravy. 

20. Státy, smluvní strany paktu, musí přijmout právní rámec ochrany, který bude zahrnovat účinný zákaz všech projevů násilí nebo podněcování k násilí chráněný trestním právem, pokud by toto násilí nebo podněcování k němu pravděpodobně vedlo ke zbavení života, například úmyslnému usmrcení nebo usmrcení z nedbalosti, zbytečnému nebo nepřiměřenému použití střelných zbraní,⁵⁰ usmrcení dítěte,⁵¹  vraždě „ze cti“,⁵²  lynčování,⁵³  násilným činům z nenávisti,⁵⁴ krevní mstě,⁵⁵ rituální vraždě,⁵⁶ výhrůžkám smrtí a teroristickým útokům. Trestní sankce za tyto trestné činy musí být úměrné jejich závažnosti⁵⁷ a musí zůstat slučitelné se všemi ustanoveními paktu.

21. Povinnost přijmout pozitivní opatření na ochranu práva na život je odvozeno od obecné povinnosti zajistit práva uznaná paktem, která je zakotvena v čl. 2 odst. 1 ve spojení s článkem 6 a dále od zvláštní povinnosti chránit právo na život zakotvené v čl. 6 druhé větě. Státy, smluvní strany paktu, jsou proto povinny jednat s řádnou péčí a přijmout rozumná pozitivní opatření, která na ně⁵⁸ v reakci na rozumně předvídatelné ohrožení života ze strany soukromých osob a subjektů, jejichž jednání není přičitatelné státu, nekladou nepřiměřenou zátěž.⁵⁹ Státy, smluvní strany paktu, jsou proto povinny přijmout odpovídající preventivní opatření, aby chránily jednotlivce před rozumně předvídanou hrozbou vraždy nebo zabití ze strany pachatelů a osob patřících k organizovanému zločinu nebo milicím včetně ozbrojených nebo teroristických skupin (viz též bod 23 níže).⁶⁰ Státy, smluvní strany paktu, by rovněž měly rozpustit samozvané ozbrojené skupiny, například soukromé armády a dobrovolné hlídky, které jsou odpovědné za zbavení života,⁶¹ a snížit šíření potenciálně smrtících zbraní mezi jednotlivce, kteří k jejich držení nemají oprávnění.⁶² Státy, smluvní strany paktu, musí dále přijmout odpovídající ochranná opatření, včetně neustálého dohledu,⁶³ aby zabránily svévolnému zbavení života ze strany soukromých subjektů, například soukromých dopravních společností, soukromých nemocnic⁶⁴ a soukromých bezpečnostních společností, vyšetřovaly jej, trestaly a zajistily nápravu. 

22. Státy, smluvní strany paktu, musí přijmout odpovídající opatření pro ochranu jednotlivců před zbavením života ze strany jiných států, mezinárodních organizací a zahraničních korporací působících na jejich území⁶⁵ nebo na jiných územích, která ovládají. Musí rovněž přijmout odpovídající legislativní a jiná opatření, aby zajistily, že veškeré činnosti, ke kterým dochází v celém rozsahu nebo zčásti na jejich území a na jiných územích, která ovládají, ale mají přímý a rozumně předvídatelný dopad na právo na život jednotlivců mimo jejich území, včetně činností korporací činných na jejich území nebo podléhajících jejich pravomoci,⁶⁶ budou v souladu s článkem 6, a patřičně zohlednit související mezinárodní normy upravující odpovědnost korporací⁶⁷ a právo obětí získat účinnou právní ochranu. 

23. Povinnost chránit právo na život vyžaduje, aby státy, smluvní strany paktu, přijaly vůči osobám ve zranitelné situaci, jejichž život byl obzvlášť ohrožen v důsledku zvláštních hrozeb⁶⁸ nebo předchozích vzorců násilí, zvláštní ochranná opatření. Mezi tyto osoby patří obhájci lidských práv (viz též bod 53 níže),⁶⁹ úředníci bojující proti korupci a organizovanému zločinu, humanitární pracovníci, novináři,⁷⁰ významné veřejné osoby, svědci trestných činů⁷¹ a oběti domácího a genderově podmíněného násilí a obchodování s lidmi. Mohou mezi ně patřit děti,⁷² zejména děti na ulici, migrující děti bez doprovodu a děti v situacích ozbrojených konfliktů, příslušníci etnických a náboženských menšin,⁷³ domorodé národy,⁷⁴ lesby, homosexuálové, bisexuálové, transgenderové a intersexuální osoby,⁷⁵  albíni,⁷⁶  domnělé čarodějnice,⁷⁷ vysídlené osoby, žadatelé o azyl, uprchlíci⁷⁸ a osoby bez státní příslušnosti. Státy, smluvní strany paktu, musí reagovat rychle a účinně, aby chránily jednotlivce, kteří se nacházejí ve zvláštním ohrožení, tím, že přijmou zvláštní opatření, například zajistí policejní ochranu dvacet čtyři hodin denně, vydají příkazy k ochraně a k omezení potenciálních agresorů a ve výjimečných případech a pouze se svobodným a informovaným souhlasem ohroženého jednotlivce využijí ochrannou vazbu. 

24. Osoby se zdravotním postižením včetně osob s psychosociálním postižením nebo poruchou intelektu mají rovněž nárok na zvláštní ochranná opatření, aby bylo zajištěno jejich účinné požívání práva na život na rovném základě s ostatními.⁷⁹ Tato ochranná opatření musí zahrnovat poskytnutí nezbytných rozumných úprav pro zajištění práva na život, například zajištění přístupu osob se zdravotním postižením k základním zařízením a službám,⁸⁰ a zvláštní opatření s cílem zabránit nedůvodnému použití síly vůči osobám se zdravotním postižením ze strany příslušníků donucovacích orgánů.⁸¹ 

25. Státy, smluvní strany paktu, mají zvláštní povinnost péče, a jsou tak povinny přijmout veškerá nezbytná opatření na ochranu jednotlivců zbavených svobody ze strany státu,⁸² neboť tím, že státy, smluvní strany paktu, jednotlivce zadrží, zatknou, uvězní nebo je jinak zbaví svobody, přejímají odpovědnost za péči o jejich život⁸³ a fyzickou integritu, přičemž se nemohou odvolávat na nedostatek finančních zdrojů nebo jiné logistické problémy, aby tak svou odpovědnost snížily.⁸⁴ Ta samá zvláštní povinnost péče se vztahuje na jednotlivce držené v soukromých vězeňských zařízeních působících na základě zmocnění státu. Povinnost chránit život všech zadržovaných jednotlivců zahrnuje povinnost poskytnout jim nezbytnou lékařskou péči a zajistit odpovídající sledování jejich zdravotního stavu,⁸⁵ chránit je proti násilí ze strany spoluvězňů,⁸⁶ bránit jim ve spáchání sebevraždy a poskytnout rozumné úpravy osobám se zdravotním postižením.⁸⁷ Zvláštní povinnost chránit právo na život se vztahuje rovněž na jednotlivce pobývající v zařízeních řízených státem, ve kterých je omezena svoboda, například zařízeních pro duševně nemocné,⁸⁸ vojenských táborech,⁸⁹ uprchlických táborech a táborech pro vnitřně vysídlené osoby,⁹⁰ zařízeních pro mladistvé a dětských domovech.

26. Povinnost chránit život rovněž znamená, že státy, smluvní strany paktu, by měly přijmout odpovídající opatření k řešení obecných podmínek ve společnosti, které mohou vyústit v přímé ohrožení života nebo v zabránění jednotlivcům požívat důstojně jejich práva. Mezi tyto obecné podmínky může patřit vysoká úroveň trestné činnosti a násilí spojeného se zbraněmi,⁹¹ všudypřítomné dopravní nehody a havárie v průmyslu,⁹² zhoršování životního prostředí (viz též bod 62 níže),⁹³ zabavování půdy, území a zdrojů domorodým národům,⁹⁴ výskyt život ohrožujících chorob, jakými jsou AIDS, tuberkulóza a malárie,⁹⁵ rozšířené zneužívání návykových látek, široce rozšířený hladomor a podvýživa a extrémní chudoba a bezdomovectví.⁹⁶ Opatření, která jsou potřebná pro řešení odpovídajících podmínek pro ochranu práva na život, zahrnují, jeli to třeba, opatření za účelem zajištění bezodkladného přístupu jednotlivců k základnímu zboží a službám, například k výživě,⁹⁷ vodě, přístřeší, zdravotní péči,⁹⁸ elektrické energii a hygienickým zařízením, a další opatření za účelem podpory a usnadnění odpovídajících obecných podmínek, například podpory účinných pohotovostních zdravotních služeb, záchranných akcí v případě mimořádných událostí (včetně hasičů, záchranných služeb a policejních sil) a programů sociálního bydlení. Státy, smluvní strany paktu, by měly rovněž vypracovat strategické plány na podporu požívání práva na život, které mohou obsahovat opatření pro boj se stigmatizací spojenou se zdravotním postižením a chorobami, včetně pohlavně přenosných chorob, které brání v přístupu k lékařské péči,⁹⁹ a podrobné plány na podporu vzdělávání o nenásilí a vést osvětové kampaně týkající se genderově podmíněného násilí¹⁰⁰ a škodlivých praktik¹⁰¹ a zlepšení přístupu k lékařskému vyšetření a léčbě s cílem snížení úmrtnosti matek a dětí.¹⁰² Dále by měly státy, smluvní strany paktu, v případě potřeby rovněž vypracovat pohotovostní plány a plány pro zvládání katastrof s cílem posílit připravenost a řešit přírodní katastrofy a katastrofy způsobené člověkem, které mohou negativně ovlivnit požívání práva na život, například hurikány, cunami, zemětřesení, jaderné nehody a rozsáhlé kybernetické útoky, které mají za následek narušení základních služeb. 

27. Významným prvkem ochrany práva na život je podle paktu povinnost států, smluvních stran, vyšetřovat a případně stíhat pachatele možného protiprávního zbavení života, včetně mimořádných událostí, kdy mohlo dojít k nepřiměřenému použití síly se smrtelným následkem, pokud se o něm dozvědí nebo se měly dozvědět (viz též bod 64 níže).¹⁰³ Povinnost vyšetřovat rovněž vyvstává za všech okolností, kdy vážné riziko zbavení života nastalo v důsledku použití potenciálně smrtící síly, i když k němu nedošlo (viz též bod 7 výše). Tato povinnost je implicitně obsažena v povinnosti chránit a ve spojení s čl. 6 odst. 1 ji posiluje obecná povinnost zajistit práva uznávaná paktem vyjádřená v čl. 2 odst. 1 a povinnost zajistit obětem porušení lidských práv¹⁰⁴ a jejich příbuzným¹⁰⁵ účinnou ochranu podle čl. 2 odst. 3 paktu ve spojení s čl. 6 odst. 1. Vyšetřování a stíhání potenciálně protiprávního zbavení života by mělo být vedeno v souladu s příslušnými mezinárodními normami, včetně Minnesotského protokolu o vyšetřování potenciálně protiprávní smrti, a jeho cílem musí být postavení odpovědných osob před soud,¹⁰⁶ podpora odpovědnosti a zabránění beztrestnosti,¹⁰⁷ vyvarování se odepření spravedlnosti¹⁰⁸ a vyvození nezbytných ponaučení pro revizi praxe a politik za účelem předcházení opakovanému porušování.¹⁰⁹ Vyšetřování by mělo mimo jiné zkoumat právní odpovědnost nadřízených za porušení práva na život ze strany jejich podřízených.¹¹⁰ S ohledem na význam práva na život se státy, smluvní strany paktu, musí obecně zdržet toho, aby řešily porušení článku 6 pouze správními nebo kázeňskými opatřeními, a běžně bude třeba zahájit vyšetřování trestného činu, které by mělo vést k trestnímu stíhání, pokud bude shromážděn dostatek usvědčujících důkazů.¹¹¹ Imunity a amnestie vztahující se na pachatele úmyslného usmrcení a jejich nadřízené a srovnatelná opatření, která ve skutečnosti vedou k právní beztrestnosti, jsou zpravidla neslučitelné s povinností respektovat a zajistit právo na život a obětem poskytnout účinnou právní ochranu.¹¹² 

28. Vyšetřování obvinění z porušení článku 6 musí být vždy nezávislé,¹¹³  nestranné,¹¹⁴  bezodkladné,¹¹⁵ důkladné,¹¹⁶ účinné,¹¹⁷ důvěryhodné¹¹⁸ a transparentní (viz též bod 64 níže).¹¹⁹  V případě, že dojde ke zjištění porušení, musí být zajištěna plná náprava včetně odpovídajícího odškodnění, rehabilitace a zadostiučinění, a to s ohledem na okolnosti daného případu.¹²⁰ Státy, smluvní strany paktu, jsou rovněž povinny přijmout opatření k zabránění obdobným porušením v budoucnosti.¹²¹ Pokud je to třeba, měla by být součástí vyšetřování i pitva těla oběti¹²² v přítomnosti zástupce příbuzných oběti, kdykoliv je to možné.¹²³ Státy, smluvní strany paktu, musí mimo jiné přijmout odpovídající opatření, aby zjistily pravdu o událostech vedoucích ke zbavení života včetně důvodů, proč byli cílem určití jednotlivci, a právního základu, na jehož základě postupovaly síly státu předtím, než došlo ke zbavení života, v jeho průběhu a poté,¹²⁴ a zjistit totožnost těl jednotlivců, kteří přišli o život.¹²⁵ Státy, smluvní strany paktu, by rovněž měly zpřístupnit podstatné údaje o vyšetřování nejbližším příbuzným,¹²⁶ umožnit jim předkládat nové důkazy, přiznat jim procesní postavení při vyšetřování¹²⁷ a informovat veřejnost o provedených vyšetřovacích úkonech a zjištěních, závěrech a doporučeních vyplývajících z vyšetřování¹²⁸ s výhradou naprosto nezbytných úprav odůvodněných naléhavou potřebou chránit veřejný zájem nebo soukromí a další práva přímo dotčených jednotlivců. Státy, smluvní strany paktu, rovněž musí přijmout nezbytná opatření na ochranu svědků, obětí a jejich příbuzných a osob vedoucích vyšetřování před výhrůžkami, útoky a veškerými formami odvety. Vyšetřování porušení práva na život by mělo být případně zahájeno z úřední povinnosti.¹²⁹ Státy by měly podporovat mezinárodní mechanismy vyšetřování a stíhání možných porušení článku 6 a v dobré víře s nimi spolupracovat.¹³⁰

29. Ztráta života, ke které dojde během zbavení svobody za nepřirozených okolností, vytváří domněnku svévolného zbavení života ze strany státních orgánů, kterou lze vyvrátit pouze na základě řádného prošetření, které dospěje k závěru, že stát dodržel své povinnosti podle článku 6.¹³¹ Státy, smluvní strany paktu, mají rovněž zvláštní povinnost vyšetřovat podezření z porušení článku 6, pokud státní orgány použily, nebo je možné, že použily střelné zbraně nebo jinou potenciálně smrtící sílu nikoliv v přímé souvislosti s ozbrojeným konfliktem, například v případě střelby ostrými náboji proti demonstrantům¹³² nebo v případě nálezu mrtvých civilistů za okolností zapadajících do rámce údajného porušení práva na život ze strany státních orgánů.¹³³

30. Povinnost respektovat a zajistit právo na život vyžaduje, aby se státy, smluvní strany paktu, zdržely vyhoštění, vydávání a jiného předávání jednotlivců do zemí, lze-li se důvodně domnívat, že v nich bude porušeno jejich právo na život podle článku 6 paktu.¹³⁴ Toto riziko se ze své povahy musí týkat dané osoby¹³⁵ a nemůže být odvozováno pouze z obecných podmínek v přijímajícím státě s výjimkou extrémních případů.¹³⁶ Jak je například vysvětleno v bodu 34 níže, vydání jednotlivce ze země, která trest smrti zrušila, do země, ve které by jí trest smrti hrozil, by bylo v rozporu s článkem 6.¹³⁷ Obdobně by byla v rozporu s článkem 6 vyhoštění jednotlivce do země, ve které proti němu místní náboženské autority vyhlásily fatvu, aniž by bylo ověřeno, že fatva pravděpodobně nebude vykonána,¹³⁸ nebo vyhoštění jednotlivce do země s extrémním násilím, ve které nikdy nežil, nemá tam sociální ani rodinné vazby a nemluví místním jazykem.¹³⁹ V případech, kdy předávaný jednotlivec tvrdí, že mu ze strany orgánů přijímajícího státu hrozí riziko, že bude zbaven života, musí být posouzena situace tohoto jednotlivce a podmínky v přijímajícím státě, a to mimo jiné s ohledem na úmysl orgánů přijímajícího státu, vzorce jednání v obdobných případech¹⁴⁰ a dostupnost spolehlivých a účinných záruk týkajících se jejich úmyslů. Pokud tvrzené riziko pochází od nestátních činitelů nebo cizích států působících na území přijímajícího státu, mohou být od orgánů přijímajícího státu vyžadovány spolehlivé a účinné záruky ochrany a lze zkoumat možnosti vnitřního přesídlení. Předávající stát by měl v případě, že se spolehne na záruky dané přijímajícím státem týkající se zacházení s osobou po jejím předání, zavést odpovídající mechanismy, aby zajistil, že dané záruky budou o předání osoby splněny.¹⁴¹

31. Povinnost nevydávat, nevyhostit ani jinak nepředávat osoby podle článku 6 paktu může být širší než zásada nenavracení podle mezinárodního práva upravujícího postavení uprchlíků, neboť se může vztahovat i na ochranu cizinců, kteří nemají nárok na přiznání postavení uprchlíka. Státy, smluvní strany paktu, však musí umožnit všem žadatelům o azyl, kteří tvrdí, že jim ve státě původu hrozí skutečné riziko porušení jejich práva na život, přístup k řízení o určení postavení uprchlíka nebo jiného individuálního nebo skupinového postavení, které pro ně může skýtat ochranu před navrácením.¹⁴² 

IV.    Ukládání trestu smrti

32. Ustanovení čl. 6 odst. 2, 4, 5 a 6 upravují ukládání trestu smrti státy, které jej dosud nezrušily. 

33. Ustanovení čl. 6 odst. 2 přísně omezuje ukládání trestu smrti za prvé na státy, které jej dosud nezrušily, a za druhé na nejtěžší trestné činy. S ohledem na neobvyklou povahu úpravy ukládání trestu smrti v nástroji zakotvujícím právo na život musí být obsah odstavce 2 vykládán úzce.¹⁴³ 

34. Státům, které jsou smluvní stranou paktu, jež zrušily trest smrti změnou svých vnitrostátních právních předpisů, přistoupením k Druhému opčnímu protokolu k paktu týkajícímu se zrušení trestu smrti nebo přijetím jiného mezinárodního nástroje, který je zavazuje trest smrti zrušit, je zakázáno jej znovu zavést. Obdobně jako pakt neobsahuje Druhý opční protokol ustanovení o době jeho platnosti a státy jej nemohou vypovědět. Zrušení trestu smrti je proto právně nezrušitelné. Státy, smluvní strany paktu, dále nemohou trestný čin, za který v době ratifikace paktu nebo kdykoliv poté nebylo možné uložit trest smrti, změnit na trestný čin, za který trest smrti uložit lze. Nemohou u trestných činů ani odstranit právní podmínky, které by umožnily uložení trestu smrti za okolností, za kterých jej dříve nebylo možné použít. Státy, smluvní strany paktu, které zrušily trest smrti, nemohou vyhostit, vydávat, ani jinak předávat osoby do země, ve které čelí trestnímu obvinění, za něž hrozí trest smrti, pokud neobdrží spolehlivé a účinné záruky, že trest smrti nebude uložen.¹⁴⁴ Ve stejném smyslu vyžaduje povinnost nezavádět znovu trest smrti za konkrétní trestný čin od států, smluvních stran paktu, aby nevyhostily, nevydávaly ani jinak nepředávaly jednotlivce do země, ve které lze očekávat, že bude stíhána za trestný čin, za který může být uložen trest smrti, pokud v předávajícím státě za stejný čin nelze uložit trest smrti, pokud neobdrží spolehlivé a účinné záruky, že trest smrti nebude tomuto jednotlivci uložen. 

35. Pojem „nejtěžší trestné činy“ je třeba vykládat úzce tak^,145 aby se vztahoval pouze na trestné činy mimořádné závažnosti¹⁴⁶ spojené s úmyslným usmrcením.¹⁴⁷ Trestné činy, které nevyústí přímo a úmyslně ve smrt,¹⁴⁸ například pokus o vraždu,¹⁴⁹ korupce a jiné hospodářské a politické trestné činy,¹⁵⁰  loupež spáchaná se zbraní,¹⁵¹ pirátství,¹⁵² únos,¹⁵³ trestné činy spojené s návykovými látkami¹⁵⁴ a sexuální trestné činy, i když jsou svou povahou závažné, nemohou  v rámci článku 6 nikdy ospravedlnit uložení trestu smrti. Ve stejném smyslu nemůže ospravedlnit uložení trestu smrti ani omezený stupeň účasti na spáchání nejtěžších trestných činů nebo omezený stupeň spolupachatelství, například obstarání prostředků pro spáchání vraždy. Státy, smluvní strany paktu, jsou povinny přezkoumat své trestní předpisy, a zajistit tak, že trest smrti nebude ukládán za trestné činy, které nespadají do kategorie nejtěžších trestných činů.¹⁵⁵ Měly by rovněž zrušit tresty smrti uložené za trestné činy, které nespadají do kategorie nejtěžších trestných činů, a zahájit nezbytná řízení s osobami odsouzenými za tyto trestné činy za účelem uložení nového trestu.

36. Za žádných okolností nemůže být trest smrti uložen jako sankce za jednání, jehož kriminalizace porušuje Pakt, například za cizoložství, homosexualitu, odpadlictví od víry,¹⁵⁶ založení opoziční politické skupiny¹⁵⁷ nebo urážku hlavy státu.¹⁵⁸ Státy, smluvní strany paktu, které zachovaly trest smrti za tyto trestné činy, porušují své povinnosti podle článku 6 ve spojení s čl. 2 odst. 2 paktu a další ustanovení paktu. 

37. Ve všech případech, kdy je uložen trest smrti, musí soud vynášející rozsudek vzít v úvahu osobní poměry pachatele a konkrétní okolnosti daného trestného činu včetně konkrétních polehčujících okolností.¹⁵⁹ Proto je povinné ukládání trestu smrti, které vnitrostátním soudům neponechává žádný prostor pro uvážení, zda se jedná o trestný čin, za který je možné uložit trest smrti a zda má být uložen za těchto konkrétních poměrů pachatele, svou podstatou svévolné.¹⁶⁰ Dostupnost práva žádat o milost nebo přeměnu trestu s ohledem na konkrétní okolnosti případu nebo poměry obviněného nenahrazuje v dostatečné míře potřebu uvážení soudu při ukládání trestu smrti.¹⁶¹ 

38. Ustanovení čl. 6 odst. 2 rovněž od států, smluvních stran paktu, vyžaduje, aby zajistily, že trest smrti bude „v souladu s právem platným v době, kdy byl trestný čin spáchán“. Toto uplatnění zásady zákonností doplňuje a zdůrazňuje uplatnění zásady nulla poena sine lege zakotvené v čl. 15 odst. 1 paktu. V důsledku toho nemůže být trest smrti nikdy uložen, pokud nebyl stanoven zákonem vztahujícím se na trestný čin v době jeho spáchání. Uložení trestu smrti nemůže být založeno ani na neurčitě definovaných ustanoveních trestního práva,¹⁶² jejichž použití v případě odsouzeného jednotlivce závisí na subjektivním uvážení nebo libovůli,¹⁶³ jejichž použití nelze rozumně předvídat.¹⁶⁴ Na druhou stranu by se mělo zrušení trestu smrti vztahovat i zpětně na jednotlivce obviněné z trestného činu, za který lze uložit trest smrti, nebo na odsouzené k trestu smrti v souladu se zásadou zpětné působnosti, jeli pro pachatele příznivější (lex mitior), která je částečně vyjádřena v čl. 15 odst. 1 třetí větě a která vyžaduje, aby státy, smluvní strany paktu, ukládaly pachatelům nižší tresty, které stanovily po spáchání trestného činu. Zpětná působnost zrušení trestu smrti vztahující se na všechny jednotlivce obviněné z trestného činu, za který lze uložit trest smrti, nebo k trestu smrti odsouzené vyplývá rovněž ze skutečnosti, že potřebu výkonu trestu smrti nelze po jeho zrušení ospravedlnit. 

39. Ustanovení čl. 6 odst. 3 připomíná všem státům, smluvním stranám paktu, které jsou rovněž smluvními stranami Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia, jejich povinnost zabránit a trestat tento zločin, což zahrnuje i povinnost zabránit všem zbavením života, která jsou součástí zločinu genocidia, a trestat je. Trest smrti nelze za žádných okolností uložit v rámci politiky genocidy příslušníků národnostních, etnických, rasových nebo náboženských skupin.

40. Státy, smluvní strany paktu, které nezrušily trest smrti, musí respektovat článek 7 paktu, který zakazuje určité metody výkonu trestu. Nerespektování článku 7 nevyhnutelně vede k tomu, že výkon trestu je svou podstatou svévolný, a proto je v rozporu s článkem 6. Výbor již vydal stanovisko, že kamenování,¹⁶⁵ injekce s netestovanými smrtícími léky,¹⁶⁶ plynové komory,¹⁶⁷ upálení a pohřbení zaživa¹⁶⁸ a veřejné popravy¹⁶⁹ jsou v rozporu s článkem 7. Z obdobných důvodů jsou podle paktu rovněž protiprávní jiné bolestivé a ponižující metody poprav. Není-li jednotlivci v cele smrti včas oznámeno datum jeho popravy, představuje to zpravidla formu špatného zacházení, které způsobuje, že následná poprava je v rozporu s článkem 7 paktu.¹⁷⁰ Extrémní odklady výkonu trestu smrti, které překračují rozumnou dobu, která je nezbytná k vyčerpání veškerých opravných prostředků,¹⁷¹ může rovněž představovat porušení článku 7 paktu, zejména tehdy, pokud dlouhá doba v cele smrti vystavuje odsouzenou osobu drsným¹⁷² nebo stresujícím podmínkám, včetně samovazby,¹⁷³ a tehdy, pokud je odsouzený zranitelnou osobou v důsledku faktorů, jakými jsou věk, zdravotní nebo duševní stav.¹⁷⁴ 

41. Porušení záruk spravedlivého procesu zakotvených v článku 14 paktu v řízeních, jejichž výsledkem je uložení trestu smrti, znamená, že je odsouzení svou podstatou svévolné a porušuje článek 6 paktu.¹⁷⁵ Tato porušení mohou představovat vynucená doznání,¹⁷⁶ nemožnost obviněného klást otázky příslušným svědkům,¹⁷⁷ nedostatečnou obhajobu bez možnosti důvěrné komunikace mezi advokátem a klientem během všech stádií trestního řízení¹⁷⁸ včetně výslechu,¹⁷⁹ předběžného projednání žaloby,¹⁸⁰ řízení před soudem,¹⁸¹ a to i odvolacím,¹⁸² nerespektování presumpce neviny, která může mít podobu umístění obviněného do klece nebo jeho přítomnosti se spoutanýma rukama během jednání u soudu,¹⁸³ neúčinné právo na odvolání,¹⁸⁴ nedostatek času a prostředků pro přípravu obhajoby včetně nemožnosti přístupu k dokumentům, které jsou zásadní pro obhajobu nebo odvolání, například k podáním státního zástupce adresovaným soudu,¹⁸⁵ k rozsudku¹⁸⁶ nebo k přepisu jednání, nedostatek odpovídajícího tlumočení,¹⁸⁷ neposkytnutí přístupu k dokumentům a procesním úpravám osobám se zdravotním postižením, přílišné a nedůvodné průtahy v řízení,¹⁸⁸ a to i odvolacím,¹⁸⁹ a obecný nedostatek spravedlnosti trestního řízení¹⁹⁰ nebo nezávislosti či nestrannosti soudu včetně soudu odvolacího.

42. I další závažné procesní chyby, které nejsou výslovně uvedeny v článku 14 paktu, však mohou způsobit, že je uložení trestu smrti v rozporu s článkem 6. Není-li například zadržený cizí státní příslušník neprodleně informován o svém právu na informování konzulátu podle Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích, což vyústí v uložení trestu smrti,¹⁹¹ a není-li jednotlivcům, kteří mají být vyhoštěni do země, o které tvrdí, že v ní bude jejich život ve skutečném ohrožení, dána příležitost využít dostupné opravné prostředky,¹⁹² jedná se o porušení čl. 6 odst. 1 paktu. 

43. Poprava odsouzené osoby, jejíž vina nebyla prokázána nade všechnu pochybnost, rovněž představuje svévolné zbavení života. Státy, smluvní strany paktu, proto musí přijmout veškerá možná opatření, aby se vyhnuly omylům v případech odsouzení k trestu smrti,¹⁹³ přezkoumaly procesní překážky opětovného posouzení odsouzení a opětovně posoudily odsouzení z minulosti na základě nových důkazů včetně důkazu pomocí DNA. Státy, smluvní strany paktu, by rovněž měly zvážit dopady nových spolehlivých studií, včetně studií poukazujících na výskyt falešných doznání a nespolehlivost výpovědí očitých svědků, na hodnocení důkazů předkládaných v případech trestných činů, za které lze uložit trest smrti.

44. Trest smrti nesmí být ukládán diskriminačně v rozporu s požadavky čl. 2 odst. 1 a článku 26 paktu. Údaje ukazující, že u příslušníků náboženských, rasových nebo etnických men-šin, chudých osob nebo cizích státních příslušníků existuje větší pravděpodobnost, že bu-dou ohrožení trestem smrti, mohou naznačovat nerovné uplatňování trestu smrti, což vzbuzuje s ohledem na čl. 2 odst. 1 ve spojení s článkem 6 a s ohledem na článek 26 znepokojení.¹⁹⁴ 

45. Podle čl. 6 odst. 2 poslední věty může být trest smrti vykonán pouze na základě rozsudku příslušného soudu. Tento soud musí být zřízen zákonem v rámci soudního systému, musí být nezávislý na výkonné a zákonodárné moci a nestranný.¹⁹⁵ Měl by být zřízen před spácháním trestného činu. Civilní osoby zpravidla nemohou být souzeny za trestné činy, za něž je možné uložit trest smrti, vojenskými soudy¹⁹⁶ a vojenský personál může být souzen za trestné činy, za něž je možné uložit trest smrti, pouze soudem skýtajícím veškeré záruky spravedlivého procesu. Kromě toho výbor nepovažuje soudy zřízené podle zvykového práva za soudní instituce skýtající dostatečné záruky spravedlivého procesu, aby mohly soudit trestné činy, za něž je možné uložit trest smrti. Uložení trestu smrti bez jakéhokoliv soudu, například formou náboženského výnosu¹⁹⁷ nebo vojenského příkazu, který stát plánuje vykonat nebo umožnit jeho vykonání, porušuje jak článek 6, tak článek 14 paktu. 

46. Jakýkoliv trest smrti může být vykonán pouze na základě pravomocného rozsudku poté, co byla odsouzené osobě dána příležitost využít veškeré opravné prostředky, a poté, co byly vyřízeny žádosti adresované všem mimosoudním subjektům, včetně dohledové činnosti státního zástupce nebo soudu a posouzení žádostí o úřední nebo soukromou milost. Trest smrti dále nesmí být vykonán, dokud platí mezinárodní předběžná opatření vyžadující odklad popravy. Cílem těchto předběžných opatření je umožnit přezkoumání odsouzení mezinárodními soudy, soudy a výbory pro lidská práva a mezinárodními kontrolními subjekty, například subjekty zřízenými smlouvami Organizace spojených národů. Nerespektování těchto předběžných opatření je neslučitelné s povinností respektovat v dobré víře postupy zavedené konkrétními mezinárodními smlouvami upravujícími činnost příslušných mezinárodních subjektů.¹⁹⁸ 

47. Ustanovení čl. 6. odst. 4 od států, smluvních stran paktu, požaduje, aby umožnily jednotlivcům odsouzeným k trestu smrti požádat o milost nebo přeměnu trestu, a zajistily tak, že se jich může týkat za určitých okolností amnestie, milost nebo přeměna trestu, a dále zajistily, že trest nebude vykonán před tím, než došlo ke skutečnému posouzení žádosti o milost nebo přeměnu trestu a bylo o nich s konečnou platností v souladu s příslušnými postupy rozhodnuto.¹⁹⁹ Z těchto opatření vedoucích ke zmírnění trestu nemůže být předem vyloučena žádná kategorie odsouzených osob, přičemž podmínky pro dosažení zmírnění trestu nesmějí být neúčinné, zbytečně zatěžující, svou podstatou diskriminační ani nesmějí být uplatňovány svévolně.²⁰⁰ Ustanovení čl. 6 odst. 4 nestanoví konkrétní postup pro výkon práva žádat o milost nebo přeměnu trestu, a v důsledku toho mají státy, smluvní strany paktu, prostor pro uvážení při zavádění těchto postupů.²⁰¹ Tyto postupy by přesto měly být stanoveny ve vnitrostátních právních předpisech²⁰² a neměly by rodinám obětí trestného činu přiznávat silnější postavení při určování toho, zda má být trest smrti vykonán.²⁰³ Kromě toho musí postupy udělování milosti nebo přeměny trestu skýtat určité základní záruky včetně jistoty týkající se následného postupu, podstatných uplatňovaných kritérií a práv jednotlivců odsouzených k trestu smrti zahájit řízení ohledně milosti nebo přeměny trestu a učinit prohlášení o svých osobních poměrech nebo jiných podstatných okolnostech, být informován předem o tom, kdy bude žádost posouzena, a být neprodleně informován o výsledku tohoto řízení.²⁰⁴ 

48. Ustanovení čl. 6 odst. 5 zakazuje uložení trestu smrti za trestné činy spáchané osobami, které v době jejich spáchání byly mladší 18 let.²⁰⁵ To musí nezbytně znamenat, že těmto osobám nikdy nemůže hrozit trest smrti za tyto trestné činy bez ohledu na jejich věk v době odsouzení nebo v době, kdy má dojít k výkonu uloženého trestu.²⁰⁶ Pokud neexistuje žádný spolehlivý a jednoznačný důkaz o tom, že osoba nebyla v době spáchání trestného činu mladší 18 let, má právo na to, aby bylo v pochybnostech rozhodnuto v její prospěch, a trest smrti jí nemůže být uložen.²⁰⁷ Ustanovení čl. 6 odst. 5 státům, smluvním stranám paktu, rovněž zakazuje vykonat trest smrti na těhotných ženách.

49. Státy, smluvní strany, se musí zdržet ukládání trestu smrti jednotlivcům, kteří čelí zvláštním překážkám týkajícím se jejich obhajoby na rovném základě s ostatními, například osobám, jimž brání v účinné obhajobě jejich vážné psychosociální postižení nebo porucha intelektu,²⁰⁸ a osobám se zmenšenou příčetností. Měly by se rovněž zdržet poprav osob s omezenou schopností porozumění důvodům odsouzení a osob, jejichž poprava by byla mimořádně krutá nebo by vedla k mimořádně krutým důsledkům pro ně a jejich rodiny, například osob pokročilého věku,²⁰⁹ rodičů velmi malých dětí nebo dětí, které jsou na nich závislé výživou, a jednotlivců, kteří se stali v minulosti obětí porušení lidských práv.²¹⁰ 

50. Ustanovení čl. 6 odst. 6 zdůrazňuje stanovisko, že státy, smluvní strany paktu, které dosud zcela nezrušily trest smrti, by se měly v brzké budoucnosti vydat na cestu nezvratného a úplného zrušení trestu smrti, a to jak v praxi, tak dle zákona. Trest smrti nemůže být slučitelný s plným respektováním práva na život a jeho zrušení je jak žádoucí,²¹¹ tak nezbytné pro zvýšení lidské důstojnosti a postupné rozvíjení lidských práv.²¹² Je v rozporu s cílem a účelem článku 6, pokud státy, smluvní strany paktu, přijmou opatření, která ve skutečnosti zvýší míru používání trestu smrti a rozsah, ve kterém se k němu státy uchylují,²¹³ nebo sníží počet udělených milostí a přeměn tohoto trestu. 

51. Ačkoliv zmínění podmínek pro uložení trestu smrti v čl. 6 odst. 2 naznačuje, že státy, smluvní strany paktu, při přípravě paktu nepovažovaly trest smrti obecně za krutý, nelidský či ponižující trest sám o sobě,²¹⁴ následné úmluvy přijaté státy, smluvními stranami, a následná praxe založená na těchto úmluvách může v konečném důsledku vést k závěru, že trest smrti je za všech okolností v rozporu s článkem 7 paktu.²¹⁵ Rostoucí počet států, smluvních stran Druhého opčního protokolu týkajícího se zrušení trestu smrti a dalších mezinárodních nástrojů zakazujících uložení nebo výkon trestu smrti, a rostoucí počet států, které jej nezrušily, ale zavedly na jeho výkon faktické moratorium, naznačuje, že bylo dosaženo značného pokroku při dosažení shody států, smluvních stran paktu, na tom, že je třeba trest smrti považovat za krutou, nelidskou či ponižující formu trestání.²¹⁶ Tento právní vývoj je v souladu s duchem paktu, který obhajuje zrušení trestu smrti a který se mimo jiné odráží ve znění čl. 6 odst. 6 a Druhého opčního protokolu. 

V.    Vztah článku 6 k ostatním článkům paktu a jiným právním režimům

52. Normy a záruky obsažené v článku 6 se překrývají s ostatními ustanoveními paktu a vzájemně se ovlivňují. Některá jednání porušují zároveň jak článek 6, tak další článek. Například vykonání trestu smrti za trestný čin, který nepatří mezi nejtěžší trestné činy (viz též bod 35 výše) by porušilo jak čl. 6 odst. 2, tak s ohledem na extrémní povahu trestu článek 7.²¹⁷ Jindy je obsah čl. 6 odst. 1 ovlivněn obsahem ostatních článků. Výkon trestu smrti může představovat svévolné zbavení života podle článku 6 na základě toho, že se ve skutečnosti jedná o trest za uplatnění svobody projevu, který porušuje článek 19.

53. Článek 6 rovněž posiluje povinnosti států, smluvních stran paktu, stanovené v paktu a Opčním protokolu chránit jednotlivce před odvetnými opatřeními a podporovat lidská práva a usilovat o ochranu a uplatňování lidských práv, a to i prostřednictvím spolupráce nebo komunikace s výborem.²¹⁸ Státy, smluvní strany paktu, musí přijmout veškerá nezbytná opatření, aby mohly reagovat na výhrůžky smrtí a poskytly odpovídající ochranu obhájcům lidských práv,²¹⁹ a to mimo jiné vytvořením a udržováním bezpečného a příznivého prostředí pro hájení lidských práv. 

54. Mučení a špatné zacházení, které může vážně narušit fyzické a duševní zdraví jednotlivce, se kterým bylo špatně zacházeno, může rovněž skýtat riziko zbavení života. Odsouzení za trestný čin k trestu smrti, které je založeno na informacích získaných mučením vyslýchané osoby nebo krutým, nelidským či ponižujícím zacházením s ní, navíc porušuje jak článek 7 a čl. 14 odst. 3 písm. g) paktu, tak článek 6 (viz též bod 41 výše).²²⁰ 

55. Vracení jednotlivců do zemí, lze-li se důvodně domnívat, že v nich bude ohrožen jejich život, porušuje články 6 a 7 paktu (viz též bod 31 výše).²²¹ Ujišťování jednotlivce, který byl odsouzen k trestu smrti, že byl tento trest přeměněn, a následné informování jej, že tomu tak nebylo,²²² a umístění jednotlivce do cely smrti na základě trestu smrti, který je od počátku nezákonný,²²³ je rovněž v rozporu s články 6 a 7.

56. Svévolné zbavení života jednotlivce může způsobit jeho příbuzným duševní útrapy, které mohou představovat porušení jejich vlastních práv podle článku 7 paktu. Kromě toho, i když zbavení života není svévolné, neposkytnutí informací o okolnostech smrti jednotlivce jeho příbuzným může porušit jejich práva podle článku 7,²²⁴ podobně jako je může porušit neposkytnutí informací příbuzným o tom, kde se nachází jeho tělo,²²⁵ a pokud je uložen trest smrti, neinformování o datu, kdy stát plánuje trest smrti vykonat.²²⁶ Příbuzným jednotlivce zbaveného života musí stát poskytnout možnost získat tělesné ostatky, pokud si to přejí.²²⁷

57. Právo na život zaručené článkem 6 paktu včetně práva na ochranu života podle čl. 6 odst. 1 se může překrývat s právem na bezpečnost osoby zaručené čl. 9 odst. 1. Krajní formy svévolného zbavení osobní svobody, které samy o osobě ohrožují život, zejména nucená zmizení, porušují právo na osobní svobodu a osobní bezpečnost a jsou neslučitelné s právem na život (viz též bod 58 níže).²²⁸  Nedodržování procesních záruk zakotvených v čl. 9 odst. 3 a 4, jejichž cílem je mimo jiné zabránit zmizením, mohou rovněž vést k porušení článku 6.²²⁹ 

58. Nucená zmizení představují ojedinělý a ucelený sled jednání a opomenutí představující vážné ohrožení života.²³⁰  Zbavení svobody následované odmítnutím jeho uznání nebo zatajením osudu zmizelé osoby ve svém důsledku zbavuje tuto osobu právní ochrany a vystavuje její život vážnému a trvalému riziku, za což nese odpovědnost stát.²³¹ Důsledkem toho je proto porušení práva na život a dalších práv uznaných paktem, zejména práv podle článku 7 (zákaz mučení a jiného krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání), článku 9 (svoboda a bezpečnost osoby) a článku 16 (právo na uznání právní osobnosti). Státy, smluvní strany paktu, musí přijmout odpovídající opatření, aby zabránily nuceným zmizením jednotlivců, a provést účinné a rychlé šetření za účelem zjištění osudu a pobytu osoby, která se mohla stát obětí nuceného zmizení. Státy, smluvní strany paktu, by rovněž měly zajistit, aby byly za nucená zmizení osob ukládány příslušné trestní sankce, a zavést postupy pro bezodkladné, účinné a důkladné vyšetřování případů zmizení nezávislými a nestrannými subjekty,²³² které zpravidla působí v rámci trestního soudnictví. Měly by pohnat před soud pachatele tohoto jednání nebo opomenutí a zajistit, aby oběti nuceného zmizení a jejich příbuzní byli informování o výsledku vyšetřování a byla jim poskytnuta úplná náprava.²³³ Za žádných okolností by neměly být rodiny obětí nuceného zmizení povinny žádat jejich prohlášení za mrtvé, aby měly nárok na nápravu.²³⁴ Státy, smluvní strany paktu, by rovněž měly zajistit pro rodiny obětí zmizelých osob prostředky pro úpravu jejich právního postavení ve vztahu ke zmizelé osobě po uplynutí určité doby.²³⁵ 

59. Mezi článkem 6 a článkem 20 existuje zvláštní spojení, které zakazuje jakékoliv propagování války a některé formy jejího obhajování, které představují podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí. Nesplnění těchto povinností podle článku 20 může rovněž představovat nepřijetí nezbytných opatření na ochranu práva na život podle článku 6.²³⁶ 

60. Ustanovení čl. 24 odst. 1 paktu dává každému dítěti právo na ta ochranná opatření ze strany jeho rodiny, společnosti a státu, která vyplývají z jeho postavení nezletilého. Tento článek vyžaduje kromě přijetí obecných opatření na ochranu života všech jednotlivců podle článku 6 rovněž přijetí zvláštních opatření za účelem ochrany života každého dítěte.²³⁷ Při přijímání zvláštních ochranných opatření by se státy, smluvní strany paktu, měly řídit nejlepším zájmem dítěte²³⁸ a potřebou zajistit všem dětem život, rozvoj²³⁹ a blaho.²⁴⁰ 

61. Právo na život musí být respektováno a zajištěno bez jakéhokoliv rozlišování například podle rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, vyznání, politického nebo jiného přesvědčení, národního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení včetně kasty,²⁴¹ etnické příslušnosti, příslušnosti k domorodé skupině, sexuální orientace nebo genderové identity,²⁴² zdravotního postižení,²⁴³ společenského a hospodářského postavení,²⁴⁴ albinismu²⁴⁵ a věku²⁴⁶.  Právní ochrana práva na život se musí vztahovat stejným způsobem na všechny jednotlivce a skýtat účinné záruky proti všem formám diskriminace, včetně vícenásobných a intersekcionálních forem diskriminace, pro všechny jednotlivce.²⁴⁷ Každé zbavení života v důsledku formální nebo faktické diskriminace je svou podstatou svévolné. Femicida, která představuje krajní formu genderově podmíněného násilí vůči dívkám a ženám, je zvlášť závažnou formou útoku na právo na život.²⁴⁸ 

62. Zhoršování životního prostředí, změna klimatu a rozvoj, který není udržitelný, představují některé z velmi naléhavých a závažných hrozeb pro schopnost současných a budoucích generací požívat právo na život.²⁴⁹ Povinnosti států, smluvních stran paktu, vyplývající z mezinárodního práva životního prostředí by proto měly ovlivnit obsah článku 6 paktu, a povinnost států, smluvních stran paktu, respektovat a zajistit právo na život by měla rov-něž ovlivnit jejich příslušné povinností vyplývajících z mezinárodního práva životního prostředí.²⁵⁰ Dodržování povinnosti respektovat a zajistit právo na život, a zejména dů-stojný život, závisí mimo jiné na opatřeních přijatých státy, smluvními stranami paktu, za účelem zachování životního prostředí a jeho ochrany před poškozováním, znečišťováním a změnou klimatu způsobenými veřejnými a soukromými činiteli. Státy, smluvní strany paktu, by proto měly zajistit udržitelné využívání přírodních zdrojů, vytvářet a uplatňovat materiální normy v oblasti životního prostředí, provádět hodnocení dopadů na životní pro-středí a konzultovat s příslušnými státy činnost, která bude mít pravděpodobně značný dopad na životní prostředí, poskytovat dotčeným státům informace o přírodních katastro-fách a mimořádných událostech a spolupracovat s nimi, zajistit odpovídající přístup k informacím o rizicích pro životní prostředí a zaujmout patřičně obezřetný přístup.²⁵¹ 

63. S ohledem na čl. 2 odst. 1 paktu je stát, smluvní strana, povinen respektovat práva podle článku 6 všech osob, které jsou na jeho území, a všech osob, které podléhají jeho ju-risdikci, tj. všech osob, nad jejichž právem na život vykonává svou pravomoc a účinnou kontrolu, a zajistit jim jejich požívání.²⁵² To platí i pro osoby nacházející se mimo území účinně ovládané státem, jejichž právo na život je však přímo a rozumně předvídatelným způsobem narušováno vojenskou nebo jinou činností (viz bod 22 výše).²⁵³ Státy jsou rov-něž podle mezinárodního práva povinny nenapomáhat jiným státům a nestátním činitelům v činnosti, která porušuje právo na život, a nepodporovat ji.²⁵⁴ Státy, smluvní strany paktu, musí dále respektovat a chránit život jednotlivců nacházejících se na územích, která fak-ticky ovládají, například na okupovaných územích a územích, na kterých převzaly mezi-národní povinnost uplatňovat pakt. Od států, smluvních stran paktu, se rovněž vyžaduje, aby respektovaly a chránily život všech jednotlivců nacházejících se na námořních plavi-dlech a v letadlech jimi registrovaných nebo působících pod jejich vlajkou a jednotlivců nacházejících se na moři v situaci tísně v souladu s jejich mezinárodními povinnostmi tý-kajícími se záchrany na moři.²⁵⁵ Vzhledem k tomu, že zbavením svobody se osoba dostá-vá pod účinnou kontrolu státu, musí státy, smluvní strany paktu, respektovat a chránit právo na život všech jednotlivců, které zadržely nebo internovaly, i když je zadržují mimo své území.²⁵⁶

64. Článek 6 se tak jako ostatní části paktu nadále vztahuje rovněž na situace ozbrojených konfliktů, na které se vztahují pravidla mezinárodního humanitárního práva, včetně nepřá-telských akcí.²⁵⁷ Ačkoliv pravidla mezinárodního humanitárního práva mohou mít pro vý-klad a uplatňování článku 6 význam, pokud situace jejich uplatňování vyžaduje, oba sys-témy se vzájemně doplňují, a nikoliv vylučují.²⁵⁸ Použití smrtící síly v souladu s mezinárodním humanitárním právem a příslušnými dalšími normami mezinárodního práva obecně svévolné není. Naopak praxe, která není slučitelná s mezinárodním humani-tárním právem a která s sebou nese ohrožení životů civilního obyvatelstva a jiných osob chráněných mezinárodním humanitárním právem, včetně cílených útoků na civilní obyva-telstvo, civilní cíle a objekty nezbytné pro přežití civilního obyvatelstva, nerozlišující úto-ky, nerespektování zásad opatrnosti a přiměřenosti a používání lidských štítů, rovněž po-rušuje článek 6 paktu.²⁵⁹ Státy, smluvní strany paktu, by obecně měly zveřejnit kritéria pro použití smrtící síly vůči jednotlivcům nebo objektům, očekává-li se, že jejich zasažení po-vede ke zbavení života, včetně právního základu pro konkrétní útoky, postupu pro identi-fikaci vojenských cílů a bojujících stran nebo osob, které se přímo účastní nepřátelských akcí, okolností, za kterých byly použity příslušné válečné prostředky a metody,²⁶⁰ a toho, zda byly zváženy méně škodlivé alternativy. Musí rovněž v souladu s příslušnými meziná-rodními normami vyšetřit domnělá porušení článku 6 v situaci ozbrojeného konfliktu (viz body 27–28 výše).²⁶¹

65. Státy, smluvní strany paktu, zapojené do nasazování, používání, prodeje nebo nákupu stávajících zbraní a do studia, vývoje, nabývání nebo přijímání zbraní a válečných pro-středků nebo metod musí vždy zvažovat dopady na právo na život.²⁶² Například vývoj samostatného zbrojního systému, který postrádá lidský soucit a úsudek, vyvolává právní a etické otázky týkající se práva na život včetně otázek týkajících se právní odpovědnosti za jeho použití. Výbor je proto názoru, že by tyto zbrojní systémy neměly být vyvíjeny a rea-lizovány, a to ani v době války, ani v době míru, pokud není shledáno, že je jejich použí-vání v souladu s článkem 6 a jinými příslušnými normami mezinárodního práva.²⁶³

66. Hrozba použití zbraní hromadného ničení nebo jejich samotné použití, zejména jaderných zbraní, které jsou ve svých účincích bezohledné a jsou schopné zničit lidské životy v obrovském rozsahu, jsou neslučitelné s respektováním práva na život a mohou předsta-vovat zločin podle mezinárodního práva. Státy, smluvní strany paktu, musí v souladu se svými mezinárodními povinnostmi přijmout veškerá nezbytná opatření, aby zastavily šíře-ní zbraní hromadného ničení, včetně opatření pro zabránění jejich nabývání ze strany ne-státních činitelů, zdržet se jejich vyvíjení, výroby, testování, nabývání, hromadění zásob, prodeje, převodu a používání, zničit stávající zásoby a přijmout odpovídající ochranná opatření proti náhodnému použití.²⁶⁴ Musí rovněž respektovat své mezinárodní povinnosti a vést v dobré víře jednání, aby za přísné a účinné mezinárodní kontroly dosáhly cíle ja-derného odzbrojení,²⁶⁵ a poskytnout obětem, jejichž právo na život bylo nebo je dotčeno testováním nebo používáním zbraní hromadného ničení, odpovídající odškodnění v sou-ladu se zásadami mezinárodní odpovědnosti.²⁶⁶

67. Článek 6 patří na seznam práv uvedených v čl. 4 odst. 2 paktu, od kterých se nelze od-chýlit. Záruky proti svévolnému zbavení života obsažené v článku 6 se proto nadále uplatňují za všech okolností včetně situací ozbrojených konfliktů a jiných mimořádných událostí.²⁶⁷ Existence a povaha mimořádné situace, která ohrožuje existenci národa, však mohou být podstatné pro určení, zda konkrétní jednání nebo opomenutí vedoucí ke zba-vení života je svévolné, a pro určení rozsahu pozitivních opatření, která musí státy, smluvní strany paktu, přijmout. Ačkoliv se s výjimkou práva na život lze od některých práv podle paktu odchýlit, nesmí být práva, která podporují uplatňování článku 6, těmito odchylkami oslabena.²⁶⁸ Mezi tato práva patří procesní záruky, například právo na spra-vedlivý proces v případě ukládání trestu smrti a přístupná a účinná opatření, která tato práva podporují, například povinnost přijmout odpovídající opatření k vyšetřování, stíhání a trestání porušení práva na život a zajištění nápravy.

68. Výhrady, pokud jde o kogentní povinnosti stanovené v článku 6, od kterých se nelze od-chýlit, jsou neslučitelné s cílem a účelem paktu. Žádné výhrady nejsou přípustné, zejména pokud jde o zákaz svévolného zbavení života osob a přísná omezení stanovená v článku 6 vztahující se na ukládání trestu smrti.²⁶⁹ 

69. Války a jiné případy masového násilí nadále představují pohromu lidstva a vedou každý rok ke ztrátě mnoha tisíc životů.²⁷⁰ Úsilí o odvrácení rizika války a jiného ozbrojeného konfliktu a posílení mezinárodního míru a bezpečnosti patří mezi nejvýznamnější záruky práva na život.²⁷¹ 

70. Státy, smluvní strany paktu, které se dopouští agrese ve smyslu mezinárodního práva, jež vedla ke zbavení života, tím porušují článek 6 paktu. Zároveň je všem státům připomínána jejich odpovědnost jakožto členů mezinárodního společenství chránit životy a bránit širo-ce rozšířeným útokům na právo na život,²⁷² včetně agrese, mezinárodního terorismu, ge-nocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů, při dodržování všech povinností podle mezinárodního práva. Státy, smluvní strany paktu, které nepřijmou veškerá rozumná opat-ření pro urovnání svých mezinárodních sporů mírovými prostředky, nemusí dostát své povinnosti zajistit právo na život. 

Poznámky

¹ Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, článek 4; Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 6 (1982) o právu na život, bod 1; obecný komentář č. 14 (1984) o právu na život, bod 1; Camargo proti Kolumbii, oznámení č. 45/1979, bod 13.1; Baboeram-Adhin a další proti Surinamu, oznámení č. 146/1983 a oznámení č. 148–154/1983, bod 14.3.
² Všeobecná deklarace lidských práv, články, preambule. 
³ Camargo proti Kolumbii, bod 13.2.
⁴ Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 35 (2014) o svobodě a bezpečnosti osob, body 9 a 55.
⁵ Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 31 (2004) o povaze obecných právních povinností států, smluvních stran paktu, bod 8. Viz též Evropský soud pro lidská práva, Osman proti Spojenému království (věc č. 87/1997/871/1083), rozsudek ze dne 28. října 1998, bod 116.
⁶ Chongwe proti Zambii (CCPR/C/70/D/821/1998), bod 5.2. Viz též Evropský soud pro lidská práva, İlhan proti Turecku (stížnost č. 22277/93), rozsudek ze dne 27. června 2000, body 75–76; Meziamerický soud pro lidská práva, Masakr v La Rochela proti Kolumbii, rozsudek ze dne 11. května 2007, bod 127.
⁷ Mellet proti Irsku (CCPR/C/116/D/2324/2013), body 7.4–7.8; CCPR/C/IRL/CO/4, bod 9.
⁸ Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 28 (2000) o rovných právech mužů a žen, bod 10. Viz též např. CCPR/C/ARG/CO/4, bod 13; CCPR/C/JAM/CO/3, bod 14; CCPR/C/MDG/CO/3, bod 14.
⁹ CCPR/C/79/Add.97, bod 15.
¹⁰ Viz např. CCPR/CO/79/GNQ, bod 9; CCPR/C/ZMB/CO/3, bod 18; CCPR/C/COL/CO/7, bod 21; CCPR/C/MAR/CO/6, bod 22; CCPR/C/CMR/CO/5, bod 22.
¹¹ Viz např. CCPR/C/PAN/CO/3, bod 9; CCPR/C/MKD/CO/3, bod 11. Viz též Světová zdravotnická organiza-ce, Bezpečné přerušení těhotenství: technické a politické pokyny pro systémy zdravotnictví, 2. vydání (Ženeva, 2012), s. 96–97.
¹² CCPR/C/POL/CO/7, bod 24; CCPR/C/COL/CO/7, bod 21.
¹³ CCPR/C/CHL/CO/6, bod 15; CCPR/C/KAZ/CO/1, bod 11; CCPR/C/ROU/CO/5, bod 26.
¹⁴ CCPR/C/LKA/CO/5, bod 10; CCPR/C/MWI/CO/1/Add.1, bod 9; CCPR/C/ARG/CO/5, bod 12.
¹⁵ CCPR/C/POL/CO/6, bod 12; CCPR/C/COD/CO/4, bod 22.
¹⁶ CCPR/C/PAK/CO/1, bod 16; CCPR/C/BFA/CO/1, bod 20; CCPR/C/NAM/CO/2, bod 16.
¹⁷ CCPR/C/PAK/CO/1, bod 16.
¹⁸ Výbor pro práva dítěte, obecný komentář č. 4 (2003) o zdraví dospívajících a jejich vývoji v souvislosti s Úmluvou, bod 11.
¹⁹ CCPR/C/79/Add.92, bod 11. 
²⁰ Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva, obecný komentář č. 14 (2000) o právu na nejvyšší dosa-žitelnou úroveň zdraví, bod 25.
²¹ CCPR/C/NLD/CO/4, bod 7.
²² Všeobecná deklarace lidských práv, preambule.
²³ Africká komise pro lidská práva a práva národů, obecný komentář č. 3 k Africké chartě lidských práv a práv národů: právo na život (článek 4) (2015), bod 12.
²⁴ Gorji-Dinka proti Kamerunu (CCPR/C/83/D/1134/2002), bod 5.1; Van Alphen proti Nizozemsku, oznámení č. 305/1988, bod 5.8.
²⁵ Camargo proti Kolumbii, bod 13.2.
²⁶ Tamtéž, body 13.2–13.3.
²⁷ A/HRC/17/28, bod 60.
²⁸ Etický kodex příslušníků donucovacích orgánů, komentář k článku 3.
²⁹ Základní zásady pro použití síly a střelných zbraní příslušníky donucovacích orgánů, bod 9.
³⁰ Africká komise pro lidská práva a práva národů, Kazingachire a další proti Zimbabwe (oznámení č. 295/04), rozhodnutí ze dne 12. října 2013, body 118–120.
³¹ Základní zásady pro použití síly a střelných zbraní příslušníky donucovacích orgánů, bod 9. 
³² Evropský soud pro lidská práva, McCann a další proti Spojenému království (stížnost č. 18984/91), rozsu-dek ze dne 27. září 1995, bod 150.
³³ A/HRC/31/66, bod 54. 
³⁴ CCPR/C/NPL/CO/2, bod 10; CCPR/CO/81/LIE, bod 10.
³⁵ CCPR/C/KEN/CO/3, bod 11; CCPR/C/CAF/CO/2, bod 12.
³⁶ CCPR/C/USA/CO/4, bod 11; CCPR/C/USA/CO/3/Rev.1, bod 30. 
³⁷ CCPR/C/GBR/CO/6, bod 11. 
³⁸ Etický kodex příslušníků donucovacích orgánů, komentář k článku 1.
³⁹ A/HRC/31/66, bod 55. 
⁴⁰ Základní zásady pro použití síly a střelných zbraní příslušníky donucovacích orgánů (1990), bod 14. 
⁴¹ CCPR/CO/74/SWE, bod 10.
⁴² V souvislosti s ozbrojenými konflikty viz dokument z Montreux o příslušných mezinárodních právních povinnostech a osvědčených postupech států týkajících se činnosti soukromých vojenských a bezpečnostních společností během ozbrojeného konfliktu (A/63/467-S/2008/636, příloha). 
⁴³ CCPR/C/GTM/CO/3, bod 16. 
⁴⁴ Tamtéž; Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 31, bod 15.
⁴⁵ A/HRC/26/36, bod 75.
⁴⁶ Viz např. Burdyko proti Bělorusku (CCPR/C/114/D/2017/2010), bod 8.6.
⁴⁷ Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 35, bod 22. 
⁴⁸ Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 6, bod 3; Camargo proti Kolumbii, bod 13.1.
⁴⁹ Meziamerický soud pro lidská práva, González a další („bavlníkové pole“) proti Mexiku, rozsudek ze dne 16. listopadu 2009, bod 236. 
⁵⁰ CCPR/CO/81/LIE, bod 10.
⁵¹ CCPR/C/MDG/CO/3, bod 17.
⁵² CCPR/C/TUR/CO/1, bod 13. 
⁵³ CCPR/C/MOZ/CO/1, bod 12; CCPR/C/GTM/CO/3, bod 18.
⁵⁴ CCPR/C/IDN/CO/1, bod 17; CCPR/C/RUS/CO/6 a Corr.1, bod 11.
⁵⁵ CCPR/C/ALB/CO/2, bod 10.
⁵⁶ A/HRC/24/57, bod 31.
⁵⁷ CCPR/C/RUS/CO/6 a Corr.1, bod 14.
⁵⁸ Meziamerický soud pro lidská práva, Domorodá komunita Sawhoyamaxa proti Paraguayi, rozsudek ze dne 29. března 2006, bod 155.
⁵⁹ Peiris a další proti Srí Lance (CCPR/C/103/D/1862/2009), bod 7.2.
⁶⁰ CCPR/C/79/Add.93, bod 17.
⁶¹ CCPR/C/PHL/CO/4, bod 14.
⁶² CCPR/C/AGO/CO/1, bod 12; CCPR/C/USA/CO/4, bod 10.
⁶³ Meziamerický soud pro lidská práva, Ximenes-Lopes proti Brazílii, rozsudek ze dne 4 července 2006, bod 96.
⁶⁴ Da Silva Pimentel proti Brazílii (CEDAW/C/49/D/17/2008), bod 7.5; Evropský soud pro lidská práva, Nit-ecki proti Polsku (stížnost č. 65653/01), rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 21. března 2002, a Calvelli a Ciglio proti Itálii (stížnost č. 32967/96), rozsudek ze dne 17. ledna 2002, bod 49. 
⁶⁵ CCPR/C/POL/CO/6, bod 15.
⁶⁶ Yassin a další proti Kanadě (CCPR/C/120/D/2285/2013), bod 6.5; CCPR/C/CAN/CO/6, bod 6; CCPR/C/DEU/CO/6, bod 16; CCPR/C/KOR/CO/4, bod 10.
⁶⁷ Obecné zásady v oblasti podnikání a lidských práv, zásada 2.
⁶⁸ Meziamerický soud pro lidská práva, rodina Barriosových proti Venezuele, rozsudek ze dne 24. listopadu 2011, bod 124.
⁶⁹ CCPR/C/PRY/CO/3, bod 15.
⁷⁰ CCPR/C/SRB/CO/2, bod 21; A/HRC/20/22 a Corr.1, bod 105.
⁷¹ CCPR/C/COL/CO/6, bod 14.
⁷² CCPR/C/HND/CO/1, bod 9.
⁷³ CCPR/C/FRA/CO/4, bod 24.
⁷⁴ Meziamerický soud pro lidská práva, Domorodá komunita Yakye Axa proti Paraguayi, rozsudek ze dne 17. června 2005, bod 167.
⁷⁵ CCPR/C/COL/CO/6, bod 12.
⁷⁶ CCPR/C/TZA/CO/4, bod 15.
⁷⁷ A/HRC/11/2, bod 68.
⁷⁸ CCPR/C/KEN/CO/3, bod 12.
⁷⁹ Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, článek 10.
⁸⁰ Tamtéž, čl. 5 odst. 3 a článek 9.
⁸¹ CCPR/C/AUS/CO/5, bod 21.
⁸² Leach proti Jamajce (CCPR/C/57/D/546/1993), bod 9.5.
⁸³ Žumbaeva proti Kyrgyzstánu (CCPR/C/102/D/1756/2008), bod 8.6; Výbor pro lidská práva, Dermit Barba-to proti Uruguayi, oznámení č. 84/1981, bod 9.2.
⁸⁴ Lantsova proti Ruské federaci (CCPR/C/74/D/763/1997), bod 9.2.
⁸⁵ Tamtéž.
⁸⁶ Evropský soud pro lidská práva, Edwards proti Spojenému království (stížnost č. 46477/99), rozsudek ze dne 14. června, bod 60.
⁸⁷ Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, článek 14.
⁸⁸ Evropský soud pro lidská práva, Câmpeanu proti Rumunsku (stížnost č. 47848/08), rozsudek ze dne 17. července 2014, bod 131.
⁸⁹ CCPR/C/ARM/CO/2, bod 15.
⁹⁰ CCPR/C/UNK/CO/1, bod 14.
⁹¹ CCPR/C/USA/CO/4, bod 10.
⁹² Evropský soud pro lidská práva, Öneryildiz proti Turecku (stížnost č. 48939/00), rozsudek ze dne 30. listopadu 2004, bod 71.
⁹³ Africká komise pro lidská práva a práva národů, Středisko sociálních a hospodářských práv a Středisko pro hospodářská a sociální práva (CESR) proti Nigérii (oznámení č. 155/96), rozhodnutí ze dne 27. října 2001, bod 67.
⁹⁴ Meziagenturní podpůrná skupina pro otázky domorodých národů, „Země, území a zdroje“ tematický do-kument pro přípravu Světové konference pro domorodé národy v roce 2014, 22.–23. září 2014, s. 4.
⁹⁵ CCPR/C/KEN/CO/3, bod 9.
⁹⁶ Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 6, bod 5; CCPR/C/79/Add.105, bod 12.
⁹⁷ CCPR/CO/72/PRK, bod 12.
⁹⁸ Toussaint proti Kanadě (CCPR/C/123/D/2348/2014), bod 11.3. Viz též CCPR/C/ISR/CO/4, bod 12. 
⁹⁹ CCPR/C/JAM/CO/3, bod 9.
¹⁰⁰ CCPR/CO/71/UZB, bod 19.
¹⁰¹ Společné obecné doporučení č. 3 Výboru pro odstranění diskriminace žen / obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 18 (2014) o škodlivé praxi, bod 56.
¹⁰² Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 6, bod 5; CCPR/C/COD/CO/3, bod 14.
¹⁰³ CCPR/C/KGZ/CO/2, bod 13. 
¹⁰⁴ Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 31, body 15 a 19; Pestaño a Pestaño proti Filipínám (CCPR/C/98/D/1619/2007), bod 7.2; González proti Argentině (CCPR/C/101/D/1458/2006), bod 9.4; CCPR/C/JAM/CO/3, bod 16. Viz též Evropský soud pro lidská práva, Calvelli a Ciglio proti Itálii, bod 51.
¹⁰⁵ CCPR/C/ISR/CO/3, bod 12.
¹⁰⁶ Sathasivam a Saraswathi proti Srí Lance (CCPR/C/93/D/1436/2005), bod 6.4; Amirov proti Ruské federaci (CCPR/C/95/D/1447/2006), bod 11.2. Viz též Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 31, body 16 a 18.
¹⁰⁷ CCPR/C/AGO/CO/1, bod 14.
¹⁰⁸ Marcellana a Gumanjoy proti Filipínám (CCPR/C/94/D/1560/2007), bod 7.4.
¹⁰⁹ E/CN.4/2006/53, bod 41.
¹¹⁰ A/HRC/26/36, bod 81.
¹¹¹ Andreu proti Kolumbii (CCPR/C/55/D/563/1993), bod 8.2; Marcellana a Gumanjoy proti Filipínám, bod 7.2.
¹¹² Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 31, bod 18; Meziamerický soud pro lidská práva, Barrios Altos proti Peru, rozsudek ze dne 14. března 2001, bod 43.
¹¹³ CCPR/C/CMR/CO/4, bod 15.
¹¹⁴ CCPR/C/BOL/CO/3, bod 15.
¹¹⁵ Novaković a Novaković proti Srbsku (CCPR/C/100/D/1556/2007), bod 7.3; CCPR/C/RUS/CO/6 a Corr.1, bod 14.
¹¹⁶ CCPR/C/MRT/CO/1, bod 13.
¹¹⁷ CCPR/C/GBR/CO/7, bod 8.
¹¹⁸ CCPR/C/ISR/CO/3, bod 9.
¹¹⁹ CCPR/C/GBR/CO/7, bod 8.
¹²⁰ Minnesotský protokol o vyšetřování potenciálně protiprávní smrti (2016) (Publikace Organizace spojených národů, prodej č. E.17.XIV.3), bod 10. 
¹²¹ Camargo proti Kolumbii, bod 15. 
¹²² Minnesotský protokol o vyšetřování potenciálně protiprávní smrti (2016), bod 25; Meziamerický soud pro lidská práva, Kawas-Fernández proti Hondurasu, rozsudek ze dne 3. dubna 2009, bod 102.
¹²³ Minnesotský protokol o vyšetřování potenciálně protiprávní smrti (2016), bod 37.
¹²⁴ A/HRC/14/24/Add.6, bod 93. 
¹²⁵ A/HRC/19/58/Rev.1, bod 59.
¹²⁶ Evropský soud pro lidská práva, Oğur proti Turecku (stížnost č. 21594/93), rozsudek ze dne 20. května 1999, bod 92.
¹²⁷ Minnesotský protokol o vyšetřování potenciálně protiprávní smrti (2016), bod 35.
¹²⁸ Tamtéž, bod 13; Evropský soud pro lidská práva, Ramsahai a další proti Nizozemsku (stížnost č. 52391/99), rozsudek ze dne 15. května 2007, bod 353 (požadující dostatečnou kontrolu vyšetřování ze strany veřejnosti).
¹²⁹ Evropský soud pro lidská práva, Tanrikulu proti Turecku (stížnost č. 23763/94), rozsudek ze dne 8. července 1999, bod 103.
¹³⁰ CCPR/C/KEN/CO/3, bod 13.
¹³¹ Eshonov proti Uzbekistánu (CCPR/C/99/D/1225/2003), bod 9.2; Žumbaeva proti Kyrgyzstánu, bod 8.8; Chadžyev proti Turkmenistánu (CCPR/C/122/D/2252/2013), bod 7.3.
¹³² Umetaliev a Tashtanbekova proti Kyrgyzstánu (CCPR/C/94/D/1275/2004), bod 9.4; Olmedo proti Para-guayi (CCPR/C/104/D/1828/2008), bod 7.5.
¹³³ Amirov proti Ruské federaci, bod 11.4.
¹³⁴ Kindler proti Kanadě (CCPR/C/48/D/470/1991), bod 13.1–13.2.
¹³⁵ Dauphin proti Kanadě (CCPR/C/96/D/1792/2008), bod 7.4.
¹³⁶ Evropský soud pro lidská práva, N.A. proti Spojenému království (stížnost č. 25904/07), rozsudek ze dne 17. července 2008, bod 115.
¹³⁷ Yin Fong proti Austrálii (CCPR/C/97/D/1442/2005), bod 9.7.
¹³⁸ Shakeel proti Kanadě (CCPR/C/108/D/1881/2009), bod 8.5.
¹³⁹ Warsame proti Kanadě (CCPR/C/102/D/1959/2010), bod 8.3. 
¹⁴⁰ T. proti Austrálii (CCPR/C/61/D/706/1996), bod 8.4; A.R.J. proti Austrálii (CCPR/C/60/D/692/1996), bod 6.12; Israil proti Kazachstánu (CCPR/C/103/D/2024/2011), bod 9.5.
¹⁴¹ CCPR/CO/74/SWE, bod 12; Alzery proti Švédsku (CCPR/C/88/D/1416/2005), bod 11.5.
¹⁴² CCPR/C/TJK/CO/2, bod 11; CCPR/CO/77/EST, bod 13.
¹⁴³ Judge proti Kanadě (CCPR/C/78/D/829/1998), bod 10.5.
¹⁴⁴ Tamtéž, bod 10.6; Yin Fong proti Austrálii, bod 9.7.
¹⁴⁵ Chisanga proti Zambii (CCPR/C/85/D/1132/2002), bod 7.4. 
¹⁴⁶ Záruky ochrany práv osob, kterým hrozí trest smrti, bod 1. 
¹⁴⁷ Kindler proti Kanadě, bod 14.3; A/67/275, bod 35. 
¹⁴⁸ CCPR/C/79/Add.25, bod 8. 
¹⁴⁹ Chisanga proti Zambii, body 2.2 a 7.4. 
¹⁵⁰ CCPR/C/79/Add.101, bod 8; CCPR/C/79/Add.25, bod 8; CCPR/C/79/Add.85, bod 8.
¹⁵¹ Chisanga proti Zambii, bod 7.4; Lubuto proti Zambii (CCPR/C/55/D/390/1990/Rev.1), bod 7.2; Johnson proti Ghaně (CCPR/C/110/D/2177/2012), bod 7.3.
¹⁵² CCPR/CO/73/UK-CCPR/CO/73/UKOT, bod 37.
¹⁵³ CCPR/CO/72/GTM, bod 17.
¹⁵⁴ CCPR/CO/84/THA, bod 14. 
¹⁵⁵ Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 6, bod 6.
¹⁵⁶ CCPR/C/MRT/CO/1, bod 21. 
¹⁵⁷ CCPR/C/LBY/CO/4, bod 24.
¹⁵⁸ CCPR/C/79/Add.84, bod 16.
¹⁵⁹ Lubuto proti Zambii, bod 7.2. 
¹⁶⁰ Chisanga proti Zambii, bod 7.4; Larrañaga proti Filipínám (CCPR/C/87/D/1421/2005), bod 7.2; Carpo a další proti Filipínám (CCPR/C/77/D/1077/2002), bod 8.3. 
¹⁶¹ Thompson proti Svatému Vincencovi a Grenadinám (CCPR/C/70/D/806/1998), bod 8.2; Kennedy proti Trinidadu a Tobagu (CCPR/C/74/D/845/1998), bod 7.3.
¹⁶² CCPR/C/DZA/CO/3, bod 17; CCPR/C/79/Add.116, bod 14.
¹⁶³ CCPR/CO/72/PRK, bod 13. 
¹⁶⁴ Evropský soud pro lidská práva, S.W. proti Spojenému království (stížnost č. 20166/92), rozsudek ze dne 22. listopadu 1995, bod 36.
¹⁶⁵ CCPR/C/IRN/CO/3, bod 12. 
¹⁶⁶ CCPR/C/USA/CO/4, bod 8. 
¹⁶⁷ Ng proti Kanadě (CCPR/C/49/D/469/1991), bod 16.4. 
¹⁶⁸ Africká komise pro lidská práva a práva národů, Malawské africké sdružení a další proti Mauritánii, 11. května 2000, bod 120. 
¹⁶⁹ CCPR/CO/72/PRK, bod 13. 
¹⁷⁰ CCPR/C/JPN/CO/6, bod 13. 
¹⁷¹ Johnson proti Jamajce (CCPR/C/56/D/588/1994), bod 8.5; Kindler proti Kanadě, bod 15.2; Martin proti Jamajce (CCPR/C/47/D/317/1988), bod 12.2. 
¹⁷² Brown proti Jamajce (CCPR/C/65/D/775/1997), bod 6.13. 
¹⁷³ CCPR/C/JPN/CO/6, bod 13. 
¹⁷⁴ Kindler proti Kanadě, bod 15.3.
¹⁷⁵ Kurbanov proti Tádžikistánu (CCPR/C/79/D/1096/2002), bod 7.7. 
¹⁷⁶ Gunan proti Kyrgyzstánu (CCPR/C/102/D/1545/2007), bod 6.2; Čikunova proti Uzbekistánu (CCPR/C/89/D/1043/2002), body 7.2 a 7.5; Juzepčuk proti Bělorusku (CCPR/C/112/D/1906/2009), body 8.2 a 8.6. 
¹⁷⁷ Juzepčuk proti Bělorusku, body 8.4 a 8.6. 
¹⁷⁸  Čikunova proti Uzbekistánu, body 7.4 a 7.5. 
¹⁷⁹ Gunan proti Kyrgyzstánu, bod 6.3. 
¹⁸⁰ Levy proti Jamajce (CCPR/C/64/D/719/1996), body 7.2–7.3.
¹⁸¹ Brown proti Jamajce, bod 6.15. 
¹⁸² Leach proti Jamajce, bod 9.4. 
¹⁸³ Kovaleva a Kozjar proti Bělorusku (CCPR/C/106/D/2120/2011), bod 11.4; Griškovcov proti Bělorusku (CCPR/C/113/D/2013/2010), bod 8.4. 
¹⁸⁴ Judge proti Kanadě, body 10.8–10.9. 
¹⁸⁵ Gunan proti Kyrgyzstánu, bod 6.3. 
¹⁸⁶ Champagnie a další proti Jamajce (CCPR/C/51/D/445/1991), body 7.3–7.4. 
¹⁸⁷ Záruky ochrany práv osob, kterým hrozí trest smrti, bod 4; Ambarjan proti Kyrgyzstánu (CCPR/C/120/D/2162/2012), bod 9.2. 
¹⁸⁸ Francis proti Jamajce (CCPR/C/54/D/606/1994), bod 9.3. 
¹⁸⁹ Kamoyo proti Zambii (CCPR/C/104/D/1859/2009), body 6.3–6.4. 
¹⁹⁰ Juzepčuk proti Bělorusku, body 8.5–8.6.
¹⁹¹ Vídeňská úmluva o konzulárních stycích, čl. 36 odst. 1 písm. b). Viz též Meziamerický soud pro lidská prá-va, Právo na informace o konzulární pomoci v rámci záruk práva na spravedlivý proces, poradní stanovisko OC-16/99, 1. října 1999, bod 137. 
¹⁹²Judge proti Kanadě, bod 10.9.
¹⁹³ CCPR/C/USA/CO/4, bod 8.
¹⁹⁴ Tamtéž.
¹⁹⁵ Africká komise pro lidská práva a práva národů, Egyptian Initiative for Personal Rights and Interights proti Egyptu (oznámení č. 334/06), rozhodnutí ze dne 1. března 2011, bod 204; Mezinárodní tribunál pro stí-hání osob odpovědných za vážná porušení mezinárodního humanitárního práva spáchaná na území bývalé Jugoslávie od roku 1991, obžaloba proti Furundžijovi (věc č. IT-95-17/1-A), odvolací senát, rozsudek ze dne 21. července 2000, bod 189.
¹⁹⁶ Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 35, bod 45. 
¹⁹⁷ Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 32 (2007) o právu na rovné postavení před soudy a na spra-vedlivý proces, bod 22; CCPR/C/MDG/CO/3, bod 16; CCPR/C/79/Add.25, bod 9.
¹⁹⁸ Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 33 (2008) o povinnostech států, smluvních stran, podle Opční-ho protokolu k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech, bod 19.
¹⁹⁹ Čikunova proti Uzbekistánu, bod 7.6. 
²⁰⁰ Chisanga proti Zambii, bod 7.5. 
²⁰¹ Kennedy proti Trinidadu a Tobagu, bod 7.4. 
²⁰² CCPR/CO/72/GTM, bod 18. 
²⁰³ CCPR/CO/84/YEM, bod 15. 
²⁰⁴ A/HRC/8/3 a Corr.1, bod 67.
²⁰⁵ CCPR/C/YEM/CO/5, bod 14. 
²⁰⁶ Výbor pro práva dítěte, obecný komentář č. 10 (2007) o právech dětí v systému soudnictví ve věcech mlá-deže, bod 75. 
²⁰⁷ Tamtéž, body 35 a 39.
²⁰⁸ CCPR/C/JPN/CO/6, bod 13. Viz též R.S. proti Trinidadu a Tobagu (CCPR/C/74/D/684/1996), bod 7.2.
²⁰⁹ CCPR/C/JPN/CO/5, bod 16. 
²¹⁰ CCPR/C/35/D/210/1986, bod 15.
²¹¹ Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 6, bod 6. 
²¹² Druhý opční protokol k paktu o občanských a politických právech týkající se zrušení trestu smrti, preambu-le. 
²¹³ CCPR/C/TCD/CO/1, bod 19. 
²¹⁴ Kindler proti Kanadě, bod 15.1. 
²¹⁵ Ng proti Kanadě, bod 16.2; Evropský soud pro lidská práva, Öcalan proti Turecku (stížnost č. 46221/99), rozsudek ze dne 12. května 2005, body 163–165. 
²¹⁶ Judge proti Kanadě, bod 10.3; A/HRC/36/27, bod 48; Africká komise pro lidská práva a práva národů, obecný komentář č. 3 k Africké chartě lidských práv a práv národů: právo na život (článek 4), bod 22.
²¹⁷ Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 20 (1992) o zákazu mučení a jiného krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, bod 5; Evropský soud pro lidská práva, Gatt proti Maltě (stížnost č. 28221/09), rozsudek ze dne 27. července 2010, bod 29.
²¹⁸ Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 33, bod 4; Birindwa a Tshisekedi proti Zairu, oznámení č. 241 a č. 242/1987, bod 12.5; CCPR/C/MDV/CO/1, bod 26; Deklarace o právu a povinnosti jednotlivců, skupin a společenských orgánů prosazovat a chránit všeobecně uznávaná lidská práva a základní svobody, čl. 9 odst. 4. 
²¹⁹ Deklarace o právu a povinnosti jednotlivců, skupin a společenských orgánů prosazovat a chránit všeobecně uznávaná lidská práva a základní svobody, čl. 12 odst. 2.
²²⁰ Aboufaied proti Libyi (CCPR/C/104/D/1782/2008), body 7.4 a 7.6; El-Megreisi proti Libyi (CCPR/C/50/D/440/1990), bod 5.4.
²²¹ Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 31, bod 12.
²²² Chisanga proti Zambii, bod 7.3.
²²³ Johnson proti Jamajce (CCPR/C/64/D/592/1994), bod 10.4.
²²⁴ Eshonov proti Uzbekistánu, bod 9.10.
²²⁵ Kovaleva a Kozjar proti Bělorusku, bod 11.10.
²²⁶ CCPR/C/JPN/CO/6, bod 13.
²²⁷ CCPR/C/BWA/CO/1, bod 13.
²²⁸ Mojica proti Dominikánské republice (CCPR/C/51/D/449/1991), bod 5.4; Guezout a další proti Alžírsku (CCPR/C/105/D/1753/2008), body 8.4 a 8.7.
²²⁹ Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 35, bod 58. 
²³⁰ Bousroual proti Alžírsku (CCPR/C/86/D/992/2001), bod 9.2; Katwal proti Nepálu (CCPR/C/113/D/2000/2010), bod 11.3.
²³¹ El Boathi proti Alžírsku (CCPR/C/119/D/2259/2013), bod 7.5.
²³² Výbor pro lidská práva, Herrera Rubio proti Kolumbii, oznámení č. 161/1983, bod 10.3; obecný komentář č. 6, bod 4.
²³³ Mezinárodní úmluva na ochranu všech osob před nuceným zmizením, článek 24.
²³⁴ Prutina a další proti Bosně a Hercegovině (CCPR/C/107/D/1917/2009,1918/2009,1925/2009 a 1953/2010), bod 9.6.
²³⁵ Mezinárodní úmluva na ochranu všech osob před nuceným zmizením, článek 24.
²³⁶ Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu, obžaloba proti Ruggiuovi (věc č. ICTR-97-32-1), soudní senát, rozsudek ze dne 1. června 2000, bod 22.
²³⁷ Viz Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 17 (1989) o právech dítěte, bod 1, a č. 32, body 42–44; Prutina a další proti Bosně a Hercegovině, bod 9.8.
²³⁸ Úmluva o právech dítěte, čl. 3 odst. 1.
²³⁹ Tamtéž, čl. 6 odst. 2.
²⁴⁰ Tamtéž, čl. 3 odst. 2.
²⁴¹ CCPR/C/79/Add.81, bod 15.
²⁴² CCPR/C/IRN/CO/3, bod 10.
²⁴³ CCPR/CO/72/NET, bod 6.
²⁴⁴ Whelan proti Irsku (CCPR/C/119/D/2425/2014), bod 7.12.
²⁴⁵ E/C.12/COD/CO/4, bod 19.
²⁴⁶ Meziamerický soud pro lidská práva, Domorodá komunita Yakye Axa proti Paraguayi, bod 175.
²⁴⁷ CCPR/C/USA/CO/4, bod 8.
²⁴⁸ A/HRC/20/16, bod 21.
²⁴⁹ Deklarace Konference Organizace spojených národů o životním prostředí, bod 1; Deklarace z Ria o život-ním prostředí a rozvoji, zásada 1; Rámcová úmluva Organizace spojených národů o změně klimatu, preambu-le.
²⁵⁰ Pařížská dohoda, preambule.
²⁵¹ Deklarace z Ria o životním prostředí a rozvoji, zásady 1–2, 11, 15 a 17–18; Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí.
²⁵² Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 31, bod 10; CCPR/C/GBR/CO/6, bod 14.
²⁵³ CCPR/C/USA/CO/4, bod 9.
²⁵⁴ Odpovědnost států za jednání v rozporu s mezinárodním právem, článek 16; Mezinárodní soudní dvůr, Uplatňování Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia (Bosna a Hercegovina proti Srbsku a Černé Hoře), rozsudek ze dne 26. února 2007, bod 420. 
²⁵⁵ CCPR/C/MLT/CO/2, bod 17; Úmluva Organizace spojených národů o mořském právu, článek 98; Mezinárodní úmluva o bezpečnosti lidského života na moři, kap. V, pravidlo 10.
²⁵⁶ Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 31, bod 10; Saldías de López proti Uruguayi, oznámení č. R.12/52, body 12.1–13; Celiberti de Casariego proti Uruguayi, oznámení č. R.13/56, body 10.1–11; Domu-kovskij proti Gruzii (CCPR/C/62/D/623/1995, 624/1995, 626/1995 a 627/1995), bod 18.2.
²⁵⁷ Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 31, bod 11, a č. 29 (2001) o odchylkách od ustanovení paktu během výjimečného stavu, bod 3.
²⁵⁸ Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 31, bod 11, a č. 29, body 3, 12 a 16.
²⁵⁹ CCPR/C/ISR/CO/3, body 9–10.
²⁶⁰ CCPR/C/USA/CO/4, bod 9.
²⁶¹ Minnesotský protokol o vyšetřování potenciálně protiprávní smrti (2016), body 20–22.
²⁶² Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám ze dne 12. srpna 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbro-jených konfliktů (Protokol I.), článek 36.
²⁶³ A/HRC/23/47, body 113–114.
²⁶⁴ Viz Smlouva o nešíření jaderných zbraní; Smlouva o všeobecném zákazu jaderných zkoušek; Smlouva o zákazu jaderných zbraní (dosud nevstoupila v platnost); Úmluva o zákazu vývoje, výroby a hromadění zásob bakteriologických (biologických) a toxinových zbraní a o jejich zničení; Úmluva o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a o jejich zničení.
²⁶⁵ Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 14, bod 7; Zákonnost hrozby nebo použití jaderných zbraní, poradní stanovisko ze dne Mezinárodního soudního dvora ze dne 8. července 1996.
²⁶⁶ CCPR/C/FRA/CO/5, bod 21.
²⁶⁷ Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 29, bod 7.
²⁶⁸ Tamtéž, bod 16.
²⁶⁹ Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 24 (1994) o otázkách výhrad učiněných při ratifikaci paktu nebo opčních protokolů nebo při přistoupení k nim nebo prohlášení podle článku 41 paktu, bod 8.
²⁷⁰ Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 14, bod 2.
²⁷¹ Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 6, bod 2.
²⁷² Rezoluce Valného shromáždění 60/1, body 138–39.

Upozornění:

Tento dokument je v autentickém znění publikován v databázi smluvních orgánů OSN Treaty bodies Search (ohchr.org). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním.