III.ÚS 858/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené Mgr. Janou Fujdiar Brázdilovou, advokátkou, sídlem Vřesová 1046, Květnice, proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. ledna 2025 č. j. 2 Nt 12001/2025-13 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územního odboru Břeclav, Oddělení hospodářské kriminality ze dne 12. prosince 2024 č. j. KRPB-234629-16/TČ-2024-060481, za účasti Okresního soudu v Břeclavi a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územního odboru Břeclav, Oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zároveň stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud své rozhodnutí z důvodu ochrany soukromí a dobrého jména anonymizoval.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územní odbor Břeclav, Oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") rozhodla o zajištění nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky podle § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jde o výnos z trestné činnosti. Policejní orgán prověřuje podezření, že k prodeji dané nemovitosti došlo po nátlaku dvou podezřelých na to, aby bývalí spoluvlastníci (poškození) podepsali kupní smlouvy (s jejímž obsahem se ani nemohli seznámit), v níž byla kupující stranou stěžovatelka. Podle policejního orgánu z doposud provedených důkazů vyplývá důvodné podezření, že nemovitost je výnosem z podvodné trestné činnosti.

3. Proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost, kterou Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl. Potvrdil správnost závěrů policejního orgánu. Z doposud zajištěných důkazů vyplývá důvodné podezření, že poškozeným byl nejprve vnucen nevýhodný úvěr (se zřízením zástavního práva k dané nemovitosti) a následně byli natlačeni do uzavření kupní smlouvy, z níž nedostali žádné protiplnění (byl zaplacen uvedený úvěr, z něhož ale také nikdy nedostali žádné prostředky). U obou poškozených lze podle důkazů předpokládat snížené intelektové schopnosti a značnou ovlivnitelnost. Poškozený byl v jiné trestní věci zproštěn obžaloby pro nepříčetnost, protože si neuvědomoval ani základní aspekty smluvního jednání a jednal výhradně podle příkazů druhého obžalovaného (podezřelého z právě prověřované trestní věci). Poté došlo k omezení jeho svéprávnosti v majetkové oblasti. Zcela jasná není v dané věci role stěžovatelky, neboť podpisu smlouvy se účastnil ještě další, doposud neidentifikovaný muž.

II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka namítá, že usnesení policejního orgánu neobsahuje informaci, že by se trestní řízení mělo jakkoliv týkat i stěžovatelky. Uzavřením kupní smlouvy nevznikla poškozeným žádná újma, neboť z ní byl zaplacen dluh váznoucí na nemovitosti. Stěžovatelka nabyla nemovitost v dobré víře, neboť předpokládala, že poškození chtějí dluh vyrovnat. Následně správnost kupní smlouvy nijak nerozporovali, přestože k tomu měli řadu občanskoprávních cest. K zajištění nemovitosti došlo až po roce a půl od uzavření kupní smlouvy. Podle stěžovatelky takové zajištění nemovitosti odporuje zákonu a ústavním principům. Průběh obchodu nijak nenasvědčoval spáchání trestného činu. I kdyby se však jeho spáchání prokázalo, je podle stěžovatelky namístě ochránit její vlastnické právo. Obě rozhodnutí jsou podle ní rozporná se závěry judikatury Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 1470/17).

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, podle níž je třeba možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud je povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Jeho kasační intervence do probíhajícího řízení má své místo pouze při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12 nebo ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05).

8. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79a a násl. trestního řádu považuje Ústavní soud za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14). Současně však ve své judikatuře zastává právní názor, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02 nebo ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04].

9. Jak přitom již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je vyhodnotit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí - při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení - posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich uplatnění. Z hlediska Ústavního soudu je přitom důležité, zda řízení před orgány veřejné moci (zde před orgány činnými v trestním řízení) lze považovat za řádně vedené. Jinak je důležité to, zda dílčí pochybení může být napraveno v rámci soustavy opravných prostředků trestního řízení, neboť posláním Ústavního soudu není být revizním orgánem činným v trestním řízení, nota bene v jeho přípravné fázi.

10. V dané věci Ústavní soud shledal, že obě napadená rozhodnutí všechny uvedené ústavní požadavky splňují. Zejména okresní soud se věcí velmi podrobně zabýval a na odůvodnění jeho rozhodnutí lze pro úplnost odkázat. Stěžovatelka fakticky zpochybňuje ústavnost zákonné úpravy zajištění výnosu z trestné činnosti a přehlíží všechny důležité skutkové okolnosti, za nichž ke spáchání trestné činnosti mělo dojít. Jejich objasněním se naplňuje účel trestního řízení podle § 1 odst. 1 trestního řádu, k čemuž přispívá i zajištění "sporného" majetku, s nímž může být podle výsledku trestního řízení nakládáno ve prospěch poškozených. Spojitost dané nemovitosti s předmětem trestního řízení je zcela zřejmá a orgány činné v trestním řízení ji jasně prokázaly. Nerozhodné je rovněž postavení stěžovatelky jako "třetí osoby" (ač okresní soud správně uvedl, že nelze vyloučit ani trestní odpovědnost dalších osob mimo dvou uvedených podezřelých). Jak bude trestní řízení postupovat, bude úkolem příslušných orgánů posoudit, zda nutnost a oprávněnost zajištění nadále trvá.

11. Přisvědčit nelze ani námitce, že by orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu se závěry nálezu ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 1470/17, neboť ten vycházel z významně odlišných skutkových okolností. V uvedeném nálezu orgány činné v trestním řízení měly lépe zkoumat souvislost mezi trestním řízením a zajištěnou věcí, zejména zohlednit nabytí ve veřejné dražbě třetí osobou. V nyní posuzované věci je však tato souvislost z napadených rozhodnutí zjevná.

12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

13. Žádala-li stěžovatelka o anonymizaci rozhodnutí Ústavního soudu, je třeba konstatovat, že k ní v trestních věcech dochází automaticky v souladu s rozhodnutím předsedy Ústavního soudu podle § 66 odst. 6 Kancelářského a spisového řádu Ústavního soudu (Org. 36/18).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2025


Milan Hulmák v. r.
předseda senátu