Obecný komentář č. 35 (2014) Článek 9 Svoboda a osobní bezpečnost (Výbor OSN pro lidská práva)

Obecný komentář č. 35
Článek 9 (svoboda a osobní bezpečnost)*

I.    Obecné poznámky

1. Tento obecný komentář nahrazuje obecný komentář č. 8 (ze šestnáctého zasedání), přijatý v roce 1982.
   
   
2. Článek 9 uznává a chrání jak osobní svobodu, tak osobní bezpečnost. Článek 3 Všeobecné deklarace lidských práv prohlašuje, že každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost. Jedná se o první hmotné právo chráněné Všeobecnou deklarací, čímž se ukazuje hluboký význam článku 9 paktu pro jednotlivce i pro společnost jako celek. Svoboda a osobní bezpečnost mají vysokou hodnotu ze své podstaty a také proto, že odnětí svobody a osobní bezpečnosti bylo historicky hlavním prostředkem k narušování výkonu ostatních práv.
   
   
3. Osobní svoboda se týká svobody nebýt fyzicky uvězněn, nikoli obecné svobody jednat.¹ Osobní bezpečnost se týká svobody nebýt vystaven tělesné a duševní újmě nebo poškození tělesné či duševní integrity, jak je dále popsáno v odstavci 9 níže. Článek 9 zaručuje tato práva všem. „Všichni“ znamená mimo jiné dívky a chlapce, vojáky, osoby se zdravotním postižením, lesbičky, gaye, bisexuály a transsexuály, cizí státní příslušníky, uprchlíky a žadatele o azyl, osoby bez státní příslušnosti, migrující pracovníky, osoby odsouzené za trestný čin a osoby, které se účastnily teroristické činnosti. 
   
   
4.  Ustanovení čl. 9 odst. 2 až 5 stanoví konkrétní záruky na ochranu osobní svobody a bezpečnosti. Některá ustanovení článku 9 (část odstavce 2 a celý odstavec 3) platí pouze v souvislosti s trestním obviněním. Ostatní části, zejména důležitá záruka stanovená v odstavci 4, tj. právo na soudní přezkum právní platnosti zadržení, se však vztahují na všechny osoby zbavené svobody.
   
   
5. Zbavení osobní svobody zahrnuje přísnější omezení pohybu v užším prostoru než pouhý zásah do svobody pohybu podle článku 12.² Mezi příklady zbavení osobní svobody patří policejní vazba, arraigo,³ vyšetřovací vazba, trest odnětí svobody po odsouzení, domácí vězení,⁴ správní zadržování, nedobrovolná hospitalizace,⁵ ústavní péče o děti a uvěznění ve vyhrazené oblasti letiště,⁶ jakož i nedobrovolná přeprava osob.⁷ Dále sem patří určitá další omezení týkající se osoby, která je již zadržena, například samotka nebo používání fyzických omezovacích prostředků.⁸ Během období vojenské služby se omezení, která by znamenala odnětí svobody pro civilního občana, nemusí rovnat zbavení svobody, pokud nepřekročí specifické požadavky běžné vojenské služby nebo se neodchýlí od běžných podmínek života v ozbrojených silách dotyčného státu, smluvní strany paktu.⁹  
   
   
6. Zbavení osobní svobody je bez svobodného souhlasu. Jednotlivci, kteří se dobrovolně vydají na policejní stanici, aby se zúčastnili vyšetřování, a kteří vědí, že mohou kdykoli odejít, nejsou zbaveni svobody.¹⁰  
   
   
7. Státy, smluvní strany paktu, jsou povinny přijmout vhodná opatření na ochranu práva na osobní svobodu, aby nemohlo dojít ke zbavení svobody třetími stranami.¹¹ Státy, smluvní strany paktu, musí chránit jednotlivce před únosem nebo zadržením jednotlivými zločinci nebo nelegálními skupinami, včetně ozbrojených nebo teroristických skupin, kteří působí na jejich území. Musí také chránit jednotlivce před neoprávněným zbavením svobody organizacemi působícími v souladu se zákonem, jako jsou zaměstnavatelé, školy a nemocnice. Státy, smluvní strany paktu, by měly vyvinout veškeré úsilí, aby přijaly vhodná opatření na ochranu jednotlivců před zbavením svobody jednáním jiných států na jejich území.¹²  
   
   
8. Pokud jsou soukromé osoby nebo subjekty zmocněny nebo pověřeny státem, smluvní stranou paktu, k výkonu pravomocí zatčení nebo zadržení, zůstává tento stát odpovědný za dodržování a zajištění dodržování článku 9. Stát musí tyto pravomoci přísně omezit a musí poskytovat přísnou a účinnou kontrolu, aby zajistil, že tyto pravomoci nebudou zneužity a nepovedou k svévolnému nebo nezákonnému zatčení nebo zadržení. Musí také poskytnout účinné prostředky nápravy pro oběti v případě, že k svévolnému nebo nezákonnému zatčení nebo zadržení dojde.¹³ 
   
   
9. Právo na osobní bezpečnost chrání jednotlivce před úmyslným způsobením tělesného nebo duševního zranění bez ohledu na to, zda je oběť zadržena nebo nezadržena. Například veřejní činitelé států, smluvních stran paktu, porušují právo na osobní bezpečnost, pokud neoprávněně způsobí fyzické zranění.¹⁴ Právo na osobní bezpečnost rovněž ukládá státům, smluvním stranám paktu, povinnost přijmout vhodná opatření v reakci na vyhrožování smrtí osobám ve veřejné sféře a obecněji chránit jednotlivce před předvídatelnými ohroženími života nebo tělesné integrity ze strany jakéhokoli vládního nebo soukromého subjektu.¹⁵ Státy, smluvní strany paktu, musí přijmout jak opatření k zabránění budoucí újmy, tak zpětná opatření, jako je vymáhání trestního práva, v reakci na újmu způsobenou v minulosti. Například musí státy, smluvní strany paktu, odpovídajícím způsobem reagovat na vzorce násilí vůči takovým kategoriím obětí, o jaké jde v případech zastrašování obhájců lidských práv a novinářů, odvetná opatření proti svědkům, násilí na ženách, včetně domácího násilí, šikana branců v ozbrojených silách, násilí na dětech, násilí na osobách na základě jejich sexuální orientace nebo genderové identity¹⁶ a násilí na osobách se zdravotním postižením.¹⁷ Rovněž by měly státy předcházet neodůvodněnému použití síly při vymáhání práva¹⁸ a napravovat takové použití síly a chránit své obyvatelstvo před zneužíváním ze strany soukromých bezpečnostních sil a před riziky, která představuje nadměrná dostupnost střelných zbraní.¹⁹  Právo na osobní bezpečnost neřeší všechna rizika stran fyzického nebo duševního zdraví a netýká se nepřímých zdravotních dopadů na osobu, na kterou bylo zaměřeno občanskoprávní nebo trestní řízení.²⁰

II.    Svévolné zadržení a nezákonné zadržení

10. Právo na osobní svobodu není absolutní. Článek 9 uznává, že někdy je zbavení svobody oprávněné, například při prosazování trestního práva. Odstavec 1 klade požadavek, dle kterého zbavení svobody nesmí být svévolné a musí být prováděno v souladu s právním státem.

11. Odstavec 1 druhá věta zakazuje svévolné zatčení a zadržení, zatímco třetí věta zakazuje nezákonné zbavení svobody, tj. zbavení svobody, které není uloženo z takových důvodů a podle takového postupu, které jsou stanoveny zákonem. Oba zákazy se překrývají, protože zatčení nebo zadržení mohou být v rozporu s platným zákonem, ale nikoli svévolná, nebo zákonem dovolená, ale přitom svévolná, nebo mohou být současně svévolná i nezákonná. Zatčení nebo zadržení bez právního základu je rovněž svévolné.²¹  Neoprávněné zadržování vězňů nad rámec délky trestu je svévolné a současně i nezákonné;²² totéž platí pro neoprávněné prodlužování jiných forem zadržování. Pokračující věznění zadržených osob navzdory soudnímu příkazu k jejich propuštění je svévolné a současně i nezákonné.²³ 

12. Zatčení nebo zadržení může být povoleno vnitrostátními právními předpisy, a přesto může být svévolné. Pojem „svévole“ nelze ztotožňovat s výrazem „v rozporu se zákonem“, ale musí být vykládán v širším smyslu, aby zahrnoval prvky nevhodnosti, nespravedlnosti, nedostatečné předvídatelnosti a nedostatku řádného procesu,²⁴ jakož i prvky odůvodněnosti, nezbytnosti a přiměřenosti. Například vyšetřovací vazba na základě trestního stíhání musí být za všech okolností přiměřená a nezbytná.²⁵ Kromě soudně uložených trestů na pevně stanovenou dobu je rozhodnutí o držení osoby v jakékoli formě zadržení svévolné, pokud důvody pokračujícího zadržování nepodléhají pravidelnému přezkumu.²⁶ 

13. Pojem „zatčení“ označuje jakékoli zajištění osoby, jímž je zahájeno zbavení svobody, a pojem „zadržení“ označuje zbavení svobody, které začíná zatčením a pokračuje v čase od okamžiku zajištění až do propuštění.²⁷ Zatčení ve smyslu článku 9 nemusí zahrnovat formální zatčení tak, jak je definováno ve vnitrostátních právních předpisech.²⁸ Pokud je osobě, která je již ve vazbě, uloženo další zbavení svobody, například zadržení na základě nesouvisejícího obvinění z trestného činu, představuje zahájení tohoto zbavení svobody rovněž zatčení.²⁹

14. Pakt neposkytuje výčet přípustných důvodů pro zbavení osoby její svobody. Článek 9 výslovně uznává, že jednotlivci mohou být zadržováni na základě trestního obvinění, a článek 11 výslovně zakazuje uvěznění z důvodu neschopnosti plnit smluvní závazek.³⁰ Jiné režimy zahrnující zbavení svobody musí být rovněž stanoveny zákonem a musí být doprovázeny postupy, které zabraňují svévolnému zadržování. Důvody a postupy předepsané zákonem nesmí podkopávat právo na osobní svobodu.³¹ Režim se nesmí vyhýbat omezením systému trestního soudnictví tím, že by uplatňoval rovnocennou obdobu trestního postihu bez příslušné ochrany.³² Ačkoli se podmínkami zadržení zabývají především články 7 a 10, může být zadržení svévolné, pokud způsob, jakým se se zadrženými zachází, nesouvisí s účelem, pro který jsou údajně zadržováni.³³ Uložení drakonického trestu odnětí svobody za pohrdání soudem bez adekvátního vysvětlení a bez samostatných procesních záruk je svévolné.³⁴

15. Pokud státy, smluvní strany paktu, umožňují zadržení z důvodu bezpečnosti (někdy označované jako správní zadržení nebo internace), u něhož se nepředpokládá následné trestní obvinění,³⁵ výbor se domnívá, že takové zadržení představuje vážné riziko svévolného zbavení svobody.³⁶ Takové zadržení bude zpravidla považováno za svévolné zadržení, pokud byla k dispozici další účinná opatření k řešení hrozby, včetně systému trestního soudnictví. Pokud se za nejvýjimečnějších okolností uplatní aktuální, přímé a naléhavé ohrožení jako odůvodnění zadržení osob považovaných za takové ohrožení, nesou důkazní břemeno státy, smluvní strany paktu, aby prokázaly, že daný jednotlivec takovou hrozbu představuje a že ji nelze řešit alternativními opatřeními, a toto důkazní břemeno se zvyšuje úměrně s délkou zadržení. Státy, smluvní strany paktu, musí rovněž prokázat, že zadržení netrvá déle, než je nezbytně nutné, že celková délka možného zadržení je omezená a že ve všech případech plně respektují záruky stanovené v článku 9. Neprodlené a řádné přezkoumání soudem nebo tribunálem, který má stejné atributy nezávislosti a nestrannosti jako soudnictví, je nezbytnou zárukou těchto podmínek, stejně jako přístup k nezávislému právnímu poradenství, pokud možno podle volby zadrženého, a zpřístupnění důkazů zadrženému, podle nichž se rozhoduje, či přinejmenším podstaty těchto důkazů.³⁷ 

16. Mezi vážné příklady svévolného zadržování patří zadržování rodinných příslušníků údajného zločince, kteří sami nejsou obviněni z žádného protiprávního jednání, zadržování rukojmí a zatčení za účelem vynucování úplatků nebo kvůli dalším podobným trestným účelům. 

17. Zatčení nebo zadržení jako trest za legitimní výkon práv zaručených paktem je svévolné, včetně práva na svobodu zastávat názor a na svobodu projevu (čl. 19),³⁸ svobodu shromažďování (čl. 21), svobodu sdružovat se (čl. 22), svobodu náboženského vyznání (čl. 18) a práva na soukromí (čl. 17). Zatčení nebo zadržení z diskriminačních důvodů v rozporu s čl. 2 odst. 1, článkem 3 nebo článkem 26 je rovněž z principu svévolné.³⁹ Zpětný trestní postih zadržením v rozporu s článkem 15 představuje svévolné zadržení.⁴⁰ Nucená zmizení porušují řadu hmotněprávních a procesních ustanovení paktu a představují obzvláště závažnou formu svévolného zadržení. Uvěznění po zjevně nespravedlivém procesu je svévolné, ale ne každé porušení konkrétních procesních záruk obžalovaných v článku 14 má za následek svévolné zadržení.⁴¹ 

18. Zadržení v průběhu imigračního řízení není samo o sobě svévolné, ale zadržení musí být odůvodněno jako rozumné, nezbytné a přiměřené s ohledem na okolnosti a znovu posouzeno, kdykoli se jeho trvání prodlužuje^.42 Žadatelé o azyl, kteří neoprávněně vstupují na území státu, smluvní strany paktu, mohou být na krátkou počáteční dobu zadrženi, aby mohl být jejich vstup zdokumentován, jejich žádost zaznamenána a v případě pochybností též zjištěna jejich totožnost.⁴³ Další zadržování během vyřizování žádostí žadatelů o azyl by bylo svévolné, pokud by neexistovaly konkrétní důvody vztahující se k jednotlivci, jako je individualizovaná pravděpodobnost útěku, nebezpečí spáchání zločinů proti ostatním nebo riziko činů proti národní bezpečnosti.⁴⁴ Rozhodnutí musí brát v potaz relevantní faktory případ od případu a nesmí být založeno na závazném pravidle pro širokou kategorii; musí brát v úvahu méně narušující prostředky k dosažení stejných cílů, jako jsou ohlašovací povinnosti, záruky nebo jiné podmínky, které zabrání útěku, a musí podléhat pravidelnému přehodnocení a soudnímu přezkumu.⁴⁵ Rozhodnutí o zadržení migrantů musí rovněž zohlednit dopad zadržení na jejich fyzické nebo duševní zdraví.⁴⁶ Jakékoli nezbytné zadržení by mělo probíhat ve vhodných, hygienických a nerepresivních zařízeních a nemělo by se odehrávat ve věznicích. Neschopnost státu, smluvní strany paktu, provést vyhoštění jednotlivce z důvodu absence státní příslušnosti nebo jiných překážek neospravedlňuje zadržování na dobu neurčitou.⁴⁷ Děti by neměly být zbaveny svobody, s výjimkou posledního možného řešení a na nejkratší přiměřenou dobu, přičemž je třeba jako primární hledisko brát v úvahu jejich nejlepší zájmy, co se týče délky a podmínek zadržení, a také s ohledem na extrémní zranitelnost a potřebu péče u nezletilé osoby bez doprovodu.⁴⁸

19. Státy, smluvní strany paktu, by měly revidovat zastaralé zákony a postupy v oblasti duševního zdraví, aby se zabránilo svévolnému zadržování. Výbor zdůrazňuje újmu spojenou se zbavením svobody a také konkrétní újmu, ke které může dojít v situacích nedobrovolné hospitalizace. Státy, smluvní strany paktu, by měly poskytnout odpovídající komunitní nebo alternativní služby sociální péče pro osoby s psychosociálním postižením, aby poskytovaly méně omezující alternativy k zadržení.⁴⁹ Existence zdravotního postižení sama o sobě neospravedlňuje zbavení svobody, avšak jakékoli zbavení svobody musí být nezbytné a přiměřené, aby byla dotyčná osoba ochráněna před vážnou újmou a aby se předešlo způsobení újmy ostatním.⁵⁰ Zadržení musí být použito pouze jako poslední možnost a po nejkratší možnou dobu a musí být doprovázeno přiměřenými procesními a hmotnými zárukami stanovenými zákonem.⁵¹ Postupy by měly zajistit respektování názorů jednotlivce a zajistit, aby jakýkoli zástupce skutečně zastupoval a hájil přání a zájmy dotyčného jednotlivce.⁵² Státy, smluvní strany paktu, musí institucionalizovaným osobám nabídnout programy léčby a rehabilitace, které slouží účelům, jež jsou uváděny jako důvod k zadržení.⁵³ Zbavení svobody musí být ve vhodných intervalech přehodnocováno stran nezbytnosti jeho trvání.⁵⁴  Jednotlivcům musí být poskytována pomoc při získávání přístupu k účinným prostředkům nápravy za účelem hájení jejich práv, včetně počátečního a pravidelného soudního přezkumu zákonnosti zadržení, a předcházení podmínkám zadržení neslučitelným s paktem.⁵⁵

20. Pakt je v souladu s řadou schémat pro ukládání rozsudků v trestních věcech. Odsouzení vězni mají nárok na to, aby výkon trestu proběhl v souladu s vnitrostátním právem. Zvažování podmínečného propuštění nebo jiných forem předčasného propuštění musí být v souladu se zákonem⁵⁶ a takové propuštění nesmí být odmítnuto z důvodů, které jsou svévolné ve smyslu článku 9. Pokud je takové propuštění povoleno za určitých podmínek a později je propuštění zrušeno z důvodu údajného porušení podmínek, musí být zrušení rovněž provedeno v souladu se zákonem a nesmí být svévolné a zejména nepřiměřené závažnosti porušení. Předpověď budoucího chování vězně může být důležitým faktorem při rozhodování, zda mu povolit předčasné propuštění.⁵⁷ 

21. Pokud trestní rozsudek zahrnuje dobu výkonu trestu odnětí svobody, po které následuje doba zadržení, která má chránit bezpečnost ostatních osob,⁵⁸ potom za účelem zamezení svévole musí být, jakmile uplyne v rámci věznění doba výkonu trestu, další zadržování odůvodněno závažnými důvody vyplývajícími ze závažnosti spáchaných trestných činů a pravděpodobnosti, že zadržený spáchá podobné trestné činy v budoucnu. Státy by takové zadržení měly využívat pouze jako poslední možnost a je třeba zajistit pravidelné řádné kontroly nezávislým orgánem, aby bylo možné rozhodnout, zda je další zadržení oprávněné.⁵⁹ Státy, smluvní strany paktu, musí při hodnocení budoucích nebezpečí postupovat opatrně a poskytovat příslušné záruky.⁶⁰ Podmínky takového zadržení musí být odlišné od podmínek pro odsouzené vězně ve výkonu trestu a musí směřovat k rehabilitaci a opětovnému začlenění zadrženého do společnosti.⁶¹ Pokud vězeň plně vykonal trest uložený v době odsouzení, články 9 a 15 zakazují zpětné zvýšení trestu a stát, smluvní strana paktu, nesmí tento zákaz obcházet uložením takového zadržení, které odpovídá trestu odnětí svobody označenému jako civilní zadržení.⁶² 

22. Ustanovení čl. 9 odst. 1 třetí věty stanoví, že nikdo nesmí být zbaven svobody, ledaže by to bylo z důvodů a v souladu s takovým postupem, který je stanoven zákonem. Veškeré věcné důvody pro zatčení nebo zadržení musí být předepsány zákonem a měly by být definovány s dostatečnou přesností, aby se zabránilo příliš širokému nebo svévolnému výkladu nebo uplatňování.⁶³ Zbavení svobody bez takového zákonného oprávnění je protiprávní.⁶⁴ Protiprávní je také pokračující zadržování navzdory platnému (exécutoire) soudnímu příkazu k propuštění nebo platné amnestii.⁶⁵ 

23. Článek 9 vyžaduje, aby byly postupy pro výkon zákonem povoleného odnětí svobody stanoveny také zákonem, a státy, smluvní strany paktu, by měly zajistit dodržování svých zákonem předepsaných postupů. Článek 9 dále vyžaduje dodržování vnitrostátních pravidel, která definují postup při zatýkání, a to určením úředníků oprávněných k zatčení⁶⁶ nebo upřesněním, kdy je vyžadován zatykač.⁶⁷ Vyžaduje také soulad s vnitrostátními pravidly, která definují, kdy je nutné získat povolení k pokračování v zadržování od soudce nebo jiného úředníka,⁶⁸ kde mohou být jednotlivci zadržováni,⁶⁹ kdy musí být zadržená osoba postavena před soud,⁷⁰ a zákonné limity délky zadržení.⁷¹ Rovněž vyžaduje dodržování vnitrostátních pravidel poskytujících zadrženým osobám důležité záruky, jako je například záznam o zatčení⁷² a povolení přístupu k právním zástupcům.⁷³ Porušení vnitrostátních procesních pravidel, která s těmito otázkami nesouvisí, nemusí nutně vyvolat otázky ohledně článku 9.⁷⁴

III.    Oznámení o důvodech zatčení a jakýchkoli trestních obvinění

24. Ustanovení čl. 9 odst. 2 stanoví dva požadavky ve prospěch osob zbavených svobody. Za prvé musí být v okamžiku zatčení informovány o důvodech zatčení. Za druhé musí být neprodleně informovány o veškerých obviněních proti nim. První požadavek se obecně vztahuje na důvody jakéhokoli zbavení svobody. Protože „zatčením“ se rozumí zahájení zbavení svobody, platí tento požadavek bez ohledu na formálnost nebo neformálnost, s níž je zatčení vedeno, a bez ohledu na oprávněný nebo neoprávněný důvod, na kterém je založeno.⁷⁵ Druhý, dodatečný požadavek se vztahuje pouze na informace týkající se trestních obvinění.⁷⁶ Pokud je osobě již zadržené na základě jednoho trestního obvinění nařízeno další zadržení, aby čelila nesouvisejícímu trestnímu obvinění, musí jí být neprodleně poskytnuta informace o tomto nesouvisejícím obvinění.⁷⁷

25. Jedním z hlavních účelů požadavku, aby byly všechny zatčené osoby informovány o důvodech zatčení, je umožnit jim usilovat o propuštění, pokud se domnívají, že uvedené důvody jsou neplatné nebo neopodstatněné.⁷⁸ Důvody musí zahrnovat nejen obecný právní základ zatčení, ale také dostatečné věcné podrobnosti, které ukazují na podstatu stížnosti, jako je protiprávní jednání a totožnost údajné oběti.⁷⁹ Tyto „důvody“ se týkají oficiálního základu zatčení, nikoli subjektivních motivací úřední osoby provádějící zatčení.⁸⁰

26. Ústní oznámení o důvodech zatčení splňuje tento požadavek. Důvody musí být uvedeny v jazyce, kterému zatčená osoba rozumí.⁸¹ 

27. Tyto informace musí být poskytnuty okamžitě po zatčení. Za výjimečných okolností však taková okamžitá komunikace nemusí být možná. Může být například nutné odložení, než bude přítomen tlumočník, ale jakékoli takové zpoždění musí být omezeno na nezbytné minimum.⁸² 

28. U některých kategorií zranitelných osob je přímé informování zatčené osoby vyžadováno, avšak samo o sobě není dostatečné. Pokud jsou zatčeny děti, oznámení o zatčení a jeho důvody by měly být poskytnuty také přímo jejich rodičům, opatrovníkům nebo zákonným zástupcům.⁸³ U některých osob s mentálním postižením by oznámení o zatčení a důvody měly být poskytnuty také přímo osobám jimi určenými nebo příslušným rodinným příslušníkům. Byť může být zapotřebí více času na identifikaci a kontaktování příslušných třetích osob, oznámení by mělo být komunikováno co nejdříve. 

29. Druhý požadavek odstavce 2 se týká oznámení trestních obvinění. Osoby zatčené za účelem vyšetřování trestných činů, které mohly spáchat, nebo za účelem jejich zadržení v trestním řízení musí být neprodleně informovány o trestných činech, z nichž jsou podezřelé nebo obviněné. Toto právo platí v souvislosti s běžným trestním stíháním a rovněž v souvislosti s vojenským stíháním nebo jinými zvláštními režimy zaměřenými na trestní postih.⁸⁴ 

30. Odstavec 2 požaduje, aby zatčená osoba byla „neprodleně“ informována o všech obviněních, nikoli nutně „v době zatčení“. Pokud se již uvažuje o konkrétních obviněních, může zatýkající úředník informovat osobu o důvodech zatčení a obviněních, nebo mohou orgány vysvětlit právní základ zadržení o několik hodin později. Důvody musí být uvedeny v jazyce, kterému zatčená osoba rozumí.⁸⁵ Povinnost oznámit obvinění podle odstavce 2 slouží k usnadnění určení, zda je předběžná vazba přiměřená, či nikoli, a proto odstavec 2 nevyžaduje, aby bylo zatčené osobě poskytnuto tolik podrobností o obvinění, kolik by bylo později zapotřebí pro přípravu na soudní řízení.⁸⁶ V případě, že orgány již informovaly jednotlivce o obviněních vyšetřovaných před zatčením, odstavec 2 nevyžaduje neprodlené opakování formálních obvinění, pokud orgány jednotlivci sdělí důvody zatčení.⁸⁷  Stejné úvahy, jak jsou uvedeny v bodě 28 výše, platí pro neprodlené podání informací o jakýchkoli trestních obviněních v případě zatčení nezletilých nebo jiných zranitelných osob. 

IV.    Soudní kontrola zadržení v souvislosti s trestním obviněním

31. První věta odstavce 3 se vztahuje na osoby „zatčené nebo zadržené na základě obvinění z trestného činu“, zatímco druhá věta se týká osob „čekajících na trestní řízení“ na základě obvinění z trestného činu. Odstavec 3 platí v souvislosti s běžným trestním stíháním, s vojenským stíháním a jinými zvláštními režimy zaměřenými na trestní postih.⁸⁸  

32. Odstavec 3 především vyžaduje, aby každá osoba zatčená nebo zadržená na základě obvinění z trestného činu byla neprodleně postavena před soudce nebo jiného úředníka oprávněného k výkonu soudní moci. Tento požadavek platí ve všech případech bez výjimky a nezávisí na volbě nebo schopnosti zadrženého uplatnit jej.⁸⁹ Tento požadavek platí ještě před vznesením formálního obvinění, pokud je osoba zatčena nebo zadržena pro podezření z trestné činnosti.⁹⁰ Toto právo má zajistit, aby bylo zadržení osoby při vyšetřování trestného činu nebo stíhání pod soudní kontrolou.⁹¹ Je-li nařízeno další zadržení osoby, která již byla zadržena na základě jednoho trestního obvinění, aby čelila nesouvisejícímu trestnímu obvinění,, musí být tato osoba neprodleně předvedena před soudce, který bude kontrolovat druhé zadržení.⁹² Řádnému výkonu soudní moci je vlastní, aby ji vykonával orgán, který je nezávislý, objektivní a nestranný ve vztahu k řešeným otázkám.⁹³ Proto nelze státního zástupce považovat za úředníka vykonávajícího soudcovskou pravomoc podle odstavce 3.⁹⁴

33. Ačkoli se přesný význam slova „neprodleně“ může lišit v závislosti na objektivních okolnostech,⁹⁵ prodlení by nemělo překročit několik dní od zatčení.⁹⁶ Podle názoru výboru obvykle postačuje 48 hodin k přepravě jednotlivce a přípravě na soudní jednání;⁹⁷ k jakémukoli prodlení delšímu než 48 hodin může dojít jen naprosto výjimečně a takové prodlení musí být za daných okolností odůvodněné.⁹⁸ Delší zadržování ve vazbě úředníky činnými v trestním řízení bez soudní kontroly zbytečně zvyšuje riziko špatného zacházení.⁹⁹ Právní předpisy ve většině států, smluvních stran paktu, stanoví přesné časové limity, někdy kratší než 48 hodin, a tyto limity by rovněž neměly být překračovány. U mladistvých by měl platit obzvláště přísný standard neprodleného předvedení, například 24 hodin.¹⁰⁰ 

34. Jednotlivec musí být fyzicky předveden před soudce nebo jiného úředníka oprávněného k výkonu soudcovské pravomoci.¹⁰¹ Fyzická přítomnost zadržených na jednání dává příležitost k vyšetřování zacházení, kterému byli podrobeni ve vazbě,¹⁰² a usnadňuje okamžitý přesun do vazební věznice, pokud bude nařízeno pokračování ve vazbě. Slouží tedy k zajištění práva na bezpečnost osob a zákazu mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení. Na aktuálním jednání a na následných jednáních, na nichž soudce posuzuje zákonnost nebo nezbytnost zadržení, má jednotlivec nárok na právní pomoc, která by měla být v zásadě poskytována vybraným advokátem.¹⁰³ 

35. Držení v izolaci, které znemožňuje neprodlené předvedení před soudce, ze své podstaty porušuje odstavec 3.¹⁰⁴ V závislosti na délce jeho trvání a dalších skutečnostech může držení v izolaci porušit i další práva podle paktu, včetně článků 6, 7, 10 a 14.¹⁰⁵ Státy, smluvní strany paktu, by měly umožnit a usnadnit přístup k právnímu zástupci pro zadržené v trestních věcech od okamžiku jejich zadržení.¹⁰⁶ 

36. Jakmile je osoba předvedena před soudce, musí soudce rozhodnout, zda má být osoba propuštěna nebo vzata do vazby z důvodu dalšího vyšetřování nebo čekání na soudní proces. Pokud neexistuje právní základ pro pokračování vazby, musí soudce nařídit propuštění.¹⁰⁷ Pokud je odůvodněné další vyšetřování nebo soudní řízení, musí soudce rozhodnout, zda by měla být osoba propuštěna (s podmínkami nebo bez podmínek) během dalšího trvání řízení, protože zadržení není nutné, což je záležitost, kterou se podrobněji zabývá druhá věta odstavce 3. Podle názoru výboru by zadržení nemělo zahrnovat návrat do policejní vazby, ale spíše do samostatného zařízení vedeného jiným orgánem, kde lze snáze zmírnit rizika porušení práv zadrženého.

37. Druhým požadavkem vyjádřeným v první větě odstavce 3 je, aby zadržená osoba měla právo na trestní řízení v přiměřené lhůtě nebo právo na propuštění. Tento požadavek se vztahuje konkrétně na doby vazby v přípravném řízení, tj. zadržení mezi dobou zatčení a dobou rozsudku v prvním stupni.¹⁰⁸ Extrémně dlouhá vazba v přípravném řízení může navíc ohrozit presumpci neviny podle čl. 14 odst. 2.¹⁰⁹  Osoby, které nejsou propuštěny na dobu, kdy se čeká na soud, musí být co nejrychleji souzeny v rozsahu odpovídajícím jejich právu na obhajobu.¹¹⁰ Přiměřenost případného prodlení při zahájení řízení musí být posouzena za okolností každého případu s přihlédnutím ke složitosti případu, chování obviněného v průběhu řízení a způsobu, jakým byla věc vyřešena výkonnými a soudními orgány.¹¹¹ Překážky v dokončení vyšetřování mohou ospravedlnit další čas,¹¹² ale obecné podmínky nedostatečného počtu zaměstnanců nebo rozpočtových omezení nikoli.¹¹³ Pokud je nutné prodlení, musí soudce zvážit alternativy k vazbě v přípravném řízení.¹¹⁴ Zadržení mladistvých v přípravném řízení by se mělo zamezit, ale pokud k němu dojde, mají právo být souzeni obzvláště rychle podle čl. 10 odst. 2 písm. b).¹¹⁵

38. Ustanovení čl. 9 odst. 3 druhé věty vyžaduje, aby zadržování osob, které čekají na soud, ve vazbě bylo spíše výjimkou než pravidlem. Věta rovněž stanoví, že propuštění z takové vazby může být podmíněno zárukami dostavení se, včetně dostavení se k soudu, dostavení se v jakékoli jiné fázi soudního řízení a (v případě potřeby) dostavení se k výkonu rozsudku. Tato věta se vztahuje na osoby, které čekají na soudní proces ve věci trestního obvinění, tj. poté, co byl obžalovaný obviněn, ale obdobný požadavek před obviněním vyplývá ze zákazu svévolného zadržování v odstavci 1.¹¹⁶ Běžnou praxí by nemělo být podrobovat obžalované vazbě v přípravném řízení. Vyšetřovací vazba musí být založena na individualizovaném určení, že je přiměřená a nezbytná s přihlédnutím ke všem okolnostem, za účelem zabránění útěku, zásahu do důkazů nebo opakování trestného činu.¹¹⁷ Příslušné faktory by měly být specifikovány zákonem a neměly by zahrnovat vágní a obšírné normy, jako je „veřejná bezpečnost“.¹¹⁸ Zadržení v přípravném řízení by nemělo být povinné pro všechny obžalované obviněné z konkrétního trestného činu bez ohledu na individuální okolnosti.¹¹⁹ Vazba v přípravném řízení by neměla být nařízena na dobu, která by vycházela z potenciálního trestu za trestný čin, který je předmětem obvinění, ale spíše na základě určení její nezbytnosti. Soudy musí posoudit, zda by alternativy k vazbě v přípravném řízení, jako je propuštění na kauci, elektronické náramky nebo jiné podmínky, v konkrétním případě nečinily vazbu zbytečnou.¹²⁰ Pokud je žalovaným cizinec, nesmí být tato skutečnost považována za dostatečnou k určení, že žalovaný může uprchnout mimo jurisdikci.¹²¹ Po počátečním zjištění, že je nutné zadržení v přípravném řízení, by mělo být pravidelně přezkoumáváno, zda je zadržení i nadále přiměřené a nezbytné s ohledem na možné alternativy.¹²² Pokud doba zadržení obžalovaného dosáhne délky nejdelšího možného trestu, který lze za trestné činy, z nichž je obžalovaný obviněn, uložit, měl by být obžalovaný propuštěn. Zadržování mladistvých v přípravném řízení by se mělo v maximální možné míře zabránit.¹²³

V.    Právo zahájit řízení o propuštění z nezákonného nebo svévolného zadržení

39. Ustanovení čl. 9 odst. 4 opravňuje každého, kdo je zbaven svobody zatčením nebo zadržením, zahájit řízení před soudem, aby mohl soud neprodleně rozhodnout o zákonnosti zadržení a nařídit propuštění v případě, že zadržení není zákonné. Zakotvuje princip habeas corpus.¹²⁴ Přezkoumání věcné podstaty zadržení se může za vhodných okolností omezit na přezkoumání přiměřenosti předchozího rozhodnutí.¹²⁵ 

40. Toto právo se vztahuje na veškeré zadržení na základě úředního úkonu nebo na základě úředního povolení, včetně zadržení v souvislosti s trestním řízením, vojenského zadržení, zadržení z důvodu bezpečnosti, zadržení v boji proti terorismu, nedobrovolné hospitalizace, zadržení při imigračním řízení, zadržení za účelem vydání a zcela bezdůvodného zatčení.¹²⁶ Vztahuje se rovněž na zadržení z důvodu tuláctví nebo drogové závislosti, zadržení pro vzdělávací účely u dětí v rozporu se zákonem¹²⁷ a jiné formy správního zadržení.¹²⁸ Zadržení ve smyslu odstavce 4 zahrnuje také domácí vězení a samovazbu.¹²⁹ Pokud si vězeň odpykává minimální délku trestu odnětí svobody, jak o tom rozhodl soud po odsouzení, buď jako trest na pevně stanovenou dobu, nebo jako pevnou část potenciálně delšího trestu, odstavec 4 nevyžaduje další přezkoumání zadržení.¹³⁰ 

41. Předmětem tohoto práva je propuštění (bezpodmínečné nebo podmíněné)¹³¹ z trvajícího nezákonného zadržování; odškodnění za protiprávní zadržení, které již skončilo, je probíráno v odstavci 5. Odstavec 4 vyžaduje, aby soud přezkoumávající měl zadržení pravomoc nařídit propuštění z nezákonného zadržení.¹³² Jakmile vstoupí v platnost (exécutoire) soudní příkaz o propuštění podle odstavce 4, musí být okamžitě splněn a jakékoli pokračující zadržení by bylo svévolné v rozporu s čl. 9 odst. 1.¹³³

42. Právo zahájit řízení o propuštění se v zásadě uplatňuje od okamžiku zatčení a jakákoli podstatná čekací doba, než může zadržený podat první námitku proti zadržení, je nepřípustná.¹³⁴ Zadržený má obecně právo dostavit se osobně před soud, zejména pokud by taková přítomnost sloužila k šetření zákonnosti zadržení nebo pokud by vyvstaly otázky ohledně špatného zacházení se zadrženým.¹³⁵ Soud musí mít pravomoc nařídit, aby před něj byl zadržený předveden bez ohledu na to, zda zadržený o předvedení požádal.

43. Nezákonné zadržení zahrnuje zadržení, které bylo v době svého vzniku zákonné, ale stalo se nezákonný, protože jednotlivec dokončil výkon trestu odnětí svobody nebo se změnily okolnosti, které ho odůvodňují.¹³⁶ Poté, co soud rozhodl, že okolnosti zadržení odůvodňují, může uplynout přiměřená doba podle povahy relevantních okolností, než bude jednotlivec oprávněn znovu zahájit řízení z podobných důvodů.¹³⁷ 

44. „Nezákonné“ zadržení zahrnuje jak zadržení, které porušuje vnitrostátní právní předpisy, tak i zadržení, které je neslučitelné s požadavky čl. 9 odst. 1 nebo s jakýmkoli jiným příslušným ustanovením paktu.¹³⁸ Zatímco vnitrostátní právní systémy mohou stanovit různé metody pro zajištění soudního přezkumu zadržení, odstavec 4 vyžaduje, aby existoval soudní opravný prostředek pro jakékoli zadržení, které je protiprávní z jednoho z těchto důvodů.¹³⁹ Například pravomoc rodinného soudu nařídit propuštění dítěte z vazby, která není v nejlepším zájmu dítěte, může v příslušných případech splnit požadavky odstavce 4.¹⁴⁰ 

45. Odstavec 4 opravňuje jednotlivce k řízení před „soudem“, kterým by obvykle měl být soudní orgán v rámci justice. Výjimečně u některých forem zadržení mohou právní předpisy stanovit řízení před specializovaným soudem, který musí být stanoven zákonem a musí být buď nezávislý na výkonné a zákonodárné moci, nebo požívat soudní nezávislosti při rozhodování o právních věcech v řízeních soudní povahy.¹⁴¹ 

46. Odstavec 4 ponechává možnost zahájit řízení zadrženým osobám nebo osobám jednajícím jejich jménem; na rozdíl od odstavce 3 nevyžaduje automatické zahájení přezkumu ze strany orgánů zadržujících jednotlivce.¹⁴² Právní předpisy, které vylučují určitou kategorii zadržených z přezkoumání požadovaného odstavcem 4, porušují pakt.¹⁴³ Postupy, díky nimž jsou taková přezkoumání pro jednotlivce ve skutečnosti nedostupná, včetně držení v izolaci, se rovnají porušení.¹⁴⁴ Aby se usnadnilo účinné přezkoumání, zadrženým osobám by měl být poskytnut neprodlený a pravidelný přístup k advokátům. Zadržení by měli být informováni v jazyce, kterému rozumí, o svém právu zahájit řízení o zákonnosti jejich zadržení.¹⁴⁵ 

47. Osoby zbavené svobody mají právo nejen zahájit řízení, ale také bezodkladně obdržet rozhodnutí. Odmítnutí příslušného soudu rozhodnout o návrhu na propuštění zadržené osoby porušuje odstavec 4.¹⁴⁶ Rozhodnutí o případu by mělo proběhnout co možná nejrychleji.¹⁴⁷ Zpoždění, která lze přičíst navrhovateli, se nepočítají jako zpoždění přičitatelná soudu.¹⁴⁸ 

48. Pakt nevyžaduje, aby bylo možné podat odvolání proti rozhodnutí soudu, které potvrzuje zákonnost zadržení. Pokud stát, smluvní strana paktu, stanoví možnosti odvolání nebo vyšší instance řízení, může prodleva odrážet měnící se povahu řízení a v žádném případě nesmí být nepřiměřená.¹⁴⁹ 

VI.    Právo na náhradu škody za nezákonné nebo svévolné zatčení nebo zadržení

49.  Ustanovení čl. 9 odst. 5 paktu stanoví, že každý, kdo se stal obětí nezákonného zatčení nebo zadržení, má vymahatelné právo na odškodnění. Stejně jako odstavec 4, odstavec 5 formuluje konkrétní příklad účinného způsobu nápravy porušování lidských práv, na který státy, smluvní strany paktu, musí mít dostupné prostředky. Tyto konkrétní nápravné prostředky nenahrazují další prostředky nápravy, které mohou být vyžadovány v konkrétní situaci oběti nezákonného nebo svévolného zatčení nebo zadržení podle čl. 2 odst. 3 paktu, ale existují souběžně s nimi.¹⁵⁰ Zatímco odstavec 4 poskytuje rychlý nápravný prostředek k propuštění z probíhajícího nezákonného zadržení, odstavec 5 objasňuje, že oběti nezákonného zatčení nebo zadržení mají rovněž nárok na finanční náhradu.

50. Odstavec 5 ukládá státům, smluvním stranám paktu, aby přijaly právní rámec, v němž lze obětem poskytnout odškodnění jako vymahatelné právo, nikoli jako věc milosti nebo uvážení. Náprava nesmí existovat pouze teoreticky, ale musí fungovat účinně a platba musí být provedena v přiměřené lhůtě. Odstavec 5 neurčuje přesnou formu postupu, který může zahrnovat nápravné prostředky proti samotnému státu nebo proti jednotlivým státním úředníkům odpovědným za porušení, pokud jsou takové prostředky účinné.¹⁵¹ Odstavec 5 nevyžaduje, aby byl zaveden jednotný postup poskytující odškodnění za všechny formy nezákonného zatčení, ale pouze existenci účinného systému postupů, který poskytuje odškodnění ve všech případech, na které se vztahuje odstavec 5. Odstavec 5 neukládá státům, smluvním stranám paktu, povinnost odškodnit oběti sua sponte, spíše jim umožňuje ponechat zahájení řízení o odškodnění na podnět oběti.¹⁵² 

51. Mezi nezákonné zatčení a zadržení ve smyslu odstavce 5 patří takové zatčení a zadržení, ke kterému došlo v rámci trestního nebo netrestního řízení nebo i v případě, že neexistuje žádné řízení.¹⁵³ „Nezákonná“ povaha zatčení nebo zadržení může vyplývat z porušení vnitrostátního práva nebo z porušení samotného paktu, jako je věcně svévolné zadržení či zadržení, které porušuje procesní požadavky ostatních odstavců článku 9.¹⁵⁴ Skutečnost, že obžalovaný byl nakonec osvobozen v prvním stupni nebo v odvolacím řízení, však sama o sobě neznamená, že by jakékoli předchozí zadržení bylo „nezákonné“.¹⁵⁵ 

52. Finanční náhrada požadovaná odstavcem 5 se konkrétně týká majetkové a nemajetkové újmy vyplývající z nezákonného zatčení nebo zadržení.¹⁵⁶ Pokud nezákonnost zatčení vyplývá z porušení jiných lidských práv, jako je svoboda projevu, může mít stát, smluvní strana paktu, další povinnosti poskytnout náhradu nebo jiné odškodnění v souvislosti s těmito dalšími porušeními, jak vyžaduje čl. 2 odst. 3 paktu.¹⁵⁷ 

VII.    Vztah článku 9 k ostatním článkům paktu

53. Procesní a hmotné záruky článku 9 se překrývají a vzájemně reagují s dalšími zárukami paktu. Některé formy jednání představují nezávisle porušení článku 9 a současně jiného článku, například prodleva v řízení u zadrženého obžalovaného z trestného činu může porušovat jak čl. 9 odst. 3, tak i čl. 14 odst. 3 písm. c). Obsah čl. 9 odst. 1 je občas ovlivněn obsahem ostatních článků; zadržení může být například svévolné na základě skutečnosti, že představuje trest za svobodu projevu, což je v rozporu s článkem 19.¹⁵⁸ 

54. Článek 9 rovněž posiluje závazky států, smluvních stran, podle paktu a Opčního protokolu, aby ochraňovaly jednotlivce před odvetnými činy za spolupráci nebo komunikaci s výborem, jako je fyzické zastrašování nebo ohrožení osobní svobody.¹⁵⁹ 

55. Právo na život zaručené článkem 6 paktu, včetně práva na ochranu života podle čl. 6 odst. 1, se může překrývat s právem na osobní bezpečnost zaručeným čl. 9 odst. 1. Právo na osobní bezpečnost lze považovat za širší v tom smyslu, že se týká i zranění, která neohrožují život. Extrémní formy svévolného zadržování, které samy o sobě ohrožují život, porušují práva na osobní svobodu a osobní bezpečnost i právo na ochranu života, zejména nucená zmizení.¹⁶⁰ 

56. Svévolné zadržování vytváří rizika mučení a špatného zacházení a několik procesních záruk v článku 9 slouží ke snížení pravděpodobnosti těchto rizik. Dlouhodobé zadržování v izolaci porušuje článek 9 a obecně by se považovalo za porušení článku 7.¹⁶¹ Právo na osobní bezpečnost chrání zájmy tělesné a duševní integrity, které rovněž chrání článek 7.¹⁶² 

57. Navrácení jednotlivce do země, kde existují důvodné obavy domnívat se, že jednotlivec čelí skutečnému riziku vážného porušení svobody nebo osobní bezpečnosti, jako je dlouhodobé svévolné zadržování, může představovat nelidské zacházení zakázané článkem 7 paktu.¹⁶³ 

58. Některá ochranná opatření, která jsou nezbytná pro zabránění mučení, jsou rovněž nezbytná pro ochranu osob v jakékoli formě zadržení před svévolným zadržením a narušením osobní bezpečnosti.¹⁶⁴ Následující příklady nejsou vyčerpávající. Zadržení by měli být drženi pouze v zařízeních úředně uznaných jako místa pro zadržení. Měl by být veden centralizovaný úřední registr jmen a míst zadržení a časů příjezdu a odjezdu, jakož i jmen osob odpovědných za jejich zadržení a měl by být snadno dostupný a přístupný pro dotčené osoby, včetně jejích příbuzných.¹⁶⁵ Neprodlený a pravidelný přístup by měl být poskytnut nezávislému zdravotnickému personálu a advokátům a pod příslušným dohledem, pokud to vyžaduje legitimní účel zadržení, rodinným příslušníkům.¹⁶⁶ Zadržení by měli být neprodleně informováni o svých právech v jazyce, kterému rozumí;¹⁶⁷ poskytnutí informačních letáků v příslušném jazyce, včetně Braillova písma, může zadrženému často pomoci tyto informace uchovat. Zadržení cizí státní příslušníci by měli být informováni o svém právu komunikovat se svými konzulárními úřady nebo v případě žadatelů o azyl s Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.¹⁶⁸ Měly by být vytvořeny nezávislé a nestranné mechanismy pro návštěvu a kontrolu všech míst zadržení, včetně ústavů pro duševní zdraví.

59. Článek 10 paktu, který upravuje podmínky zadržování osob zbavených svobody, doplňuje článek 9, který se primárně zabývá skutečností zadržení. Právo na osobní bezpečnost zmiňované v čl. 9 odst. 1 je zároveň relevantní pro zacházení se zadrženými i nezadrženými osobami. Vhodnost podmínek převládajících v zadržení vzhledem k účelu zadržení je někdy faktorem určujícím, zda je zadržení svévolné ve smyslu článku 9.¹⁶⁹ Určité podmínky zadržení (například odepření přístupu k právním zástupcům a rodině) mohou mít za následek procesní porušení čl. 9 odst. 3 a 4. Ustanovení čl. 10 odst. 2 písm. b) posiluje požadavek čl. 9 odst. 3 s ohledem na mladistvé, aby byli obvinění mladiství urychleně postaveni před soud.

60. Svoboda pohybu chráněná článkem 12 paktu a osobní svoboda chráněná článkem 9 se navzájem doplňují. Zadržení je obzvláště závažnou formou omezení svobody pohybu, ale za určitých okolností se mohou oba články uplatňovat společně.¹⁷⁰ Zadržení při nedobrovolné přepravě migranta se často používá jako prostředek k prosazování omezení volného pohybu. Článek 9 se zabývá takovými způsoby zadržení při výkonu vyhoštění, nuceném vycestování nebo vydání. 

61. Vztah mezi články 9 a 14 paktu, co se týče občanskoprávního a trestního řízení, již byl objasněn.¹⁷¹ Článek 9 se zabývá odnětím svobody, k němuž dochází pouze v některých případech v souvislosti s občanskoprávním nebo trestním řízením v oblasti působnosti článku 14. Procesní požadavky čl. 9 odst. 2 až 5 se použijí v souvislosti s řízeními spadajícími do působnosti článku 14, pouze pokud dojde ke skutečnému zatčení nebo zadržení.¹⁷² 

62. Podle čl. 24 odst. 1 paktu má každé dítě právo na „takovou ochranu, která mu přísluší s ohledem na jeho postavení nezletilce ze strany jeho rodiny, společnosti a státu“. Tento článek zahrnuje přijetí zvláštních opatření na ochranu osobní svobody a bezpečnosti každého dítěte nad rámec opatření obecně požadovaných článkem 9 pro všechny.¹⁷³ Dítě může být zbaveno svobody pouze v krajním případě a na nejkratší přiměřenou dobu.¹⁷⁴ Kromě dalších požadavků platných pro každou kategorii zbavení svobody musí být při každém rozhodnutí o zahájení nebo pokračování zbavení svobody primárním hlediskem nejlepší zájem dítěte.¹⁷⁵ Výbor uznává, že někdy může být konkrétní forma zbavení svobody v nejlepším zájmu dítěte. Umístění dítěte do ústavní péče představuje ve smyslu článku 9 zbavení svobody.¹⁷⁶ Rozhodnutí zbavit dítě svobody musí podléhat pravidelnému přezkumu jeho pokračující nezbytnosti a vhodnosti.¹⁷⁷ Dítě má právo být vyslechnuto přímo nebo prostřednictvím právní či jiné vhodné pomoci v souvislosti s jakýmkoli rozhodnutím týkajícím se zbavení svobody a použité postupy by měly být pro dítě vhodné.¹⁷⁸ Právo na propuštění z nezákonného zadržení může mít za následek návrat do rodiny dítěte nebo umístění do jiné formy péče, která odpovídá nejlepším zájmům dítěte, spíše než pouhé propuštění do jeho vlastní péče.¹⁷⁹

63. S ohledem na čl. 2 odst. 1 paktu mají státy, smluvní strany paktu, povinnost respektovat a zajistit práva podle článku 9 všem osobám, které se mohou nacházet na jejich území, a všem osobám, které podléhají jejich jurisdikci.¹⁸⁰ Vzhledem k tomu, že zatčení a zadržení přivede osobu pod účinnou kontrolu státu, nesmí státy, smluvní strany paktu, svévolně ani protiprávně zatýkat nebo zadržovat jednotlivce mimo své území.¹⁸¹ Státy, smluvní strany paktu, nesmějí podrobit osoby mimo své území mimo jiné prodlouženému zadržení v izolaci nebo jim odepřít přezkum zákonnosti jejich zadržení.¹⁸² Zatčení mimo území státu může být okolnost relevantní pro vyhodnocení bezodkladnosti podle odstavce 3.

64. Pokud jde o článek 4 paktu, výbor nejprve poznamenává, že stejně jako zbytek paktu se i článek 9 uplatňuje také v situacích ozbrojeného konfliktu, na které se vztahují pravidla mezinárodního humanitárního práva.¹⁸³ I v případě, že pravidla mezinárodního humanitárního práva mohou být relevantní pro účely výkladu článku 9, obě oblasti práva se vzájemně doplňují a nevylučují.¹⁸⁴ Zadržení z důvodu bezpečnosti povolené a regulované mezinárodním humanitárním právem a v zásadě jej dodržující není svévolné. V konfliktních situacích se přístup Mezinárodního výboru Červeného kříže na všechna místa zadržení stává další nezbytnou zárukou práv na osobní svobodu a osobní bezpečnost.

65. Článek 9 není zahrnut do seznamu práv, od nichž se nelze odchýlit podle čl. 4 odst. 2 paktu, ale pravomoc států, smluvních stran paktu, odchýlit se od tohoto článku má určité meze. Státy, smluvní strany paktu, které se odchylují od běžných postupů požadovaných podle článku 9 za okolností ozbrojeného konfliktu nebo jiné mimořádné situace, musí zajistit, aby tyto odchylky nepřekročily odchylky striktně vyžadované naléhavostí skutečné situace.¹⁸⁵ Odchylná opatření musí být rovněž v souladu s dalšími závazky státu, smluvních stran paktu, podle mezinárodního práva, včetně ustanovení mezinárodního humanitárního práva ohledně zbavení svobody, a musí být nediskriminační.¹⁸⁶ Na zákazy braní rukojmí, únosů nebo nepřiznaného zadržení se proto nevztahují žádné odchylky.¹⁸⁷ 

66. V článku 9 jsou uvedeny další prvky, které podle názoru výboru nemohou podléhat platné odchylce podle článku 4. Od základní záruky proti svévolnému zadržení se nelze odchýlit, jelikož ani situace, na které se vztahuje článek 4, nemohou odůvodnit zbavení osobní svobody, které je za daných okolností nepřiměřené a zbytečné.¹⁸⁸ Existence a povaha mimořádné situace, která ohrožuje život národa, však může být relevantní pro určení, zda je konkrétní zatčení nebo zadržení svévolné. Platné odchylky od jiných práv, od nichž se lze odchýlit, mohou být také relevantní, pokud je zbavení svobody charakterizováno jako svévolné z důvodu zásahu do jiného práva chráněného paktem. Během mezinárodního ozbrojeného konfliktu zůstávají v platnosti hmotněprávní a procesní pravidla mezinárodního humanitárního práva, která omezují možnost odchýlit se, což pomáhá zmírnit riziko svévolného zadržení.¹⁸⁹ Mimo tento kontext požadavky přísné nezbytnosti a proporcionality omezují jakákoli odchylující se opatření týkající se zadržení, která musí být časově omezena a doprovázena postupy zabraňujícími svévolnému použití, jak je vysvětleno v bodě 15 výše,¹⁹⁰ včetně přezkumu soudem ve smyslu bodu 45 výše.¹⁹¹

67. Procesní záruky na ochranu osobní svobody nemohou nikdy podléhat odchylným opatřením, která by obcházela ochranu práv, od kterých se nelze odchýlit.¹⁹² V zájmu ochrany práv, od kterých se nelze odchýlit, včetně práv uvedených v článcích 6 a 7, nesmí být právo zahájit řízení před soudem, aby soud mohl neprodleně rozhodnout o zákonnosti zadržení, nijak omezeno odchylnými opatřeními.¹⁹³ 

68. I když mohou být výhrady k některým ustanovením článku 9 přijatelné, bylo by neslučitelné s předmětem a účelem paktu, aby si stát, smluvní strana paktu, vyhrazoval právo svévolně zatýkat či zadržovat osoby.¹⁹⁴ 

Upozornění:

Tento dokument je v autentickém znění publikován v databázi smluvních orgánů OSN Treaty bodies Search (ohchr.org). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním.

^* Přijato výborem na jeho stém dvanáctém zasedání (7. až 31. října 2014).
¹ 854/1999, Wackenheim proti Francii, bod 6.3. 
² 263/1987, González del Río proti Peru, bod 5.1; 833/1998, Karker proti Francii, bod 8.5.
³ Viz závěrečná doporučení: Mexiko (CCPR/C/MEX/CO/5, 2010), bod 15.
⁴ 1134/2002, Gorji-Dinka proti Kamerunu, bod 5.4; viz též závěrečná doporučení: Spojené království (CCPR/C/GBR/CO/6, 2008), bod 17 (omezující nařízení včetně zákazů vycházení až na 16 hodin).
⁵ 754/1997, A. proti Novému Zélandu, bod 7.2 (duševní zdraví); viz závěrečná doporučení: Moldavská repub-lika (CCPR/C/MDA/CO/2, 2009), bod 13 (nakažlivá nemoc).
⁶ Viz závěrečná doporučení: Belgie (CCPR/CO/81/BEL, 2004), bod 17 (zadržování migrantů při čekání na vyhoštění).
⁷ R.12/52, Saldías de López proti Uruguayi, bod 13.
⁸ Viz závěrečná doporučení: Česká republika (CCPR/C/CZE/CO/2, 2007), bod 13, a Korejská republika (CCPR/C/KOR/CO/3, 2006), bod 13.
⁹ 265/1987, Vuolanne proti Finsku, bod 9.4.
¹⁰ 1758/2008, Jessop proti Novému Zélandu, bod 7.9–7.10.
¹¹ Viz závěrečná doporučení: Jemen (CCPR/C/YEM/CO/5, 2012), bod 24.
¹² 319/1988, Cañón García proti Ekvádoru, body 5.1–5.2.
¹³ Viz závěrečná doporučení: Guatemala (CCPR/C/GTM/CO/3, 2012), bod 16.
¹⁴ 613/1995, Leehong proti Jamajce, bod 9.3.
¹⁵ 1560/2007, Marcellana a Gumanoy proti Filipínám, bod 7.7. Státy, smluvní strany paktu, rovněž porušují právo na ochranu osob, pokud mají v úmyslu vykonávat soudní pravomoc nad osobou mimo své území vy-dáním fatvy nebo podobného rozsudku smrti, který opravňuje k zabití oběti. Viz závěrečná doporučení: Írán-ská islámská republika (CCPR/C/79/Add.25, 1993), bod 9; bod 63 níže (diskuse o uplatnění mimo území). 
¹⁶ Viz závěrečná doporučení: El Salvador (CCPR/CO/78/SLV, 2003), bod 16.
¹⁷ Viz závěrečná doporučení: Norsko (CCPR/C/NOR/CO/6, 2011), bod 10.
¹⁸ 613/1995, Leehong proti Jamajce, body 9.3; viz Základní zásady použití síly a střelných zbraní úředníky donucovacích orgánů (1990).
¹⁹ Viz závěrečná doporučení: Filipíny (CCPR/C/PHL/CO/4, 2012), bod 14.
²⁰ 1124/2002, Obodzinsky proti Kanadě, bod 8.5.
²¹ 414/1990, Mika Miha proti Rovníkové Guineji, bod 6.5.
²² Viz závěrečná doporučení: Brazílie (CCPR/C/BRA/CO/2, 2005), bod 16.
²³ 856/1999, Chambala proti Zambii, bod 7.3.
²⁴ 1134/2002, Gorji-Dinka proti Kamerunu, bod 5.1; 305/1988, Van Alphen proti Nizozemí, bod 5.8.
²⁵ 1369/2005, Kulov proti Kyrgyzstánu, bod 8.3. Vyšetřovací vazba v trestních věcech je dále rozvedena v oddíle IV níže.
²⁶ 1324/2004, Shafiq proti Austrálii, bod 7.2.
²⁷ 631/1995, Spakmo proti Norsku, bod 6.3.
²⁸ 1460/2006, Yklymova proti Turkmenistánu, body 7.2–7.3 (de facto domácí vězení); 1096/2002, Kurbanova proti Tádžikistánu, bod 7.2 (zadržení před příkazem k uvěznění).
²⁹ 635/1995, Morrison proti Jamajce, body 22.2–22.3; 1397/2005, Engo proti Kamerunu, bod 7.3. 
³⁰ Zadržení za trestné činy, jako jsou podvody související s dluhy podle občanského práva, neporušuje článek 11 a nepředstavuje svévolné zadržení. 1342/2005, Gavrilin proti Bělorusku, bod 7.3. 
³¹ 1629/2007, Fardon proti Austrálii, bod 7.3.
³² Tamtéž, bod 7.4 písm. a) – 7.4 písm. c); viz závěrečná doporučení: Spojené státy americké (CCPR/C/USA/CO/3/Rev.1, 2006), bod 19; obecný komentář č. 32, body 15 a 18.
³³ 1629/2007, Fardon proti Austrálii, bod 7.4 písm. a) (nominálně civilní zadržení ve stejném vězeňském režimu jako předchozí trest); viz závěrečná doporučení: Belgie (CCPR/CO/81/BEL, 2004), bod 18 (umístění ve vězeňských psychiatrických odděleních), a Spojené království (CCPR/CO/73/UK, 2001), bod 16 (zadržování žadatelů o azyl ve věznicích).
³⁴ 1189/2003, Fernando proti Srí Lance, bod 9.2; 1373/2005, Dissanakye proti Srí Lance, bod 8.3.
³⁵ Tento odstavec se týká zadržení z důvodu bezpečnosti, nikoli forem preventivního zadržení po odsouzení uvedených v bodě 21 níže nebo zadržení pro účely vydávání nebo imigrační kontroly, viz bod 18 níže.
³⁶ Viz závěrečná doporučení: Kolumbie (CCPR/C/COL/CO/6, 2010), bod 20, a Jordánsko (CCPR/C/JOR/CO/4, 2010), bod 11.
³⁷ Ohledně vztahu článku 9 k článku 4 paktu a mezinárodního humanitárního práva viz body 64 až 67 níže.
³⁸ 328/1988, Zelaya Blanco proti Nikaragui, bod 10.3.
³⁹ 1314/2004, O’Neill a Quinn proti Irsku, bod 8.5 (zjištění, že nedošlo k porušení); viz závěrečná doporučení: Honduras (CCPR/C/HND/CO/1, 2006), bod 13 (zadržení na základě sexuální orientace), a Kamerun (CCPR/C/CMR/CO/4, 2010), bod 12 (uvěznění za konsensuální aktivity dospělých osob stejného pohlaví).
⁴⁰ 1629/2007, Fardon proti Austrálii, bod 7.4 písm. b).
⁴¹ 1007/2001, Sineiro Fernández proti Španělsku, body 6.3 (absence přezkumu odsouzení vyšším soudem porušila čl. 14 odst. 5, nikoli však čl. 9 odst. 1).
⁴² 560/1993, A. proti Austrálii, body 9.3–9.4; 794/1998, Jalloh proti Nizozemí, bod 8.2; 1557/2007, Nystrom proti Austrálii, body 7.2–7.3.
⁴³ 1069/2002, Bakhtiyari proti Austrálii, body 9.2–9.3.
⁴⁴ 1551/2007, Tarlue proti Kanadě, body 3.3 a 7.6; 1051/2002, Ahani proti Kanadě, bod 10.2.
⁴⁵ 1014/2001, Baban proti Austrálii, bod 7.2; 1069/2002, Bakhtiyari proti Austrálii, body 9.2–9.3; viz UNHCR, Pokyny k použitelným kritériím a normám týkajícím se zadržení žadatelů o azyl a alternativy k za-držení (2012), pokyn 4.3 a příloha A (popisující alternativy k zadržení).
⁴⁶ 1324/2004, Shafiq proti Austrálii, bod 7.3; 900/1999, C. proti Austrálii, body 8.2 a 8.4.
⁴⁷ 2094/2011, F.K.A.G. proti Austrálii, bod 9.3. 
⁴⁸ 1050/2002, D. a E. proti Austrálii, bod 7.2; 794/1998, Jalloh proti Nizozemí, body 8.2–8.3; viz také Úmluva o právech dítěte, čl. 3, odst. 1, a čl. 37, písm. b).
⁴⁹ Viz závěrečná doporučení: Lotyšsko (CCPR/C/LVA/CO/3, 2014), bod 16.
⁵⁰ 1061/2002, Fijalkowska proti Polsku, bod 8.3; 1629/2007, Fardon proti Austrálii, bod 7.3; viz závěrečná doporučení: Ruská federace (CCPR/C/RUS/CO/6, 2009), bod 19; Úmluva o právech osob se zdravotním posti-žením, čl. 14, odst. 1 písm. b).
⁵¹ 1061/2002, Fijalkowska proti Polsku, bod 8.3.
⁵² Viz závěrečná doporučení: Česká republika (CCPR/C/CZE/CO/2, 2007), bod 14; viz též obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 9, bod 48.
⁵³ Viz závěrečná doporučení: Bulharsko (CCPR/C/BGR/CO/3, 2011), bod 10.
⁵⁴ 754/1997, A. proti Novému Zélandu, bod 7.2; viz též obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 9, bod 50.
⁵⁵ 1061/2002, Fijalkowska proti Polsku, body 8.3–8.4; 754/1997, A. proti Novému Zélandu, bod 7.3; obecný komentář č. 31, bod 15.
⁵⁶ 1388/2005, De Léon Castro proti Španělsku, bod 9.3.
⁵⁷ 1492/2006, Van der Plaat proti Novému Zélandu, bod 6.3.
⁵⁸ V různých právních systémech může být takové zadržení známé jako „rétention de sûreté“, „Si-cherungsverwahrung“ nebo „preventivní zadržení“; viz 1090/2002, Rameka proti Novému Zélandu.
⁵⁹ Tamtéž, bod 7.3.
⁶⁰ Viz závěrečná doporučení: Německo (CCPR/C/DEU/CO/6, 2012), bod 14.
⁶¹ 1512/2006, Dean proti Novému Zélandu, bod 7.5.
⁶² 1629/2007, Fardon proti Austrálii, bod 7.4.
⁶³ Viz závěrečná doporučení: Filipíny (CCPR/CO/79/PHL, 2003), bod 14 (zákon o tuláctví vágní), Mauricius (CCPR/CO/83/MUS, 2005), bod 12 (zákon o terorismu), Ruská federace (CCPR/C/RUS/CO/6, 2009), bod 24 („extremistická činnost“), a Honduras (CCPR/C/HND/CO/1, 2006), bod 13 („nezákonné sdružování“).
⁶⁴ 702/1996, McLawrence proti Jamajce, bod 5.5: „zásada zákonnosti je porušena, pokud je jedinec zatčen nebo zadržen z důvodů, které nejsou jasně stanoveny vnitrostátními právními předpisy“.
⁶⁵ 856/1999, Chambala proti Zambii, bod 7.3; 138/1981, Mpandanjila a další. proti Zairu, bod 10.
⁶⁶ 1461/2006, 1462/2006, 1476/2006, 1477/2006, Maksudov a další proti Kyrgyzstánu, bod 12.2.
⁶⁷ 1110/2002, Rolando proti Filipínám, bod 5.5.
⁶⁸ 770/1997, Gridin proti Ruské federaci, bod 8.1.
⁶⁹ 1449/2006, Umarov proti Uzbekistánu, bod 8.4.
⁷⁰  981/2001, Gómez Casafranca proti Peru, bod 7.2.
⁷¹ 2024/2011, Israil proti Kazachstánu, bod 9.2.
⁷² 1208/2003, Kurbonov proti Tádžikistánu, bod 6.5.
⁷³ 1412/2005, Butovenko proti Ukrajině, bod 7.6.
⁷⁴ 1425/2005, Marz proti Ruské federaci, bod 5.3.
⁷⁵ 1460/2006, Yklymova proti Turkmenistánu, bod 7.2 (de facto domácí vězení); 414/1990, Mika Miha pro-ti Rovníkové Guineji, bod 6.5 (prezidentský dekret).
⁷⁶ Viz např. Případ týkající se Ahmadoua Sadio Diallo (Guinejská republika proti. Demokratické republice Kongu), I.C.J. Zprávy 2010, s. 639, bod 77 (s odvoláním na obecný komentář výboru č. 8)
⁷⁷ 635/1995, Morrison proti Jamajce, body 22.2–22.3; 1397/2005, Engo proti Kamerunu, bod 7.3. 
⁷⁸ 248/1987, Campbell proti Jamajce, bod 6.3.
⁷⁹ 1177/2003, Ilombe a Shandwe proti Demokratické republice Kongu, bod 6.2.
⁸⁰ 1812/2008, Levinov proti Bělorusku, bod 7.5.
⁸¹ 868/1999, Wilson proti Filipínám, body 3.3 a 7.5.
⁸² 526/1993, Hill a Hill proti Španělsku, bod 12.2.
⁸³ 1402/2005, Krasnov proti Kyrgyzstánu, bod 8.5; obecný komentář č. 32, bod 42; viz též obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 10, bod 48.
⁸⁴ 1782/2008, Aboufaied proti Libyi, bod 7.6. Požadavek být informován o jakýchkoli obviněních se vztahuje na zadržení pro případné vojenské stíhání bez ohledu na to, zda by byl soudní proces se zadrženým vojen-ským soudem zakázán článkem 14 paktu. 1640/2007, El Abani proti Alžírsku, body 7.6 a 7.8.
⁸⁵ 493/1992, Griffin proti Španělsku, bod 9.2.
⁸⁶ Obecný komentář č. 32, bod 31; 702/1996, McLawrence proti Jamajce, bod 5.9. 
⁸⁷ 712/1996, Smirnova proti Ruské federaci, bod 10.3.
⁸⁸ 1782/2008, Aboufaied proti Libyi, bod 7.6. Odstavec 3 se vztahuje na zadržení pro případné vojenské stí-hání bez ohledu na to, zda by byl soudní proces se zadrženým vojenským soudem zakázán článkem 14 paktu. 1813/2008, Akwanga proti Kamerunu, body 7.4–7.5. V mezinárodním ozbrojeném konfliktu jsou podrobná pravidla mezinárodního humanitárního práva týkající se vedení stíhání vojenskými soudy relevantní i pro výklad čl. 9 odst. 3, který platí i nadále. Viz bod 64 níže.
⁸⁹ 1787/2008, Kovš proti Bělorusku, body 7.3–7.5.
⁹⁰ 1128/2002, Marques de Morais proti Angole, body 6.3–6.4; 1096/2002, Kurbanova proti Tádžikistánu, bod 7.2.
⁹¹ 1914–1916/2009, Musaev proti Uzbekistánu, bod 9.3.
⁹² 635/1995, Morrison proti Jamajce, body 22.2–22.3; 762/1997, Jensen proti Austrálii, bod 6.3.
⁹³ 521/1992, Kulomin proti Maďarsku, bod 11.3.
⁹⁴ Viz tamtéž; 1547/2007, Torobekov proti Kyrgyzstánu, bod 6.2; 1278/2004, Rešetnikov proti Ruské federaci, bod 8.2; závěrečná doporučení: Tádžikistán (CCPR/CO/84/TJK, 2005), bod 12.
⁹⁵ 702/1996, McLawrence proti Jamajce, bod 5.6; 2120/2011, Kovalev proti Bělorusku, bod 11.3.
⁹⁶ 1128/2002, Marques de Morais proti Angole, bod 6.3; 277/1988, Terán Jijón proti Ekvádoru, bod 5.3 (pro-dlení pěti dnů); 625/1995, Freemantle proti Jamajce, bod 7.4 (prodlení čtyř dnů).
⁹⁷ 1787/2008, Kovsh proti Bělorusku, bod 7.3–7.5.
⁹⁸ Tamtéž; viz též 336/1988, Fillastre a Bizouarn proti Bolívii, bod 6.4 (rozpočtová omezení neospravedlňo-vala desetidenní prodlení).
⁹⁹ Viz závěrečná doporučení: Maďarsko (CCPR/CO/74/HUN, 2002), bod 8.
¹⁰⁰ Viz obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 10, bod 83.
¹⁰¹ 289/1988, Wolf proti Panamě, bod 6.2; 613/1995, Leehong proti Jamajce, bod 9.5. Co se týče výrazu „jiný úředník, který je zákonem zmocněn vykonávat soudcovskou pravomoc“, viz bod 32 výše. 
¹⁰² Viz Souhrn zásad na ochranu všech zadržovaných či vězněných osob, schválený Valným shromážděním v rezoluci 43/173, zásada 37.
¹⁰³ Viz závěrečná doporučení: Keňa (CCPR/C/KEN/CO/3, 2012), bod 19; viz také čl. 14 odst. 3 písm. d); Sou-hrn zásad (poznámka 102 výše), zásada 11.
¹⁰⁴ 1297/2004, Medjnoune proti Alžírsku, bod 8.7.
¹⁰⁵ 1781/2008, Berzig proti Alžírsku, body 8.4, 8.5 a 8.8; 176/1984, Lafuente Peñarrieta proti Bolívii, bod 16.
¹⁰⁶ Obecný komentář č. 32, body 32, 34 a 38; závěrečná doporučení: Togo (CCPR/C/TGO/CO/4, 2011), bod 19; bod 58 níže.
¹⁰⁷ Viz závěrečná doporučení: Tádžikistán (CCPR/CO/84/TJK, 2005), bod 12; 647/1995, Pennant proti Jamaj-ce, bod 8.2.
¹⁰⁸ 1397/2005, Engo proti Kamerunu, bod 7.2. Ohledně vztahu mezi čl. 9 odst. 3 a čl. 14 odst. 3 písm. c) v tom-to ohledu viz obecný komentář č. 32, bod 61.
¹⁰⁹ 788/1997, Cagas proti Filipínám, bod 7.3.
¹¹⁰ Obecný komentář č. 32, bod 35; 818/1998, Sextus proti Trinidadu a Tobagu, bod 7.2.
¹¹¹ 1085/2002, Taright proti Alžírsku, body 8.2–8.4; 386/1989, Koné proti Senegalu, bod 8.6; viz též 677/1996, Teesdale proti Trinidadu a Tobagu, bod 9.3 (prodlení o délce sedmnácti měsíců porušilo odstavec 3); 614/1995, Thomas proti Jamajce, bod 9.6 (prodlení o délce téměř čtrnácti měsíců neporušilo odstavec 3); obecný komen-tář č. 32, bod 35 (projednání faktorů významných pro přiměřenost prodlení v trestním řízení).
¹¹² 721/1997, Boodoo proti Trinidadu a Tobagu, bod 6.2.
¹¹³ 336/1988, Fillastre a Bizouarn proti Bolívii, bod 6.5; 818/1998, Sextus proti Trinidadu a Tobagu, bod 4.2 a 7.2.
¹¹⁴ 1085/2002, Taright proti Alžírsku, bod 8.3.
¹¹⁵ Obecný komentář č. 21, bod 13; viz též obecný komentář č. 32, bod 42; obecný komentář Výboru pro prá-va dítěte č. 10, bod 83.
¹¹⁶ 1128/2002, Marques de Morais proti Angole, body 6.1 a 6.4.
¹¹⁷ 1502/2006, Marinič proti Bělorusku, bod 10.4; 1940/2010, Cedeño proti Bolívarovské republice Venezuele, bod 7.10; 1547/2007, Torobekov proti Kyrgyzstánu, bod 6.3.
¹¹⁸ Viz závěrečná doporučení: Bosna a Hercegovina (CCPR/C/BIH/CO/1, 2006), bod 18.
¹¹⁹ Viz závěrečná doporučení: Argentina (CCPR/CO/70/ARG, 2000), bod 10; Srí Lanka (CCPR/CO/79/LKA, 2003), bod 13.
¹²⁰ 1178/2003, Smancer proti Bělorusku, bod 10.3.
¹²¹ 526/1993, Hill a Hill proti Španělsku, bod 12.3.
¹²² 1085/2002, Taright proti Alžírsku, body 8.3–8.4.
¹²³ Obecný komentář č. 32, bod 42; viz obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 10, bod. 80.
¹²⁴ 1342/2005, Gavrilin proti Bělorusku, bod 7.4.
¹²⁵ 1051/2002, Ahani proti Kanadě, bod 10.2; 754/1997, A. proti Novému Zélandu, bod 7.3.
¹²⁶ 248/1987, Campbell proti Jamajce, bod 6.4; 962/2001, Mulezi proti Demokratické republice Kongu, bod 5.2; 1051/2002, Ahani proti Kanadě, bod 10.2; 1061/2002, Fijalkowska proti Polsku, bod 8.4; 291/1988, Torres proti Finsku, bod 7.4; 414/1990, Mika Miha proti Rovníkové Guineji, bod 6.5.
¹²⁷ 265/1987, Vuolanne proti Finsku, bod 9.5; viz závěrečná doporučení: Rwanda (CCPR/C/RWA/CO/3, 2009), bod 16 (doporučení zrušení zadržení z důvodu tuláctví).
¹²⁸ Viz závěrečná doporučení: Republika Moldávie (CCPR/C/CO/75/ MDA, 2002), bod 11.
¹²⁹ 1172/2003, Madani proti Alžírsku, bod 8.5; 265/1987, Vuolanne proti Finsku, bod 9.5.
¹³⁰ 954/2000, Minogue proti Austrálii, bod 6.4; 1342/2005, Gavrilin proti Bělorusku, bod 7.4. Ustanovení čl. 14 odst. 5 však zaručuje obžalovaným právo na jediné odvolání od počátečního odsouzení k vyššímu soudu (obecný komentář č. 32, bod 45).
¹³¹ 473/1991, Barroso proti Panamě, body 2.4 a 8.2 (habeas corpus pro propuštění na kauci). 
¹³² 1324/2004, Shafiq proti Austrálii, bod 7.4.
¹³³ 856/1999, Chambala proti Zambii, bod 7.2.
¹³⁴ 291/1988, Torres proti Finsku, bod 7.2 (sedm dní).
¹³⁵ Viz Souhrn zásad (poznámka 102 výše), zásada 32, bod 2; obecný komentář č. 29, bod 16.
¹³⁶ 1090/2002, Rameka proti Novému Zélandu, body 7.3–7.4.
¹³⁷ Tamtéž. (každoroční přezkum preventivního zadržování po odsouzení); 754/1997, A. proti Novému Zélan-du, bod 7.3 (pravidelná kontrola hospitalizace); 291/1988, Torres proti Finsku, bod 7.4 (každé dva týdny kon-trola zadržení z důvodu vydání).
¹³⁸ 1255,1256,1259,1260,1266,1268,1270,1288/2004, Shams a další proti Austrálii, bod 7.3.
¹³⁹ Tamtéž.
¹⁴⁰ 1069/2002, Bakhtiyari proti Austrálii, bod 9.5.
¹⁴¹ 1090/2002, Rameka proti Novému Zélandu, bod 7.4 (projednání schopnosti rady pro podmínečné propuště-ní jednat jako orgán soudní moci); 291/1988, Torres proti Finsku, bod 7.2 (zjištění, že přezkoumání ministrem vnitra je nedostatečné); 265/1987, Vuolanne proti Finsku, bod 9.6 (zjištění, že přezkoumání nadřízeným vo-jenským důstojníkem je nedostatečné); obecný komentář č. 32, body 18–22.
¹⁴² 373/1989, Stephens proti Jamajce, bod 9.7.
¹⁴³ R.1/4, Torres Ramírez proti Uruguayi, bod 18; 1449/2006, Umarov proti Uzbekistánu, bod 8.6.
¹⁴⁴ R.1/5, Hernández Valentini de Bazzano a další proti Uruguayi, bod 10; 1751/2008, Aboussedra proti Libyj-ské arabské republice, bod 7.6; 1061/2002, Fijalkowska proti Polsku, bod 8.4 (Selhání státu zmařilo schopnost pacienta brojit proti nedobrovolné hospitalizaci).
¹⁴⁵ Viz Souhrn zásad (poznámka 102 výše), zásada 13–14.
¹⁴⁶ 1128/2002, Marques de Morais proti Angole, bod 6.5.
¹⁴⁷ 291/1988, Torres proti Finsku, bod 7.3.
¹⁴⁸ 1051/2002, Ahani proti Kanadě, bod 10.3.
¹⁴⁹ 1752/2008, J.S. proti Novému Zélandu, body 6.3–6.4 (zjištění, že období osmi dnů v prvním stupni, tří týd-nů v druhém stupni a dvou měsíců ve třetím stupni jsou v kontextu uspokojivá).
¹⁵⁰ Obecný komentář č. 31, body 16 a 18; 238/1987, Bolaños proti Ekvádoru, bod 10; 962/2001, Mulezi pro-ti Demokratické republice Kongu, bod 7.
¹⁵¹ Viz závěrečná doporučení: Kamerun (CCPR/C/CMR/CO/4, 2010), bod 19; Guyana (CCPR/C/79/Add.121, 2000), bod 15; Spojené státy americké (A/50/40, 1995), bod 299; Argentina (A/50/40, 1995), bod 153; 1885/2009, Horvath proti Austrálii, bod 8.7 (diskuse o účinnosti nápravného opatření); 1432/2005, Gunaratna proti Srí Lance, bod 7.4; obecný komentář č. 32, bod 52 (požadavek na odškodnění za neoprávněné odsouze-ní). 
¹⁵² 414/1990, Mika Miha proti Rovníkové Guineji, bod 6.5; 962/2001, Mulezi proti Demokratické republice Kongu, bod 5.2.
¹⁵³ 754/1997, A. proti Novému Zélandu, body 6.7 a 7.4; 188/1984, Martínez Portorreal proti Dominikánské republice, bod 11; 962/2001, Mulezi proti Demokratické republice Kongu, bod 5.2.
¹⁵⁴ 1128/2002, Marques de Morais proti Angole, bod 6.6; viz též 328/1988, Zelaya Blanco proti Nikaragui, bod 10.3 (svévolné zadržení); 728/1996, Sahadeo proti Guyaně, bod 11 (porušení článku 9, bod 3); R.2/9, San-tullo Valcada proti Uruguayi, bod 12 (porušení článku 9, bod 4).
¹⁵⁵ 432/1990, W.B.E. proti Nizozemí, bod 6.5; 963/2001, Uebergang proti Austrálii, bod 4.4.
¹⁵⁶ 1157/2003, Coleman proti Austrálii, bod 6.3.
¹⁵⁷ Tamtéž, bod 9; 1128/2002, Marques de Morais proti Angole, bod 8; obecný komentář č. 31, bod 16. 
¹⁵⁸ Viz též bod 17 výše.
¹⁵⁹ Obecný komentář č. 33, bod 4; 241 a 242/1987, Birindwa ci Birhashwirwa a Tshisekedi wa Mulumba proti Zairu, bod 12.5; viz závěrečná doporučení: Maledivy (CCPR/C/MDV/CO/1, 2012), bod 26.
¹⁶⁰ 449/1991, Mojica proti Dominikánské republice, bod 5.4; 1753/2008, Guezout a další proti Alžírsku, bod 8.4 a 8.7.
¹⁶¹ 1782/2008, Aboufaied proti Libyi, body 7.4 a 7.6; 440/1990, El-Megreisi proti Libyjské arabské republice, bod 5.4.
¹⁶² Obecný komentář č. 20, bod 2.
¹⁶³ Obecný komentář č. 31, bod 12.
¹⁶⁴ Obecný komentář č. 20, bod 11; Výbor proti mučení, obecný komentář č. 2, bod 13.
¹⁶⁵ Viz závěrečná doporučení: Alžírsko (CCPR/C/DZA/CO/3, 2007), bod 11.
¹⁶⁶ Viz Souhrn zásad (poznámka 102 výše), zásady 17–19 a 24; Výbor pro práva dítěte, obecný komentář č. 10, bod 87.
¹⁶⁷ Viz Souhrn zásad (poznámka 102 výše), zásady 13–14; Pravidla OSN pro ochranu mladistvých zbavených svobody, body 24–25, přijato Valným shromážděním v jeho usnesení 45/113 (ohledně vysvětlení práv zadr-žovaných mladistvých).
¹⁶⁸ Viz Souhrn zásad (poznámka 102 výše), zásada 16, bod 2.
¹⁶⁹ Viz body 14, 18 a 21 výše.
¹⁷⁰ Obecný komentář č. 27, bod 7; 1134/2002, Gorji-Dinka proti Kamerunu, body 5.4–5.5 (domácí vězení); 138/1983, Mpandanjila a další proti Zairu, body 8 a 10.
¹⁷¹ Viz body 38 a 53 výše.
¹⁷² 263/1987, González del Río proti Peru, bod 5.1; 1758/2008, Jessop proti Novému Zélandu, body 7.9–7.10.
¹⁷³ Viz obecný komentář č. 17, bod 1, a č. 32, body 42–44.
¹⁷⁴ Viz závěrečná doporučení: Česká republika (CCPR/C/CZE/CO/3, 2013), bod 17; Úmluva o právech dítěte, čl. 37 písm. b).
¹⁷⁵ 1069/2002, Bakhtiyari proti Austrálii, bod 9.7; viz Úmluva o právech dítěte, čl. 3, odst. 1.
¹⁷⁶ Viz obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 10, bod 11; Pravidla OSN pro ochranu mladistvých zbave-ných svobody, bod 11 písm. b). Naproti tomu normální dohled nad dětmi ze strany rodičů nebo rodiny může zahrnovat určitou míru kontroly nad pohybem, zejména mladších dětí, která by byla nevhodná pro dospělé, ale která nepředstavuje zbavení svobody; ani běžné požadavky na denní školní docházku nepředstavují zba-vení svobody.
¹⁷⁷ Viz bod 12 výše; Úmluva o právech dítěte, čl. 37, písm. d) a článek 25.
¹⁷⁸ Obecný komentář č. 32, body 42–44; obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 12, body 32–37.
¹⁷⁹ Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, Pokyny k zadržení (poznámka 45 výše), bod 54 („Pokud je to možné [děti bez doprovodu nebo odloučené děti] by měly být propuštěny do péče rodinných příslušníků, kteří již mají pobyt v azylové zemi. Pokud to není možné, měly by příslušné orgány pro péči o dítě zajistit opatření náhradní péče, jako je pěstounská péče nebo domovy, které zajistí, že dítě bude pod odpovídajícím dohle-dem“).
¹⁸⁰ Obecný komentář č. 31, bod 10.
¹⁸¹ Viz tamtéž; 52/1979, Saldías de López proti Uruguayi, body 12.1–13; R.13/56, Celiberti de Casariego proti Uruguayi, bod 10.1–11; 623,624,626,627/1995, Domukovskij a další proti Gruzii, bod 18.2.
¹⁸² Viz závěrečná doporučení: Spojené státy americké (CCPR/C/USA/CO/3, 2006), body 12 a 18.
¹⁸³ Obecný komentář č. 31, bod 11, a č. 29, bod 3.
¹⁸⁴ Obecný komentář č. 31, bod 11, a č. 29, body 3, 12 a 16.
¹⁸⁵ Obecný komentář č. 29, body 4–5. Pokud mimořádná situace ospravedlňující opatření odchylky vyplyne z účasti ozbrojených sil státu, smluvní strany paktu, na mírové misi v zahraničí, musí být zeměpisný a věcný rozsah odchylujících se opatření omezen na naléhavé potřeby mírové mise. 
¹⁸⁶ Obecný komentář č. 29, body 8–9.
¹⁸⁷ Tamtéž, bod 13 písm. b).
¹⁸⁸ Tamtéž, body 4 a 11.
¹⁸⁹ Tamtéž., bod 3.
¹⁹⁰ Tamtéž, body 4, 11 a 15.
¹⁹¹ Tamtéž, bod 16; bod 67 níže.
¹⁹² Obecný komentář č. 32, bod 6.
¹⁹³ Obecný komentář č. 29, bod 16.
¹⁹⁴ Obecný komentář č. 24, bod 8.