BLAŽOVÁ A OSTATNÍ proti České republice

Rozhodnutí ze dne 29. ledna 2026 ve věci č. 1161/21, 13473/21 a 15980/21 – Blažová a ostatní proti České republice

Výbor páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl o nepřijatelnosti stěžovatelčiných stížností na porušení práva na respektování soukromého života podle článku 8 Úmluvy a práva na účinný prostředek nápravy podle článku 13 Úmluvy v souvislosti se sledováním vozidel, která užívala, ze strany policie, a to zčásti pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, zčásti pro neopodstatněnost.

I.   Skutkové okolnosti

Stěžovatelka je družkou a příbuznou osob, které slovenské orgány činné v trestním řízení podezřívaly z únosu poškozeného na Slovensku, vraždy a ukrytí jeho těla v České republice. Na základě žádosti o vzájemnou pomoc Policie ČR po získání povolení státního zástupce a trestního soudu přistoupila jednak k pořizování dat o poloze vozidel, které měly využívat jak zájmové osoby, tak i stěžovatelka, prostřednictvím GPS, a posléze k pořizování zvukových záznamů zevnitř vozidel. Stěžovatelka se o sledování dozvěděla až s několikaletým odstupem a brojila proti němu podáním ústavních stížností k českému Ústavnímu soudu. Ústavní soud však její stížnosti odmítl, protože je podala po uplynutí objektivní lhůty jednoho roku ode dne, kdy došlo k zásahu do dotčených práv, resp. skončení zásahu.

II.  Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 8 a článku 13 Úmluvy

Stěžovatelka namítala porušení jednak práva na respektování jejího soukromého života kvůli protiprávnosti sledování vozidel policií v době, kdy je užívala, jednak práva na práva na účinný prostředek nápravy, protože se proti neoprávněnému sledování nemohla účinně bránit.

Soud vyšel z toho, že stěžovatelka napadla před Ústavním soudem povolení státního zástupce a trestního soudu umožňující sledování polohy vozidel, resp. pořizování záznamů. Nevyužila jiné vnitrostátní prostředky, především nepožádala nejblíže vyšší státní zastupitelství o výkon dohledu podle § 12d zákona o státním zastupitelství (B. Ü. proti České republice, č. 9264/15, rozsudek ze dne 6. října 2022, § 58 a 64). Rovněž odlišil její situaci od případu, v němž se na Ústavní soud úspěšně obrátil obviněný, u kterého policie provedla domovní prohlídku k odkrytí jeho údajné trestné činnosti, přičemž zásah byl po právní stránce dán již samotným příkazem k prohlídce. U stěžovatelky opatření vzešlo ze tří různých právních režimů: neodkladné sledování policí bez přivolení státního zástupce, sledování polohy za základě povolení státního zástupce a sledování dění uvnitř vozidel s přivolením soudu. Možné narušení soukromí stěžovatelky při užívání vozidel mohlo v její věci vejít ve známost až během realizace povolení policií. Nadto, protože osoba stěžovatelky nebyla předmětem sledování, realizace opatření měla proběhnout způsobem, který respektoval její soukromí. To znamená zajistit, že se ve spise budou uchovávat pouze informace, které se týkaly zájmové osoby a skutečností nezbytných pro zajištění účelu trestního řízení. Informace o stěžovatelce, které nesloužily jako důkazní prostředky, měly být zničeny. Jakýkoli možný zásah do práv stěžovatelky šel proto na vrub provádění opatření v praxi, nikoli samotných povolení.

Podle Soudu stěžovatelka mohla dosáhnout konstatování protiprávnosti pořizování záznamů o sledování a nařízení jejich zničení prostřednictvím postupu podle § 12 písm. d) zákona o státním zastupitelství. V případě úspěchu mohla poté požádat i o spravedlivé zadostiučinění podle zákona o odpovědnosti státu. Tedy stěžovatelka mohla účinně dosáhnout přezkumu oprávněnosti údajného zásahu do soukromí a náležité nápravy. Naopak pokud by neuspěla, mohla podat ústavní stížnost, v níž by vznesla stejné námitky, aniž by byly zamítnuty jako opožděné. Ostatně její partner takto postupoval a Ústavní soud jeho námitky věcně přezkoumal. Byť neuspěl, neznamená to automaticky, že by tento prostředek byl u stěžovatelky zjevně marný. Soud proto uzavřel, že stěžovatelka zvolila procesní strategii bez vyhlídek na úspěch a neumožnila Ústavnímu soudu přezkoumat důvodnost jejích námitek. K tvrzení stěžovatelky, že Ústavní soud její ústavní stížnosti neodmítl pro nevyčerpání vnitrostátních opravných prostředků, Soud podotkl, že zmeškání lhůty u ní bylo zjevné. Ústavní soud tak nemusel zjišťovat jiné možné důvody nepřípustnosti. Proto závěr, že její ústavní stížnosti byly zjevně opožděné, neznamená, že stěžovatelka řádně vyčerpala dostupné opravné prostředky.

Vzhledem k výše uvedenému Soud konstatoval, že stížnosti lze prohlásit za nepřijatelné podle čl. 35 odst. 1 a odst. 4 Úmluvy, jelikož stěžovatelka měla k dispozici dostupné účinné prostředky nápravy stran namítaného porušení článku 8 Úmluvy, tyto však nečerpala, a její námitka porušení článku 13 Úmluvy je tedy zjevně neopodstatněná.

Soud proto rozhodl o nepřijatelnosti stížností.