IV.ÚS 2078/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Bc. Martinem Kůsem, advokátem, sídlem Kaprova 42/14, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2024 č. j. 28 Co 49/2024-498 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. prosince 2023 č. j. 19 P 8/2022-479, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a M. K., a nezletilého Š. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi soudy porušily jeho základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že stěžovatel podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 návrh na nařízení střídavé péče o nezletilého syna (v době rozhodování soudů desetiletého chlapce). Podle dosavadní úpravy péče byl nezletilý svěřen do výlučné péče matky a stěžovateli byl určen rozšířený styk s nezletilým v každém lichém týdnu od úterý 15:00 hodin do následující neděle 18:00 hodin (v době prázdnin byla péče rodičů rozložena rovnoměrně) a stanovena povinnost hradit výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně. Obvodní soud napadeným rozsudkem návrh zamítl, neboť se neprokázala podstatná změna poměrů, která by opodstatňovala změnu úpravy péče. Od posledního rozhodnutí ve věci uběhly pouhé dva roky a režim nezletilého se ustálil teprve nedávno. Z pohovoru s nezletilým soudkyni vyplynulo, že nezletilému stávající režim péče vyhovuje. Nastavený režim péče je i nadále ku prospěchu nezletilého. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu potvrdil, neboť se ztotožnil se závěry obvodního soudu.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje obsah protokolu o pohovoru soudkyně s nezletilým. Namítá, že pohovor byl proveden v kanceláři soudkyně bez přítomnosti opatrovníka či jiné třetí osoby a neexistuje z něj zvukový záznam. Stěžovatel proto neměl možnost vyjádřit se ke způsobu vedení pohovoru. Nezletilý stěžovateli posléze zopakoval, že s ním chce trávit stejně času jako s matkou. Soudkyně se ho prý nezeptala, zda by si přál rozšíření současného režimu. S ohledem na použité obraty je zřejmé, že soudkyně vyjádření nezletilého v protokolu přeformulovala. Přestože obsah protokolu nebylo možné přezkoumat, městský soud nevyhověl návrhu stěžovatele na doplňující výslech nezletilého. Nezletilý navíc nebyl poučen o tom, že v řízení nemusí vypovídat. Jelikož obvodní soud v protokolu konkrétně neuvedl, o čem a jakým způsobem nezletilého poučil, není možné výslech považovat za procesně použitelný důkaz. Podle stěžovatele dále nejsou ničím podložené závěry soudů, že matka svým výchovným přístupem nezletilému přináší klidnější prostředí a vhodně tak vyvažuje jinak náročný režim u otce, který na něj klade velké nároky. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že uplynutí dva a půl roku od okamžiku vydání posledního rozhodnutí ve věci soudy nepovažovaly za dostatečnou změnu poměrů, u nezletilého jde o celou čtvrtinu jeho života. Obecné soudy vůbec nerespektovaly judikaturu ke střídavé péči, která by měla být pravidlem, zatímco výlučná péče jednoho z rodičů výjimkou v případě, že pro to existují silné důvody. Žádné závažné skutečnosti vylučující režim střídavé péče zjištěny nebyly, proto nebyl důvod, aby byl zakonzervován status quo nastavený před dvěma a půl lety. Pokud soudy neshledaly opodstatněnou rovnoměrnou střídavou péči rodičů, měly zvážit alespoň model tzv. asymetrické střídavé péče, který by v zásadě kopíroval současný styk stěžovatele s nezletilým.

4. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

5. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přehodnocování závěrů obecných soudů ve věcech úpravy péče o nezletilé. Posuzování těchto otázek náleží především obecným soudům, které vynášejí skutkové závěry z bezprostřední blízkosti, na základě bezprostředního vnímání důkazů. Ústavnímu soudu nepřísluší suplovat roli další přezkumné instance, rozhodnutí obecných soudů zruší jen tehdy, jsou-li neústavní. K ničemu takovému v této věci nedošlo.

6. Při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do péče, resp. o tom, zda jsou splněny podmínky pro svěření do střídavé péče, je povinností obecného soudu sledovat a chránit především zájem nezletilého dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Judikatura vymezila kritéria, která musí obecné soudy vzít do úvahy [srov. komplexně nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), body 19 až 25]. Naplňují-li oba rodiče všechna kritéria podobně, je třeba vyjít z předpokladu, že je v nejlepším zájmu dítěte, aby o něj pečovali oba rodiče [např. nález ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17 (N 215/87 SbNU 477), bod 14]. Rozhodnutí soudu musí být přesvědčivě odůvodněno. Pokud již dříve soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů dítěte, je podstatné, zda došlo k dostatečně závažné změně okolností (§ 909 občanského zákoníku a § 475 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních) a zda z pohledu zájmu dítěte převáží významnost nastalé změny nad požadavkem stability výchovného prostředí (nález ze dne 20. 9. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2002/22, bod 17 a násl.).

7. V posuzované věci se obecné soudy dostatečně zabývaly tím, zda nejsou dány důvody pro přehodnocení stávajícího výchovného uspořádání podle návrhu stěžovatele. Obvodní soud především neshledal změnu poměrů, přitom optikou výše citované judikatury podrobně zkoumal všechna kritéria, která je třeba při rozhodnutí o péči zvážit (body 22 až 28 rozsudku obvodního soudu). Dospěl k závěru, že i nadále není střídavá péče vhodným uspořádáním poměrů nezletilého. Kromě přetrvávajícího požadavku na vyvážení rozdílných výchovných přístupů (závěr o klidnějším prostředí u matky oproti náročnějšímu režimu u otce, který výrazně preferuje sportovní aktivity, má oporu v celé řadě vyjádření či listinných důkazů založených ve spisu), obvodní soud poukázal především na skutečnost, že stěžovatel i nadále méně respektuje matku jako vychovatele a pokračuje jeho snaha prosadit si svou na úkor matky (bod 25 tamtéž). Šlo o stěžejní důvod, proč již v předchozím řízení obvodní soud nesvěřil nezletilého do střídavé péče, v tomto ohledu tedy nedošlo k žádné zásadní změně.

8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně akcentuje, že rodič nerespektováním druhého z rodičů snižuje své rodičovské kompetence (viz např. usnesení ze dne 30. 7. 2024 sp. zn. III. ÚS 2057/24, bod 12, či ze dne 12. 7. 2024 sp. zn. III. ÚS 1682/24, bod 6). Ústavní soud též proto neshledal nic neústavního na tom, že soudy nevyhověly návrhu otce na nařízení střídavé péče, a to ani tzv. asymetrického modelu.

9. Rozhodnutí obecných soudů je nadto v souladu s aktuálním názorem nezletilého, který se při pohovoru se soudkyní vyjadřoval v tom smyslu, že mu dosavadní uspořádání vyhovuje. K námitkám zpochybňujícím obsah pohovoru Ústavní soud uvádí, že zákon výslovně umožňuje soudci provést pohovor bez přítomnosti dalších osob a mimo jednání (§ 100 odst. 3 a § 122 občanského soudního řádu, srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2866/17, bod 50). Z protokolu o pohovoru s nezletilým neplyne žádný náznak toho, že by nezletilý hovořil se soudkyní pod tlakem či že mu soudkyně pokládala sugestivní otázky, jak polemizuje stěžovatel. Nezletilý byl přiměřeně poučen, obsah probíraných témat byl pestrý a nezletilý na dotazy odpovídal spontánně (viz protokol na č. l. 463 soudního spisu). Obsah pohovoru nelze popřít pouhým tvrzením stěžovatele, že jemu samotnému posléze nezletilý sdělil jiné přání. Městský soud se nadto touto námitkou dostatečně zabýval, Ústavní soud ze všech těchto důvodů ani v této námitce neústavnost neshledal.

10. Ústavně zaručená práva stěžovatele porušena nebyla. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2024


Josef Fiala v. r.
předseda senátu