II.ÚS 648/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Š., zastoupené Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem se sídlem Vodičkova 28, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. dubna 2022 č. j. 4 T 34/2021-4263, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 25. ledna 2023 č. j. 14 To 289/2022-4474 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2023 č. j. 7 Tdo 989/2023-4561, takto:

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 6. 3. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzený rozpor s čl. 36 Listiny základních práv svobod.

2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o ÚS.


II.

3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem nalézacího soudu byla stěžovatelka uznána vinnou spácháním přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 a 2 tr. z. a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Dále byl stěžovatelce uložen zákaz činnosti ve formě zákazu povolání lékařky v oblasti pediatrie, a to v trvání dvou let. O stěžovatelkou podaném odvolání rozhodl krajský soud tak, že jej zamítl. Následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl.

4. Deliktního jednání, jež jí bylo obecnými soudy kladeno k tíži, se měla stěžovatelka zjednodušeně řečeno dopustit tím, že když byla dne 14. 5. 2017 v čase okolo 00:57 hod. přivolána v Pardubické nemocnici zdravotní sestrou A. Ch., jakožto službu konající dětská lékařka s odbornou způsobilostí k výkonu povolání, před absolvováním základního kmene, tzv. L1, která měla povinnost zhodnotit stav pacienta Jana B. (jedná se o pseudonym), který byl na témže oddělení hospitalizován po operačním zákroku spočívajícím v adenotomii a oboustranné tonzilotomii a rozhodnout o dalším postupu, tudíž měla poskytnout pacientovi, který kašlal a masivně krvácel z ústní dutiny, okamžitou lékařskou pomoc, jednala v rozporu s medicínskými postupy, s nimiž se seznámila v rámci školení o neodkladné péči a kardiopulmonální resuscitaci. Poškozený měl být přitom verbálně zklidněn a uveden do polohy, aby krev z jeho úst mohla vytékat a nedošlo tak k její aspiraci, a to přímo na dětském oddělení, případně jej takto základním způsobem mohla ošetřit na blízké vyšetřovně, eventuálně mu začít odsávat krev z ústní dutiny a zajistit u něj žilní vstup a současně měla zajistit neprodlené telefonické vyrozumění o nastalé akutní situaci u poškozeného a přivolání služebně staršího a nad ní dozor konajícího lékaře kategorie L3, primáře M. Š., toho času konajícího ústavní pohotovostní službu na dětském a novorozeneckém oddělení, a dále službu konajícího lékaře specialistu z ORL, toho času R. M., případně resuscitační tým (tj. ARO), a to vzhledem k rozsáhlému krvácení z dutiny ústní a s tím spojenými riziky, tj. ohrožení života poškozeného, kterých si jako vystudovaná a dva roky pracující dětská lékařka musela být vědoma, když správně usoudila, že takové velké až masivní krvácení není schopna sama zastavit, svým postupem také měla za součinnosti její osobou úkolovaných zdravotních sester předejít odchodu matky se synem z dětského oddělení, resp. rizikovému přesunu pacienta na ORL ambulanci, namísto výše uvedeného postupu zvolila variantu přesunu na ORL ambulanci, když u sesterského pultu, poté co vizuálně prohlédla pacienta, před přítomnými prohlásila, že se půjde na ORL, aniž by telefonicky informovala službu sloužícího specialistu ORL, R. M., načež matka pacienta krátce po 01:00 hod. se synem prošla otevřenými dveřmi z oddělení na chodbu a vydala se s ním pěšky, nejspíše v náručí, po schodech směrem o dvě patra níže vzdálené ORL ambulance, doprovázená sestrou B. Š., která jí při cestě odemykala dveře, čímž stěžovatelka jednala v rozporu s povinnostmi jí vyplývajícími z ust. § 49 odst. 1 písm. a), b) z.č. 372/2011 Sb., a dále v rozporu s tím, o čem byla zaměstnavatelem v rámci školení o neodkladné péči a kardiopulmonální resuscitaci poučována, konkrétně jak postupovat při závažném zhoršení zdravotního stavu pacienta vyžadujícího urgentní vyšetření lékařem, kterému odpovídá i masivní krvácení dítěte do ústní dutiny - nutnost zhodnotit jeho zdravotní stav a současně volat specializovanou pomoc. Dále měla stěžovatelka jednat v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z její pracovní náplně a z odborných kompetencí rozdělených na dětském oddělení, neboť jakožto lékařka kategorie L1 byla povinna o komplikacích, které zjistila u poškozeného, informovat nad ní dozor vykonávajícího a zároveň ústavní pohotovostní službu konajícího lékaře kategorie L3, přičemž sice jednala podle zavedené nepsané zvyklosti - podle níž musí být dětští pacienti, hospitalizovaní v rámci pooperační péče po ORL výkonech na dětském oddělení, pakliže u nich nastanou krvácivé pooperační komplikace, vyšetření a ošetření specialistou z ORL, k čemuž dochází zpravidla v ORL ambulanci, kam je třeba je transportovat na lůžku či v křesle - ale nedodržela zažitý způsob transportu a zmíněný úzus nesprávně aplikovala. Po odchodu matky s poškozeným na ORL ambulanci se za nimi vydala i stěžovatelka, na schodech se však vrátila a uložila A. Ch., která zůstala na dětském oddělení, aby vyrozuměla ORL, o což se jmenovaná pokusila, zvolila však nesprávné telefonní číslo, neboť volala do ORL ambulance, v níž však není u telefonu příslušná sestra nepřetržitě 24 hodin (neboť má pro takové účely u sebe služební mobilní telefon), tudíž se tam nedovolala, což ještě Š. zaslechla a vydala se zpět za pacientem, přičemž bezprostředně poté se Ch. podařilo zřejmě krátce po 01:00 hod. dovolat na jiné oddělení ORL, a to zdravotní sestře B., která nato informovala službu konajícího lékaře ORL R. M. V důsledku uvedeného profesního selhání stěžovatelky nebyla ambulance ORL včas odemčena, včas nebyl vyrozuměn o příchodu masivně krvácejícího pacienta ani službu konající lékař ORL a stejně tak nebyl o situaci zpraven a přivolán nad Š. dozor vykonávající primář Š., ani nebyl povolán resuscitační tým. Mezitím v čase mezi 01:04:27 až 01:04:31 hod. dorazil poškozený v doprovodu matky před neobsazenou ORL ambulanci (doprovázeni sestrou Š.). Za nimi v čase 1:04:39 hod. přišla lékařka Š., která po zjištění, že dveře ambulance jsou zamčené obratem z místa odešla, aby sama zajistila ORL lékaře a otevření ORL ambulance, když si služební mobil, který měla povinnost mít v rámci ÚPS neustále u sebe, zapomněla na lékařském pokoji a ponechala tak pacienta sedícího na sedačce a stále více kašlajícího krev, jehož stav tak začínal být kritický, neboť bylo otázkou času, kdy mu začnou selhávat životní funkce, na chodbě bez jakéhokoliv lékařského dozoru a jakékoliv lékařské péče, ačkoliv měla zhodnotit jeho stav a poskytnout mu první pomoc, spočívající v uklidnění rozrušeného pacienta a přítomné zoufalé matky a v zajištění polohy pacienta v takové poloze, aby mu mohla krev z úst volně vytékat ven, současně měla uložit přítomné sestře Š. pokyn k sehnání ORL specialisty a zároveň přivolání ARO týmu, čímž Š. porušila povinnost pro ni plynoucí z § 49 odst. 1 písm. a), b) z.č. 372/2011 Sb., a současně jednala v rozporu s medicínskými postupy, s nimiž se seznámila v rámci školení o neodkladné péči a kardiopulmonální resuscitaci.

5. Ke shora parafrázované skutkové větě nalézacího soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se v takové životní situaci ocitla poprvé a rozhodla se postupovat podle zažitého postupu, kdy se krvácející pacient po ORL zákroku přesune na ORL ambulanci, kde si jej převezme ORL specialista, který jediný je schopen takovýto typ krvácení zastavit. Zatímco se stěžovatelka snažila nalézt transportní prostředek, aby mohla pacienta na ORL dovézt, vydala se matka s nezletilým do ambulance pěšky po schodech. Její opakovanou výzvu k návratu tito neposlechli. Stěžovatelka uvedla, že instruovala Ch., aby telefonicky kontaktovala ORL lékaře a dozorujícího lékaře Š. Zdravotní sestra se mu však nemohla dovolat. Stěžovatelka následovala pacienta a následně běžela na infekční oddělení, kde byl telefon a požádala přítomnou sestru o všechna čísla na ORL a snažila se tam bezúspěšně dovolat. Rovněž pak telefonovala s ARO týmem a sdělila jim, ať jsou připraveni k případnému zásahu. Následně běžela zpět za pacientem a ve dveřích se v čase 01:07:56 hod. setkala s ORL specialistou M., který převzal péči o pacienta, který byl v době příchodu lékaře při vědomí, seděl na své matce, která seděla na vyšetřovacím lůžku. V 01:10 hod. nastala u pacienta srdeční zástava. Srdeční činnost byla obnovena až v 01:49 hod.

6. Stran trestněprávní odpovědnosti lékaře stěžovatelka namítá, že nebyly naplněny její základní předpoklady. Jednání lékaře musí být v takových případech v rozporu s jeho povinností poskytnout účelnou a hodnotnou péči. Přitom postup lékaře je třeba vždy posuzovat ex ante, nikoliv až ex post, jak provedly obecné soudy bez ohledu na konkrétní podmínky a objektivní možnosti, které v danou chvíli stěžovatelka měla. Ve věci nebyla podle stěžovatelky náležitě prokázána příčinná souvislost mezi vadným jednáním a způsobeným následkem. Obecné soudy vyšly z toho, že příčinnou souvislost mezi jednáním stěžovatelky a poškozením zdraví nezletilého jednoznačně sice prokázat nelze, ale to podle něj nebrání vydání rozsudku o její vině. Soudy založily svá rozhodnutí na závěrech znalců, jejichž znalecké posouzení bezdůvodně a bez bližšího vysvětlení upřednostnily před odlišnými názor dalších soudních znalců, kteří se k věci také vyjádřili.

7. Stěžovatelka byla v rozhodné době lékařkou s odbornou způsobilostí bez certifikátu o absolvování základního kmene L1. Na dětském lůžkovém oddělení běžně nepracovala. Toto oddělení měla spolu s několika dalšími na starost pouze během svých pohotovostních služeb. Ze strany kolegů byla poučena o tom, že v případech, kdy dětský pacient začne po operačním zákroku krvácet, musí být dopraven na ORL, kde mu bude poskytnuta adekvátní pomoc. Vzhledem k tomu, že s obdobnými případy neměla adekvátní zkušenosti, nevymýšlela žádné inovativní řešení a jednala podle zavedených postupů. Přitom během toho, co se snažila najít prostředek k transportu matka s nezletilým a zdravotní sestrou odešli na ORL a výkřiku, ať počkají, matka nedbala.

8. Nejvyšší soud vytkl stěžovatelce, že by se stěžovatelka snažila matce v odchodu s nezletilým z oddělení jakkoliv zabránit. Přitom však neuvedl způsob, jakým tak měla učinit. Za stěžejní pochybení považoval Nejvyšší soud tu skutečnost, že stěžovatelka nesprávně vyhodnotila stav pacienta a nesprávně rozhodla o potřebě pacienta transportovat na ORL. Stěžovatelka měla podle Nejvyššího soudu vědět, že ORL ambulance nebude v noci obsazena. Co však již Nejvyšší soud neuvádí je, že se jednalo o pohotovostní ambulanci ORL, stěžovatelka tak z pochopitelných důvodů předpokládala, že ambulance funguje 24 hodin denně, stejně jako na jejím běžném oddělení. Vytýká-li Nejvyšší soud stěžovatelce, že si svůj postup v obdobných případech nepřipravila tím, že si jej nepromyslela, odkazuje se stěžovatelka na výpověď M., který mimo jiné vypověděl, že žádný běžný postup předtím nebyl a není dán ani v současné době. Stěžovatelka jako relativně nový zaměstnanec a lékař L1 nebyla v pozici, kdy by mohla zažité postupy objektivně měnit, případně se jimi odmítnout řídit. Dovolací soud dále vytkl stěžovatelce, že neměla k okamžitému použití tři základní telefonické kontakty (na dozorujícího lékaře, na sloužícího specialistu ORL a na ARO tým) a mobilní telefon. Z žádného právního ani vnitřního předpisu však nevyplývá povinnost lékaře, mít okamžitě k dispozici telefonní čísla, o kterých se soud zmiňuje. Tuto povinnost a vytčení jejího nesplnění tak soud založil pouze na své úvaze ex post. Na ploše každého počítače byl odkaz na telefonní seznam, který se však stěžovatelce vůbec nenačetl. Pokud se zdravotním sestrám, které stěžovatelka pověřila kontaktováním dozorujícího lékaře a ORL specialisty, nepodařilo s těmito spojit, pak nepovažuje ani zpětně za správný postup nečinně čekat na telefonu a nesnažit se zajistit pomoc jiným způsobem. Vytkl-li dovolací soud, že stěžovatelka ARO tým pouze zmobilizovala, ale nepřivolala, potom přehlíží, že v té době byl pacient při vědomí, chodil, dýchal bez zjevné dušnosti a nejevil známky selhání životních funkcí. Přivolání ARO týmu tak nebylo v dotčené době zdravotně indikováno. V okamžiku, kdy došlo k zástavě životních funkcí v 01:10 hod. byl již u pacienta přes dvě minuty ORL specialista a stěžovatelka pacienta neměla v péči a o poskytnutí zdravotních služeb v danou chvíli již nerozhodovala. Tomu odpovídá i výpověď zdravotní sestry Š., podle níž při vstupu do ambulance byl poškozený ještě při vědomí a první pomoc začal pacientovi poskytovat M. Obecné soudy se nevypořádaly s tím, co konkrétně je tvrzeným jednáním stěžovatelky, bez nějž by k následku nedošlo. Znalec Doc. MUDr. Michal Hladík Ph.D. přitom konstatoval, že k příčinné souvislosti mezi jednáním Š. a následkem - poškozením zdraví Jana B., nelze jednoznačně dospět. K obdobnému závěru pak dospěla též Oborová komise pro pediatrii Vědecké rady České lékařské komory, která v odborném posudku konstatovala, že jednání Š. není v příčinné souvislosti s dalším nepříznivým vývojem události. Stran příčinné souvislosti sám nalézací soud konstatoval, že jednoznačnou příčinu, která vedla k poškození zdraví nezletilého, resp. k zástavě jeho vitálních funkcí, zpětně v tomto případě nelze stanovit. Příčina zástavy oběhu a srdeční akce tak byla všemi znalci i svědky z řad lékařů uzavřena jako pravděpodobnostní a zpětně nezjistitelná či neověřitelná. B. k příčině zdravotních komplikací nezletilého uvedl, že v určitém procentu případů končí tyto komplikace fatálně, takže stoprocentně nelze říci, že kdyby byla nezletilému poskytnuta první pomoc, že by to nedopadlo špatně. Trestní řízení přitom vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, a to alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost". Tohoto principu však obecné soudy podle stěžovatelky nedbaly.

III.

9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

10. Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

11. Stěžovatelka vznáší v podané ústavní stížnosti prakticky totožné námitky, které uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatelky, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

12. Namítá-li stěžovatelka, že v řízení nebylo prokázáno, že její jednání bylo v rozporu s účelnou a hodnotnou péčí je třeba uvést, že touto námitkou se zabývaly již obecné soudy, které poukázaly na skutečnost, že stěžovatelka sice správně vyhodnotila, že k finálnímu ošetření pacienta není kompetentní, nicméně správný a současně jí za povinnost uložený postup nedodržela. Obecné soudy shodně uzavřely, že stěžovatelka nezhodnotila aktuální zdravotní stav pacienta postupem ABCDE, nebyly zjištěny jeho obtíže a lékařka poškozeného v podstatě ani neprohlédla, shlédla ho jen pohledem, ze kterého těžko mohla dovodit aktuálnost a nutnost volání ARO týmu již na dětské oddělení. Všichni zúčastnění se shodli ve svých výpovědích na tom, že u poškozeného docházelo k nezvykle masivnímu krvácení, které stěžovatelka nebyla objektivně schopna zastavit. Tuto skutečnost jí tak nelze klást k tíži. Na druhou stranu z výpovědi B. soudy zjistily, že ztráta 0,5 - 1 litru krve, k níž podle všeho u poškozeného došlo, je pro dítě ztrátou kritickou. Uvedené skutečnosti si stěžovatelka musela být vědoma. Přesto však ve věci postupovala liknavě, nezletilého se nesnažila verbálně uklidnit, nezajistila jeho uvedení do polohy, v níž by krev z jeho úst mohla vytékat a nezajistila ani to, aby nechodil, což jeho stav ještě zhoršovalo.

13. Namítá-li stěžovatelka, že podle jejího názoru nebyly splněny podmínky pro přivolání ARO týmu, neboť poškozený reagoval a byl při vědomí, nutno uvést, že v situaci, kdy stěžovatelka nebyla způsobilá k poskytnutí pomoci a kdy se jí nedařilo kontaktovat k tomu kompetentní lékaře, bylo jen otázkou času, kdy poškozený zkolabuje. Za tohoto stavu věci je nepřivolání ARO týmu stěží pochopitelné, zvláště pak za situace, kdy jej stěžovatelka telefonicky kontaktovala, ovšem nikoliv za účelem přivolání, ale toliko sdělení, aby byli připraveni. Z výpovědi svědka M. vyplynulo, že zdravotník by měl rozpoznat symptomy, které jsou život ohrožující a na jejich základě přivolat ARO tým. Přitom platí, že pokud si není jist, tak udělá vše pro to, aby adekvátní lékařskou pomoc spíše zavolal, než nezavolal.

14. Z ústavní stížnosti nevyplývá, z čeho stěžovatelka dovozuje, že její postup ve věci nebyl posuzován ex ante, to znamená k okamžiku, kdy se stěžovatelka rozhodovala, a to na základě v danou chvíli dostupných informací. K tomuto lze uvést, že pochybení bylo ze strany obecných soudů shledáno mimo jiné v nedbalém vyšetření a zjištění skutečného zdravotního stavu pacienta. Bez tohoto nelze očekávat přijetí tomu odpovídajících léčebných postupů. V souvislosti s uvedeným je možno poukázat na přiléhavý závěr Nejvyššího soudu, který konstatoval, že těžce krvácejícího poškozeného se lékař poprvé dotknul přibližně 11 minut od přivolání stěžovatelky a 13 minut od začátku krvácení a přivolání zdravotních sester. Obecné soudy zevrubně popsaly (minutu po minutě), co se ve který okamžik stalo, jaký byl stav poškozeného a jak na něj reagovala stěžovatelka či spoluobviněná B. Š.

15. Namítá-li stěžovatelka, že nemohla vědět o tom, že ORL ambulance není otevřena 24 hodin denně, jedná se nepochybně o informaci, kterou vědět mohla a vědět také měla. Přitom se jednalo o jeden z klíčových okamžiků, neboť pokud by matce sdělila, že ambulance není obsazena, tato by tam s nezletilým patrně nešla. Nelze přitom ani přihlédnout k tomu, že nebylo v silách lékařky matku zastavit, neboť to byla zdravotní sestra B. Š., která matku na ambulanci doprovázela a odemykala jí dveře. Stěžovatelka se sice odkázala na obecně zavedenou praxi, kterou nechtěla měnit, nicméně ve věci vyslechnutí lékaři vysvětlili důvody, pro které mělo dojít primárně ke stabilizaci poškozeného na dětském oddělení, které bylo pro tyto účely náležitě vybaveno [k tomu srov. výpověď Š., odst. 35 a násl. rozsudku nalézacího soudu, V. (odst. 46 a násl.), B. (odst. 59 a násl.), Š. (odst. 61 a násl.)]. Navíc, přesun poškozeného nebyl dopředu konzultován s oddělením, na které měl být poškozený transportován. Odvolací soud poukázal v souvislosti s transportem nezletilého na ambulanci ORL na interní předpis označený jak "Neodkladná péče a kardiopulmonální resuscitace v PKN" v němž se uvádí, že primární diagnostiku i ošetření nemocného v neodkladných stavech provádí pracoviště, které je události nejblíže, což bylo v daném případě dětské oddělení PKN (srov. str. 21). Obdobně lze též odkázat na Provozně organizační řád ORL (srov. str. 31).

16. Namítá-li stěžovatelka, že z žádného právního předpisu nevyplývá povinnost mít okamžitě k dispozici telefonní čísla na dozorujícího a konziliárního lékaře či na ARO tým, nutno uvést, že se jedná o elementární předpoklad pro dosažení účelu poskytnutí pomoci ze strany specialisty. Jednou z možností, jak získat kontakt na lékaře s odpovídající lékařskou kvalifikací je jistě možnost vyhledání telefonního čísla v počítači, ovšem tento postup nepočítá s možností jeho výpadku. Poskytnutí lékařské pomoci nemůže být vázáno na to, zda a jak rychle půjde otevřít soubor, v němž lze vyhledat kontakt na urgentně poptávaného specialistu. Obecné soudy vytkly stěžovatelce neznalost těchto čísel, což daly do souvislosti s tím, že se řádně nepřipravila na výkon služby. Přitom lze očekávat, že čím má lékař méně zkušeností, tím lépe se snaží na výkon služby připravit, a to právě pro případ vzniku nestandardních situací.

17. Stran příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatelky a vznikem škody lze odkázat na závěry odvolacího soudu, který akcentoval tu skutečnost, že stěžovatelka nebyla stíhána za pochybení při samotném lékařském zákroku, ale je postihována za to, že nepostupovala v souladu se svými povinnostmi. To znamená, že nedodržela základní léčebné postupy a neposkytla pacientovi prvotní lékařskou pomoc k tomu, aby bylo eliminováno možné zhoršení jeho zdravotního stavu. Ústavní soud si je vědom toho, že i v případě, že by stěžovatelka postupovala řádně, nelze vyloučit poškození zdraví nezletilého. V takovém případě, jak ostatně uvedl již odvolací soud, se však mohla stěžovatelka ze svého jednání vyvinit, neboť nepříznivý zdravotní stav by nastal navzdory poskytnutí prvotní lékařské péče. Ústavní soud má za to, že způsob, jakým obecné soudy odůvodnily existenci příčinné souvislosti mezi jednáními stěžovatelky a poškozením zdraví nezletilého lze považovat za zcela ústavně konformní a ve stručnosti lze na něj odkázat (v případě odůvodnění rozsudku nalézacího soudu lze tak odkázat na odst. 99-101, v případě odvolacího soudu na str. 21-26 a Nejvyšší soud se s otázkou příčinné souvislosti řádně vypořádal v odst. 37 a násl.).

18. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že si je vědom toho, že výkon lékařského povolání není posláním vždy snadným, neboť se dotýká lidského zdraví, co by hodnoty, jejíž narušení či dokonce ztrátu vnímají lidé velmi intenzivně. Tomu pak také odpovídají nároky na vzdělávání lékařů, které představují celoživotní proces poznávání. V projednávaném případě se stěžovatelka v tomto procesu nachází v podstatě na svém začátku, a tomu odpovídá též penzum jejich praktických zkušeností. V jiných oborech lze nejistotu ve správnost postupu nahradit pokusem či zkouškou, rozhodnutí o zásadním kroku lze odložit do doby, než bude shromážděn dostatek informací. Toto však v lékařském prostředí velmi často neplatí a lékaři jsou nuceni se o zásadních věcech rozhodovat teď a tady. Z tohoto úhlu pohledu se může jevit vyvozování trestní odpovědnosti vůči začínající a tudíž i méně zkušené lékařce, která se dostala do vysoce stresující situace jako neadekvátní. Nicméně Ústavní soud má ve shodě s obecnými soudy za to, že i přes shora zmíněnou psychickou náročnost situace a nezkušenost stěžovatelky nebyly požadavky na adekvátnost postupu natolik náročné, aby jim nebylo možné dostát.

19. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2024


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu