I.ÚS 2448/24 #1

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatele M. E., zastoupeného Mgr. Ondřejem Švárou, advokátem, sídlem 17. listopadu 1230/8a, Olomouc, proti jinému zásahu Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 3. oddělení obecné kriminality, spočívajícím v postupu ve věci vedené pod sp. zn. KRPB-25524/TČ-2021-060273, a jinému zásahu Městského státního zastupitelství v Brně, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského soudu v Brně, spočívajícím v postupu ve stejné trestní věci, za účasti Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 3. oddělení obecné kriminality, Městského státního zastupitelství v Brně, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 3. oddělení obecné kriminality ("policejní orgán"), Městského státního zastupitelství v Brně, Krajského státního zastupitelství v Brně ("krajské státní zastupitelství") a Městského soudu v Brně ("městský soud") došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na účinné vyšetřování vyplývajícího z čl. 6 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 3 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a práv podle čl. 3 odst. 1, čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 2 a 6 Úmluvy. Stěžovatel dále požaduje, aby Ústavní soud uvedeným orgánům činným v trestním řízení zakázal pokračovat v porušování jeho ústavně zaručených práv.

2. Stěžovatel dále podle § 39, § 45 odst. 1 a § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu žádá o přednostní projednání jeho ústavní stížnosti, o vyloučení veřejnosti v případě nařízení ústního jednání a o to, aby Ústavní soud ostatním účastníkům uložil povinnost nahradit mu náklady řízení.

3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 trestního zákoníku, přečin svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) trestního zákoníku (ve znění účinném do 30. června 2021), přečin svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1 trestního zákoníku (ve znění účinném do 30. června 2021) a přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), c), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Aktuálně je řízení vedeno před městským soudem, ke kterému byla dne 25. července 2024 podána obžaloba; ve věci bylo na dny 26. a 27. září 2024 nařízeno hlavní líčení.

4. Stěžovatel spatřuje porušení výše uvedených ústavně zaručených práv v tom, že v průběhu přípravného řízení byla jeho trestní věc (společně s věcí spoluobviněného V. M.) vyloučena do samostatného řízení. Má za to, že se tak stalo nezákonně, neboť trestný čin, jenž měl spáchat, souvisí s trestným činem L. P., který byl původně řešen ve společném řízení. Policejní orgán podle něj omezil jeho právo na obhajobu, když mu neumožnil nahlédnout do trestních spisů V. M. a L. P. Namítá rovněž, že ve věci byly provedeny některé procesně nepoužitelné výslechy. Za neplatné považuje ustanovení jeho obhájce Mgr. Daniela Chmely, neboť dané opatření nebylo opatřeno podpisem předsedkyně senátu. Krajské státní zastupitelství podle jeho názoru pochybilo tím, že při jedné z jeho žádostí o výkon dohledu nevyhovělo jeho žádosti a nestanovilo mu lhůtu k odůvodnění jeho podnětu. Poukazuje rovněž na "možné manipulace", kterých se měl policejní orgán dopustit s poučením poškozené, doručenkami a důkazy předloženými stěžovatelem. Městský soud měl do jeho základních práv a svobod zasáhnout tím, že po (opětovném) podání obžaloby věc nevrátil státnímu zástupci k došetření a nařídil hlavní líčení.

5. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V posuzované věci dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou.

6. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona).

7. Citovaná ustanovení mají právní základ v zásadě subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

8. Jak již bylo uvedeno, v posuzovaném případě se trestní stíhání vedené proti stěžovateli nachází ve fázi řízení před soudem prvního stupně, takže ve věci nebylo vůbec meritorně rozhodnuto, natož aby bylo takové rozhodnutí pravomocné. V takových případech Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že je ústavní stížnost směřující proti dosavadnímu postupu orgánů činných v trestním řízení zásadně nepřípustná, neboť takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek (včetně z něj vyplynuvšího rozhodnutí); proto i případné protiústavní procesní vady lze napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem ještě v rámci předmětného řízení, včetně využití příslušných opravných prostředků proti výslednému rozhodnutí [srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) ze dne 30. listopadu 1995 či usnesení sp. zn. II. ÚS 1419/16 ze dne 16. května 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Výjimku představují pouze případy, kdy je ústavní stížností napadáno procesní rozhodnutí, v důsledku kterého by mohlo dojít k zásahu do práva na zákonného soudce [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 711/01 ze dne 6. června 2002 (N 66/26 SbNU 193), sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. ledna 2005 (N 6/36 SbNU 53), sp. zn. IV. ÚS 4091/18 ze dne 5. února 2019 (N 22/92 SbNU 218) a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23]; o to však v posuzované věci nejde.

9. Stěžovatelovy námitky směřují vůči údajným podstatným procesním vadám a vadám v rámci dokazování, ke kterým mělo dojít v průběhu přípravného řízení a po podání obžaloby. Veškeré tyto námitky může nyní stěžovatel směřovat vůči soudu prvního stupně a pak případně je uplatňovat v rámci odvolání a dovolání. Jejich projednáním v současné fázi řízení by Ústavní soud nepřípustně zasáhl do pravomoci obecných soudů, neboť jsou to primárně ony, které jsou povolány k provádění a hodnocení důkazů za účelem rozhodnutí o vině a trestu (viz čl. 90 Ústavy). Ústavní stížnost proti uvedenému postupu soudu je proto za daných okolností předčasná.

10. Ústavní soud tak uzavírá, že stěžovatel nevyčerpal řádným způsobem všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto nutno považovat za nepřípustnou, a jako taková musela být podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudkyní zpravodajkou odmítnuta. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nemá stěžovatel právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a contrario). O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (podle § 39 zákona o Ústavním soudu) a o vyloučení veřejnosti (§ 45 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu a bez nařízení ústního jednání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2024


Veronika Křesťanová v. r.
soudkyně zpravodajka