III.ÚS 1204/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jany S. a 2) Jiřího S., nezletilého (jedná se o pseudonymy), nezletilého, zastoupeného zákonnou zástupkyní Janou S., právně zastoupených JUDr. Kateřinou Ryslovou, advokátkou, se sídlem Vejražkova 963/11, Praha 5, proti usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení obecné kriminality ze dne 21. prosince 2023 č. j. KRPA-337170-22/TČ-2023-001471, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 11. ledna 2024 č. j. 3 ZN 4217/2023-12 a vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 18. března 2024 č. j. 3 KZN 821/2024-12, za účasti Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení obecné kriminality, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 a Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, a K. Š., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich práva na účinné vyšetřování vyplývajícího z práva na život podle článku 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že policejní orgán Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") zahájil podle § 158 odst. 3 trestního řádu úkony trestního řízení a následně ve věci vedl prověřování pro podezření z přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se mohla dopustit vedlejší účastnice. Prověřovaný trestný čin měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že vedlejší účastnice v ranních hodinách v místě svého bydliště při přejímání zásilky od doručující organizace dostatečně nezabezpečila svého psa, který vyběhl na ulici, dohnal tam procházející babičku druhého stěžovatele a zezadu druhého stěžovatele porazil; ten upadl a přisedl si nohu. V důsledku toho došlo k dislokované tříštivé zlomenině levé stehenní kosti, hospitalizaci s nutností trakce a navazujícímu dlouhodobému léčení.

3. Dne 21. 12. 2023 policejní orgán rozhodl napadeným usnesením č. j. KRPA-337170-22/TČ-2023-001471 o odložení věci podle § 159a odst. 1 trestního řádu, neboť dospěl k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak.

4. O stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu rozhodla státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") usnesením ze dne 11. 1. 2024 č. j. 3 ZN 4217/2023-12 tak, že ji zamítla podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou.

5. V návaznosti na podnět k výkonu dohledu státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze vyrozuměním ze dne 18. 3. 2024 č. j. 3 KZN 821/2024-12 stěžovatelům oznámil, že v postupu obvodního státního zastupitelství neshledal takové pochybení, které by mělo vliv na způsob vyřízení věci a bylo důvodem pro vydání dohledového pokynu. Jejich námitky hodnotil jako nedůvodné.


II.
Argumentace stěžovatelů

6. Stěžovatelé nesouhlasí se skutkovými a právními závěry orgánů činných v trestním řízení. Mají za to, že v trestní věci došlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu, neboť nedbalostí vedlejší účastnice, která nechala svého psa vyběhnout na komunikaci, došlo ke zranění druhého stěžovatele. Není rozhodné, že pes nezpůsobil zranění přímým útokem, nýbrž to, že díky nedbalosti vedlejší účastnice stála aktivita psa na počátku řetězce událostí, které vedly k těžšímu následku. Dozorující státní zástupkyně na tyto argumenty nebrala ohledy a nesprávně aplikovala zásadu umělé izolace jevů. Z důkazní situace je zřejmé, že rozhodující příčinou pádu druhého stěžovatele a jeho zranění bylo přiběhnutí cizího psa. Způsob, jakým se snaží orgány činné v trestním řízení dovodit, že rozhodující příčinou nebylo přiběhnutí psa, odporuje základním principům logiky. V doplnění ústavní stížnosti zaslali stěžovatelé Ústavnímu soudu odkaz na článek vztahující se ke skutkově obdobnému případu, který měl být orgány činnými v trestním řízení řešen zcela opačně.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil projednávanou ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o návrh zjevně neopodstatněný.

9. Jak Ústavní soud konstatoval ve svém nálezu ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 17/10, trestněprávní poměr je vztahem pouze mezi pachatelem trestného činu a státem a neexistuje ústavně zaručené právo třetí osoby na stíhání či odsouzení pachatele. Zároveň nelze pominout skutečnost, že je povinností státu garantovat ochranu základních lidských práv i prostřednictvím efektivního trestního řízení, přičemž selhání státu v této povinnosti může podle okolností představovat například porušení článku 2, článku 3, článku 4 či výjimečně také článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Právo poškozených na efektivní trestní řízení je tudíž nezbytně provázáno s jejími substantivními ústavními právy zakotvenými v Listině a Úmluvě (např. usnesení ze dne 17. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2308/15).

10. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi ohledně otázky práva na účinné vyšetřování vychází především z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Ta právo na účinné vyšetřování v souvislosti se zásahem do fyzické integrity jednotlivce odvozuje od práva na život zaručeného článkem 2 Úmluvy či od práva nebýt mučen a podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání zaručeného článkem 3 Úmluvy. U zásahů do fyzické integrity, které nemají smrtící povahu, se právo na účinné vyšetřování omezuje na článek 3 Úmluvy (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Nicolae Virgiliu Tănase proti Rumunsku ze dne 25. 6. 2019 stížnost č. 41720/13, bod 145).

11. V nálezu ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18 (N 153/96 SbNU 14) se Ústavní soud zabýval posouzením otázky vzniku práva na účinné vyšetřování za situace, kdy došlo k napadení nezletilé poškozené (a jejímu zranění zejména v obličejové části) psem, k jehož útěku mělo dojít v následku nedbalosti jeho majitelů. Ústavní soud s odkazem na judikaturu ESLP konstatoval, že zásah do fyzické integrity jednotlivce musí dosahovat určité intenzity, kterou je třeba posoudit striktně individuálně na základě konkrétních okolností každého jednotlivého případu, aby vůbec právo na účinné vyšetřování podle článku 3 Úmluvy vzniklo. V citovaném nálezu dovodil, že oběti újmy na zdraví způsobené nedbalostně jiným jednotlivcem nevykonávajícím přitom veřejnou moc za okolností, které lze označit za ojedinělou nahodilou nešťastnou náhodu (aniž by se takové označení dotýkalo nedbalostního zavinění pachatele), nevzniká právo na účinné vyšetřování ani ve smyslu článku 2 či článku 3 Úmluvy, ani článku 6 odst. 2 či článku 7 odst. 1 a 2 Listiny (viz bod 60 nálezu).

12. Ústavní soud ve své judikatuře nevyloučil vznik práva na účinné vyšetřování ve vztahu k nedbalostním trestným činům spáchaným mezi jednotlivci obecně, a v některých případech dokonce shledal porušení tohoto práva i v případě stíhání za nedbalostní trestný čin. V nálezu ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1993/21 Ústavní soud připustil vznik práva na účinné vyšetřování v souvislosti s trestním stíháním pro trestný čin usmrcení z nedbalosti, k němuž došlo v souvislosti s tragickou dopravní nehodou. Právo na účinné vyšetřování zde však na rozdíl od nyní projednávaného případu vyplývalo z práva na život podle článku 6 Listiny a článku 2 Úmluvy. V nálezu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 443/23 Ústavní soud dospěl k závěru o porušení práva na účinné vyšetřování vyplývajícího ze zákazu mučení podle článku 7 odst. 1 Listiny a článku 3 Úmluvy v kontextu trestního stíhání za přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Ani v jednom z citovaných nálezů však nešlo o případy srovnatelné s nyní projednávanou věcí, a to s ohledem na intenzitu zásahu do základních práv poškozených, která reflektuje nejen závažnost způsobeného následku, ale také konkrétní okolnosti stíhaného skutku. Na rozdíl od nyní projednávané věci se v citovaných nálezech Ústavní soud nezabýval případy, které by bylo možné označit jako "ojedinělé nahodilé nešťastné náhody" ve smyslu nosných důvodů nálezu sp. zn. III. ÚS 2012/18.

13. Právě skutečnost, že šlo v daném případě o nešťastnou náhodu, je významná pro posouzení vzniku práva na účinné vyšetřování. Nálezy sp. zn. III. ÚS 2012/18 i sp. zn. I. ÚS 443/23 shodně odkazují na závěry rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Nicolae Virgiliu Tănase proti Rumunsku (cit. výše), podle kterého "v případě, že nedbalostní zásah do fyzické integrity jednotlivce jiným jednotlivcem nevykonávajícím veřejnou moc, má jen povahu nešťastné (byť stále zaviněné) náhody, zásadně takový zásah nemůže naplnit definici článku 3 Úmluvy, neboť pachatel takového zásahu z povahy věci oběť ‚nepodrobuje' žádnému ,zacházení', a proto v takových případech k porušení článku 3 Úmluvy nemůže dojít" (bod 123 rozsudku).

14. Závěry citované judikatury lze vztáhnout na nyní projednávaný případ. Ze skutkových okolností incidentu, který nešťastně vyústil ve vážné zranění druhého stěžovatele, vyplývá, že na straně vedlejší účastnice nebylo (v žádné z verzí skutkového děje) možno dovozovat úmyslné zavinění a zároveň šlo o nešťastnou náhodu. Právo na účinné vyšetřování proto stěžovatelům nevzniklo a přezkum postupu orgánů činných v trestním řízení Ústavním soudem zde není na místě.

15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2024


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu