TŮMA proti České republice

Rozhodnutí ze dne 29. ledna 2026 ve věci č. 1422/24 – Tůma proti České republice

Výbor páté sekce Soudu jednomyslně odmítl stížnost otce, který brojil proti svěření dcery do péče babičky. Soud zdůraznil, že ačkoli právům stěžovatele jako otce náleží značná váha, vnitrostátní soudy rozhodovaly v citlivém období krátce po úmrtí matky a vycházely z jasně a dlouhodobě vyjadřovaného postoje nezletilé, způsobilé si vytvořit vlastní názor a chápat důsledky jeho vyhovění, podpořeného dalšími konkrétními okolnostmi. Zohlednil také, že rodičovské kompetence stěžovatele nebyly zpochybněny a že rozhodnutí respektující přání nezletilé a ponechávající ji v bezpečném prostředí, spolu s citlivým přístupem stěžovatele přispěly k postupnému rozšiřování jejich kontaktu a upevňování vzájemného vztahu. Vzhledem k prostoru pro uvážení, který mají vnitrostátní orgány v otázkách péče o dítě a jejich výhodě přímého kontaktu s účastníky řízení, Soud uzavřel, že oprávněné zájmy stěžovatele nebyly opomenuty, a stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

I.   Skutkové okolnosti

Stěžovatel je otcem nezletilé narozené v roce 2009. Po rozvodu manželství byla dcera na základě dohody rodičů svěřena do péče matky, přičemž stěžovateli byl zachován pravidelný styk. Po úmrtí matky v září 2021 se k nezletilé nastěhovala babička z matčiny strany, která následně podala návrh na vydání předběžného opatření, jímž by byla vnučka svěřena do její péče. Nezletilá při rozhovoru s opatrovníkem uvedla, že si přeje zůstat bydlet s babičkou. Opatrovník návrh nepodpořil s poukazem na rodičovskou odpovědnost stěžovatele a jeho zájem o dceru pečovat. Okresní soud proto předběžné opatření nevydal.

Babička následně podala návrh na svěření nezletilé do své péče. Okresní soud mezitím na návrh stěžovatele nařídil předběžné opatření, jímž uložil babičce povinnost předat nezletilou otci, které však nebylo vykonáno. Při jednání okresního soudu v březnu 2022 nezletilá zopakovala své přání zůstat s babičkou, poukazovala na slabší vztah se stěžovatelem a na skutečnost, že u babičky může mít i nadále svého psa. Zároveň však potvrdila, že se se stěžovatelem pravidelně vídá. Okresní soud žalobu babičky zamítl s odkazem na § 953 občanského zákoníku a zdůraznil, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by bránily stěžovateli v péči o dceru. Přání nezletilé podle soudu nebylo možné ztotožnit s jejím nejlepším zájmem, jímž bylo zachování a posilování jejího vztahu s otcem.

Krajský soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a nezletilou svěřil do péče babičky. Přestože neshledal žádné subjektivní ani objektivní překážky, které by stěžovateli bránily v péči o dceru, přikládal zásadní význam jasně a konzistentně vyjadřovanému přání třináctileté dívky. Toto přání nezletilá opakovaně potvrdila, včetně případové konference a slyšení před odvolacím soudem. Odvolací soud vzal v úvahu rovněž vyjádření účastníků řízení, zprávy opatrovníka i znalecký posudek předložený babičkou. Znalec uvedl, že nezletilá byla s babičkou silně citově svázána, a že byla dostatečně vyspělá k vyjádření vlastního názoru. Zdůraznil rovněž význam zmírnění rodinného napětí. Současně uznal pozitivní vztah mezi nezletilou a stěžovatelem a doporučil jeho další rozvoj prostřednictvím společných aktivit.

Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl s tím, že odvolací soud dostatečně odůvodnil odchylku od pravidla obsaženého v § 953 občanského zákoníku. Poukázal přitom na nejnovější zprávu opatrovníka, podle níž spolu stěžovatel s babičkou dobře vychází. Stěžovatel se aktivně podílel na výchově nezletilé a prohluboval jejich vzájemný vztah. Za této situace Ústavní soud dovodil, že zrušení rozhodnutí krajského soudu a pokračování řízení by mohlo mít negativní dopad na nezletilou. Zároveň poukázal na možnost řešení situace dohodou a nevyloučil možnost, že by nezletilá mohla být v budoucnu v péči stěžovatele i bez zásahu soudů.

Jeden ze soudců Ústavního soudu k usnesení připojil své odlišné stanovisko, ve kterém dovodil, že podmínky pro zásah do rodičovských práv stěžovatele splněny nebyly.

II.  Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že ke svěření dcery do péče babičky z matčiny strany došlo v rozporu s vnitrostátním právem, podle něhož lze dítě svěřit mimo péči rodiče pouze tehdy, není‑li žádný z rodičů schopen či ochoten o dítě pečovat, a že nejlepší zájem dítěte nelze ztotožnit pouze s jeho přáním.

Soud nejprve připomněl, že obecné zásady vyplývající z jeho judikatury k otázkám svěření dítěte do péče jsou shrnuty např. ve věci C. proti Finsku (č. 18249/02, rozsudek ze dne 9. května 2006, § 52–54). V řízeních dotýkajících se práv rodičů a dětí podle článku 8 Úmluvy musí být zájmy dítěte předním hlediskem a při vyvažování proti sobě stojících zájmů rodiče a dítěte musí mít zájem dítěte přednost (T.P. a K.M. proti Spojenému království, č. 28945/95, rozsudek velkého senátu ze dne 10. května 2001, § 72).

Dále konstatoval, že napadené rozhodnutí představovalo zásah do práva stěžovatele na respektování rodinného života, který byl založen na § 953 občanského zákoníku a sledoval legitimní cíl ochrany nejlepšího zájmu dítěte. Dále se proto zabýval otázkou, zda bylo odmítnutí svěření nezletilé do péče stěžovatele nezbytné v demokratické společnosti a zda vnitrostátní soudy uvedly relevantní a dostatečné důvody, přičemž zdůraznil, že vnitrostátní orgány mají výhodu přímého kontaktu se všemi dotčenými osobami (R. a H. proti Spojenému království, č. 35348/06, rozsudek ze dne 31. května 2011, § 81).

Soud poukázal na to, že v projednávané věci bylo třeba vyvážit práva stěžovatele jako otce s konkrétními okolnostmi případu, zejména s tím, že řízení probíhalo krátce po úmrtí matky a že babička se na výchově nezletilé dlouhodobě a intenzivně podílela. Vnitrostátní soudy proto řešily otázku, zda je v nejlepším zájmu dítěte setrvat v péči babičky, s níž žilo, nebo být svěřeno do péče otce.

Za rozhodující Soud považoval skutečnost, že krajský soud založil své závěry na jasně, konzistentně a dlouhodobě vyjadřovaném názoru nezletilé, která byla s ohledem na svůj věk a vyspělost schopna vytvořit si vlastní názor a porozumět důsledkům rozhodnutí. Soud přitom již v minulosti uvedl, že s rostoucí vyspělostí dítěte je zapotřebí přikládat jeho názorům a pocitům náležitou váhu (Gobec proti Slovinsku, č. 7233/04, rozsudek ze dne 3. října 2013, § 133; Khusnutdinov a X proti Rusku, č. 76598/12, rozsudek ze dne 18. prosince 2018, § 86). Její postoj navíc zůstal neměnný po celou dobu řízení a byl podpořen dalšími konkrétními okolnostmi, zejména silnou citovou vazbou k babičce a tehdy spíše vzdálenějším vztahem se stěžovatelem (srov. Hokkanen proti Finsku, č. 19823/92, rozsudek ze dne 23. září 1994, § 64; Yousef proti Nizozemsku, č. 33711/96, rozsudek ze dne 5. listopadu 2002, § 72). Vnitrostátní soudy přitom vycházely z komplexního skutkového podkladu, zahrnujícího vyjádření účastníků řízení, zprávy opatrovníka i znalecký posudek, a měly přímý kontakt se všemi zúčastněnými osobami.

Pokud jde o procesní stránku věci, Soud shledal, že rozhodovací proces jako celek poskytl stěžovateli dostatečné záruky ochrany jeho zájmů. Řízení bylo kontradiktorní, stěžovatel byl zastoupen advokátem, byl opakovaně slyšen a měl možnost seznámit se se všemi podklady, o něž se soudy opíraly.

Soud rovněž zdůraznil, že vnitrostátní soudy stěžovatele nepovažovaly za nezpůsobilého k výkonu rodičovské odpovědnosti a zohlednily, že stěžovatel a jeho dcera byli v pravidelném kontaktu, jejich vztah byl pro dítě přínosný a nezletilá si přála v kontaktu s otcem pokračovat. Rozhodnutí krajského soudu respektující přání nezletilé a ponechávající ji v bezpečném prostředí, spolu s citlivým přístupem stěžovatele, přispěly k postupnému rozšiřování jejich kontaktu a upevňování vzájemného vztahu. Za těchto okolností proto Soud dospěl k závěru, že oprávněné zájmy stěžovatele nebyly opomenuty.

Soud, s ohledem na široký prostor pro uvážení, který mají vnitrostátní orgány v otázkách péče o dítě (viz např. Elsholz proti Německu, č. 25735/94, rozsudek velkého senátu ze dne 13. července 2000, § 49), uzavřel, že bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi protichůdnými zájmy a že zásah do práv stěžovatele podle článku 8 Úmluvy byl nezbytný v demokratické společnosti.

Stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou.