Arturo Medina Vela proti Mexiku

Názor Výboru ze dne 6. září 2019 ve věci č. 32/2015 – Arturo Medina Vela proti Mexiku

Výbor konstatoval porušení článku 5 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením ve spojení s článkem 4 Úmluvy v situaci, kdy se na oznamovatele vztahovalo z důvodu jeho postižení zvláštní řízení pro osoby bez trestní odpovědnosti a v něm nebyly dodrženy záruky práva na spravedlivý proces.

V tom, že stát odepřel oznamovateli účast v řízení a odmítnul jeho žádost o zjednodušenou verzi rozhodnutí, shledal Výbor porušení článku 9 ve spojení s článkem 4 Úmluvy. V důsledku použití zvláštního řízení pro osoby bez trestní odpovědnosti upřel stát podle stanoviska Výboru oznamovateli možnost uplatnit v řízení způsobilost k právnímu jednání, čímž porušil článek 12 ve spojení s článkem 4 Úmluvy. Odepřením práv účastníka soudního řízení oznamovateli se podle Výboru dopustil porušení článku 13 Úmluvy ve spojení s článkem 4 Úmluvy. Výbor shledal v případě oznamovatele také porušení čl. 14 odst. 1 písm. b) Úmluvy, protože stěžejním důvodem pro zbavení osobní svobody bylo jeho postižení.

I.    Skutkové okolnosti

Oznamovatel má mentální a psychosociální postižení. V roce 2011 byl zadržen a následně obviněn pro podezření ze spáchání trestného činu krádeže. Přizvaný znalec vyslovil závěr, že oznamovatel vykazuje symptomy antisociální poruchy osobnosti a lehkého mentálního postižení a není způsobilý vypovídat. Státní zástupce zahájil trestní stíhání oznamovatele a nařídil jeho dočasné umístění v centru pro psychosociální rehabilitaci pro muže. Následně soud zahájil zvláštní řízení určené pro osoby bez trestní odpovědnosti. Z dalšího znaleckého posudku vyplynulo, že oznamovatel vyžaduje "trvalou psychiatrickou léčbu a odpovídající dohled".

Oznamovatel neobdržel ani rozhodnutí o zahájení zvláštního řízení, ani informace o průběhu řízení. V rámci řízení nebyl předvolán k podání výpovědi či k účasti na hlavním líčení. Soud mu ustanovil obhájce a neumožnil mu zvolit si vlastního. Žádost matky oznamovatele o předčasné propuštění soud odmítl s odůvodněním, že neprokázala, jakou formu léčby a dohledu mu zajistí.

Soud shledal oznamovatele vinným a uložil mu ochranné opatření spočívající umístění do centra pro psychosociální rehabilitaci na dobu čtyř let, přičemž po ukončení opatření měl být svěřen do péče své rodiny, případně do péče zdravotnického nebo sociálního zařízení. Rozsudek obdržel pouze soudem ustanovený obhájce a oznamovatel nebyl ani poučen o dostupných opravných prostředcích. V zastoupení oznamovatele byla následně podána ústavní stížnost, ve které bylo namítáno nedodržení záruk spravedlivého procesu a rozpor úpravy zvláštního řízení u osob bez trestní odpovědnosti s ústavním pořádkem. Ústavní soud ji takřka v celém rozsahu zamítl.

II.  Stanovisko Výboru

Oznamovatel namítal porušení článků 5, 9, 12, 13, 14 a 19 ve spojení s článkem 4 Úmluvy.

K přijatelnosti oznámení

Výbor konstatoval, že oznamovatel nezdůvodnil, jakým způsobem byla porušena jeho práva zaručená článkem 19 Úmluvy. Proto shledal tuto část oznámení nepřijatelnou podle čl. 2 písm. e) Opčního protokolu k Úmluvě.

V ostatních částech shledal Výbor oznámení přijatelným. K námitce státu, že oznamovatel nevyčerpal všechny dostupné vnitrostátní opravné prostředky, poukázal na tvrzení oznamovatele, že byl vyloučen z trestního řízení, sám nemohl podat opravný prostředek, nebyl mu doručen rozsudek a ani nebyl poučen o opravných prostředcích.

K tvrzenému porušení článku 5 Úmluvy ve spojení s článkem 4 úmluvy

Oznamovatel namítal, že v důsledku uplatňování zvláštního řízení pro osoby zbavené trestní odpovědnosti dochází k diskriminaci lidí s postižením a omezování jejich práv při soudním řízení.

Ačkoli Výbor uznal, že v některých případech lze učinit výjimky ze záruk řádného procesu, konstatoval, že v případě oznamovatele neexistoval žádný důvod, který by ospravedlňoval jejich nedodržení. Dospěl k závěru, že v důsledku použití zvláštního řízení (z důvodu psychosociálního a mentálního postižení oznamovatele) bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Použití zvláštního řízení vedlo k diskriminačnímu zacházení s oznamovatelem, což je v rozporu s článkem 5 ve spojení s článkem 4 Úmluvy.

K tvrzenému porušení článku 9 Úmluvy ve spojení s článkem 4 úmluvy

Oznamovatel namítal, že stát nesplnil svůj závazek zajistit přístupnost informací v průběhu trestního řízení. Výbor připomněl, že oznamovatel neměl přístup k informacím o probíhajícím řízení, neboť veškeré informace obdržel pouze soudem ustanovený obhájce. Dále poukázal na to, že okresní soud nevyhověl žádosti oznamovatele o zjednodušenou verzi rozhodnutí a odkázal ho na jeho obhájce. Výbor konstatoval, že absence participace oznamovatele v řízení a odmítnutí jeho žádosti o zjednodušenou verzi rozhodnutí představují porušení článku 9 ve spojení s článkem 4 Úmluvy.

K tvrzenému porušení článku 12 ve spojení s článkem 4 úmluvy

Oznamovatel namítal, že byla mu upřena způsobilost k právnímu jednání na rovnoprávném základě s ostatními. Výbor zdůraznil, že v souvislosti s posudkovým závěrem o nezpůsobilosti vypovídat byla oznamovateli odepřena možnost uplatnit svou právní způsobilost k tomu, aby se prohlásil za nevinného, zpochybnil důkazy proti sobě, určil si obhájce podle svého výběru a napadl veškerá rozhodnutí, která nebyla v jeho prospěch. Dále vyslovil názor, že ačkoli mají smluvní státy určitý prostor pro určení, jaká procesní opatření by mohla lidem s postižením umožnit výkon jejich právní způsobilosti, musí respektovat procesní záruky a práva dané osoby. To se v případě oznamovatele nestalo. Výbor odkázal na svůj obecný komentář č. 1 (2014), bod 38, podle kterého je základním předpokladem pro to, aby se lidé s postižením mohli domáhat výkonu svých práv a povinností na rovnoprávném základě s ostatními, jejich uznání jako subjektů práva s rovnocenným postavením u soudů. Výbor dospěl k závěru, že v případě oznamovatele došlo k porušení článku 12 ve spojení s článkem 4 Úmluvy.

K tvrzenému porušení článku 13 úmluvy ve spojení s článkem 4 úmluvy

Oznamovatel namítal, že byl vyloučen z trestního řízení, které proti němu bylo vedeno. K námitce státu, že účelem rozhodnutí o uplatnění zvláštního řízení bylo zajistit oznamovateli přístup ke spravedlnosti na rovnoprávném základě s ostatními, Výbor uvedl, že podle jeho zjištění nebyl uvedený účel naplněn. Poukázal na to, že od zahájení trestního řízení neměl oznamovatel možnost účastnit se soudního řízení a nebylo mu umožněno svědčit, vyvracet důkazy nebo se účastnit jednání; nebyl vyrozuměn o přijatých rozhodnutích; jeho pokusy zasáhnout do řízení, například podáním odvolání proti jednomu z rozhodnutí či žádosti o zproštění soudem ustanoveného obhájce, soud zamítl. Výbor tak dospěl k závěru, že stát porušil článek 13 ve spojení s článkem 4 Úmluvy.

K tvrzenému porušení článku 14 úmluvy ve spojení s článkem 4 úmluvy

Oznamovatel namítal, že nařízením detence byl zbaven osobní svobody. Výbor poukázal na skutečnost, že soud nařídil umístění oznamovatele do zařízení pro psychosociální rehabilitaci, ačkoliv podle jeho hodnocení představoval "minimální" riziko pro společnost. Na základě zjištěného skutkového stavu Výbor konstatoval, že soud založil zbavení osobní svobody oznamovatele na potenciálním nebezpečí pro společnost, a především na existenci postižení, které vyžaduje zdravotní péči. Proto konstatoval porušení čl. 14 odst. 1 písm. b) Úmluvy ve spojení s článkem 4 Úmluvy.

Doporučení výboru

Výbor státu doporučil, aby oznamovateli poskytl účinný prostředek nápravy, včetně náhrady nákladů řízení a náhrady újmy. V systémové rovině mu doporučil, aby změnil právní úpravu týkající se zvláštního řízení u osob bez trestní odpovědnosti tak, aby byla v souladu s Úmluvou a právem na spravedlivý proces, aby přezkoumal uplatňování ochranných opatření spočívajících v umístění do detence za účelem léčby, zajistil lidem s mentálním a psychosociálním postižením vhodnou podporu a přiměřené úpravy za účelem uplatnění jejich právní způsobilosti před soudy a aby zajistil pravidelné vzdělávání soudců, soudních úředníků a státních zástupců o závazcích vyplývajících z Úmluvy.