II.ÚS 1/93 — Právní povaha osvědčení podle zákona č. 451/1991 Sb.

Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti navrhovatele L. B., zastoupeného advokátkou JUDr. I. K., o ústavní stížnosti ze dne 13. 5. 1992 došlé Ústavnímu soudu ČSFR dne 14. 5. 1992, o návrhu na zrušení osvědčení Federálního ministerstva vnitra, č.j. 1D-5237/1-226/1-LU-91 ze dne 17. 3. 1992, takto:

Odůvodnění:


Navrhovatel se obrátil na Ústavní soud ČSFR s ústavní stížností podanou ve smyslu čl. 6 ústavního zákona č. 91/1991 Sb., o Ústavním soudu ČSFR, kde za orgán veřejné moci porušující jeho základní právo označil Federální ministerstvo vnitra ČSFR. Jak ve svém návrhu uvedl, FMV ČSFR vydáním osvědčení o tom, že je navrhovatel evidován jako osoba uvedená v § 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 451/91 Sb. a že tato skutečnost neosvědčuje vědomou spolupráci se SB, porušilo zákon č. 451/91 Sb., jmenovitě dnes již neúčinné ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) tohoto zákona. Tímto postupem dle navrhovatele FMV ČSFR porušilo navrhovatelovo základní právo zaručené čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí (str. III návrhu).

Vzhledem k tomu, že bývalý Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky k datu 28. 12. 1992 uzavřel spis bez vyřízení, byla ústavní stížnost navrhovatele postoupena Ústavnímu soudu České republiky poté, co byl tento orgán konstituován.

Federální ministerstvo vnitra ČSFR ve svém vyjádření ze dne 29. 7. 1992 vyslovilo nesouhlas se stížností navrhovatele, zejména s poukazem nato, že stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákony k ochraně jeho práv poskytují a vzhledem k charakteru osvědčení, které není rozhodnutím.

Pokud stěžovatel s obsahem osvědčení nesouhlasil, měl možnost ve smyslu § 13 odst. 1 písm. a) zák. č. 451/1991 Sb. (v době podání ústavní stížnosti účinného) požádat ověření skutečností uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) tohoto zákona nezávislou komisí zřízenou při FMV.

Jestliže by bylo v nálezu komise uvedeno, že L. B. není osobou uvedenou v § 2 odst. 1 písm. c), vyznačila by se tato skutečnost ve všech evidencích a podkladech s tím, že s těmito evidencemi a podklady nelze ve vztahu k němu nakládat a nebylo by potřebné domáhat se tohoto soudní cestou. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 451/1991 Sb., též v době podání ústavní stížnosti účinného, tvrdil-li občan, že údaje uvedené v nálezu vydaném nezávislou komisí jsou nepravdivé, mohl požádat soud o přezkoumání obsahu tohoto nálezu nejpozději do dvou měsíců ode dne doručení nálezu. Uvedených prostředků k ochraně osobnostních práv občana stěžovatel nevyužil.

Stěžovatel uvádí, že jím podaná ústavní stížnost svým významem přesahuje jeho osobní zájmy. Toto své přesvědčení blíže nezdůvodňuje ani nedokladuje.

K návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí se uvádí, že osvědčení vydané podle zákona č. 451/1991 Sb. není rozhodnutím. Osvědčení je veřejnou listinou, již ministerstvo vnitra -jako kompetentní orgán státní správy - osvědčuje existenci nebo neexistenci určité, jemu známé skutečnosti nebo stavu, který nastal nebo trvá. Vydání osvědčení nepředchází správní řízení a proto není rozhodnutím správního orgánu.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, zejména pak k tomu, že stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval a Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro neodmítnutí přijetí ústavní stížnosti v takovém případě, nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako nepřípustnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

JUDr. Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu ČR


V Brně dne 30. května 1994