Pl.ÚS 12/94 — Zásady solidarity a ekvivalence uplatňované v systémech sociálního zabezpečení

Ústavní soud České republiky

rozhodl v plénu o návrhu skupiny
poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení
některých ustanovení zákona č. 589/l992 Sb., o pojistném na
sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti,
ve znění pozdějších předpisů, t a k t o :

O d ů v o d n ě n í

Podáním ze dne 27. 4. l994, doplněným a zpřesněným podáními
ze dne 3l 8. l994 a l7. l. l995, navrhla skupina 42 poslanců
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky podle ust. § 64
odst. l písm. b) zákona č. l82/l993 Sb., o Ústavním soudu, aby
Ústavní soud zrušil některá ustanovení zákona č. 589/l992 Sb.,
o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, která se týkají
poživatelů starobního důchodu.

Návrh (v doplňujícím podání ze l7. l. l995) se domáhá zrušení
těchto ustanovení zákona č. 589/l992 Sb. ve znění pozdějších změn
a doplňků:

l) ustanovení § 3 odst. l písm. c) a § 3 odst. 2

2) ustanovení vyjádřeného v § 5 odst. 2 věta l. a věta 3. slovy
"starobního nebo"

3) ustanovení vyjádřeného v § l4a odst. 2 věta l. a odst. 5 věta
3. slovy "starobního nebo".

Napadená ustanovení nejsou podle návrhu v souladu s čl. 4
odst. l a 4 a čl. ll odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod,
která je podle čl. 3 Ústavy ČR součástí ústavního pořádku České
republiky a s ustanovením čl. 2 odst. l Mezinárodního paktu
o lidských právech (správně Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech) a čl. 2 odst. 2 Mezinárodního paktu
o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Dne 8. 2. l995 vzal zástupce skupiny poslanců návrh zpět
a požádal o připuštění zpětvzetí návrhu a zastavení řízení
s odůvodněním, že "v průběhu úvah o zpřesnění návrhu se ukázala
potřeba rozšířit návrh na zrušení též ve vztahu k zákonu č.
lOO/l988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění zákonů jej
měnících a doplňujících, a to v poměrně značném rozsahu. Protože
zástupce poslanců pro takový krok neměl v původním návrhu
zmocnění, a jde o významnou změnu resp. rozšíření návrhu, zdá se
korektnější vzít tento návrh na zrušení zákona zpět s tím, že bude
podán nový návrh, dotýkající se i dalších souvisejících zákonů."

Usnesením sp. zn. Pl.ÚS l2/94 ze dne 2O. 2. l995 nepřipustil
Ústavní soud ČR zpětvzetí návrhu a řízení nezastavil s poukazem na
ust. § 67 zák. č. l82/l993 Sb., o Ústavním soudu, který připouští
zastavení jen za podmínek uvedených v odst. l a 2, mezi něž podaný
návrh nespadá.
Z toho důvodu byl Ústavní soud ČR povinen rozhodnout
o návrhu skupiny poslanců na zrušení některých ustanovení zák.
589/l992 Sb. ve znění změn a doplňků, a to podle upraveného
a doplněného podání ze dne l7. l. l995.
Pojistné na sociální zabezpečení zahrnuje jednak pojistné na
důchodové zabezpečení, jednak pojistné na nemocenské pojištění.
Pojmovým znakem pojištění je podle návrhu skutečnost, že
v případě, kdy nastane pojistná událost, mají být dávkou
pojistného kryty nebo kompenzovány následky s touto událostí
spojené. Poživatel starobního důchodu výdělečně činný však podle
návrhu nárok na jakékoli pojistné plnění - pokud jde o oblast
důchodového zabezpečení - nemá. Pobírá pouze starobní důchod,
který mu byl již dříve přiznán a který se při další výdělečné
činnosti dále nezvyšuje.

Pokud jde o dávky nemocenského pojištění, tvrdí návrh, že
výdělečně činný poživatel starobního důchodu má stanovenou
tříměsíční čekací dobu pro vznik nároku na dávky a pobírání
nemocenských dávek je omezeno na dobu 84 dnů.

Konečně příspěvek na státní politiku zaměstnanosti podle
návrhu neopravňuje výdělečně činné poživatele starobního důchodu
nejen k pobírání podpory v nezaměstnanosti, ale ani k možnosti být
evidováni jako uchazeči o zaměstnání u úřadů práce.

Touto právní úpravou postavení výdělečně činných poživatelů
starobního důchodu se podle návrhu tato kategorie dostává do
rozporu s ustanovením čl. 4 odst. l a 4 a čl. ll odst. 3 a 4
Listiny základních práv a svobod, která je podle čl. 3 Ústavy ČR
součástí ústavního pořádku České republiky, jakož i s ust. čl. 2
odst. l Mezinárodního paktu o lidských právech a čl. 2 odst. 2
Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních
právech.
Uvedená úprava nemá podle návrhu charakter pojistného, jak je
v zákonech označena, protože nemá ekvivalentní "protiplnění" a má
tedy povahu skryté daně.

Z hlediska legislativně-technického navrhuje skupina poslanců
zrušení některých ustanovení zákona č. 589/l992 Sb., v platném
znění. Protože v těchto ustanoveních není samostatně uvedena
skupina poživatelů starobních důchodů (viz § 3 odst. l písm. c)
a odst. 2 cit. zák.), navrhla skupina poslanců zrušení placení
pojistného na sociální zabezpečení pro všechny kategorie
poplatníků pojistného, a to jak zaměstnanců (§ 3 odst. l písm.c)
bod l až l2), tak i všech osob samostatně výdělečně činných (§ 3
odst. 2). Výše pojistného placeného poplatníky v závislém poměru
činí 8,75 % z vyměřeného základu (§ 7 odst. l písm. b) zákona č.
589/l992 Sb., v platném znění). Pokud by kategorie poživatelů
starobního důchodu neplatila pojistné, pak by se jejich netto
příjem zvýšil o 8,75 % z vyměřovacího základu, čímž by došlo
k nerovnosti mezi touto kategorií a ostatními výdělečně činnými
osobami v závislém poměru.

Jestliže by nepodléhal placení pojistného výdělek poživatele
starobního důchodu, odpadlo by placení pojistného zaměstnavatelem,
které u starobních důchodců v závislém poměru činí 26,25 %
z vyměřovacího základu (§ 7 odst. l písm. a) cit. zákona) a u osob
samostatně výdělečně činných a spolupracujících 3O,2 % (§ 7 odst.
l písm. e) cit. zákona).
Neplacením pojistného zaměstnavateli by došlo k nerovnosti
mezi těmi, kteří by zaměstnávali poživatele starobního důchodu,
jejichž náklady by se snížily o 26,25 % z vyměřovacího základu,
které by nebyli povinni odvádět na sociální zabezpečení a těmi,
jejichž zaměstnanci by starobní důchod ještě nepobírali.

Při provedení úpravy navrhované skupinou poslanců (zrušení
§ 3 odst. l písm. c) a § 3 odst. 2) by prakticky žádná výdělečně
činná osoba neplatila pojistné na sociální zabezpečení. Přitom
jejich nároky na výplatu dávek, které jsou upraveny zákonem č.
lOO/l988 Sb., o sociálním zabezpečení, v platném znění, by zůstaly
zachovány.

Tuto skutečnost si uvědomil i zástupce skupiny poslanců, když

ve svém zpětvzetí a návrhu na zastavení řízení poukázal na
souvislost mezi zákony č. 589/l992 Sb. a zák. č. lOO/l988 Sb.
(obou v platném znění).

Ústavní soud vycházel při posuzování návrhu ze stanoviska, že
ve všech existujících systémech sociálního zabezpečení jsou
v různém poměru zastoupeny zásady solidarity a ekvivalence. Každý
systém sociálního zabezpečení nese s sebou zvýhodnění nebo
znevýhodnění určitých sociálních skupin, podle toho, je-li
preferováno spíše hledisko solidarity nebo upřednostňována zásada
ekvivalence. Tato úprava je vyhrazena zákonodárci, který nemůže
postupovat libovolně, ale při stanovení preferencí musí přihlížet
ke sledovaným veřejným hodnotám. V oblasti, která byla předmětem
posuzování, jde o oblast ekonomického zákonodárství, má
zákonodárce podstatně širší prostor, než v zákonech, které se
bezprostředně dotýkají základních lidských práv a svobod.

V případě výdělečné činnosti poživatelů starobních důchodů
vycházel zákonodárce ze snahy, aby pro všechny výdělečně činné
občany platila stejná pravidla pokud jde o placení pojistného na
sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.
Tato pravidla jsou stanovena předem, jak pokud jde o výši
pojistného placeného osobami v závislé činnosti nebo samostatné
výdělečné činnosti, tak i výši placenou zaměstnavatelem.

Ústavní soud ČR se nemohl ztotožnit s tvrzením obsaženým
v návrhu, že pojistné placené poživateli starobního důchodu jim
v žádné skupině, na kterou přispívají, nepřináší "protiplnění"
a že tedy jde o skrytou daň, která jim je v rozporu s platnými
předpisy ukládána.

Výdělečně činný poživatel starobního důchodu má nárok na
invalidní důchod, pokud se stane invalidním následkem pracovního
úrazu nebo nemoci z povolání, je-li invalidní důchod vyšší než
starobní důchod, který pobírá. Kromě toho může pobírat důchod
pozůstalého při úmrtí manžela, stejně jako zvýšení důchodu pro
bezmocnost. Na děti pobírá výchovné včetně příplatku.

Pokud jde o výplatu dávek nemocenského pojištění, má
výdělečně činný poživatel starobního důchodu nárok na výplatu
nemocenských dávek, a to od l. dne pojištění, nikoli, jak tvrdí
návrh skupiny poslanců, až po 3 měsících.

Pobírání nemocenských dávek je sice omezeno na dobu tří
měsíců, ale v této době jde naopak o jistý druh preference této
kategorie, protože v souběhu pobírá jak starobní důchod, tak dávky
v nemoci. Výdělečně činní poživatelé starobního důchodu mají kromě
nemocenských dávek nárok na podporu při ošetřování člena rodiny.

Konečně placení příspěvku na státní politiku zaměstnanosti
opravňuje pojištěnce být uchazečem o zaměstnání (§ 7 odst. l zák.
l/l99l Sb., ve znění zák. 578/l99l Sb.) a na informace
o zaměstnání s výjimkou nároku na podporu v nezaměstnanosti, kdy
by šlo o souběh s již vypláceným starobním důchodem.

Na základě shora uvedených skutečností přezkoumal pak Ústavní
soud jednotlivé námitky obsažené v návrhu skupiny poslanců
a dospěl k těmto závěrům:

Namítaný rozpor s čl. 4 odst. l a 4 Listiny základních práv
a svobod není dán. Toto ustanovení totiž neuvádí samostatná
jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat
obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování
základních práv a svobod. Tohoto ustanovení se lze tedy domáhat
pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny základních práv
a svobod, Ústavy ČR nebo mezinárodních smluv ve smyslu čl. lO
Ústavy, která obsahují konkrétní základní práva nebo svobody,
k jejichž porušení došlo. Návrh skupiny poslanců takové
skutečnosti neobsahuje.

Rozpor s čl. ll odst. 3 Listiny základních práv a svobod
uvedený v návrhu není rovněž dán, protože toto ustanovení není pro
posouzení věci vůbec právně relevantní.

K namítanému rozporu s čl. ll odst. 4 Listiny základních práv
a svobod, že právní úprava placení pojistného znamená vyvlastnění
části příjmu poživatele starobního důchodu, nemohl se Ústavní soud
ztotožnit s návrhem skupiny poslanců. Čl. ll odst. 4 Listiny
základních práv a svobod má na mysli věcná práva, která by mohla
být event. předmětem vyvlastnění. Mezi taková nepatří dávky
důchodového zabezpečení ani příjem z výdělečné činnosti poživatelů
starobních důchodů a s ním spojené placení pojistného na sociální
zabezpečení.

Ústavní soud neshledal ani namítaný rozpor s čl. 2 odst. l
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Toto
ustanovení zakazuje diskriminaci pouze ve vztahu k jednotlivým
právům uvedeným v Paktu. Navrhovatel však rozpor se žádným dalším
právem uvedeným v Paktu nenamítl.

Totéž platí i o čl. 2 odst. 2 Mezinárodního paktu o
hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud ČR k závěru, že
návrhu skupiny 42 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky ze dne 27. 4. l994 doplněnému dne l7. l. l995 nelze
vyhovět a návrh zamítl.



Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně l2. dubna l995

O d l i š n é s t a n o v i s k o

soudců JUDr.V.P., JUDr.A.P. a JUDr.V.Š. k nálezu Ústavního soudu
České republiky ze dne 12. dubna 1995

K zamítnutí návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny
Parlamentu ČR na zrušení § 3 odst. 1 písm. c) a d) zákona č.
589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na
státní politiku zaměstnanosti, pokud jde o povinnost starobních
důchodců platit takové pojistné, plénem Ústavního soudu ČR,
připojují výše uvedení soudci Ústavního soudu ČR své odlišné
stanovisko ve smyslu § 14 zákona č. 182/1993 Sb.

Odlišné stanovisko se skládá ze dvou částí. V první části
směřuje proti postupu přijetí nálezu, který je v rozporu se zněním
i smyslem § 70 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu. V druhé části směřuje proti důvodům zamítnutí návrhu
skupiny poslanců, především z hlediska právního i věcného, protože
návrh poslanců poukazuje na rozpor napadeného zákona s Listinou
základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku
České republiky a s Mezinárodním paktem o občanských a politických
právech.
1. Námitky proti způsobu aplikace § 70 odst. 1 a 2 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vycházejí z jeho znění:



odst. 1)

Dojde-li po provedeném řízení Ústavní soud k závěru, že zákon
nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem,
zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, nálezem
rozhodne, že takový zákon nebo jiný právní předpis nebo jejich
jednotlivá ustanovení se zrušují dnem, který v nálezu určí.

odst. 2)

Dojde-li Ústavní soud po provedeném řízení k závěru, že
nejsou dány důvody ke zrušení zákona, jiného právního předpisu
nebo jejich jednotlivých ustanovení, návrh zamítne.

Pro takové rozhodnutí je podle čl. 13 citovaného zákona,
v souvislosti s čl. 87 odst. 1a Ústavy ČR, třeba kvalifikované
většiny devíti hlasů přítomných soudců, a to jak pro návrh na
zrušení zákona, tak pro zamítnutí takového návrhu, protože
v každém případě se rozhoduje o tom, zda zde je rozpor napadeného
zákona s Ústavou ČR, či zda takový rozpor zde není. Z tohoto
hlediska proto nelze argumentovat pouhým gramatickým textem
(vytrženým z celkové souvislosti) čl. 87 odst. 1a Ústavy ČR, podle
něhož Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů. Obě rozhodnutí jsou
rovnocenná (dojde-li k závěru zrušit a contr dojde-li k závěru
nezrušit), a nejde o jedno hlasování, z něhož se odvodí jeden či
druhý závěr. Obě strany, t. j. navrhovatel a Parlament ČR, mají
v něm rovnoprávné postavení, a nelze tedy souhlasit s myšlenkou,
že v případě rovnosti hlasů pro zrušení zákona a proti jeho
zrušení platí presumpce ústavnosti zákona, který je napaden.
V obou případech musí Ústavní soud "po provedeném řízení dospět
k závěru", t. j. na základě rozboru případu projednat všechny
okolnosti návrhu a podrobně zdůvodnit zrušení zákona, spolu se
zhodnocením kladným nebo i nesouhlasným, stanovisko navrhovatele,
stejně jako podrobně zdůvodnit zamítnutí návrhu spolu s náležitým
vyvrácením důvodů navrhovatele na zrušení.

To odpovídá i § 68 citovaného zákona, že Ústavní soud, pokud
návrh neodmítl nebo nezastavil řízení, je povinen návrh projednat
a rozhodnout o něm i bez dalších návrhů. Rozhodnutí v tomto
případě, ať je kladné či záporné, vyžaduje kvalifikované většiny.

Při aplikaci § 70 odst. 1 a 2 citovaného zákona je třeba
vycházet z toho, že jde o lex specialis právě pro účely řízení
o zrušení zákonů a že pro takové rozhodování se nelze spokojit
s analogií, již by bylo možno jinak použít, např. že nedosažení
kvalifikované většiny automaticky znamená důvod k zamítnutí návrhu
na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu (§ 64 a násl.
zákona č. 182/1993 Sb.), protože takový závěr Ústavního soudu
z toho nelze odvodit.



Při posuzování přístupu Ústavního soudu k rozhodování je
třeba brát stále na vědomí, že jiný výklad ohledně většiny, např.
v případě, že nedojde-li ke zrušení zákona, protože v plénu
Ústavního soudu při hlasování nebylo dosaženo kvalifikované
většiny, by mohlo dojít k výsledkům zcela protismyslným
a v rozporu s jinak nepochybně platnou zásadou, že při hlasování
jako jeho výsledek přichází v úvahu jen názor většiny. Navíc pro
názor, že k zamítnutí stačí prostá většina přítomných, není
zákonné opory. Je třeba si představit, že např. z přítomných 10
soudců (t. j. minimální počet pro schopnost pléna Ústavního soudu
usnášeti se) 8 soudců hlasuje pro zrušení návrhu na zrušení zákona
nebo jiného právního předpisu, 2 soudci proti; protože nebylo
dosaženo kvalifikované většiny, byl by návrh zamítnut, třebaže
proti němu hlasovali jen 2 soudci. Tato interpretace znamená
nerovnováhu v rozhodování, protože preferuje názor menšiny proti
názoru většiny.
2. Právní názor, že požadavek skupiny poslanců na zrušení
napadených ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. je po právu,
vychází z těchto skutečností:



a) Pokud jde o pojistné a pojištění:

Zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení
a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, je pokládán za první
krok transformace dosavadního sociálního zabezpečení a musel být
vydán, protože nová daňová soustava, zaváděná ke dni 1. 1. 1993,
již nepočítala s tím, že daňové příjmy budou krýt i výdaje na
sociální zabezpečení a politiku zaměstnanosti, jak tomu bylo
u daně ze mzdy a odvodu z mezd.

V oblasti právní se to projevilo tím, že byl zrušen zákon
o dani ze mzdy z roku 1952, kde v dani byly zahrnuty i příspěvky
občanů na sociální zabezpečení a vydán uvedený zákon č. 589/1992
Sbírky.
Přes veškeré pochybnosti, které by mohly být vyjádřeny, je
nutné dospět k závěru, že se při aplikaci pojistného jedná
o právní institut pojištění, protože odráží právní situaci, v níž
občan přenáší své riziko za úplatu na jiný subjekt a tento subjekt
toto riziko přejímá a je zavázán k určitým plněním. Na tom nic
nemění skutečnost, že se nejedná přímo o soukromoprávní pojištění,
sjednané podle ustanovení občanského zákoníku, ale jedná se
o veřejnoprávní pojištění, které se věcně opírá o soustavu dosud
platných zákonů v této oblasti a právně o zákon o pojistném. Je
obligatorní a zákon upravuje právní vztahy z toho vznikající,
jakož i podmínky takového pojištění.

Termín pojistné je spjat s termínem pojištění a právní
institut pojištění má svůj ustálený obsah, t. j. zabezpečuje
pojištěnci právo na výplatu peněžitých nebo jiných plnění k úhradě
sjednaných (zákonem stanovených) potřeb, které vznikají
z nahodilých událostí. Nelze proto tomuto institutu subsumovat
jiný obsah, než jaký i v jiných právních systémech skutečně má
a nelze pod něj zahrnovat povinnost občana k platbám, které mají
charakter daně.
Budoucí volba forem a právní úprava sociálního zabezpečení je
nepochybně, jak uvádí odůvodnění nálezu, v rukou moci zákonodárné,
avšak musí být přitom respektována ustanovení Ústavy ČR a Listiny
základních práv a svobod, zejména musí být právně zakotveno
a realizováno ustanovení čl. 30 a čl. 31 Listiny základních práv
a svobod, totiž že občané mají právo na přiměřené hmotné
zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při
ztrátě živitele, stejně jako mají právo, na základě veřejného
pojištění, na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky, za
podmínek stanovených zákonem. Vznik pojišťovacího vztahu, který je
pro občana obligatorní a jehož obsah je stanoven zákonem,
neznamená tedy libovůli při organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, ale právní úprava musí odpovídat jak povinnostem
státu, jak vyplývá z ústavního pořádku ČR či z mezinárodních
smluv, jimiž je Česká republika vázána, tak i právním zásadám,
které jsou každému pojišťovacímu vztahu vlastní a institut
pojištění charakterizují. Jedním z nich je vyrovnání rizik obou
stran. Občan přenáší riziko svého budoucího finančního či věcného
zajištění (důchodové či nemocenské zajištění) na nositele
pojištění a jeho riziko končí, když se dožije stanoveného věkového
limitu, protože riskoval, že nesplněním této podmínky pak platby
připadnou nositeli pojištění, třeba bez jakéhokoliv užitku pro
něho samotného. Naopak nositel pojištění tím okamžikem přejímá
riziko, že jeho plnění bude vyšší, než s jakým počítal, ať již
proto, že pojištěnec žil déle, nebo že náklady na jeho nemoci byly
vyšší.

Z pojišťovacího vztahu, byť i veřejnoprávního, vyplývá, že
při splnění podmínek ze strany pojištěného, odpovídá vzniklému
právu na důchod, či na plnění náležitostí patřících pod pojem
nemocenského pojištění, povinnost druhé strany taková plnění
v sociálním zabezpečení poskytovat a jednostranně takové základní
podmínky neměnit.

Mezi takové změny náleží nepochybně i požadavek, aby
důchodce, kterému vznikl ze zákona nárok na důchod a který jej již
obdržel, platil nadále pojistné na důchodové zabezpečení či
nemocenské pojištění, pokud sám dobrovolně o takové pojištění
nepožádá. Stejně tak sem patří i požadavek na platby příspěvku na
státní politiku zaměstnanosti. Ani zde se mu nedostává plnění,
které by vyžadoval, nebo které by znamenalo jeho zabezpečení,
nýbrž jen nabídky služeb (nikoliv náhrady z titulu
nezaměstnanosti, na niž bývalo pojištění proti nezaměstnanosti
zaměřeno). Navíc se starobní důchodce ani pojmově nemůže stát
nezaměstnaným .
V této souvislosti nesouhlasíme s interpretací, že v současné
právní úpravě lze bez dalšího označovat podle potřeby toto
pojistné jako daň, vzhledem k tomu, že se stejně odvádí do
státního rozpočtu a popírat tím existenci pojištění. Pokud by
odváděné pojistné, nebo některé jeho složky, např. pojistné
placené starobními důchodci na důchodové zabezpečení nebo
příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, měly být daní a jako
takové odváděny do státního rozpočtu, vyžadovalo by to zákona,
který by byl jako daňový označen a učinil tyto platby součástí
daňového systému. V opačném případě by mohl být, při deklaraci
"pojistné - daň", namítán rozpor s čl. 11 odst. 5 Listiny
základních práv a svobod, podle něhož mohou být omezována
vlastnická práva občanů a ukládány jim finanční povinnosti jen ve
formě daní a poplatků na základě zákona. V každém případě by však
šlo o nekvalifikovanou záměnu pojmů.

Pokud tedy napadený právní předpis stanoví, že starobní
důchodce je povinen platit i poté, co se stal poživatelem
starobního důchodu, i nadále pojistné na důchodové zabezpečení,
nelze chápat takovou povinnost za oprávněnou, poněvadž pod pojmem
"pojistné" se skrývá povinnost provádět platby ze zcela jiného
důvodu a ke zcela jiným účelům. Jde ve skutečnosti o zastřenou
daň, protože jde o platbu, která je, nebo může být, používána
k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Tento charakter mají
i příspěvky na státní politiku zaměstnanosti, protože ukládají
starobnímu důchodci povinnost plateb k jinému účelu a cíli, a to
takovému, jehož dosažení pro starobního důchodce již nemá
v podstatě praktického ani právního významu a navíc k účelu
a cíli, který, jak plyne z pojmenování, stanoví výhradně sám stát.

b) Pokud jde o diskriminaci starobních důchodců vůči jiným
skupinám občanů zaměstnaných, nebo samostatně výdělečně
činných:

Napadená ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. už tím, že určují
stejné pojistné na sociální zabezpečení, jak pro všechny pracující
důchodce v pracovním nebo obdobném poměru, tak pro důchodce
samostatně výdělečně činné (s výjimkou nemocenského pojištění,
které pro posledně jmenované není obligatorní), vytváří dojem
jejich vzájemné rovnosti, jež je však jen rovností před orgány
veřejné moci, protože zde jsou postaveni důchodci i osoby, které
ještě důchod nepobírají, do stejné řady. Fakticky však vytváří
nerovnost občanů před zákonem, protože nerozlišuje, že jedna
skupina občanů v uvedených vztazích poskytuje platby, aby bylo
z ní sňato riziko zajištění životních podmínek (důchodu i ochrany
zdraví), zejména po dosažení určité věkové hranice, zatímco druhá
skupina, která již tohoto zajištění dosáhla a v tomto směru již
riziko nemá, je nucena poskytovat platby, aniž by to mělo vliv na
její další životní podmínky. Někdy jako důvod uváděný princip
solidarity však není právním institutem, z něhož by vyplývala
konkrétní práva a povinnosti. Zásada solidarity je sice významným
a aplikovaným principem, ale znamená jen přístup k řešení určitého
ekonomického problému. V žádném případě však není zásadou
absolutně platnou a vše ovlivňující a rozhodující, zejména však
nesmí narušit směr a cíl, tím méně ustanovení ústavního pořádku
České republiky, který vyjadřuje konkrétní právo občana.
K odůvodnění takového rozdílu jen princip solidarity nedostačuje,
protože solidarita při sociálním zabezpečení se výrazně
projevovala vždy již dříve a projevuje se i nyní zejména tím, že
platby občana se vypočítávají podle výše jeho platu, jakož i tím,
že občan platí na nemocenské pojištění a sám je nikdy nevyužije,
nebo platí na důchodové pojištění a sám se ho nedožije a jím
vložené prostředky budou využity ve prospěch jiných pojištěnců
a obecně generační solidarita, kdy z příjmů a plateb jedné
generace jsou kryty potřeby generace starší, což je nejvýraznější
právě v systémech, kdy sociální zabezpečení hradí plně nebo zčásti
stát. Solidarita, na níž je budován systém sociálního zabezpečení,
je založena na vzájemné podpoře zúčastněných při vzniku sociálního
rizika, avšak právě v tomto konkrétním případě tato vzájemnost
chybí, neboť tito starobní důchodci již získali nárok na důchod
dosažením určitého věku a zvýšení důchodu z důvodu jejich další
pracovní aktivity nepřichází v úvahu.



Důchodci v popsaném rozsahu jsou tedy diskriminováni vůči
ostatním pojištěným osobám, protože je jim ukládána povinnost
platit pojistné na plnění, na které mají již stejně nárok ze
zákona, nebo na plnění, které pro ně nemá prakticky význam
(příspěvek na státní politiku zaměstnanosti). Povinnosti platit
toto pojistné chybí již souvislost s účelem a cílem sociálního
zabezpečení starobních důchodců. Jde o povinnost jinou,
přesahující meze příslušného zákona a omezující tím nepřípustně
dotčený okruh osob a navíc využívající takového omezení k jiným
účelům, než pro které byla stanovena.

Je třeba zde vzít v úvahu, že odpovídá logice pojištění, aby
občan platil pojistné do té doby, než je smysl a účel pojištění
splněn, t. j. v případě důchodu do doby, než začne důchod pobírat.
Tím je v pojistném vztahu plnění tohoto subjektu ukončeno
a nastává povinnost plnění druhým subjektem - pojišťovatelem ve
stanoveném rozsahu. Pokud tedy zákon o pojistném č. 589/1992 Sb.,
v platném znění, stanovil opak, znevýhodnil tuto skupinu takto
postižených občanů oproti občanům, kteří zatím platí pojistné
a důchod nepobírají, tedy v současné době postavil dvě skupiny
občanů, ve stejné situaci, do nerovnoprávného postavení před
zákonem a připustil jejich diskriminaci.

Obdobně se jeví situace i v otázce nemocenského pojištění,
jehož pojistné je zahrnuto v pojistném na sociální zabezpečení
spolu s pojistným na důchodové zabezpečení a příspěvkem na státní
politiku zaměstnanosti. Z tohoto pojištění, při další výdělečné
činnosti nebo zaměstnání starobního důchodce, sice pro něj vzniká
další nový nárok, nárok na nemocenské dávky, avšak v daleko menší,
opět diskriminační, míře. Rozdílné postavení důchodce zaměstnaného
(obligatorní pojištění) a samostatně výdělečně činného (dobrovolné
pojištění), jakož i rozdílnost nároků starobních důchodců při
stejném pojistném ostatních pracujících, vytváří v prvém případě
diskriminaci i uvnitř skupiny pracujících důchodců, aniž jsou
k tomu objektivní důvody. Aby tato nerovnost byla vyrovnána, měl
by i zaměstnaný důchodce mít možnost se dobrovolně rozhodnout, zda
dávky chce pobírat, či nikoliv, a podle toho se účastnit
pojištění.
Stejnou diskriminaci je nutno spatřovat i v tom, že předmětné
platby pojistného jsou ukládány jen těm důchodcům, kteří jsou
v pracovním nebo obdobném poměru, nebo jsou samostatně výdělečně
činní. Zákon nepočítá s povinností plateb pojistného důchodců,
kteří mají rovněž zdaněné příjmy, které však pocházejí buď
z příjmů z kapitálu nebo z příjmů jinak získaných, kde zřejmě
často konstatovaná nutnost solidarity nebyla shledána, nebo byla
opomenuta. Jde tedy o nestejný přístup ve stejných podmínkách,
tedy rovněž o diskriminaci.

c) Ochrana nabytých práv občana:

Podle výslovného ustanovení § 20 zákona č. 100/1988 Sb.,
o sociálním zabezpečení, v současném znění, má občan, podle délky
doby zaměstnání a podle dosaženého věku, právní nárok na starobní
důchod. Jestliže takový právní nárok vznikl, jde o právo občanem
nabyté a nelze je libovolně dodatečně měnit ani tím, že by mu bylo
odnímáno zcela nebo částečně ani tím, že by mu bylo ukládáno, že
je i nadále povinen poskytovat plnění na důchodové zabezpečení,
které mu již ze zákona bylo přiznáno. Tím se jeví protiprávním
často se objevující názor, uvedený např. ve stanovisku
Ministerstva práce a sociálních věcí, který je možno stručně
charakterizovat jako stanovisko "mzda nebo důchod". Tím by byla
zásadně porušena ochrana nabytých práv občana a významný princip
právní jistoty, jehož ochranu poskytuje čl. 1 Ústavy České
republiky, jakož i ustanovení čl. 26 odst. 3 Listiny základních
práv a svobod, podle něhož má každý právo získávat prostředky pro
své životní potřeby prací.

Z hlediska všech výše uvedených důvodů pokládáme návrh
skupiny poslanců Poslanecké sněmovny za důvodný, pokud poukazuje
na rozpor

- s článkem 4 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, podle
něhož mohou být povinnosti občanům ukládány jen na základě zákona
a v jeho mezích, přičemž při omezení základních práv musí být
šetřeno jejich podstaty a smyslu a omezení nesmějí být zneužívána
k jiným účelům,

- s článkem 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
zakazujícím diskriminaci v oblasti základních práv a svobod,

- s článkem 2 odst. 1 Mezinárodního paktu o lidských, občanských
a politických právech a s článkem 2 odst. 2 Mezinárodního paktu
o hospodářských, sociálních a kulturních právech, které ukládají
státu - smluvní straně, tedy i České republice, zajistit
jednotlivcům na svém území ochranu proti diskriminaci.

Napadená ustanovení jsou ovšem v rozporu i

- s článkem 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech, který stanoví, že všichni jsou si rovni před zákonem
a mají právo na stejnou ochranu bez každé diskriminace, přičemž
zákonem má být zakázána jakákoliv diskriminace a všem osobám
zaručena stejná a účinná ochrana proti diskriminaci.

Máme proto za to, že návrhu skupiny poslanců mělo být
vyhověno a napadená ustanovení zákona č. 589/1992 Sb., v jeho
platném znění, v navrženém rozsahu zrušena.


V Brně dne 25. května 1995

Odlišné stanovisko
soudců JUDr. V.Č. a JUDr. E.Z. k nálezu Ústavního soudu ČR
ze dne 12. dubna 1995
K zamítnutí návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny
Parlamentu ČR na zrušení ust. § 3 odst. 1 písm. c) a d) zákona č.
589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na
státní politiku zaměstnanosti, pokud jde o povinnost starobních
důchodců platit takové pojistné, plénem Ústavního soudu ČR,
připojují výše uvedení soudci Ústavního soudu ČR své odlišné
stanovisko ve smyslu ustanovení § 14 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, a to tím způsobem, že se zcela ztotožňují
s vyjádřením soudců JUDr. V.P., JUDr. A. P. a JUDr. V. Š.,
obsaženým v bodě 2 jejich odlišného stanoviska v této věci.

Z důvodů uvedených v bodě 2 uvedeného odlišného stanoviska
mají proto výše uvedení soudci Ústavního soudu ČR za to, že návrhu
skupiny poslanců mělo být vyhověno a napadená ustanovení zákona č.
589/1992 Sb., v jeho platném znění, v navrženém rozsahu zrušena.