I.ÚS 32/95 — K ochraně základních práv a svobod obviněného (obžalovaného) v trestním řízení a k soudcovské nezávislosti

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 21. května 1996
v senátě ve věci stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. J. B.,
účastníků řízení Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni,
a vedlejších účastníků Vrchního státního zastupitelství v Praze
a Krajského státního zastupitelství v Plzni, o ústavní stížnosti
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 1994, sp. zn.
3 To 109/94, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29.
4. 1994, sp. zn. 2 T 17/92, t a k t o :

O d ů v o d n ě n í .

I.
Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 14. 12. 1994, č.j. 3 To 109/94-2952, ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 1994,
č.j. 2 T 17/92-2812.

Krajský soud v Plzni pod bodem I. uvedeného rozsudku rozhodl,
že obžalovaní R. M., P. Z., M. T. a mladistvý J. K. jsou vinni, že
dne 21. 2. 1991 po 23.00 hodině a po předchozí domluvě společně
vnikli přes oplocení v úmyslu odcizit zboží do Velkoskladu
potravin v Ch., kde byli přistiženi vrátným V. D., kterému
obžalovaný R. M. bez dorozumění se spoluobžalovanými M. T., P. Z.
a ml. K. zasadil kuchyňským nožem s čepelí dlouhou 19 cm celkem
osm bodných a dvě řezné rány do krku, zad a bederní krajiny
a způsobil mu tak závažná poranění - téměř úplné přerušení pravé
společné krkavice, poranění hltanu a hrtanové příklopky, jakož
i dolního laloku pravé plíce, poranění spodní plochy pravého
jaterního laloku dvanáctníku a tukového pouzdra pravé ledviny,
čímž došlo k masivní a prudké ztrátě krve, což mělo za následek
smrt V. D., která nastala během několika minut; poté obžalovaní
M., T., Z. a mlad. K. vnikli do budovy velkoskladu a zde po
vypáčení několika dveří odcizili 34 krabic cigaret různých značek,
24 kusů butanových náplní, 50 hlavic k holicímu strojku, 45 kusů
balení kávy po 75 gramech, 4 kg kávy po 0,5 kg v balíčcích,
a takto odcizené zboží v hodnotě 563.288,- Kč naložili do
zaparkovaného dodávkového vozidla podniku Velkosklady, tov. zn.
Škoda 1203, SPZ CHC 50-24, v hodnotě 114.OOO,- Kč, přičemž
s vozidlem se jim nepodařilo odjet, když na místě byli vyrušeni
projíždějícím vozidlem, a z místa činu utekli a na zařízení
velkoskladu způsobili škodu nejméně 566,- Kč ke škodě podniku
Potraviny Plzeň, závod 3-03 Cheb.

Pod body II. až V. tohoto rozsudku byli jednotliví obžalovaní
uznáni vinnými dalšími trestnými činy, které však s trestnými činy
pod bodem I. nesouvisely.

Krajský soud v Plzni pod bodem I. rozsudku uznal vinným
obžalovaného M.

a) trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. f) trestního
zákona č. 175/1990 Sb.,

b) pokusem trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 k § 247 odst.
1 písm. b), e) odst. 3 písm. b) trestního zákona č. 290/1993
Sb.

c) pokusem trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle
§ 8 odst. 1 k § 249 odst. 1 trestního zákona č. 175/1990 Sb.

Pod bodem II. byl obžalovaný M. uznán vinným pokračujícím
trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 trestního zákona č.
175/1990 Sb.

Obžalovaný M. T. byl pod bodem I. rozsudku uznán vinným

a) jednak pokusem trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 k §
247 odst. 1 písm. b), e) odst. 3 písm. b) trestního zákona č.
290/1993 Sb.,

b) jednak pokusem trestného činu neoprávněného užívání cizí věci
podle § 8 odst. 1 k § 249 odst. 1 trestního zákona č. 175/1990
Sb.

Obžalovaní P. Z. a ml. J. K. byli pod bodem I. rozsudku
uznáni vinnými

a) jednak pokusem trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 k §
247 odst. 1 písm. b) odst. 3 písm.) b trestního zákona č.
290/1993 Sb.,

b) jednak pokusem trestného činu neoprávněného užívání věci podle
§ 8 odst. 1 k § 249 odst. 1 trestního zákona č. 175/1990 Sb.

Obžalovaný M. byl podle § 219 odst. 2 trestního zákona za
použití § 35 odst. 1 trestního zákona odsouzen k úhrnnému
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanáct a půl roku.
Podle § 39a odst. 3 trestního zákona byl pro výkon trestu zařazen
do věznice s ostrahou.

Obžalovaný T. byl podle § 247 odst. 3 trestního zákona za
použití § 35 odst. 1 trestního zákona odsouzen k úhrnnému
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pět a půl roku. Podle
§ 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona byl pro výkon trestu
zařazen do věznice s ostrahou.

Obžalovaný Z. byl podle § 247 odst. 3 trestního zákona za
použití § 35 odst. 2 trestního zákona odsouzen k souhrnnému
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků. Podle §
39a odst. 3 trestního zákona byl pro výkon trestu zařazen do
věznice s dozorem.

Obžalovaný mladistvý K. byl podle § 247 odst. 3 trestního
zákona za použití § 35 odst. 2 trestního zákona, § 79 odst. 1
trestního zákona odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí
svobody v trvání dvaceti sedmi (27) měsíců. Podle § 81 odst. 2
uložený trest měl být vykonán ve věznici pro mladistvé, odděleně
od ostatních odsouzených.

Krajský soud v Plzni dále rozhodl podle § 228 odst. 1
trestního řádu, že obžalovaní M., Z., T. a ml. K. jsou povinni
nahradit společně a nerozdílně škodu poškozeným Potravinám P.,
závod 3-03 Ch., ve výši 566,- Kč, obžalovaný M. sám Českému státu
na účet finančního referátu Okresního úřadu v Chebu náhradu škody
ve výši 40.000,- Kč, České pojišťovně, oblastní závod P., pobočka
Ch., náhradu ve výši 1.625,- Kč a Ch.muzeu v Ch. náhradu ve výši
310,- Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu se poškození
Potraviny P. a Chebské muzeum Ch. odkazují se zbytky svých nároků
na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Další
poškození Hotely a restaurace Ch., E., a.s., Ch., Západočeské
pekárny a cukrárny, závod 02 Ch. a Okresní podnik služeb Ch., se
podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkazují s celými uplatněnými
nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Plzni po provedeném hlavním líčení usoudil, že
v dané věci bylo opatřeno dostatek usvědčujících důkazů,
vypovídajících o tom, že obžalovaní se na vloupání do Velkoskladu
potravin v Ch. připravovali a plánovali jeho provedení, což
obžalovaní Z. a ml. K. také shodně doznali. Obžalovaní M. a T. to
však i přes četné usvědčující důkazy popírali. Nelze však nevidět,
že obžalovaný M. se na vloupání do velkoskladu připravoval
a v mnoha podrobnostech o něm hovořil před svědky B., L. i R. Z.
Navíc, obžalovaný M. se svěřil minimálně dvěma svým přátelům,
k nimž tehdy choval důvěru - svědkům M. B. a R. Z. - k čemu ve
velkoskladu došlo, včetně toho, že vrátného D. usmrtil on. Oba
svědci přišli do styku s obžalovaným záhy po spáchání činu, oba
popsali, jak obžalovaný M. tyto chvíle prožíval a především, s čím
se jim svěřil. Obě tyto výpovědi jsou v základních údajích shodné,
vzájemně si neodporují, naopak se v mnohém doplňují. Tyto výpovědi
jsou potvrzeny i výpověďmi dalších svědků včetně obžalovaného Z.,
který rovněž popsal, jak útok obžalovaného M. na vrátného D. přímo
na místě probíhal. Závažná je i svědecká výpověď M. K. - bratra
mladistvého obžalovaného J. K., který jak v přípravném řízení, tak
v řízení před soudem uvedl, že dne 2. 5. 1991 byl propuštěn
z vazby z NVÚ Plzeň. Zhruba tři dny po návratu domů se mu jeho
bratr - obžalovaný mladistvý J. K. - svěřil s tím, že v době, kdy
byl svědek ve vazbě, se zúčastnil společně s obžalovaným Z.
a ještě dalšími dvěma mladíky vloupání do Velkoskladu potravin
v Ch.. Ohledně těchto dalších mladíků obžalovaný K. uvedl, že šlo
o "nějakého M." a "nějakého M.", o němž se později dověděl, že jde
o obžalovaného T. Mladistvý obžalovaný J. K. před svědkem dále
uvedl, že je na nádvoří skladu překvapil vrátný a "ten M. že ho
několikrát bodnul nožem".

Při konfrontaci mezi obžalovanými Z. a M. prvý jmenovaný
potvrdil, že to byl obžalovaný M., který nožem pobodal vrátného
a tento nůž pak zahodil do kanálu poblíže místa napadení. Rovněž
potvrdil, že po naložení cigaret do vozidla Škoda 1203 se v jednu
chvíli právě obžalovaný M. posadil na levé sedadlo kabiny vozidla,
a to v době, kdy obžalovaný Z. přinesl k autu odcizené balíčky
kávy, které obžalovanému M. podal a ten je pak položil buď na
podlahu nebo na motor. Tato výpověď obžalovaného Z. je v souladu
s protokolem o ohledání místa činu a s výsledky vyhodnocení
pachových stop. Balíčky kávy v kabině řidiče podle protokolu
o ohledání vozidla skutečně byly nalezeny, jakož i pachové stopy,
které svědčí o přítomnosti obžalovaného M. v kabině řidiče.
Nalezený nůž na místě činu pak vykazoval pozůstatky pachových
stop, které na tomto předmětu zanechal obžalovaný M.

Krajský soud zajistil i vypracování znaleckého posudku ke
zjištění možností obžalovaného M. vést případný útok nožem pravou
nebo levou rukou. Ze znaleckého posudku znalkyně MUDr. L. B.
vyplynulo, že obžalovaný M. je disponován vykonávat určité úkony
jak levou, tak i pravou rukou. Speciálním vyšetřením obžalovaného
však nelze zjistit, jaké ruky použije např. při různých vypjatých
stresujících situacích, kdy např. jedná zkratkovitě atd. Vždy
záleží na konkrétní situaci, přičemž i pravoruká osoba nemusí vždy
reagovat jen pravou rukou.

Když Krajský soud v Plzni hodnotil jednotlivé důkazy samotné,
jakož i v jejich vzájemné souvislosti, dospěl k závěru, že
obžalovaní se na spáchání skutku uvedeného pod bodem I. rozsudku
podíleli tak, jak je popsáno ve výrokové části.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání obžalovaní R. M., P. Z.
a M. T. O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne
14. 12. 1994, č.j. 3 To 109/94-2952, tak, že se napadený rozsudek
Krajského soudu v Plzni podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst.
2 trestního řádu částečně zrušuje, a to ve výroku o vině pod bodem
I. ohledně obžalovaných M., Z. a T. a s přihlédnutím k ustanovení
§ 261 trestního řádu i ohledně obžalovaného ml. J. K., dále ve
výroku o trestu ohledně všech obžalovaných a ve výroku k náhradě
škody ve vztahu k poškozeným Potravinám P., závod 3-03 Ch.
a českému státu. Vrchní soud v Praze podle § 259 odst. 3 trestního
řádu rozhodl takto: I. Obžalovaní R. M., P. Z., M. T. a ml. J. K.
jsou vinni, že dne 21. 2. 1991 po 23.00 hodině a po předchozí
domluvě společně vnikli v úmyslu odcizit zboží přes oplocení do
objektu Velkoskladu potravin v Ch.. Zde byli přistiženi vrátným V.
D., kterému obžalovaný M. R. bez dorozumění se spoluobžalovanými
M. T., P. Z. a mladistvým J. K. zasadil kuchyňským nožem s čepelí
dlouhou 19 cm celkem osm bodných ran a dvě řezné rány do krku, zad
a bederní krajiny a způsobil mu tak závažná poranění - téměř úplné
přerušení pravé společné krkavice, poranění hltanu a hrtanové
příklopky, jakož i dolního laloku pravé plíce, poranění spodní
plochy pravého jaterního dvanáctníku a tukového pouzdra pravé
ledviny, čímž došlo k masivní a prudké ztrátě krve, což mělo za
následek smrt V. D., která nastala během několika minut; potom
obžalovaní R. M., M. T., P. Z. a mladistvý J. K. vnikli do budovy
velkoskladu a zde po vypáčení několika dveří odcizili 34 krabic
cigaret různých značek, 24 kusů butanových náplní, 50 kusů hlavic
k holicímu strojku, 45 kusů balení kávy po 75 gramech, 4 kg kávy
po 0,50 kg v balíčcích, a takto odcizené zboží v hodnotě
517.790,10 Kč naložili do zaparkovaného dodávkového vozidla
podniku Velkosklady tov. zn. Škoda 1203, SPZ CHC 50-24, v hodnotě
114.100,- Kč, přičemž s vozidlem se jim nepodařilo odjet, když na
místě byli vyrušeni projíždějícím vozidlem a z místa činu utekli.
Na zařízení velkoskladu způsobili škodu nejméně 566,- Kč ke škodě
podniku Potraviny P., závod 3-03 Ch.. Tím spáchali:

Obžalovaný R. M.

ad I.

a) jednak trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. f)
trestního zákona

b) jednak pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 k § 247
odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona

c) jednak pokus trestného činu neoprávněného užívání cizí věci
podle § 8 odst. 1, § 249 odst. 1 trestního zákona

Obžalovaný M. T.

ad I.
a) jednak pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 k § 247
odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) trestního zákona

b) jednak pokus trestného činu neoprávněného užívání cizí věci
podle § 8 odst. 1, § 249 odst. 1 trestního zákona

Obžalovaný P. Z.

ad I.

a) jednak pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 k § 247
odst. 1 písm. b) odst. 3 písm.) b trestního zákona

b) jednak pokus trestného činu neoprávněného užívání cizí věci
podle § 8 odst. 1, § 249 odst. 1 trestního zákona

Obžalovaní se za tyto trestné činy a trestné činy ohledně
nichž zůstal napadený rozsudek nedotčen odsuzují -

Obžalovaný R. M.

podle § 219 odst. 2 trestního zákona za použití § 35 odst. 1
trestního zákona k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody
v trvání dvanáct a půl roku.

Podle § 39a odst. 3 trestního zákona se pro výkon trestu zařazuje
do věznice s ostrahou.

Obžalovaný M. T.



podle § 247 odst. 3 trestního zákona za použití § 35 odst. 1
trestního zákona k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody
v trvání pět a půl roku.

Podle § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona se pro výkon tohoto
trestu zařazuje do věznice s ostrahou.

Obžalovaný P. Z.

podle § 247 odst. 3 trestního zákona za použití § 35 odst. 2
trestního zákona k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody
v trvání čtyř roků.

Podle § 39a odst. 3 trestního zákona se pro výkon tohoto trestu
zařazuje do věznice s dozorem.

Současně se ohledně tohoto obžalovaného podle § 35 odst. 2
trestního zákona zrušuje rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne
24. 6. 1991, č.j. 1 T 18/91-80, ve výroku o trestu odnětí svobody
v trvání pět měsíců nepodmíněně.

Obžalovaný ml. J. K. podle § 247 odst. 3 trestního zákona za
použití § 35 odst. 2 trestního zákona, § 79 odst. 1 trestního
zákona k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání
dvaceti sedmi (27) měsíců.

Podle § 81 odst. 2 trestního zákona uložený trest vykoná ve
věznici pro mladistvé.

Současně podle § 35 odst. 2 trestního zákona se ohledně tohoto
mladistvého obžalovaného zrušuje rozsudek Okresního soudu v Chebu
ze dne 14. 10. 1991, sp. zn. 1 T 39/91, a to ve výroku o trestu
odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně
odložen.

Podle § 228 odst. 1 trestního řádu jsou obžalovaní
R. M., P. Z., M. T. a ml. J. K. povinni nahradit společně
a nerozdílně škodu poškozeným Potravinám Plzeň, závod 3-03 Cheb,
ve výši 566,- Kč. Obžalovaný R. M. sám českému státu na účet
finančního referátu Okresního úřadu v Chebu náhradu škody ve výši
40.000,- Kč.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v odůvodnění
napadeného rozsudku uvedl, že důvodem zrušení části napadeného
rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 trestního řádu
ve výroku o vině pod bodem I. byla nutnost snížit výši škody,
jejíž způsobení bezprostředně hrozilo, z původních 563.288,- Kč na
517.790,10 Kč, a dále vypuštění znaku "ač již byl v posledních
třech letech pro takový trestný čin odsouzen" u obžalovaného R. M.
Současně musel odvolací soud napravit pochybení, spočívající
v posouzení jediného skutku podle více ustanovení trestního zákona
v různých zněních, což je u jednočinného souběhu vyloučeno. Při
respektování ustanovení § 258 odst. 2 věta za středníkem trestního
řádu musely být zrušeny i výroky navazující, tj. výroky o trestech
a výroky adhézní. S přihlédnutím k ustanovení § 261 trestního řádu
(zásada "beneficium cohaesionis") byl rozsudek z tohoto důvodu
prospívajícího všem obžalovaným zrušen i ohledně obžalovaného ml.
K.

Odvolací soud přezkoumal řízení, které napadenému rozsudku
předcházelo a nezjistil, že by v jeho průběhu došlo k takovému
porušení procesních předpisů, které by mělo za následek
nesprávnost některého z výroku rozsudku. Veškerá ustanovení, která
mají sloužit k ochraně práv obviněných a zabezpečit řádné
objasnění věci, byla jak orgány přípravného řízení, tak soudem
prvého stupně respektována. Zásadní nedostatek především
přípravného řízení spatřoval odvolací soud v jeho nekoncepčnosti.
Podle § 2 odst. 5 trestního řádu (ve znění platném v době
vyšetřování) měly orgány činné v trestním řízení postupovat tak,
aby byl zajištěn skutečný stav věci. Meze této povinnosti orgány
přípravného řízení překročily, když v řadě případů zaměřily
dokazování na okolnosti buď významu okrajového nebo pro posouzení
věci zcela bezvýznamné. Soud prvého stupně tuto závadu
neodstranil, opět provedl celou řadu důkazů, které měly k věci
zcela okrajový vztah. Naproti tomu v souladu s novelou ustanovení
§ 2 odst. 5 trestního řádu, která mu ukládá "postupovat tak, aby
byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí", doplnil dokazování
vyšetřovacím pokusem o možnosti obžalovaného Z. pozorovat odhození
nože a jeho umístění, jakož i vypracováním posudku ke zjištění
možností obžalovaného M. vést případný útok nožem pravou či levou
rukou. Soud prvého stupně si tak vytvořil dostatečné podklady pro
formování skutkových zjištění a spravedlivé rozhodnutí ve věci.
Těžiště předmětné trestní věci spočívalo v hodnocení provedených
důkazů, které nebylo jednoduché s ohledem na to, že některé důkazy
si protiřečily, část obžalovaných trestnou činnost zcela popírala,
část výpovědi v podstatných okolnostech měnila. Bylo proto na
soudu prvého stupně, aby důsledným postupem podle § 2 odst. 6
trestního řádu provedl zevrubnou analýzu provedených důkazů
a vyvodil závěry, které se budou jevit logické, jednoznačné
a přesvědčivé. Odůvodnění soudu prvého stupně obsahuje poměrně
obsáhlou reprodukci úvah soudu o hodnocení provedených důkazů,
které odvolací soud shledal jako přiléhavé a věcně správné a svůj
závěr rozborem provedených důkazů (zejména svědeckých) v napadeném
rozsudku zdůvodnil.

Odvolací soud také zdůraznil, že z obsahu spisového materiálu
nevyplývá nic, co by svědčilo pro závěr o jakémsi záměrném
nepravdivém usvědčování obžalovaného M. orgány činnými v této
trestní věci ve snaze pomstít se tak jeho otci za postoje, které
ve funkci prokurátora v minulosti zaujal, jak to bylo naznačováno
v odvolání. Žádné konkrétní poznatky zpochybňující regulérnost
trestního řízení v této trestní věci odvolací soud nezjistil. Na
podporu tohoto závěru poukázal na postup orgánů činných v trestním
řízení v jiné trestní věci obžalovaného M., které souzené věci
časově těsně předcházelo, kdy byl stíhán pro trestný čin
pohlavního zneužívání dle § 242 odst. 1 trestního zákona, avšak
trestní stíhání bylo zastaveno.

Stěžovatel napadl oba uvedené rozsudky ústavní stížností,
v níž znovu poukázal na to, že obvinění z trestného činu vraždy
bylo proti němu zřejmě ovlivněno některými pracovníky kriminální
policie v Chebu za pomoci svědků, s kterými bylo jednáno mimo
trestní řízení. Domáhal se přešetření tohoto podezření
prostřednictvím Inspekce ministra vnitra ČR, ale nebylo mu
vyhověno. Navrhoval, aby v řízení před Vrchním soudem v Praze byl
zjištěn obsah spisu OOVB v Chebu sp. zn. ČVS:OVV:373/89. Na
základě tohoto důkazu prý mohlo být zjištěno, že se v roce 1989
stěžovatelův otec dostal do sporu s pracovníky Veřejné bezpečnosti
(z nichž někteří se podíleli i na objasňování stěžovatelovy
trestné činnosti), neboť bránil nezákonnému uvalení vazby
v citované věci. Stejně tak navrhoval provedení důkazu výslechem
svého otce, ale senát Vrchního soudu v Praze ponechal jeho návrhy
bez povšimnutí, i když bylo jeho povinností, ať již jakkoliv,
rozhodnout. V řízení nebyl dále akceptován požadavek stěžovatelův,
aby byl jako důkaz přečten záznam o jeho vyšetření na detektoru
lži, případně aby byl soud informován i o šetření jiných osob,
které se snad tomuto vyšetření podrobily. I když je si stěžovatel
vědom problematiky tohoto tzv. důkazu, domnívá se, že toto
vyšetření mohlo svědčit v jeho prospěch a jeho výsledek měl být
hodnocen v souvislosti s dalšími důkazy. Stěžovatel také
poukazoval na rozpory a změny ve výpovědích svědků B., L. a Z.
Dále uvedl, že se spoluobviněný T. ani v přípravném řízení ani
před soudem nezmínil o jeho účasti na vyloupení skladu a na
případné vraždě a prohlásil, že jej poznal až ve vazbě. Konečně
poukázal i na nevěrohodnost spoluobviněných K. a Z., kteří
v přípravném řízení popsali stěžovatelovu účast na věci ve třech
různých verzích.

Tím, že nebyly provedeny stěžovatelem navrhované důkazy
svědčící v jeho prospěch, bylo prý porušeno "právo rovnosti"
oproti obžalobě zaručené článkem 37 odst. 3 Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina") a práva stěžovatele jako
obviněného, vyplývající z článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve
znění protokolů č. 3, 5 a 8. Rovněž byla porušena i zásada
veřejnosti, zaručená článkem 6 odst. 1 Úmluvy a článkem 38 odst.
2 Listiny. Veřejnost jednání musí být totiž v souladu se zásadou
ústnosti a bezprostřednosti a v řízení před soudem musí být
těžiště dokazování. V důsledku těchto závad došlo k porušení
ústavního práva stěžovatele na spravedlivé projednání a rozhodnutí
jeho trestní věci. Oběma rozhodnutími soudů, i v řízení, které jim
předcházelo, tedy došlo k nezákonnému zásahu do ústavně zaručených
práv a svobod stěžovatele ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d)
Ústavy České republiky.

Proto stěžovatel navrhl, aby bylo jeho ústavní stížnosti
zcela vyhověno a aby byly oba napadené rozsudky zrušeny.

Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po
stránce formální (§ 72 odst. 2 a § 43 odst. 1 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání
stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze
dne 14. prosince 1994, sp. zn. 3 To 109/94, nabyl právní moci
téhož dne. Ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu dne 13. února
1995 a byla podána k poštovní přepravě dne 10. února 1995, takže
lhůta k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 57 odst.
3 o.s.ř. je zachována. Ani jiné formální závady v této věci
zjištěny nebyly.
K ústavní stížnosti se vyjádřili i další účastníci řízení.

Krajský soud v Plzni v podstatě odkázal na odůvodnění svého
rozsudku ze dne 29. 4. 1994, č.j. 2 T 17/92-2812, a na rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 1994, sp. zn. 3 To 109/94.
Z rozsudku Vrchního soudu v Praze nevyplývá, že by Krajský soud
v Plzni při svém rozhodování porušil Ústavou zaručená práva
a svobody odsouzeného M. ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d)
Ústavy České republiky. Z těchto důvodů nepovažuje Krajský soud
v Plzni stížnost odsouzeného M. za důvodnou a navrhují její
zamítnutí.
Krajský soud v Plzni dále sdělil, že souhlasí s upuštěním od
ústního jednání v souladu s ustanovením § 44 odst. 3 zákona č.
182/1993 Sb.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že výhrady
uplatněné v ústavní stížnosti lze rozdělit do tří skupin:

a) Tvrzení o údajném spiknutí policejních orgánů ve snaze pomstít
se otci odsouzeného R. M. protiprávním obviněním jmenovaného. Na
tuto verzi obhajoby reagoval Vrchní soud v Praze v písemném
vyhotovení rozsudku (viz strana 15, druhý odstavec). Vrchní soud
zde zdůraznil, že z obsahu spisového materiálu nevyplývá nic, co
by svědčilo pro závěr o jakémsi záměrném nepravdivém usvědčování
obžalovaného M. ve snaze pomstít se jeho otci za postoje, které
tento ve funkci prokurátora v minulosti zaujal. Na podporu tohoto
závěru poukázal na postup orgánů činných v trestním řízení v další
trestní věci obžalovaného M., časově těsně předcházející, kdy byl
stíhán pro trestný čin pohlavního zneužívání dle § 242 odst. 1
trestního zákona, avšak trestní stíhání bylo zastaveno.



b) Obsáhlé a zevrubné výhrady proti způsobu, jakým byly hodnoceny
ve věci provedené důkazy. Odvolací soud rovněž konstatoval značnou
rozporuplnost shromážděných důkazů, změny výpovědí obžalovaných
i svědků, poukázal však na to, že tato situace není v praxi nijak
výjimečná. Je na soudu, aby provedený důkazní materiál podrobil
hodnocení v intencích ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. To
soud prvního stupně učinil, odvolací soud se s jeho závěry
ztotožnil, doplnil na jejich podporu některé další argumenty,
zejména pokud jde o hodnocení výpovědí obžalovaných Z. a ml. K.
učiněných v závěru přípravného řízení a před soudem prvního
stupně. Je pravda, že oba obžalovaní výpovědi postupně měnili; při
hodnocení učiněných výpovědí je však nutno zkoumat, jak ta která
verze koresponduje dalším ve věci provedeným důkazům a značný
význam je třeba přikládat i důvodům, kterými vyslýchaná osoba
takovou změnu vlastní výpovědi vysvětluje. Především obžalovaný Z.
přesvědčivým způsobem vysvětlil, jak se snažil původně popřít, že
napadení vrátného přihlížel z bezprostřední blízkosti, a proto
postupně tvrdil, že je neviděl vůbec, později, že útoku přihlížel
z 1. patra, ale jeho finální verse je pak prakticky shodná
s popisem celé události spoluobžalovaným ml. K. Usvědčující
výpovědi spoluobžalovaných Z. a ml. K. nezůstaly izolovány, ale
jsou potvrzovány řadou dalších důkazů. Odvolací soud přitom
poukázal na výpověď svědka R. Z., která obsahovala detaily, jež
mohl znát jen pachatel činu. Obžalovaný M. se snažil obstarat si
po činu alibi a svěřil se se spácháním vraždy osobám, které
nepatřily mezi nepřátele obžalovaných. Pokud tyto osoby ve svých
výpovědích projevovaly tendence od původních usvědčujících
výpovědí ustoupit (nejmarkantněji svědek B.), nebyly schopny
vysvětlit důvod takové změny, respektive je vysvětlily zcela
nevěrohodným způsobem. Srovnání pachových stop, ohledání místa
činu s nálezem nože a navazující vyšetřovací pokus uzavíraly kruh
důkazů vedoucích k závěru i o vině obžalovaného M.

c) K otázce, zda lze jako důkaz provést záznam o vyšetření na
detektoru lži, uvedl Vrchní soud, že tato otázka výslovně v zákoně
řešena není, avšak soud sám zaujal již v předchozích rozhodnutích
negativní stanovisko. Jedno z nich bylo publikováno ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky
pod č. 8/1993, podle něhož výsledky vyšetření na detektoru lži
nemůže soud použít jako důkaz při rozhodování v trestní věci.

Vrchní soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání dle §
44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Krajský státní zástupce v Plzni jako vedlejší účastník řízení
uvedl, že ústavní stížnost nepokládá za důvodnou. V trestní věci
stěžovatele vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2
T 17/92 postupovaly soudy podle ustanovení § 2 odst. 5 trestního
řádu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich
rozhodnutí. Objasňovaly stejně pečlivě okolnosti svědčící ve
prospěch i neprospěch obviněného. Zásadu stanovenou citovaným
ustanovením neporušil soud ani odmítnutím přečtení záznamu
o vyšetření stěžovatele na detektoru lži, neboť nešlo o důkaz
podle § 89 odst. 2 trestního řádu. Z odůvodnění rozsudků je
patrno, že o vině obžalovaného rozhodl soud na základě skutkových
zjištění, která jsou výsledkem hodnocení důkazů provedených
v hlavním líčení. Tyto důkazy hodnotil soud podle ustanovení § 2
odst. 6 trestního řádu podle svého vnitřního přesvědčení,
založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě
i v jejich souhrnu. V celém trestním řízení nebylo zjištěno nic,
co by svědčilo snaze příslušníků Policie České republiky
ovlivňovat obsah svědeckých výpovědí, či dokonce o pomstě otci
žalovaného za jeho postoje, které ve funkci prokurátora
v minulosti zaujal.

Krajský státní zástupce v Plzni souhlasil s upuštěním od
ústního jednání.

Vrchní státní zástupce jako vedlejší účastník řízení popřel
tvrzení stěžovatele, že vydání obou rozhodnutí soudů předcházely
nezákonné zásahy do jeho ústavně zaručených práv a svobod ve
smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, že bylo
především porušeno jeho právo rovnosti proti obžalobě, zaručené
článkem 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a že byla
porušena i zásada veřejnosti, zaručená článkem 6 odst. 1 Úmluvy
a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Vrchní soud
v Praze se důsledně zabýval odvolacími námitkami stěžovatele,
zkoumal i možnost "msty" na stěžovateli, avšak z obsahu spisu
nevyplynuly žádné skutečnosti, svědčící pro závěr o záměrném
usvědčování R. M. orgány činnými v trestním řízení. Veřejné
zasedání před odvolacím soudem proběhlo v souladu s trestním
řádem. Vrchní soud v Praze zdůraznil, že již Krajský soud v Plzni
si vytvořil dostatečné podklady pro formování skutkových zjištění
a objektivní rozhodnutí a postupoval tak, aby byl zjištěn skutkový
stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném
pro rozhodnutí. Proto Vrchní státní zástupce v Praze neshledal
ústavní stížnost R. M. za důvodnou a navrhl její zamítnutí.

Vrchní státní zástupce v Praze současně souhlasil s upuštěním
od ústního jednání.

Stěžovatel nesouhlasil s upuštěním od ústního jednání
a požádal, aby ústavní stížnost byla projednána při ústním
jednání.

II.

Články ústavních zákonů a mezinárodních smluv ve smyslu
článku 10 Ústavy, jichž se stěžovatel dovolává, znějí takto:

1. V Listině základních práv a svobod: článek 37 odst. 3 - Všichni
účastníci jsou si v řízení rovni. článek 38 odst. 2 - Každý má
právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných
průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem
prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech
stanovených zákonem.

2. V Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění
protokolů č. 3, 5 a 8:

článek 6 odst. 1 prvá věta - Každý má právo na to, aby jeho
záležitost byla spravedlivě,
veřejně a v přiměřené lhůtě
projednána nezávislým
a nestranným soudem, zřízeným
zákonem, který rozhodne o jeho
občanských právech nebo závazcích
nebo o oprávněnosti jakéhokoli
trestního obvinění proti němu.



článek 6 odst. 3 - Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato
minimální práva:

písm. d) - vyslýchat nebo dát vyslýchat
svědky proti sobě a dosáhnout
předvolání a výslech svědků ve
svůj prospěch za stejných
podmínek, jako svědků proti sobě;

III.
Po přezkoumání napadených soudních rozhodnutí a řízení, které
jim předcházelo, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost
není důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno
- uplatňuje znovu všechny námitky, jimiž se podrobně zabýval
v odůvodnění odvolání podaného proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 29. 4. 1994, č.j. 2 T 17/92-2812. Opětovně tvrdí,
že obvinění z trestného činu vraždy bylo proti němu zřejmě
ovlivněno některými pracovníky kriminální policie v Chebu za
pomoci svědků, s nimiž bylo jednáno mimo trestní řízení. Domáhal
se přešetření tohoto podezření prostřednictvím Inspekce
ministerstva vnitra, ale jeho návrhu nebylo vyhověno, přestože již
v přípravném řízení bylo zřejmé, že určité osoby byly k výslechům
v trestním řízení dopravovány pracovníky kriminální policie,
přičemž některé z těchto osob byly podezírány z trestné činnosti
či se dokonce proti nim vedlo trestní stíhání. Konkrétně
poukazoval na výpovědi svědkyně B. a svědka L. Stěžovatel také
navrhoval, aby v řízení před Vrchním soudem v Praze byl zjištěn
obsah spisu OOVB v Chebu, sp. zn.ČVS:OVV:373/89, z něhož by mohlo
být prokázáno, že v roce 1989 se jeho otec jako prokurátor při své
pracovní činnosti dostal do sporu s pracovníky VB (z nichž někteří
se podíleli na objasňování jeho trestné činnosti), kdy bránil
nezákonnému uvalení vazby v citované věci. Stejně bezúspěšně
navrhoval otcův výslech. Nebyl akceptován požadavek stěžovatele,
aby v řízení byl jako důkaz přečten záznam o jeho vyšetření na
tzv. detektoru lži, případně, aby byl soud informován i o šetření
stran jiných osob, které se mu snad podrobily. Tím, že Krajský
soud v Plzni i Vrchní soud v Praze neprováděly důkazy, které by
mohly svědčit ve prospěch stěžovatele a naopak provedly všechny
důkazy navržené obžalobou, došlo prý k porušení rovnosti stran
zaručené v článku 37 odst. 3 Listiny. Tím, že nebyl vyslechnut
jako svědek otec stěžovatele, přestože se jeho výslechu dožadoval,
byl porušen také článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy ve znění
protokolů č. 3, 5, a 8, podle něhož každý, kdo je obviněn
z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky
proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj
prospěch za stejných podmínek, jako výslech svědků proti sobě.

Ústavní soud se nejprve zabýval námitkami uplatněnými
v ústavní stížnosti jednotlivě a dospěl k těmto závěrům:

1. Pokud jde o záměrné nepravdivé usvědčování stěžovatele orgány
činnými v trestním řízení, zabýval se touto námitkou již Vrchní
soud v Praze, který zdůraznil, že z obsahu spisu nevyplývá nic, co
by svědčilo pro tvrzení obžalovaného M., že by byl záměrně
usvědčován z trestné činnosti ve snaze pomstít se jeho otci za
postoje, které ve funkci prokurátora v minulosti v jiné věci
zaujal. Žádné konkrétní poznatky zpochybňující regulérnost
trestního řízení v této trestní věci odvolací soud nezjistil. Na
podporu tohoto závěru právem poukázal odvolací soud na postup
orgánů činných v trestním řízení v další trestní věci obžalovaného
M., časově těsně předcházející, kdy byl stíhán pro trestný čin
pohlavního zneužívání dle § 242 odst. 1 trestního zákona, avšak
toto trestní stíhání bylo zastaveno.

2. Pokud se týká provádění důkazů v konkrétní věci, Ústavní soud
připomíná, že obecný soud musí sám rozhodnout o tom, jakými
důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti, které jsou
důležité pro náležité zjištění skutečného stavu věci a pro správné
posouzení viny či neviny obžalovaného. Vyplývá to z ústavního
principu nezávislosti soudců při výkonu jejich funkcí a z jejich
vázanosti pouze zákonem. Podstata tohoto principu spočívá mimo
jiné v tom, že soudcům není možné přikazovat, jaké důkazy mají
v zájmu zjištění skutečného stavu věci provést a jakým způsobem je
mají hodnotit. I samo hodnocení důkazů tedy přísluší obecným
soudům a není věcí Ústavního soudu, aby toto hodnocení
přehodnocoval. O tom se blíže pojednává na jiném místě odůvodnění
tohoto nálezu.

(Jen pro úplnost se proto uvádí, že pokud jde o námitku
týkající se výpovědi svědků, kteří obžalovaného M. usvědčovali
nepřímo jednak z toho, že se znal s obžalovaným T. již před
spácháním trestného činu, jednak z toho, že se obžalovaný M.
snažil po činu obstarat si alibi u svědka Z. a svěřil se mu se
spácháním vraždy, pak obecné soudy tyto důkazy procesně náležitě
provedly a zhodnotily je v souvislosti s ostatními důkazy, jako
důkazy nepřímé. Ostatně, tyto svědecké výpovědi byly učiněny
osobami, které nebyly na výsledku trestního řízení zainteresovány
a nepatřily mezi nepřátele obžalovaného M. (např. B. Z.). Obecné
soudy se dále zabývaly i tvrzením stěžovatele o manipulaci orgánů
policie se svědky, např. se svědkem R. L., který v průběhu
trestního řízení vypovídal značně rozporuplně a postupně měnil
svůj postoj jak ke zkoumanému skutkovému ději, tak k jeho
účastníkům. Krajský soud v této souvislosti vyslechl svědky JUDr.
J. S. - vyšetřovatele a JUDr. M. D. - dalšího z policistů, kteří
svědka L. dne 16. 3. 1991 vyslýchali. Oba shodně potvrdili, že
výslech probíhal regulérním způsobem, svědek vypovídal spontánně
a vše bylo zapsáno do protokolu. Po skončení výslechu byl
předložen protokol svědku L. k přečtení, svědek si jej přečetl
a bez výhrad podepsal. Svědci JUDr. S. a JUDr. D. vyloučili, že by
byl svědek L. k podepsání protokolu jakkoliv nucen, případně že mu
bylo slíbeno propuštění domů, potvrdí-li správnost protokolace.
Proto obecné soudy nevzaly zmíněné tvrzení stěžovatele za základ
zjištění. Uvedené skutečnosti mají ovšem význam jen informativní,
neboť - jak již bylo řečeno - není věcí Ústavního soudu
přehodnocovat hodnocení důkazů, které provedly nezávislé soudy
obecné.)

3. Co se týká neprovedení důkazu spisem OO VB v Chebu, sp. zn.
ČSV:OVV:373/89, je zřejmé, že tento spis neměl žádnou souvislost
s projednávanou trestní věcí, takže neprovedení tohoto důkazu
nelze považovat za porušení ústavních procesních principů. Spis se
týkal údajného konfliktu stěžovatelova otce, který prý ve funkci
prokurátora bránil v jiné věci nezákonnému uvalení vazby
navrhované pracovníky OOVB v Chebu.

4. Pokud jde o neprovedení důkazu výslechem stěžovatelova otce
jako svědka, je ze spisu Krajského soudu v Plzni patrno, že při
hlavním líčení konaném dne 19. 4. 1993 stěžovatelův otec přítomen
byl a uvedl do protokolu, že pro případ slyšení před soudem
využívá práva odepřít výpověď dle § 100 odst. 2 trestního řádu. Za
tohoto stavu bylo Dr. M. umožněno setrvat v jednací síni (viz
č.l. 1983 spisu zn. 2 T 17/92), neboť na základě uvedeného
prohlášení nemohl být slyšen v trestním řízení jako svědek.

5. Pokud se jedná o neprovedení důkazu přečtením záznamu
o vyšetření stěžovatele na tzv. "detektoru lži", zaujal k této
otázce Vrchní soud v Praze negativní stanovisko již v předchozích
rozhodnutích a jedno z nich publikoval ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky pod. č.
8/1993. Podle tohoto rozhodnutí výsledky vyšetření na detektoru
lži nemůže soud použít jako důkaz při rozhodování v trestní věci.
V tomto řízení lze použít jen ty poznatky, které obviněný poskytl
v souladu s ustanovením § 91 a násl. trestního řádu, což v případě
vyšetření na tzv. detektoru lži splněno není. Ústavní soud
z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele tento
právní názor nehodnotil. Nicméně dospěl k závěru, že i kdyby
abstrahoval od stanoviska obecných soudů poukazujících na
ustálenou judikaturu odmítající důkaz vyšetřením na detektoru lži,
byl by v konkrétní věci tento důkaz nadbytečný, neboť již
provedené důkazy obecné soudy řádně provedly a přihlédly zejména
k tomu, že stěžovatele usvědčili z vraždy dva spoluobžalovaní
(přítomní při činu) a nepřímo i svědci, jimž se stěžovatel se
spácháním vraždy svěřil, byť tito svědci svoji výpověď později
změnili. I tuto skutečnost však obecné soudy vzaly v úvahu a řádně
a přesvědčivě ji odůvodnily.

Ústavní soud již několikrát vyložil (viz např. sp. zn. III.
ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 13/94, sp. zn. I. ÚS 68/93), - a to se
týká všech námitek stěžovatele, jimiž se již jednotlivě zabýval
- že není oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud
v jejich činnosti a rozhodnutích nejsou porušeny ústavní procesní
principy a zásady spravedlivého procesu vůbec, zejména ty, které
vyplývají z hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Ústavní
soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví.
Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv
fyzických nebo právnických osob chráněných občanským zákoníkem,
trestním zákonem, občanským soudním řádem, trestním řádem
a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená
porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených
ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy
(srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb.). Tato zásada má význam i pro otázku
hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud se může
zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy,
pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní
principy. Mezi ně patří např. rovnost účastníků (článek 37 odst.
3 Listiny), právo na veřejné projednání věci (článek 38 odst. 2
Listiny a článek 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, kterých se stěžovatel dovolává.
Z těchto principů vychází Ústavní soud v řízení o této konkrétní
ústavní stížnosti.

Hlavní námitky uplatněné v ústavní stížnosti - jak již bylo
uvedeno - jednak kritizují porušení rovnosti účastníků ve smyslu
článku 37 odst. 3 Listiny a článek 3 písm. d) Úmluvy, jednak
porušení zásady veřejnosti řízení ve smyslu článku 38 odst. 2
Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy.

Porušení zásady rovnosti účastníků řízení spatřuje stěžovatel
zejména v tom, že obecné soudy neprovedly důkazy svědčící v jeho
prospěch a poukázal zejména na důkaz spisy OOVB v Chebu, sp. zn.
ČVS:OVV:373/89. Na jiném místě tohoto nálezu je však podrobně
vysvětleno, že se tento spis projednávané věci vůbec netýká, takže
jeho obsah nemůže nijak ovlivnit výsledek řízení. Totéž platí
i ohledně skutečnosti, že nebyl proveden výslech stěžovatelova
otce jako svědka. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že
zásada rovnosti účastníků řízení neznamená, že by byl soud povinen
vyhovět všem návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy
provedené z jejich podnětu byly v určitém (úměrném) poměru (srov.
III. ÚS 150/93). Obdobný názor zastává i Evropská komise pro
lidská práva, pokud praví, že článek 6 odst. 3 písm. d)
neposkytuje absolutní právo na výslech každého svědka, jehož
jmenovitě uvádí obhajoba (viz rozhodnutí č. 62 - Medienkampagne
- publikované v časopise Österreichische Juristen - Zeitung č.
24/1994, str. 853).
Pokud jde o porušení zásady veřejnosti, stěžovatel poukázal
na článek 38 odst. 2 Listiny a na článek 6 odst. 1 Úmluvy, podle
nichž každý má právo na to, aby jeho věc (záležitost) byla
projednávána veřejně. Nejde jen o to, "že řízení má být před
soudem zásadně veřejné, ale zásadně o to, že veřejné projednávání
musí být v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti platnou
v trestním řízení a zejména to, že v řízení před soudem musí být
těžiště dokazování". Tyto zásady byly prý vážně porušeny, neboť
soud v podstatě vycházel jen z výsledků přípravného řízení. Např.
spoluobviněný mlad. K. v přípravném řízení popsal celou událost ve
třech verzích, při hlavním líčení již nevypovídal a při prováděné
rekonstrukci stěžovatele nepoznal. Svědci B., Z. a L. jej
usvědčovali výpověďmi z přípravného řízení, před soudem však
popřeli pravdivost svých výpovědí. Pouze spoluobviněný Z. popsal
v přípravném řízení celou událost ve třech různých verzích
a jediný svoji výpověď z přípravného řízení před soudem zopakoval.
Rovněž tak svědek M. K. svoji výpověď před soudem nezměnil, ale
tento svědek je bratrem obviněného ml. K.

Argumentaci stěžovatele nelze přisvědčit. Smyslem práva na
veřejné projednání věci - jehož se stěžovatel dovolává - ve
spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je
poskytnout obžalovanému v trestním procesu možnost verifikace
důkazů směřujících proti němu, a to před tváří veřejnosti (nález
ve věci Pl. ÚS 4/94). Není porušením této zásady, jestliže se
výpověď spoluobžalovaného nebo svědka přečte v hlavním líčení,
byl-li jejich výslech proveden způsobem odpovídajícím zákonu
a taková osoba v hlavním líčení bez oprávnění odepřela vypovídat
nebo se odchyluje v podstatných bodech od své dřívější výpovědi
(§ 211 odst. 2 písm. b) trestního řádu). Tato situace nastala
i v trestním řízení proti stěžovateli. Porušení zásady veřejnosti
v postupu obecných soudů tedy Ústavní soud neshledal. V tomto
směru zřejmě došlo u stěžovatele k omylu, neboť námitky jím
vznesené se spíše týkají zásady přímosti dokazování, která však
rovněž porušena nebyla.

Ústavní soud též zkoumal, zda nedošlo k porušení zásad
spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 a násl. Listiny
základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod jiným způsobem. Nic takového
však z obsahu spisu neplyne. Trestní stíhání bylo vedeno
regulérně, obžalovaný (stěžovatel) sám byl vícekrát vyslechnut za
přítomnosti advokáta, již v přípravném řízení byl převážně
přítomen i tehdejší prokurátor a ve věci proběhlo několik řádně
vedených hlavních líčení. Ostatně, v tomto směru ani sám
stěžovatel žádné námitky nevznesl. Rovněž nedošlo ani k porušení
článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy ve znění protokolů č. 3, 5 a 8
tím, že nebyl vyslechnut jako svědek otec stěžovatele, neboť ten
použil svého oprávnění dle ustanovení § 100 odst. 2 trestního řádu
a odepřel vypovídat v trestní věci svého syna, takže jeho svědecká
výpověď byla vyloučena.

Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že mu nepřísluší posuzovat
celkovou zákonnost nebo správnost napadených rozhodnutí. Jeho
úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do
základních lidských práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo
mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy. Porušení článku 37
odst. 3 a článku 38 odst. 2 Listiny a porušení článku 6 odst. 1,
odst. 3 písm. d) Úmluvy, jejichž ochrany se stěžovatel dovolává,
ani porušení jiných ústavních zákonů či mezinárodních smluv ve
smyslu článku 10 Ústavy však prokázáno nebylo. Ze všech těchto
důvodů byla ústavní stížnost zamítnuta.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. května 1996