II.ÚS 219/95 — K nabytí vlastnického práva vydržením. K povinnosti soudů zabývat se všemi podstatnými aspekty projednávané věci

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti
stěžovatelů F. a M. B., oba zastoupeni Mgr. R. A., advokátem
Advokátní kanceláře v L.,, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem, čj. 11 Co 145/95-46, ze dne 25. 5. 1995, ve spojení
s rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích, čj. 7 C 404/93-25, ze
dne 25. 11. 1994, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem,
zastoupeného předsedou senátu 11 Co, jako účastníka řízení,
a D. P., zastoupené JUDr. P. N., advokátem Advokátní kanceláře
v L., jako vedlejší účastnice řízení, t a k t o :

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatelé se ve své ústavní stížnosti domáhali zrušení
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 11 Co 145/95-46, ze
dne 25. 5. 1995, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu
v Litoměřicích, čj. 7 C 404/93-25, ze dne 25. 11. 1994, neboť jimi
měl být porušen čl. 4; čl. 90 a čl. 95 Ústavy a čl. 3 odst. 3; čl.
10 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina"). Porušení základních práv a svobod spočívá
dle názorů navrhovatelů v tom, že v řízení nebyl správně zjištěn
skutkový stav a došlo k chybnému právnímu posouzení věci.
Konkrétně soudy chybně konstatovaly, že k vydržení nemovitostí
nedošlo, neboť navrhovatelé nedrželi věci v dobré víře a nebyly
proto splněny podmínky oprávněné držby, ačkoliv předložili tzv.
potvrzení ze dne 7. 8. 1974 o odprodeji rodinného domu, podepsané
a potvrzené zástupcem MNV, a dovolávali se rozsahu oprav na
nemovitosti včetně plateb všech poplatků a konečně i právního
vědomí zúčastněných stran. Soudy se navíc dle navrhovatelů
nezabývaly otázkou neplatnosti dodatečného dědického řízení, která
měla být řešena jako otázka předběžná. Konečně ve své ústavní
stížnosti vytýkali soudům obou stupňů, že se nezabývaly výslechem
navrhovatele F. B. a celé jednání bylo vedeno, jakoby
navrhovatelka byla výlučnou vlastnicí. Nad rámec ústavní stížnosti
byl Ústavní soud požádán, aby se zabýval otázkou doručování
rozsudků do vlastních rukou účastníkům řízení a jejich právní
mocí, neboť v rozporu s ustanovením § 158 odst. 2 o.s.ř. byl
rozsudek zaslán právnímu zástupci a nikoliv účastníkům řízení.

Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti
navrhovatelů předeslal, že si navrhovatelé protiřečí, pokud tvrdí,
že podmínky ústavní stížnosti jsou dány, a současně namítají, že
rozsudky dosud nebyly řádně doručeny a nejsou v právní moci.
K vlastnímu obsahu ústavní stížnosti krajský soud zdůraznil, že
s námitkami navrhovatelů se již vypořádal ve svém rozhodnutí, na
které také odkázal s tím, že se otázkou "platnosti" dědického
řízení nebylo třeba z důvodu nadbytečnosti zabývat.

Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k ústavní stížnosti
navrhovatelů uvedla, že základním problémem celého sporu bylo, zda
došlo ze strany navrhovatelů k vydržení předmětných nemovitostí.
Aby došlo k vydržení, konstatuje vedlejší účastnice, musí
oprávněný držitel prokázat nejen faktické ovládání věci po
stanovenou dobu a vůli nakládat s věcí jako s vlastní, ale
především dobrou víru, že mu věc patří. Existenci dobré víry se
však navrhovatelům nepodařilo prokázat, jak zejména vyplynulo ze
svědectví bývalého předsedy MNV, který navrhovatele výslovně
upozorňoval na nutnost převod uskutečnit prostřednictvím státního
notářství. Dále vedlejší účastnice odmítla, že by došlo k porušení
Listiny nebo Ústavy napadeným rozhodnutím, a naopak uvedla, že
navrhovatelé porušují její vlastnické právo k nemovitostem tím, že
je užívají bez právního důvodu a nejsou ochotni platit ani
nájemné. Konečně vyjádřila pochybnost ohledně včasnosti ústavní
stížnosti a zcela na závěr navrhla, aby Ústavní soud ústavní
stížnost zamítl.

Ústavní soud především zkoumal, zda byla ústavní stížnost
podána včas. Dle ustanovení § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. lze
ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem,
kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který
zákon k ochraně práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že jde o lhůtu
procesní, lze konstatovat splnění zákonné lhůty, neboť napadený
rozsudek nabyl právní moci dne 28. 6. 1995 a ústavní stížnost byla
podána na poště k přepravě dne 25. 8. 1995. Z hlediska namítaného
navrhovateli, totiž nedostatku doručení účastníkům dle § 158 odst.
2 o.s.ř., se uvádí, že navrhovatelé měli v řízení před obecnými
soudy zástupce s plnou mocí pro celé řízení, a proto byl rozsudek
dle § 49 o.s.ř. správně doručen pouze jemu.

Ústavní soud při projednávání ústavní stížnosti navrhovatelů
respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů a nemůže
tudíž vykonávat přezkumné pravomoci, to však jen za předpokladu,
že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo
svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle
čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že navrhovatelé uplatnili námitky,
spočívající právě v porušení základních práv a svobod, nezbylo
Ústavnímu soudu než napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející
přezkoumat. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Litoměřicích, sp.
zn. 7 C 404/93, Ústavní soud zjistil, že paní D. P. (nyní vedlejší
účastnice) se žalobním návrhem domáhala vydání rozsudku, kterým by
byli odpůrci (nyní navrhovatelé) zavázáni k povinnosti vyklidit
dům se stavební parcelou v obci k. ú. D., neboť je jeho jedinou
vlastnicí, a to na základě rozhodnutí Státního notářství
v Litoměřicích ze dne 12. 1. 1988, sp. zn. D 90/88. Navrhovatelé
žádali zamítnutí návrhu a posléze uplatnili vzájemný návrh, kterým
se domáhali určení, že jsou na základě vydržení vlastníky sporné
nemovitosti, neboť ji od ledna 1974 fakticky drží, o jejím prodeji
se dohodli s matkou D. P., která jim také vystavila potvrzení ze
dne 7. 8. 1974 o zaplacení kupní ceny a to aniž jim bylo něco
známo o nutnosti písemné kupní smlouvy a její registrace. Soudy
obou stupňů pak na základě výslechu 1) paní D. P., která uvedla,
že o existenci nemovitostí se dozvěděla až při dodatečném
projednání dědictví na státním notářství v roce 1988, a dále, že
její matka A. D. zemřela v roce 1985, ale ona se s ní stýkala
spíše sporadicky, takže k odprodeji domu se nemůže vyjádřit; 2)
navrhovatele F. B., který uvedl, že o tom, že by s manželkou
neměli být vlastníky, se dozvěděl, až když je navštívila D. P.;
dále uvedl, že veškeré záležitosti, týkající se koupě předmětné
nemovitosti, vyřizovala manželka, a on byl od toho, aby pracoval
a zajistil tak zaplacení kupní ceny, investice i vlastní přestavbu
celého domu; 3) navrhovatelky M. B., která uvedla, že se dohodly
s matkou D. P. A. D., že jí prodá předmětný dům za částku
17.500,- Kčs, přičemž znalecký posudek obstarala prodávající, jež
také převzala kupní cenu, kterou jí zaplatila na místním národním
výboře za přítomnosti J. K., který zformuloval potvrzení ze dne
7. 8. 1974; dále uvedla, že s potvrzením ze dne 7. 8. 1974, i se
znaleckým posudkem jela na Státní notářství v Litoměřicích, tam ji
ale poslali na Pozemkovou knihu, kde jí bylo řečeno, aby zjistila,
kdo byl vlastníkem před D., v této fázi však již nechala
záležitost být, protože byl všude nepořádek a z jedněch dveří ji
posílali do druhých; později, když zemřela prodavatelka, šla na
výzvu své matky na státní notářství a tak vlastně způsobila
dodatečné projednání dědictví, to bylo v roce 1988; dále uvedla,
že sourozenci D. P. se nemovitostí zřekli, protože věděli, že
nemovitost poctivě zaplatili; 4) svědkyně J. B., sestry D. P.,
která uvedla, že její matka A. D., prodávající, bydlela u ní asi
10 let před svou smrtí, přitom ona sama věděla, že maminka
nemovitost prodala, ale nic jiného, dále uvedla, že sama o dům
zájem neměla, mimo jiné proto, že přece nebude z předmětné
nemovitosti stěhovat navrhovatele, když si to tam opravili; 5)
svědka J. K., který uvedl, že předmětný dům byl v dezolátním
stavu, že jak za přítomnosti navrhovatelky M. B., tak prodávající
A. D., obě upozorňoval, že nestačí, že si daly peníze, že musí mít
kupní smlouvu a musí se k notářům; dále uvedl, že když náhodně
potkal prodávající A. D., ptal se jí, jestli už je věc v pořádku,
a ona sama ho ujistila, ať se nebojí, že záležitost již byla dána
do pořádku; 6) svědka F. P., bratra D. P., který uvedl, že věděl,
že matka A. D. dům prodala, a že také dostala peníze; dále uvedl,
že si vzpomíná, jak jednou za ním matka A. D. přijela do Litoměřic
a ptala se ho, zda s ní může jít na okres, že chce dát barák
dohromady, což jí on odmítl, že musí do práce; současně dodal, že
matka musela tušit, že něco není v pořádku, když jej vyhledala;
a konečně na základě listinných důkazů, tj. výpisu z katastru
nemovitostí z 16. 10. 1992; spisu Státního notářství
v Litoměřicích, sp. zn. D 90/88 a potvrzení ze dne 7. 8. 1974,
dospěly k závěru, že navrhovatelé nenabyli vydržením vlastnického
práva k předmětné nemovitosti, neboť neprokázali existenci dobré
víry. Naopak z provedených důkazů, konkrétně z výpovědi
navrhovatelky M. B., která sama připustila existenci pochybností
o vlastnictví nemovitosti, a z potvrzení podepsaného
navrhovatelkou M. B., prodávající A. D., svědkem K., o převzetí
finanční částky ze dne 7. 8. 1974, ve kterém se výslovně uvádí, že
kupující uhradí náklady na sepsání kupní smlouvy, shledaly oba
soudy za prokázané, že navrhovatelé již v době sepsání tohoto
potvrzení věděli, že k převodu nemovitosti je nutná písemná kupní
smlouva, a pouze svou liknavostí neuvedli věc do náležitého
právního stavu. Krajský soud navíc konstatoval, že otázku dobré
víry je třeba hodnotit objektivně a nikoliv pouze ze subjektivního
hlediska, tj. osobního přesvědčení. Kritériem pro potvrzení dobré
víry je, jak uvádí krajský soud, zda držitel při normální
opatrnosti, kterou lze na každém subjektu rozumně požadovat, neměl
a nemohl mít, nebo měl a mohl mít pochybnosti o tom, že mu věc,
kterou fakticky ovládá, patří. Návrh na určení, že navrhovatelé
jsou vlastníky nemovitostí, byl proto zamítnut, a vzhledem k tomu,
že neoprávněně zasahují do vlastnického práva D. P., byla jim
uložena povinnost vyklidit sporné nemovitosti po přidělení bytové
náhrady.

Ústavní soud pak z připojeného spisu dále zjistil, a to
ze znaleckého posudku předloženého soudům k důkazu, č. 936/94, ze
dne 11. 10. 1994, že současná cena nemovitosti činí 345.886,- Kč.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, oba soudy dovodily nedostatek
existence dobré víry u obou navrhovatelů, aniž by vzaly na vědomí,
že z výpovědi jak navrhovatele, tak navrhovatelky jasně plyne, že
záležitost, týkající se zakoupení předmětných nemovitostí, byla
věcí navrhovatelky, zatímco věcí navrhovatele bylo, aby prací
zajistil jak zaplacení kupní ceny i investic, vynaložených na
přestavbu domu, tak vlastní přestavbu, což také nepřímo potvrdil
svědek K., jednající pouze s navrhovatelkou, a vyplývá i ze
skutečnosti, že potvrzení ze dne 7. 8. 1974 podepisovala jen
navrhovatelka, přičemž právě s ohledem na shora uvedenou dohodu
mezi manžely není důvodu pochybovat ani o tom, že navrhovatel se
skutečně dozvěděl nejdříve až v roce 1988, když je navštívila
D. P., nyní vedlejší účastnice, o tom, že by neměli být vlastníky.
Lze tedy skutečně v tomto konkrétním případě mít za to, že
navrhovatel splňuje podmínku dobré víry, a to i s ohledem na
rozsah přestavby, kterou realizoval, neboť neměl a ani nemohl mít
pochybnosti o tom, že mu nemovitosti nepatří. Splnění dalších
náležitostí vydržení jako je faktické ovládání věci a vůle
nakládat s ní jako se svou je nesporné. Stejně tak pokud jde
o dobu nepřetržité držby nutnou pro vydržení, i v tomto směru lze
konstatovat její splnění, ve smyslu §§ 135a, 132a odst. 1 a §
507a odst. 3 OZ, ve znění zák. č. 131/1982 Sb., neboť 10 letá
lhůta, jejíž běh nemohl skončit dříve než po uplynutí jednoho roku
od 1. 4. 1983, započala v roce 1974 a skončila až v roce 1988
návštěvou vedlejší účastnice D. P.. Konečně zůstává k posouzení,
zda nabytí vydržením jen jedním z manželů, tj. navrhovatelem,
znamená i nabytí do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, tj.
navrhovatelů. Protože vydržení není vyjmenováno mezi výjimkami
uvedenými v § 143 OZ, má Ústavní soud za to, že stane-li se
oprávněný držitel vydržitelem věci, ta také přijde do
bezpodílového spoluvlastnictví manželů, pokud oba navrhovatelé
žijí v trvajícím manželství za existujícího bezpodílového
spoluvlastnictví. Jestliže se tedy oba soudy věcí z tohoto pohledu
nezabývaly, nezbývá Ústavnímu soudu než uzavřít, že v řízení před
nimi, jejichž výsledkem jsou ústavní stížností napadené rozsudky,
nebyla právům navrhovatele poskytnuta dostatečná ochrana, čímž
došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 90 Ústavy. Z těchto
důvodů Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil, aniž by byl
nucen zabývat se porušením dalších základních práv a svobod dle
ústavní stížnosti navrhovatelů (§ 82 odst. 1, 2 a 3 zák. č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu).



P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. 6. 1996