II.ÚS 40/95 — K řádnému postupu soudu v řízení o restituci

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 11.12.1996 ve věci
ústavní stížnosti F.S., a Z. H. proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 30.11.1994, sp.zn. 12 Co 571/93, ve spojení
s rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. 12. 1992, čj.
7 C 1060/91-14, za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Brně
a vedl. účastníka řízení Okresního soudu Brno-venkov, t a k t o :

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že
žalobou podanou k Okresnímu soudu Brno-venkov se domáhali vydání
nemovitosti - čp. 62 k.ú. R., a to proti žalovanému Ing. J.N.
Nárok uplatnili podle zák.č. 87/1991 Sb. Tato žaloba byla soudem
I. stupně zamítnuta pro špatný žalobní petit, aniž by však soud
poučil žalobce o nutnosti jeho změny. Dále stěžovatelé vytýkají
soudu, že špatně posoudil právní problematiku věci, když vůbec
nevzal v úvahu ust. § 6 odst. 1 písm. f) zák. 87/1991 Sb.
Předmětnou nemovitost koupili stěžovatelé od prodejců, kteří poté
emigrovali a byli odsouzeni pro opuštění republiky. Městský soud
v Brně svým rozhodnutím, sp.zn. 37 C 375/74, prohlásil kupní
smlouvu emigrantů se stěžovateli za absolutně neplatnou.
Stěžovatelé proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne
23.12.1992, čj. 7 C 1060/91-14, podali odvolání. Krajský soud
v Brně svým rozhodnutím ze dne 30.11.1994, sp.zn. 12 Co 571/93,
rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

V odůvodnění rozsudku, jak dále uvádějí stěžovatelé, odvolací
soud zjistil, že předmětná nemovitost byla v bezpodílovém
spoluvlastnictví manželů, ale žalobci žalovali pouze jednoho
z nich. Odvolací soud proto zamítl žalobu z formálních důvodů,
aniž by se vůbec zabýval právní podstatou celé věci.

K tomu stěžovatelé dále uvádějí, že se obrátili na Katastrální
úřad v Brně se žádostí o vystavení listu vlastnictví. Tato žádost
jim byla zamítnuta, neboť chata nebyla v operátu nemovitostí
evidována a pozemek, na kterém byla postavena, patří jinému
vlastníkovi. Tento důkaz nebyl soudem I.stupně vůbec vyžadován
a soud se rovněž nezabýval otázkou pasivní legitimace odpůrců ve
věci. Tento nedostatek byl zjištěn teprve v řízení odvolacího
soudu.

Oběma rozsudky, podle stěžovatelů, došlo k porušení čl. 11
odst.1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb.

Ústavní soud po odstranění vad plné moci si vyžádal spis
Okresního soudu Brno-venkov, sp.zn. 7 C 1060/91. Z tohoto spisu
zjistil, že chata byla stěžovatelům prodána původními vlastníky
manžely N.. Jednalo se o chatu čp. 62, postavenou na pozemku p.č.
2490/les v kat. území R. Protože manželé N. opustili ilegálně
republiku, k návrhu Československého státu Městský soud v Brně,
jak vyplývá ze spisu 37 C 375/74, prohlásil uzavřenou kupní
smlouvu za absolutně neplatnou, neboť byla uzavřena ve snaze
obejít zákon, když původní vlastníci museli vědět, že hodlají
opustit území republiky. Proto nařídil také vyklizení chaty ve
prospěch státu.

Nemovitost pak byla převedena hospodářskou smlouvu z Okresního
národního výboru Brno-venkov na Obvodní národní výbor Brno II. Dne
1.12.1975 prodal tento orgán tuto chatu manželům N. Kupní smlouva
byla registrována rozhodnutím Státního notářství Brno-město ze dne
18.3.1976, pod sp.zn. 2 RI 38/76. Vůči jednomu z těchto manželů,
tj. Ing. J. N., podali stěžovatelé návrh na vydání věci, jak je
uvedeno výše.

Soud I. stupně dospěl k závěru, že pokud se stěžovatelé
domáhali vydání nemovitosti, pak tak mohli učinit pouze na základě
obecných ustanovení občanského zákoníku, a to jako vlastníci věci,
žalobou proti osobám, které jejich vlastnické právo narušují.
Neexistenci vlastnického práva stěžovatelů však opírá soud
o citované rozhodnutí městského soudu, se kterým se plně
ztotožňuje a kterým, jak uvádí, je navíc vázán. Dovozuje dále, že
i kdyby původní vlastnické právo svědčilo stěžovatelům, Ing. N. by
byl nabyl věci do vlastnictví či do bezpodílového spoluvlastnictví
manželů vydržením.

Tento názor a postup soudu I. stupně je protiprávní, neboť
nerespektoval, že žaloba byla podána podle zák.č. 87/1991 Sb., ve
znění novel, kdy tento případ je nutno subsumovat pod ustanovení
§ 6 odst. 1 písm.f) citovaného zákona, kdy povinnost vydat věc se
vztahuje na případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát na
základě soudního rozhodnutí, kterým byla prohlášena za neplatnou
smlouva o převodu majetku, kterou občan před odchodem do ciziny
převedl na jiného, bylo-li důvodem neplatnosti opuštění republiky.
V takovém případě je však oprávněnou osobou nabyvatel podle
uvedené smlouvy, a to i pokud tato smlouva nenabyla účinnosti.
Naopak, soud I. stupně se plně postavil za represivní rozsudek
Městského soudu v Brně, sp.zn. 37 C 375/74, kdy právě citované
znění § 6 odst. 1 písm. f) zák.č. 87/1991 Sb. podobná rozhodnutí,
která byla projevem politické perzekuce, se snaží při splnění
daných podmínek eliminovat a obnovit základní práva a svobody
občana, mj.vlastnit majetek, a obecná ustanovení o vlastnickém
právu, tj. věc držet, užívat a svobodně s ní disponovat.

Ústavní soud si je vědom, že sama skutečnost, že soudy zamítly
návrh stěžovatelů a že toto rozhodnutí opřely o právní názor, se
kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod
k ústavní stížnosti (IV.ÚS 188/94; I.ÚS 12/95). Ústavní stížnost
je opodstatněná, pokud jednáním a rozhodnutím soudů došlo
k porušení Ústavou chráněných zájmů občanů a osob. Výše uvedeným
rozsudkem soudu I. stupně došlo k porušení čl.11 odst.1 Listiny
základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého je
povinností soudu poskytovat ochranu právům občanů. V projednávaném
případě nepřihlédl soud ani k hodnocení povinných osob podle § 4
odst. 2 zák.č. 87/1991 Sb., ve znění novel. Soud proto vůbec
nezkoumal způsob nabytí věcí povinné osoby, a to nabytí v rozporu
s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního
zvýhodnění osoby nabyvatele. Protiprávnost tohoto zvýhodnění
nemusí spočívat pouze ve výši kupních částek.

Je proto také neudržitelný závěr soudu o možném vydržení věci,
neboť právě tzv. restituční zákony právní zásadu vydržení
prolamují.



Soud I. stupně uvádí, že pokud by věc měla být posuzována
podle zák.č. 87/1991 Sb., pak že je návrh zcela nedůvodný, a to
proto, že mělo být žalováno na povinnost uzavřít dohodu o vydání
věci, a nikoliv na vydání věci.

Tento názor je v protikladu k nálezu Ústavního soudu ČSFR, kdy
bylo Ústavním soudem stanoveno, že pokud soud v řízení podle
ustanovení § 5 odst. 5 zák.č. 87/1991 Sb. zastává jiný právní
názor na volbu vhodného postupu než žaloba, je soud povinen
žalobce vyzvat k úpravě petitu. Nedodržení tohoto postupu
a zamítnutí žaloby pouze z formálních důvodů, je porušení principu
plné ochrany vlastnického práva ve smyslu ust. čl.11 odst.1
ústavního zákona č. 23/1991 Sb.

Je sice pravdou, že odvolací soud se neztotožnil s výše
uvedenými závěry soudu I.stupně, ale svůj výrok potvrzující
rozhodnutí prvostupňového soudu opřel o jinou právní skutečnost,
čímž odňal účastníkům jeden stupeň a tak porušil zásadu
dvouinstančnosti řízení. Dovodil, že chata, pokud se týká odpůrců,
je v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů a stěžovatelé uplatnili
nárok pouze vůči jednomu z nich, a to jak výzvou, tak i v podané
žalobě. Protože nárok nebyl uplatněn i proti druhému manželovi,
v daném případě manželce, nezbylo odvolacímu soudu, než aby
shledal žalobu jako bezdůvodnou. Odvolání stěžovatelů zamítl
a rozhodnutí soudu I. stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř.
potvrdil jako věcně správné.

I v tomto případě došlo k porušení ústavnosti Krajským soudem
v Brně. Již ve svém nálezu, sp.zn. IV. ÚS 6/95, ze dne 26.6.1995,
Ústavní soud stanovil, že neznalosti či pochybení navrhovatelů by
nemělo být využíváno proti cílům restituce. Snaha státu o alespoň
částečnou kompenzaci křivd by se měla odrazit i v přístupu soudů
k chybám v označení účastníků řízení.

Podobně k tomu i nález Ústavního soudu ze dne 29.6.1995,
sp.zn. III.ÚS 74/94, který navíc podobný formalistický postup
soudu označuje za nevstřícný a hrozící případnou další křivdou.
Restituční nároky jsou nároky mimořádnými, a to do té míry, že to
odůvodňuje i mimořádný postup soudů, pokud se týká poučení
účastníků. Nerespektováním této zásady hrozí porušení § 43 odst.
1 o.s.ř. a následně i ustanovení čl.36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod.

V projednávané věci bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatelé
se snažili o správné zjištění nynějších vlastníků chaty, ale
i u Katastrálního úřadu v Brně byli odmítnuti. Chaty se dříve do
operátu nemovitostí mnohde vůbec nezapisovaly.

V předmětné věci je možno poukázat na rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 24.2.1993, sp.zn. 3 Cdo 41/92, uveřejněného ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (č.14/1994), který
vyslovuje tuto právní větu:

Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se
na základě objektivně zjištěných údajů (zejména písemných operátů
uvedených v evidenci nemovitostí) důvodně domnívá, že věc
v rozhodnou dobu drží, má takové podání účinky řádné výzvy podle
ustanovení § 5 odst. 1 zák.č. 403/1990 Sb.

K tomu nutno dodat, že citované znění § 5 odst. 1 je ve všech
restitučních zákonech řešeno obdobně. Ze spisu obecných soudů
nijak neplyne, že by se výzva nedostala do dispoziční sféry
druhého manžela.

Bylo proto povinností odvolacího soudu, aby provedl řádné
poučení stěžovatelů v okamžiku, kdy z vyžádaných písemných důkazů
zjistil to, co opomenul soud I. stupně, tj. že chata je v držení
manželů a tvoří jejich bezpodílové spoluvlastnictví dle § 216
o.s.ř., který vylučuje použití ust. § 92 o.s.ř., rozsudek soudu
I.stupně dle § 221 odst. 1 a 2 o.s.ř.zrušil a vrátil věc soudu
I.stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem ohledně
nutnosti splnit poučovací povinnost dle § 5 o.s.ř.

Krajský soud nesplnil svou poučovací povinnost podle § 5
o.s.ř. a tím znemožnil stěžovatelům realizaci jejich základního
práva na řádný soudní proces. Porušil tak ustanovení čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod.

Pokud se krajský soud ztotožnil se stanoviskem soudu I.
stupně, že stěžovatelé nesprávně uplatnili v předmětném řízení
svoje restituční nároky ve smyslu zák.č. 87/1991 Sb. žalobou na
vydání, a nikoliv žalobou na nahrazení projevu vůle žalovaných,
potřebného k uzavření dohody o vydání věci, k tomu viz nález I.ÚS
597/92, uvedený výše.

Proto nezbylo Ústavnímu soudu, než aby oba stížností napadené
rozsudky zrušil podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst.3
písm.a) zák.č. 182/1993 Sb. pro jejich neústavnost.



P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky
se nelze odvolat.

V Brně dne 11.12.1996