IV.ÚS 82/95 — Zachování nebo vrácení československého státního občanství jako podmínka úspěšného uplatnění nároku na restituci

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 20. září 1995 ve věci ústavní stížnosti M.H. a F. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 1995, čj. 30 Ca 92/94-26, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení,
takto:

O d ů v o d n ě n í

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, potvrzujícímu rozhodnutí Okresního úřadu Žďár nad Sázavou, pozemkového úřadu, ze dne 14. 12. 1993, čj. PÚ 3870/92-1, o tom, že stěžovatelky nenabývají vlastnického práva k zemědělskému majetku, blíže specifikovanému ve výroku tohoto rozhodnutí, stěžovatelky uvádí, že provedeným důkazním řízením nebyla vyloučena možnost, že zemřelý dr. M.D. byl české národnosti. Považují proto za sporné, zda s ohledem na tuto skutečnost došlo ke konfiskaci majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Státní orgány, které ve věci rozhodovaly, porušily tedy zákon tím, že rozhodovaly na základě nedostatečně zjištěného a objasněného skutkového stavu věci. Stěžovatelky, které byly zkráceny ve svých právech citovanými rozhodnutími státních orgánů, obrací se proto touto ústavní stížností v souladu s článkem 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod na Ústavní soud České republiky a navrhují, aby jejich ústavní stížnosti bylo vyhověno a napadené rozhodnutí bylo zrušeno.

Účastník řízení Krajský soud v Brně v podání předsedy senátu ze dne 23. 8. 1995 poukazuje na skutečnost, která nebyla zpochybněna ani stěžovatelkami, totiž, že k přechodu konfiskovaného majetku došlo v projednávané věci podle dekretu č. 12 z roku 1945. Skutečnost, že dr. M. D. pozbyl československé státní občanství, potvrdil Okresní úřad ve Žďáře nad Sázavou, referát vnitřních věcí, dne 13. 11. 1993, a k tomuto důkazu Krajský soud také přihlédl. Stejně tak je nepochybné, že československé státní občanství dr. M. D. vráceno nebylo. Vzhledem k tomu, že soud považoval skutkový stav, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, za dostačující pro rozhodnutí o věci, neprováděl již žádné další dokazování.

Vedlejší účastník okresní pozemkový úřad, referát Okresního úřadu ve Ždáře nad Sázavou, uvedl ve svém vyjádření ze dne 24. 7. 1995, že dr. M. D. československé státní občanství zpět nezískal, a proto není a nemůže být osobou uvedenou v ustanovení § 2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb.

Vedlejší účastník obec B. uvedl ve svém vyjádření z 1. 8. 1995, že ze zpráv pamětníků vyplývá, že dr. M. D. měl dobrý vztah k obci B. a jejím občanům. Zda byl původní vlastník československým státním občanem, zda toto občanství pozbyl či nepozbyl, se nelze vyjádřit, a proto ani k otázce, zda jsou splněny zákonné podmínky restituce podle zákona ČNR č. 243/1992 Sb. Z tohoto důvodu obec B. ponechává rozhodnutí na Ústavním soudu.

Vedlejší účastník obec R. poukázal na svoje podání určené Krajskému soudu v Brně, v němž uvádí, že nemá připomínek k odůvodnění odvolání, podaného proti rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 14. 12. 1993.

Vedlejší účastník Okresní úřad ve Žďáře nad Sázavou, referát finanční, uvedl ve svém vyjádření z 1. 8. 1995, že zkoumat případnou zákonnost konfiskace majetku dr. M. D., s přihlédnutím k obsahu dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 33/1945 Sb., správnímu orgánu ani soudu nepřísluší. Obě napadená rozhodnutí byla vydána na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, jeho správného právního posouzení a v žádném případě nedošlo ke zkrácení práv stěžovatelek. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla v celém rozsahu zamítnuta.

Vedlejší účastníci J., s. d., ve V.M., obec R., Z.d.R. S., S. J., a. s., Státní rybářství V. M., s. p., Lesy České republiky, s. p., H. K., D., s. p., S. p. R., navrhli zamítnutí ústavní stížnosti, a to v podstatě z důvodů uvedených v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Brně.

Vedlejší účastníci obec R. S. a Státní meliorační správa B. se k podané ústavní stížnosti nevyjádřili.

Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, za předpokladu, že tyto soudy při své činnosti postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. V projednávané věci však, podle názoru Ústavního soudu, k porušení základních práv stěžovatelek nedošlo. S tvrzením, že dr. M. D. mohl ve skutečnosti mít českou národnost, a že proto lze považovat za sporné, zda u něj mohlo dojít ke konfiskaci majetku podle
dekretu č. 12/1945 Sb., přicházejí totiž stěžovatelky teprve ve své ústavní stížnosti, neboť nic takového neplyne nejen z opravného prostředku, jenž podaly proti rozhodnutí pozemkového úřadu, ale ani ze spisu tohoto úřadu. V tomto spise je totiž nejen založena vyhláška Okresního národního výboru v Novém Městě na Moravě ze dne 1. 8. 1945, čj. 2294/1, z níž krajský soud zjistil, že dr. M. D. pozbyl majetek podle dekretu č. 12/1945 Sb. v důsledku toho, že podle § 1 odst. 1 byl považován za osobu německé národnosti, ale i dopis stěžovatelky M. H. ze dne 22. 3.
1992, v němž tato stěžovatelka sama připouští, že otec měl německou národnost. V této souvislosti třeba dodat, že Ústavní soud zde nebere v úvahu "Dotazník ke zjištění německé národnosti" z 6. 8. 1939, v němž dr. M. D. ujišťuje o tom, že se přiznává k německé národnosti, a to proto, že toto prohlášení bylo učiněno již v tzv. období nesvobody. Skutečnost, že dr. M. D. neměl v době své smrti německou národnost, nebyla tedy v řízení před pozemkovým úřadem ani krajským soudem nijak zpochybňována ani doložena, neboť stěžovatelky se v něm v podstatě zaměřovaly na otázku státního
občanství dr. M. D., zejména pak na, v daném případě právně irelevantní, otázku, zda dr. M. D. se provinil či neprovinil proti československému státu, právně irelevantní proto, že byl-li dr. M. D. osobou německé národnosti, mohl jeho majetek být vyňat z konfiskace jen při splnění podmínky uvedené v ustanovení § 1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., totiž, že se aktivně zúčastnil boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky. O tom, lze-li připustit výjimku podle uvedeného odstavce, rozhodoval podle odstavce 3 citovaného ustanovení na návrh příslušné rolnické komise příslušný okresní národní výbor. Pochybné případy byl okresní národní výbor povinen předložit zemskému národnímu výboru, který je se svým dobrozdáním postoupil ke konečnému rozhodnutí ministerstvu zemědělství rozhodujícímu v dohodě s ministerstvem vnitra. V tomto směru ani stěžovatelky samy netvrdily, že by taková výjimka byla připuštěna a teprve z vyjádření okresního pozemkového úřadu, referátu Okresního úřadu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 1. 8. 1995, učiněného v souvislosti s podáním ústavní stížnosti, vyplývá, že žádost o připuštění výjimky podle § 1 odst. 2 citovaného dekretu podal dne 22. 7. 1945 sám dr. M. D., této jeho žádosti nebylo však přípisem ONV v Novém Městě na Moravě ze dne 30. 1. 1947, čj. 2156, vyhověno.

Z obdobných důvodů proto také nemohlo být zohledněno ustanovení § 2 odst. 1 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, jak požadovaly stěžovatelky v opravném prostředku a jak krajský soud správně neučinil, neboť stěžovatelky pomíjí, že podmínkou zachování československého státního občanství zde bylo dále rovněž to, že osoby spadající pod ustanovení § 1 se buď činně zúčastnily osvobozeneckého boje, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem (§ 2 odst. 1 citovaného ústavního dekretu). Tyto osoby mohly vzhledem k ustanovení § 2 odst. 2 ústavního dekretu žádost o zjištění, že se československé státní občanství zachovává, podat do 6 měsíců od počátku účinnosti tohoto ústavního dekretu u místně příslušného okresního národního výboru (okresní správní komise) a rozhodovalo o ní ministerstvo vnitra na návrh zemského národního výboru. Až do vyřízení takové žádosti byli žadatelé považováni za československé státní občany, vydal-li jim okresní národní výbor (okresní správní komise) osvědčení o okolnostech uvedených v předchozím odstavci, tj. v odst. 1 § 2 citovaného ústavního dekretu. Nic takového však ze spisu neplyne, ani stěžovatelky samy takovou skutečnost netvrdily, takže ani z hlediska tohoto ustanovení nebylo možno dr. M. D. za československého státního občana považovat. Osoby, které pozbyly československé státní občanství podle § 1 ústavního dekretu, mohly dále vzhledem k ustanovení § 3 tohoto ústavního dekretu do 6 měsíců ode dne určeného vyhláškou ministra vnitra, otištěnou ve Sbírce zákonů a nařízení, žádat u místně příslušného okresního národního výboru (okresní správní komise) o jeho vrácení. O takové
žádosti rozhodovalo podle volné úvahy ministerstvo vnitra na návrh zemského národního výboru. Takovou žádost o vydání zmíněného konstitutivního aktu - institut práva státního občanství je nepochybně institutem ryze osobní povahy - dr. M. D. však již nepodal, ani podati nemohl, neboť ústavní dekret č. 33/1945 Sb. byl vyhlášen dne 10. 8. 1945, dr. M. D. však zemřel 1945, nepodali ji však ani dědicové zemřelého, jejichž legitimace domáhat se zde výroku alespoň deklaratorní povahy by byla patrně odůvodněna jeho možnými účinky na majetková práva zůstavitele.

Takto se řízení před Ústavním soudem dostalo do roviny, v níž nemůže pozemkovému úřadu ani krajskému soudu nic vytknout z pouhého důvodu, že německá národnost dr. M. D. nebyla, jak již bylo uvedeno, nikým, ani stěžovatelkami samotnými, zpochybněna, takže neexistoval ani důvod ke zkoumání případné české národnosti jmenovaného. Ústavní soud proto z uvedených důvodů nesdílí názor stěžovatelek, že ve svých právech byly citovanými rozhodnutími státních orgánů zkráceny a že tyto orgány porušily článek 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K tomu Ústavní soud navíc
dodává, že, podle jeho názoru, krajský soud neporušil tím, že ve věci nenařídil jednání, ani článek 38 odst. 2 Listiny, neboť pro vydání rozhodnutí bez nařízení jednání byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 250f o. s. ř. Ústavní soud proto z uvedených důvodů rozhodl tak, že ústavní stížnost zamítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. září 1995