Pl.ÚS 7/95 — Otázka kvalifikačních předpokladů pro zapsání do seznamu advokátů či advokátních koncipientů

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 13. září 1995 ve
věci návrhu JUDr. J. L. o návrhu spojeném s ústavní stížností (I.
ÚS 134/94), na základě § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, a požadujícím zrušení toho ustanovení zákona ČNR 128/1990
Sb., o advokacii, jež je v § 3 odst. 1 písm. b) a § 30 písm. b)
vyjádřeno slovy: "na právnické fakultě", t a k t o :

O d ů v o d n ě n í

I.
Dne 10. 9. 1994 podal navrhovatel, zastoupený dr. P. R.
Ústavnímu soudu ústavní stížnost, směřující proti rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 19. 1. 1994, sp. zn. 12
C 519/93, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, ze dne
9. 6. 1994, čj. 22 Co 223/94-21. Těmito rozsudky byla zamítnuta
jeho žaloba proti České advokátní komoře, kterou se domáhal
zapsání do seznamu advokátních koncipientů ČAK v Praze. Rozsudky
obou soudů zamítly jeho žalobu a uznaly právem názor České
advokátní komory, že dle § 3 odst. 1 písm. b) a dle § 30 písm. b)
zákona ČNR č. 128/1990 Sb., o advokacii lze zapsat do seznamu
advokátů, resp. advokátních koncipientů, pouze osoby, jež
nezískaly vysokoškolské vzdělání jinde, než na právnické fakultě
vysoké školy se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice
(nyní České, resp. Slovenské republice).

Protože navrhovatel je absolventem Vysoké školy Sboru národní
bezpečnosti, který též složil rigorózní zkoušku na právnické
fakultě a má titul JUDr., má za to, že jde o diskriminaci, která
má svůj základ ve výše uvedené formulaci § 3 a § 30 zákona ČNR č.
128/1990 Sb., o advokacii, požadující vysokoškolské vzdělání "na
právnické fakultě". Navrhovatel uplatnil názor, že citované
ustanovení zákona, vyjádřené slovy "na právnické fakultě", jsou
protiústavní, již v odvolacím řízení. Městský soud však tehdy
nedospěl k závěru, že zákon, jehož má být použito, je v rozporu
s ústavním zákonem, a proto nepoužil ustanovení čl. 95 odst. 2
Ústavy, aby věc předložil k rozhodnutí Ústavnímu soudu.

Proto spojil navrhovatel svou ústavní stížnost ve smyslu §
74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu s návrhem na zrušení
tohoto ustanovení pro rozpor s čl. 3 a 4 Ústavy a čl. 1, čl. 3
odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Jde o ustanovení,
která prohlašují Listinu základních práv a svobod za součást
právního pořádku, stanoví, že základní práva a svobody jsou pod
ochranou soudní moci, upravují princip rovnosti v právech
a zakazují diskriminaci. Protiústavnost spatřuje navrhovatel
zejména též v porušení principu rovnosti ve smyslu čl. 4 odst. 3
Listiny základních práv a svobod, podle něhož zákonná omezení
základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy,
které splňují stanovené podmínky. Uvádí případ osoby, která se
stejným vzděláním jako on sám se mohla stát advokátem.

Svůj názor pak stěžovatel formuloval do návrhu na zrušení
slov "na právnické fakultě", a to jak v § 3 tak i v § 30 zákona
ČNR č. 128/1990 Sb.

II.
Vzhledem k tomu přerušil senát Ústavního soudu na základě §
78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu řízení
o ústavní stížnosti JUDr. J. L. a návrh na zrušení právního
předpisu postoupil plénu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm.
a) Ústavy.

Na výzvu soudce zpravodaje zaslal k návrhu JUDr. L. předseda
Poslanecké sněmovny vyjádření Parlamentu České republiky. V tomto
sdělení se uvádí, že zákon ČNR č. 128/1990 Sb. byl řádným způsobem
schválen a vyhlášen a je také obsahově plně v souladu s Ústavou
a Listinou základních práv a svobod. Ustanovení zákona
o advokacii, požadující vysokoškolské vzdělání na právnické
fakultě pro zápis do seznamu advokátních koncipientů je
jednoznačné a je přiměřené, že do seznamu advokátních koncipientů
lze zapsat pouze absolventy právnických fakult, nikoli jiných
vysokých škol, i když svým zaměřením zčásti, jak tomu bylo
u Vysoké školy SNB, poskytovaly vzdělání obdobné, jako na
právnické fakultě. Předseda Poslanecké sněmovny přitom poukazuje
též na stanovisko Nejvyššího soudu z 18. 1. 1995 (sp. zn.
Plsn/95), které neshledalo v rozhodnutí obou soudů žádné
pochybení.

III.
Ústavní soud poté, co zjistil, že požadavek vzdělání na
právnické fakultě pro činnost v advokacii je v zákoně ČNR č.
128/1990 Sb. jednoznačný a formálněprávně nenapadnutelný, zvážil,
zda vzdělání na fakultě veřejné bezpečnosti Vysoké školy SNB je,
či není také obsahově (tj. materiálněprávně) shodné se vzděláním
na právnické fakultě a zda nejde o nerovné hodnocení rovného,
neboť to by odporovalo myšlence materiálního právního státu.

Z hlediska stěžovatelem namítané paralely právnického
vzdělání na právnických fakultách a na Vysoké škole SNB je třeba
ozřejmit její genezi.

1) Již v průběhu 60. let sílily tendence ke zvýšení vzdělání
pracovníků v rezortu ministerstva vnitra. Požadavek vyšší
kvalifikace byl sice zprvu realizován různými kurzy právnických
fakult pro pracovníky tohoto rezortu, ve druhé polovině 60. let
však již i v rámci dálkového studia na právnické fakultě, svým
rozsahem a svými požadavky již blízkého nárokům na posluchače
řádného studia.
2) Tento proces, směřující k rovnohodnotnému právnickému
vzdělání se však po ruské invazi v době tzv. "normalizace"
centrálně-byrokratického modelu řízení společnosti, zřejmě
rozcházel s nároky, které kladla mocenská centrála na kvalifikaci
výkonných aparátů. Zákonné opatření Federálního shromáždění č.
107/1973 Sb. o zřízení Vysoké školy SNB se stalo výrazem jiných,
resp. dalších hodnotových a obsahových nároků na pracovníky
v rezortu ministerstva vnitra, než těch, které mohly být
realizovány řádným globálním a univerzálním právnickým studiem.
Vysoká škola SNB se stala oproti právnickým fakultám jakousi
rezortní vysokou školou.

3) Její zřízení nebylo přitom chápáno jako náhrada právnické
fakulty, protože kromě absolventů Vysoké školy SNB a těch, kteří
z těch či oněch důvodů v rezortu ministerstva vnitra nepotřebovali
vysokoškolské, anebo dokonce vůbec žádné vzdělání, přicházeli do
tohoto rezortu i nadále též absolventi právnických fakult.
Absolvování právnické fakulty zůstalo potřebným předpokladem pro
taková pracovní místa v rezortu, jež svou povahou vyžadovala spíše
univerzální právnické vzdělání (např. v civilně-správním úseku).

4) Nově zřízená Vysoká škola SNB se naproti tomu stala
prostředkem ke zvýšení kvalifikace nikoli univerzálně-právní, ale
rezortně-specifické. Vychovávala pracovníky k úkolům, vyplývajícím
z poslání ministerstva vnitra. Česká advokátní komora při zkoumání
odborných předpokladů stěžovatele zjistila z jeho diplomu, že
získal na fakultě veřejné bezpečnosti kvalifikaci v oboru
právně-bezpečnostním. Z vysvědčení o státní závěrečné zkoušce pak
vyplynulo, že tato zkouška byla zaměřena kromě obecné teorie státu
a práva na marxismus-leninismus, trestní právo a na kriminalistiku
a veřejnou pořádkovou činnost VB, nikoli však na další právní
obory, z nichž musel vykonat zkoušky student právnické fakulty
(zejména též obory občanského a hospodářského práva).

Vzhledem k tomu, že vyučované obory se kryly s výukou na
právnických fakultách jen zčásti a že orientace a dimenze výuky,
jakož i studijní požadavky byly vedeny cílovými představami, jež
se také lišily od profilace univerzálních právníků, Ústavní soud
nemůže než dospět k závěru, že navrhovatel jako absolvent fakulty
veřejné bezpečnosti Vysoké školy SNB nejen formálně, ale ani
materiálně-právně nevyhovuje nárokům stanoveným v § 3 odst. 1,
písm. b) a § 30 písm. b) zákona ČNR č. 128/1990 Sb.

Ústavní soud se přitom opírá o obsahová zjištění, vyjádřená
ve stanovisku Nejvyššího soudu, pod sp. zn. Plsn 1/95, v němž se
uvádí zejména, že od vzniku Vysoké školy SNB až do jejího zrušení
byly zřízeny na této škole různé fakulty: fakulta veřejné
bezpečnosti, fakulta státní bezpečnosti, fakulta ochrany státních
hranic a fakulta vyšetřování. Žádná z nich nebyla právnickou
fakultou, poskytující univerzální právní vzdělání ve všech oborech
práva. Ze stanovených oborů na Vysoké škole SNB a z učebních plánů
této školy je zřejmé, že sice poskytovala též určité vzdělání
v některých odvětvích práva, ale její zaměření bylo odlišné od
právnických fakult a odpovídalo specifickým požadavkům na výuku
tehdejších příslušníků bývalého Sboru národní bezpečnosti.

5) Ani skutečnost, že navrhovatel později složil rigorózní
zkoušku a získal titul doktora práv, nemůže nahradit právnické
vzdělání na právnické fakultě, a to proto, že rigorózní zkouška se
provádí pouze v určitém vybraném oboru a nemá univerzálně-právní
povahu. Mohlo by se namítnout, že ani na právnických fakultách
nebylo předpokladem pro udělení titulu JUDr. složení dodatečné
rigorózní zkoušky ze všech právních oborů, takže když např. v roce
1971 absolvoval student právnickou fakultu závěrečnou zkouškou
směru justičního, nebyl např. zkoušen z práva hospodářského apod.
Na rozdíl od absolventa Vysoké školy SNB však již předtím musel
absolvovat právnické studium ve všech jeho oborech a vykonat
všechny předepsané zkoušky, což lze chápat jako nezbytný
předpoklad pro to, aby mohl vůbec přistoupit ke zkouškám
doktorským. Právě tento předpoklad však u absolventů Vysoké školy
SNB ve srovnatelné míře splněn není.

6) Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení
čl. 3 a 4 Ústavy, jež stanoví, že Listina základních práv a svobod
je součástí ústavního pořádku České republiky a že základní práva
a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Argument o diskriminaci
nelze uznat, protože ani materiálněprávně nelze dovodit shodnost
cílů, obsahu a metod výuky, jakož i požadavků, kladených na
studenty Vysoké školy SNB a na studenty právnických fakult. Na tom
nic nemění ani jednotlivé případy, které navrhovatel uvedl během
jednání. Předmětem tohoto rozhodnutí Ústavního soudu je totiž
obecné zjištění, zda slova "na právnické fakultě" v zákoně
o advokacii jsou či nejsou v souladu s ústavními zákony.

Zákonodárce v § 43 zákona ČNR č. 128/1990 Sb. stanovil, že
advokáti, kteří ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona byli již
členy krajských sdružení advokátů a Městského sdružení advokátů
v Praze, se zapíší do seznamu advokátů bez žádosti. Ani tím však
nebyl porušen princip rovnosti (čl. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod), neboť jde o opatření přípustné v zájmu
právní jistoty a stability již existujících právních vztahů, což
odpovídá principům právního státu.

Návrh na zrušení slov "na právnické fakultě" v § 3 odst. 1
písm. b) a v § 30 písm. b) zákona ČNR č. 128/1990 Sb. by kromě
toho vytvořil stav, který by připouštěl jako předpoklad pro výkon
advokacie pouze obecně "vysokoškolské vzdělání", aniž by vůbec
specifikoval právnickou povahu tohoto vzdělání.

Na základě uvedených úvah nemohl Ústavní soud, než dospět
k závěru návrh na zrušení té části ustanovení § 3 odst. 1 písm. b)
a § 30 písm. b) zákona ČNR č. 128/1990 Sb., o advokacii, jež je
vyjádřena slovy: "na právnické fakultě", zamítnout.



P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání
přípustné.

V Brně dne 13. září 1995