I.ÚS 62/96 — K důvodům vazby podle § 67 trestního řádu

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní
stížnosti G. K. proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 44
To 102/96, ze dne 22. ledna 1996, t a k t o :

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovateli bylo dne 16. 9. 1995 Úřadem vyšetřování hl. m.
Prahy Policie České republiky sděleno obvinění, sp. zn. ČVS:
MVV-113/95, z přípravy trestného činu porušování předpisů
o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle ust. § 7 odst.
1 trestního zákona k ust. § 124f odst. 1 trestního zákona,
spáchané ve spolupachatelství podle ust. § 9 odst. 2 trestního
zákona. Tohoto činu se měl stěžovatel dopustit tím, že společně
s dalšími osobami získal a předložil padělané zplnomocnění
ozbrojených sil Dominikánské republiky k nákupu zbraní v úmyslu
dosáhnout udělení vývozní licence vojenského materiálu z České
republiky. Tyto zbraně prý měly být později prodány do oblasti
válečného konfliktu.

Na základě vzneseného obvinění byl stěžovatel usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. Nt 498/95, ze dne 17. 9.
1995, podle ust. § 67 písm. a) a b) trestního řádu vzat do vazby.
V odůvodnění tohoto usnesení soud uvedl, že u stěžovatele je dána
důvodná obava, že by se vyhýbal trestnímu stíhání tím, že by
uprchl do ciziny nebo by se skrýval, neboť na území ČR nemá trvalé
ani přechodné bydliště ani povolení k pobytu, do ČR přijel pouze
za obchodním účelem a byl ubytován v hotelu. Dále měl soud za to,
že by stěžovatel mohl působit na soudem dosud nevyslechnuté svědky
nebo spoluobviněné nebo že by jinak mařil objasňování skutečností,
závažných pro trestní stíhání. Soud zejména uvedl, že ve věci
dosud nebyli slyšeni všichni svědci.

Stěžovatel do tohoto usnesení podal stížnost.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 9. 1995, sp. zn.
44 To 1302/95, podanou stížnost zamítl. V odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl, že stěžovatel a další obvinění v této věci jsou
cizími státními příslušníky, kteří nemají v ČR bydliště a nejsou
v ČR ničím vázáni. Je proto namístě obava, že by vycestovali do
ciziny, aby se vyhnuli trestnímu stíhání. Rovněž existuje obava
"z následků předpokládaných v ust. § 67 písm. b) trestního řádu,
jež je dána konkrétními skutečnostmi v tom směru", že vyšetřování
této závažné trestné činnosti je teprve na samém počátku
a obvinění by mohli ovlivňovat dosud nevyslechnuté svědky
a domlouvat se navzájem.

Dne 6. 11. 1995 podal stěžovatel žádost o propuštění z vazby
na svobodu, kterou Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne
13.11. 1995, sp. zn. Nt 1782/95, zamítl. V odůvodnění tohoto
rozhodnutí se soud plně ztotožnil s názorem obvodního státního
zástupce, že uvedené důvody vazby trvají i nadále. Stejný názor
zastával i Městský soud v Praze v odůvodnění svého usnesení ze dne
8. 12. 1995, sp. zn. 44 To 1695/95, jímž zamítl stěžovatelovu
stížnost proti výše citovanému usnesení Obvodního soudu pro Prahu
1. V odůvodnění tohoto rozhodnutí městský soud uvedl, že
stěžovatel se měl dopustit závažné trestné činnosti, za niž by mu
mohl být udělen "citelný trest". Je proto plně oprávněná obava
z toho, že by se trestnímu stíhání vyhýbal, pokud by byl na
svobodě. Rovněž přetrvával koluzní důvod vazby, neboť mezi
výpověďmi obviněných nebyly odstraněny veškeré rozpory
a stěžovatel svoji původní výpověď změnil.

Další žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu
zamítl Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 27. 12. 1995, sp.
zn. Nt 1817/95. V odůvodnění tohoto usnesení soud setrval na
názoru, že důvody vazby trvají i nadále, neboť stěžovatel by mohl
kdykoliv vycestovat z ČR a tím mařit objasňování skutečností
důležitých pro trestní řízení. Rovněž nadále trvají i důvody vazby
ve smyslu ust. § 67 písm. b) trestního řádu.

Proti tomuto usnesení obvodního soudu podal stěžovatel
stížnost, kterou usnesením ze dne 22. 1. 1996, sp. zn. 44 To
102/96, Městský soud v Praze zamítl. V odůvodnění svého usnesení
uvedl, že ani v současném stadiu trestního stíhání nedošlo ke
změně výše uvedených skutečností, opodstatňujících uvalení vazby.
Stěžovatel není na území ČR ničím vázán, má bohaté kontakty na
osoby nacházející se v různých částech světa a obava z vycestování
a z vyhýbání se trestnímu stíhání trvá i nadále. Ohledně koluzní
vazby rovněž nelze dovodit, že vazební důvod pominul. Na trestné
činnosti se podílela celá řada osob a ne všechny z nich už byly
vyslechnuty. Rovněž přetrvává obava ze vzájemné domluvy obviněných
a tím i z maření objasňování skutečností, významných pro trestní
stíhání. Z tohoto hlediska není podstatné, že spoluobvinění jsou
rovněž ve vazbě, neboť pokud by tímto způsobem argumentovali
všichni obvinění a došlo by k "odbourání" jejich vazby podle ust.
§ 67 písm. b) trestního řádu, pak by jim nic nebránilo v tom, aby
se např. prostřednictvím korespondence navzájem domlouvali.
Významná je i skutečnost, že stěžovatel - na rozdíl od své první
výpovědi - ve svém pozdějším výslechu popřel jednání, které je mu
kladeno za vinu. K námitce stěžovatele, že byl v celé věci pouze
zprostředkovatelem, soud uvedl, že o otázce viny mu nepřísluší
v této fázi rozhodovat a že rozhodnutí o vazbě není rozhodnutím
o vině, nýbrž pouze nutným zabezpečovacím institutem trestního
řádu. Rovněž nebylo možné přijmout nabídku peněžité záruky,
protože zákon neumožňuje nahradit vazbu podle ust. § 67 písm. b)
trestního řádu peněžitou zárukou.

Proti tomuto usnesení městského soudu stěžovatel včas podal
ústavní stížnost. V ní uvedl, že vazební důvod podle ust. § 67
písm. a) trestního řádu nelze opírat pouze o skutečnost, že je
cizinec, který na území ČR nemá trvalý pobyt, v době svého
zadržení hodlal z republiky vycestovat a že udržuje bohaté
kontakty na osoby, žijící v různých částech světa. Podle jeho
názoru tyto skutečnosti nejsou nijak neobvyklé u každého, kdo
cestuje nebo podniká v oblasti mezinárodního obchodu, a samy
o sobě nepředstavují konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu, že
uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo
trestu. Stěžovatel zdůraznil, že jeho totožnost a trvalé bydliště
jsou známy a podle uvedené právní kvalifikace mu nehrozí vysoký
trest.
Ohledně vazebních důvodů podle ust. § 67 písm. b) trestního
řádu stěžovatel namítl, že nelze souhlasit s argumentací městského
soudu, podle níž vyšetřování ještě nebylo skončeno, nebyly ještě
provedeny všechny potřebné výslechy a po propuštění z vazby by
hrozilo, že by se obvinění navzájem domlouvali a mařili by tak
objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Podle
tvrzení soudu stěžovatel - na rozdíl od své první výpovědi - při
dalším výslechu popřel jednání, které je mu kladeno za vinu,
a tuto skutečnost nelze podle mínění soudu zcela pominout, protože
okolnosti významné pro posouzení viny stěžovatele vyplývají
především z výpovědí jeho spoluobviněných. Tuto argumentaci však
stěžovatel popírá, neboť prý již byli vyslechnuti všichni známí
svědci a obvinění s výjimkou dalšího obviněného, jenž se nachází
mimo území ČR. Pokud jde o první stěžovatelovu výpověď, je
výpovědí procesně neúčinnou, neboť se udála bez přítomnosti
tlumočníka, a nelze k ní proto přihlížet.

Stěžovatel proto dovozuje, že napadeným rozhodnutím městského
soudu došlo k závažnému porušení čl. 8 odst. 5 Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nebyly splněny podmínky
vazby ve smyslu ust. § 67 písm. a) a b) trestního řádu. Chybí prý
konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu, že "obviněný uprchne
nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu,
zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé
bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest". Rovněž prý neexistují
skutečnosti odůvodňující obavu, že stěžovatel bude působit na
soudem dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné či jinak
mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.
Stěžovatel konečně zpochybnil, zda je trestní stíhání "jako
takové" vedeno pro jednání, které může být posuzováno jako trestný
čin.

Stěžovatel proto závěrem uvádí, že neexistují zákonem
požadované konkrétní skutečnosti, o které je možné rozhodnutí
o vazbě opřít, a zákonné důvody vazby tedy nejsou dány. Napadené
usnesení městského soudu je prý proto v rozporu s čl. 8 odst. 5
Listiny a stěžovatel navrhuje jeho zrušení.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost splňuje všechny
potřebné formální zákonné požadavky a že proto nic nebrání
projednání a rozhodnutí věci samé.

Ústavní soud vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti účastníky
řízení - Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 1,
a vedlejšího účastníka - Obvodní státní zastupitelství pro Prahu
1. Vyžádal si rovněž vyšetřovací spis, sp. zn. ČVS: MVV
- 00113/95, a soudní spis zn. Nt 1817/95.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že konkrétní
skutečnosti, zakládající obavu z jednání uvedeného v ust. § 67
písm. a) trestního řádu, spočívaly v tom, že stěžovatel nebyl
a není na území ČR naprosto ničím vázán. Do ČR přicestoval krátce
před stíhanou událostí, ubytoval se v hotelu a v době svého
zadržení již hodlal vycestovat z republiky. Trvalé bydliště má
v Rakousku a ze spisu navíc údajně vyplynulo, že udržuje bohaté
kontakty s dalšími trestně stíhanými osobami, nacházejícími se
v různých částech světa, že disponoval značnými finančními
částkami a že zastupoval i ruské firmy. Podle názoru soudu proto
byla dostatečně odůvodněna obava, že stěžovatel vycestuje a bude
se skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání a trestu. K námitkám
stěžovatele, že výše uvedené skutečnosti jsou obvyklé u každého,
kdo cestuje a podniká v mezinárodním obchodu, soud uvedl, že
stěžovatel - na rozdíl od jiných podnikatelů - je trestně stíhán,
neboť je důvodně podezřelý z trestné činnosti týkající se
mezinárodního nelegálního obchodu se zbraněmi. Obavu, že se
stěžovatel nebude chovat způsobem uvedeným v ust. § 67 písm. a)
trestního řádu, prý nemůže rozptýlit ani skutečnost, že jeho
totožnost a trvalé bydliště jsou známy.

Ohledně důvodu vazby podle ust. § 67 písm. b) trestního řádu
soud uvedl, že i v tomto směru je stěžovatelova námitka
neopodstatněná, protože v době rozhodování městského soudu nebyla
stíhaná trestní věc ještě zdaleka objasněna a byl dán důvodný
předpoklad, že ve věci budou provedeny výslechy dalších osob,
které se měly podílet na stíhané trestné činnosti. Vyšetřování
ostatně není skončeno ani v současnosti, neboť cestou právní
pomoci mají být provedeny výslechy dvou dalších důležitých svědků
v zahraničí, z nichž jeden měl stěžovatele zkontaktovat s dalšími
spoluobviněnými. Skutečnost, že pro složitost věci nebylo možno
v napadeném usnesení jmenovat všechny osoby, jejichž výslech
přicházel v úvahu, prý nic nemění na důvodnosti obavy, že
stěžovatel bude na tyto osoby, s nimiž měl být ve spojení, působit
a mařit tak objasňování skutečností důležitých pro trestní
stíhání.

K námitce stěžovatele, že soud v napadeném usnesení uvedl
právní kvalifikaci jednání, jež nemůže být trestným činem, soud
uvedl, že pouze citoval sdělení obvinění vyšetřovatele Policie ČR
Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy, sp. zn. ČVS: MVV - 113/95, ze dne
16. 9. 1995, v němž byla použita uvedená právní kvalifikace.
Sdělení obvinění je základní a výchozí podmínkou pro uvalení vazby
ve smyslu ust. § 68 trestního řádu a z tohoto důvodu na ně také
soud poukázal. Použitá právní kvalifikace nemá prý z hlediska
rozhodování o vazbě zásadní význam, neboť trestní stíhání je
vedeno pro skutek popsaný ve sdělení obvinění a právní kvalifikace
může být po provedeném dokazování orgány činnými v trestním řízení
později změněna.

Městský soud proto závěrem uvedl, že svým postupem
neporušil čl. 8 odst. 5 Listiny, stěžovatel byl do vazby vzat na
základě rozhodnutí soudu a z důvodů a na dobu stanovenou zákonem.
Proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Dále
městský soud sdělil, že netrvá na ústním jednání a souhlasí s tím,
aby bylo od ústního jednání upuštěno.

Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření uvedl, že věc je
stále v přípravném řízení, dozoruje ji obvodní státní zástupce,
a proto zastává názor, že "soud nemůže vydávat jakékoli
stanovisko". Ke každé žádosti stěžovatele se obvodní státní
zástupce vyjádřil, soud těmto žádostem vyhověl, stěžovatel byl
řádně poučen o právu stížnosti, svého práva využil a spisový
materiál byl průběžně předkládán odvolacímu soudu.

Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 ve svém vyjádření
uvedlo, že u stěžovatele byly a i nadále jsou dány důvody vazby
podle ust. § 67 písm. a) a b) trestního řádu.

Stěžovatel je cizím státním občanem, který nemá na území
České republiky bydliště, jeho přítomnost zde byla vždy dána pouze
obchodním jednáním a k republice nemá žádný trvalejší pracovní či
obdobný vztah. Je sice známo jeho trvalé bydliště ve Vídni, není
však rakouským, nýbrž polským občanem. Významná je prý
i skutečnost, že je aktivně činný v mezinárodním obchodu
s vojenským materiálem s vazbami na velmi různorodé státy. To vše
vzbuzuje obavu, že by se v případě propuštění z vazby vyhýbal
trestnímu stíhání pobytem na neznámém nebo obtížně zjistitelném
místě v cizině. Tyto skutečnosti prý proto ve svém souhrnu plně
odůvodňují závěr, že jsou u něj dány důvody vazby podle ust. § 67
písm. a) trestního řádu.

Ohledně důvodu vazby podle ust. § 67 písm. b) trestního řádu
státní zastupitelství uvádí, že stěžovatel je trestně stíhán
společně s dalšími obviněnými, z nichž proti jednomu je vedeno
řízení proti uprchlému. Jejich společné jednání je prý velmi úzce
provázáno, přičemž stěžovatel měl plnit zásadní úlohu
organizátora. V případě jeho propuštění na svobodu by proto údajně
mohlo hrozit nebezpečí, že naváže kontakt s ostatními obviněnými
a že by mohlo dojít k jejich ovlivňování či jiné snaze o společný
postup, což by vedlo k maření skutečností závažných pro trestní
stíhání. Stejné nebezpečí hrozí u svědků, kteří sice již byli
vyslechnuti v přípravném řízení, avšak tato skutečnost
neodstraňuje obavu, že by mohlo ze strany stěžovatele dojít
k jejich ovlivňování, jakožto svědků dosud nevyslechnutých soudem.
Zároveň prý ještě nedošlo k vyslechnutí dvou svědků v zahraničí na
základě právní pomoci.



Státní zastupitelství závěrem svého vyjádření uvádí, že
stěžovatel byl vzat do vazby z důvodů stanovených zákonem podle
ust. § 67 písm. a) a b) trestního řádu. Tyto důvody jsou dány
zcela konkrétními skutečnostmi, a proto napadeným rozhodnutím
soudu ani jiným rozhodnutím soudu o vazbě v dané trestní věci
nedošlo k porušení čl. 8 odst. 5 Listiny. Státní zastupitelství
proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Zároveň
jako vedlejší účastník sděluje, že netrvá na ústním jednání v této
věci.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud ve své činnosti vychází ze skutečnosti, že není
vrcholem soustavy obecných soudů a že jeho úkolem je pouze bdít
nad dodržováním základních práv a svobod zaručených ústavními
zákony a mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy.

Ústavnímu soudu nepřísluší ani přehodnocování dokazování,
prováděného v rámci trestního řízení, ale pouze dohled nad tím,
aby provedeným postupem nebylo porušeno základní právo nebo
svoboda stěžovatele. Proto se Ústavní soud v souzené věci při
posuzování ústavnosti napadeného soudního rozhodnutí ve věci
propuštění z vazby nezabýval - s výjimkou dále uvedenou - otázkami
právní kvalifikace jednání stěžovatele, z něhož je obviněn. Tyto
otázky zásadně přísluší řešit orgánům činným v trestním řízení,
zejména obecným soudům.

Osobní svoboda patří mezi základní postuláty každého
demokratického právního státu. Z tohoto důvodu je také zařazena
již v hlavě druhé Listiny mezi "základní lidská práva a svobody".

Podle článku 8 odstavce 1 Listiny je osobní svoboda zaručena.
Podle odstavce 2 téhož článku nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven
svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Podle
odstavce 5 článku 8 nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů
a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.
Listina tedy stanoví, že vzetí do vazby je přípustné pouze při
splnění následujících podmínek, jimiž jsou: existence zákonných
důvodů vazby, existence zákonného způsobu vzetí do vazby, doba
vazby stanovená zákonem a rozhodnutí soudu o uvalení vazby.

Ze všech těchto podmínek stěžovatel zpochybnil pouze
existenci důvodů, pro něž byl vzat do vazby. Rovněž Ústavní soud
neshledal, že by v souzené věci došlo k porušení ostatních
podmínek vazby, to jest, že by při vzetí stěžovatele do vazby
nebyl splněn zákonem stanovený způsob, že by nebyla dodržena
zákonem stanovená doba vazby nebo že by o vzetí do vazby rozhodl
někdo jiný než soud.

Vzetí do vazby je podle ust. § 67 písm. a) a b) trestního
řádu přípustné pouze tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti
odůvodňující obavu z toho, že obviněný uprchne, bude se skrývat,
aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu nebo že bude
působit na soudem dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné
nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní
stíhání. Přitom tyto "konkrétní skutečnosti" musí být dostatečným
a rozumným podkladem pro opodstatnění zmíněné obavy a nelze je
interpretovat v tom smyslu, že nebude-li obviněný vzat do vazby,
zcela jistě např. uprchne nebo bude ovlivňovat svědky. To ostatně
vyplývá i z gramatického výkladu slov "odůvodňují obavu", která
citované ustanovení obsahuje. Při rozhodování o vazbě není reálné
se domnívat, že může být naplněn požadavek jistoty "konkrétních
skutečností", které opodstatňují vazební důvody. V těchto
případech totiž nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté,
že obviněný např. uprchne nebo se bude skrývat, protože by se již
zpravidla nepodařilo takovému jednání zabránit. Na druhé straně
však nemůže jít jen o jakési mlhavé a konkrétními skutečnostmi
nepodložené podezření, poněvadž to by vedlo k neodůvodněným
zásahům do osobní svobody obviněného (k tomu srov. též
Šámal/Král/Baxa/Púry, Trestní řád - komentář, C.H. Beck 1995, str.
261).

Jak již dříve judikoval Ústavní soud, "ustanovení § 67 písm.
b) trestního řádu předpokládá pro vzetí do vazby existenci
konkrétních skutečností, odůvodňujících obavu, že obviněný bude
působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování
skutečností, závažných pro trestní stíhání. O takovou konkrétní
skutečnost půjde vždy, jestliže obviněný sám svým jednáním zavdá
příčinu k obavě, že bude koluzně jednat. Na druhé straně však může
stačit", v závislosti na konkrétním případu, "i určitá objektivní
konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny
znaky skutkové podstaty trestného činu včetně stadia vyšetřování"
(Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 2., C.H. Beck
1995, str. 47). Lze usuzovat, že tuto argumentaci je možné
zobecnit a vztáhnout i na další dva vazební důvody, tzn. i na
vazbu útěkovou [písm. a) cit. ust.] a předstižnou [písm. c) cit.
ust.]. To znamená, že i pro tyto dva vazební důvody je
v konkrétním případě rozhodující posouzení, zda obviněný svým
jednáním sám zavdá příčinu k příslušné obavě nebo zda existuje
taková objektivní konstelace vazebních důvodů, jež vzetí do vazby
opodstatňuje.

V souzené věci nelze z ústavněprávního hlediska argumentaci
Městského soudu v Praze (obsaženou v napadeném usnesení i ve
vyjádření k ústavní stížnosti) nic podstatného vytknout. Pro
vazební důvod podle ust. § 67 odst. a) trestního řádu svědčí
obava, že stěžovatel vycestuje z území ČR nebo že se na jejím
území bude skrývat, čímž by se mohl vyhýbat trestnímu stíhání
a případnému trestu. Stěžovatel nemá v ČR stálé ani přechodné
bydliště, v okamžiku zadržení se chystal vycestovat z ČR, má
rozsáhlé obchodní i osobní kontakty v mnoha zemích, a proto se
obava z vyhýbání trestnímu stíhání nebo trestu jeví jako
opodstatněná konkrétními skutečnostmi, které již blíže rozvedly
obecné soudy. Na tom nic nemění ani stěžovatelova námitka, že je
známa jeho totožnost a trvalé bydliště a že mu podle uvedené
právní kvalifikace nehrozí vysoký trest. Tyto důvody, uvedené
v ust. § 67 písm. a) trestního řádu, totiž nepředstavují
taxativní, ale pouze demonstrativní výčet (arg. "zejména"),
a k použití tohoto ustanovení trestního řádu proto jejich
existence není nezbytná. Ostatně pokud jde o otázku "hrozby
vysokého trestu", nelze ji chápat pouze ve vztahu k příslušné
trestní sazbě, stanovené trestním zákonem na trestný čin, pro
který bylo sděleno obvinění, ale vždy je třeba zhodnotit konkrétní
okolnosti i poměry obviněného. Je tedy třeba uvážit nejen
předpokládanou výši trestu, nýbrž i to, zda v takovém případě
existuje obava, že konkrétní obviněný uprchne nebo se bude
skrývat. Ani z tohoto hlediska však nelze - se zřetelem
k okolnostem věci - obecným soudům nic podstatného vytknout (srov.
cit. publikaci Šámal a kol., tamtéž, str. 263).

Pokud se jedná o vazební důvod podle ust. § 67 písm. b)
trestního řádu, ani v tomto směru nedošlo napadeným usnesením
městského soudu k porušení stěžovatelova základního práva či
svobody. Ve svém vyjádření městský soud a obvodní státní
zastupitelství shodně uvedly, že v souzené věci stále probíhají
vyšetřování a výslechy dosud nevyslechnutých svědků a existují
proto důvodné obavy, že by stěžovatel po svém propuštění z vazby
mohl působit na soudem dosud nevyslechnuté svědky nebo
spoluobviněné - kteří jsou v těchto vyjádřeních jmenováni - nebo
jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.
Tyto obavy, i kdyby k nim stěžovatel svým jednáním nezavdal
příčinu, je možno - se zřetelem ke zjištěným skutečnostem a za
daného stavu řízení - považovat za zmíněnou "objektivní
konstelaci", o níž se pojednává na jiném místě tohoto nálezu.
Stěžovatelovy výpovědi se navíc - jak bylo zjištěno
z vyšetřovacího spisu - v některých bodech od sebe navzájem liší
a rozcházejí se rovněž s výpověďmi ostatních spoluobviněných. Na
tom nic nemění ani skutečnost, že první výslech stěžovatele (dne
16. 9. 1995) skutečně proběhl bez přítomnosti tlumočníka a tato
výpověď proto byla považována za procesně neúčinnou, jak správně
uvedl obvodní státní zástupce pro Prahu 1 přípisem ze dne 11. 12.
1995 (č.j. 1 Zt 625/95-107). Další výslechy však už proběhly za
přítomnosti tlumočníka. I v tomto směru je proto třeba souhlasit
s názorem městského soudu, že existují konkrétní skutečnosti,
odůvodňující obavu z možného jednání stěžovatele podle ust. § 67
odst. b) trestního řádu, takže vazební důvod podle tohoto
ustanovení je dán.

Ústavní soud se konečně zabýval i sdělením stěžovatele ze dne
5. 8. 1996, že až dne 27. 6. 1996 přibral vyšetřovatel znalce
z odvětví grafologických expertiz, který má zodpovědět otázky
týkající se pravosti podpisů a razítek na listinách, na jejichž
základě byl prý stěžovatel vzat do vazby.

Z hlediska rozhodnutí Ústavního soudu toto tvrzení není
podstatné. Listinami, o nichž se stěžovatel zmiňuje, bylo zřejmě
údajně padělané zplnomocnění "ozbrojených sil" Dominikánské
republiky k nákupu zbraní, jímž se argumentuje ve sdělení obvinění
ze dne 16. 9. 1995. Skutečnost, že předmětné listiny (zejména
uvedené zplnomocnění) byly padělané, dovozovaly orgány činné
v trestním řízení z listinných důkazů svědčících pro to, že
"všichni tři obvinění ještě než předložili falešné potvrzení ...
velmi intenzívně komunikovali prostřednictvím faxu ... a že ještě
předtím než žádost o udělení licence byla podána, obvinění tyto
falešné doklady připravovali" (usnesení Městského státního
zastupitelství v Praze ze dne 1. 4. 1996, č.j. KZt 001297/95-28).
Nepravosti dokumentů nasvědčuje i diplomatická nóta, v níž orgány
Dominikánské republiky sdělují, že s uvedenou transakcí nemají nic
společného a uvedené listiny jsou padělky (tamtéž). Orgány činné
v trestním řízení tedy měly dostatečné podklady pro opodstatnění
názoru, že příslušné listiny byly padělané. Skutečnost, že teprve
nyní bude přezkoumávána pravost podpisů a razítek příslušným
znalcem, je pouze jednou z možností přezkumu pravosti předmětných
listin, která je významná z hlediska prováděného dokazování,
z hlediska posuzování viny a trestu, avšak nemá vliv na posuzování
ústavnosti uvalené vazby.

Při ústním jednání vznesl zástupce stěžovatele námitku, že
subjektem trestného činu porušování předpisů o zahraničním obchodu
s vojenským materiálem podle § 124f trestního zákona - pro který
bylo sděleno obvinění - může být jen pracovník právnické osoby.
Poukázal na to, že podle zákona č. 38/1994 Sb. může obchod
s vojenským materiálem provádět pouze právnická osoba se sídlem na
území České republiky. Tato námitka však z hlediska skutkové
podstaty § 124f trestního zákona neobstojí. Podle tohoto
ustanovení je trestně odpovědný ten "kdo žádost o povolení nebo
o licenci k zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem doloží
nepravdivým nebo neúplným dokladem nebo zatají skutečnosti
důležité pro vydání povolení nebo licence." Z této konstrukce je
tedy zřejmé, že subjektem uvedeného trestného činu nemusí být
toliko pracovník příslušné právnické osoby, nýbrž i osoba jiná
(např. fyzická). Lze tedy dovozovat, že základní podmínky pro
uvalení vazby ve smyslu §§ 67, 68 (§ 160) trestního řádu splněny
byly, a proto uvedenou námitku stěžovatele Ústavní soud nemůže
akceptovat.

Ústavní soud proto došel k závěru, že napadeným usnesením
Městského soudu v Praze nebylo porušeno stěžovatelovo právo
zakotvené v čl. 8 odst. 5 Listiny. Stěžovatel nenamítal a ani
Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení jiného základního
práva nebo svobody stěžovatele zaručených ústavními zákony nebo
mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. září 1996