IV.ÚS 185/96 — K podmínkám přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí. K důslednému hodnocení důkazů podle § 132 o.s.ř.

Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci ústavní
stížnosti P.f. České republiky, se sídlem v P. 1, T. 17,
zastoupeného JUDr. Z. J., advokátem se sídlem v P., proti rozsudku
Krajského soudu v H. K. ze dne 17. 4. 1996, č. j. 15 Co
436/95-93, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v H. K. ze dne
21. 12. 1994, č. j. 11 C 79/94-57, ve znění doplňujícího rozsudku
ze dne 18. 1. 1995, č. j. 11 C 79/94-60, za účasti Krajského soudu
v H. K., zastoupeného předsedou senátu K. V., jako účastníka
řízení, a za účasti obce S., zastoupené JUDr. J. M., advokátem se
sídlem v T. n. O., jako vedlejšího účastníka,

t a k t o :

O d ů v o d n ě n í :

Dne 8. 7. 1996 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná
ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím
s tvrzením, že oba soudy porušily čl. 90 Ústavy České republiky
a dále čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel zároveň
podal i návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozsudků, a to
ve smyslu ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu.

Z přiloženého rozsudku Krajského soudu v H. K. ze dne 17. 4.
1996, č. j. 15 Co 436/95-93, Ústavní soud zjistil, že tímto
rozhodnutím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v H. K. ze dne
21. 12. 1994, č. j. 11 C 79/94-57, ve znění doplňujícího rozsudku
ze dne 18. 1. 1995, č. j. 11 C 79/94-60, a zároveň připustil vstup
M. S. do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalované, tj.
P. f. ČR. Rozhodnutí ve věci spočívá v určení, že žalobce - obec
S. - je vlastníkem domu č. 76 a pozemků č. 8, 9/1, 20 a 23 v k.ú.
S. Soud I. stupně zjistil, že předmětné nemovitosti původně
patřily V. Č., po jehož smrti přešly odúmrtí do vlastnictví státu
a do správy Okresního národního výboru v H. K., který v roce 1984
převedl právo hospodaření na Místní národní výbor ve S. Dále
dospěl k závěru, že obci S. příslušelo k těmto nemovitostem ke dni
23. 11. 1990 právo hospodaření a že ke dni 24. 5. 1991 s nimi také
hospodařila. Proto podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.,
o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví
obcí, ve znění pozdějších předpisů, tj. dnem 24. 5. 1991, přešly
předmětné nemovitosti z vlastnictví státu do vlastnictví obce.
Pozemkový fondu ČR v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně
uvedl, že nesdílí názor, že by byla splněna druhá z podmínek, že
obec ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. s nemovitostmi
skutečně hospodařila, neboť to nebylo prokázáno. Vedlejší účastník
M. S. poukázal rovněž na tuto skutečnost. Odvolací soud pak dospěl
k závěru o správnosti rozhodnutí, když vzal za prokázané takové
úkony, které byly činěny před datem 24. 5. 1991 i po něm a že
k tomuto datu tedy existovala kontinuita ve výkonu práva
hospodaření, a proto tuto podmínku považuje za splněnou. Dále
podotkl, že na věci nic nemění, že v jistém rozsahu tuto
nemovitost užíval a snad ještě bez právního důvodu užívá podnik O.
ke skladování svého materiálu a že zde ještě za života původního
vlastníka provozoval svou činnost Školní statek S. U nich nešlo
a nemohlo jít o výkon práva hospodaření.

V ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítá, že okresní
soud nepřesně rozhodl o přípustnosti vstupu vedlejšího účastníka
a dále, že měl povinnost zaměřovat dokazování a provést výslechy
navržených svědků zejména z hlediska objasnění podmínky
"skutečného hospodaření" ke dni 24. 5. 1991. Této povinnosti však
soud nedostál a navíc pochybil v tom, že neprovedl řádné
zhodnocení provedených důkazů. V této souvislosti poukazuje na
bezobsažnost a nepřesnost některých svědeckých výpovědí a na druhé
straně na potřebnost provést výslechy navržených svědků ze strany
žalovaného P. f. ČR. Stěžovatel se tedy domnívá, že tyto rozpory
zakládají vážnou vadu důkazního řízení, neboť soudy nezkoumaly,
zda žalobce - obec S.- reálnými, faktickými úkony vykonával
a z materiálního hlediska naplňoval zákonnou podmínku hospodaření
s věcmi ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Podle názoru
stěžovatele tímto nesprávným výkladem soudů dochází k poškozování
státu jako vlastníka nemovitostí o nemalé hodnoty zemědělského
charakteru. Dále stěžovatel poukazuje na postup soudu I. stupně
ohledně interpretace pojmu "hospodaření", k jehož naplnění bylo
také třeba zaměřit dokazování. Zmíněné vady dokazování neodstranil
podle stěžovatele ani odvolací soud. Závěrem pak vytýká oběma
soudům, že svým procesním postupem a způsobem věcného rozhodnutí
porušily výše uvedená ústavně garantovaná základní práva, a proto
navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí.
Současně podaný návrh na odložení vykonatelnosti napadených
rozsudků stěžovatel odůvodňuje zájmem na ochranu majetku ve
vlastnictví státu, neboť současný právní stav vyvolává reálné
nebezpečí, že předmětné nemovitosti budou převedeny na jiný
subjekt, popř. znehodnoceny, a tak bude zmařen či ztížen účel
sledovaný ústavní stížností.
Podáním došlým Ústavnímu soudu dne 21. 8. 1996 stěžovatel,
s poukazem na neuspokojivé zkušenosti s ochranou majetku státu
a další probíhající řízení před obecnými soudy o určení sporného
vlastnictví k nemovitostem, navrhl posoudit naléhavost věci a její
přednostní vyřízení.

Ústavní soud posoudil obsah návrhu a podle ustanovení § 79
odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. odložil vykonatelnost napadených
rozsudků, a to usnesením ze dne 2. 8. 1996, sp. zn. IV. ÚS
185/96. Dále Ústavní soud požádal podle § 42 odst. 3 zákona č.
182/1993 Sb. o vyjádření účastníka řízení - Krajský soud v H.K.
a - vedlejšího účastníka - obec S. Současně byl Okresní soud v H.
K. požádán o postoupení spisu, který byl v této věci veden.

Krajský soud v H. K., zastoupený předsedou senátu, podal
následující vyjádření. Pokud jde o vstoupení vedlejšího účastníka
(M. S.) do řízení, to bylo učiněno písemným podáním na počátku
odvolacího řízení a soud o jeho přípustnosti na základě návrhu
Pozemkového fondu ČR rozhodl podle § 93 odst. 2 občanského
soudního řádu. K důkazní stránce řízení pak předseda senátu uvádí,
že věrohodnost důkazů žádná ze stran nezpochybnila, nejedná se
o rozpornost důkazů, ale o posouzení právní otázky, zda i při
částečném spoluužívání jinou organizací lze vedení nemovitosti
v seznamu základních prostředků, uzavření pojistné smlouvy na
nemovitost a její užívání jako skladiště materiálu považovat za
výkon práva hospodaření a tím i za "skutečné hospodaření" ve
smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. K námitce, že nebyly
vzaty další návrhy na výslech svědků, je konstatováno, že ty
nebyly odůvodněny takovými skutkovými tvrzeními, ze kterých by
vyplývalo vyvrácení důkazů rozhodných ke splnění zákonné podmínky.
K porušení namítaných práv vyjádření uvádí, že soudy obou stupňů
dospěly k závěru, že vlastnické právo ke sporné nemovitosti náleží
obci S. a tomuto jejímu právu také poskytly ochranu. Dále
připomíná, že není patrno, v čem stěžovatel spatřuje porušení čl.
36 odst. 1 Listiny zaručující nezávislost a nestrannost soudu
a z čeho vyplývá porušení zásady rovnosti účastníků garantované
v čl. 37 odst. 3 Listiny. Samotnou ústavní stížnost proto považuje
za neopodstatněnou.

Vedlejší účastník - obec S. - prostřednictvím svého právního
zástupce namítá, že není splněna podmínka ustanovení § 75 odst.
1 zákona č. 182/1993 Sb., neboť stěžovatel nenavrhl před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, aby byla
vyslovena přípustnost dovolání, a proto nelze mít za to, že by
stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky. K argumentům
uvedeným v ústavní stížnosti pak v podstatě uvádí, že soudy obou
stupňů se náležitě vypořádaly s hodnocením skutkových zjištění
z provedených důkazů a že ve věci samé vyvodily správný právní
závěr jak o naplnění formálního aktu, tj. svěření práva
hospodaření před 23. 11. 1990, tak i o splnění podmínky
materiální, tj. skutečného, faktického hospodaření s předmětnými
nemovitostmi ke dni 24. 5. 1991. Závěrem konstatuje, že tvrzené
rozpory s namítanými ústavně zaručenými právy nejsou průkazné,
a proto vedlejší účastník z uvedených důvodů navrhuje ústavní
stížnost podle § 43 odst. 1 písm.f) zákona č. 182/1993 Sb.
odmítnout, nebo pro případ jejího projednávání ji zamítnout.

Ústavní soud rovněž obdržel k projednávané věci stanovisko M.
S., který v odvolacím řízení byl vedlejším účastníkem. V tomto
vyjádření se poukazuje na skutečnost, že napadená soudní
rozhodnutí jsou opřena o skutková zjištění, která neodpovídají
realitě. Pan S. zejména odmítá tvrzení, že MNV S. v objektu
hospodařil s péčí řádného hospodáře, a to zejména proto, že tato
"péče" nakonec vedla k tomu, že byla navrhována demolice objektu.
Podle jeho názoru ve sporném objektu vždy hospodařil podnik
O. a k tomuto faktu soudy nepřihlédly, stejně tak jako se
nezajímaly o fakt, že O. objekt fakticky užívala, aniž byla
uzavřena nájemní smlouva. Ústavní soud konstatuje, že pan S.
nevznesl návrh, aby bylo připuštěno jeho vedlejší účastenství
v řízení před Ústavním soudem. Z tohoto důvodu Ústavní soud
konstatuje obsah jeho podání s tím, že ho považuje za jednu ze
vstupních informací pro posouzení ústavní stížnosti.

Ústavní soud si dále vyžádal od Okresního soudu v H. K. spis,
který byl v předmětném sporu veden, a seznámil se podrobně s jeho
obsahem.
Při jednání před Ústavním soudem dne 17. 10. 1996 setrvali
účastníci na svých stanoviscích, když uvedli, že nemají další
návrhy na doplnění dokazování v řízení před Ústavním soudem.

Ústavní soud nejprve posoudil námitku vedlejšího účastníka,
která se týká přípustnosti ústavní stížnosti. Podle názoru
Ústavního soudu však stěžovateli nelze vyčítat nevyčerpání všech
procesních prostředků, resp. toto nevyčerpání Ústavní soud
v žádném případě nespatřuje v tom, že stěžovatel mohl navrhnout,
aby odvolací soud připustil dovolání podle ust. § 239 o.s.ř. Pokud
by tomu tak bylo, nebylo by ostatně ani rozhodováno o odkladu
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Na druhé straně je však
třeba k této námitce uvést, že Ústavní soud, jak již opakovaně
uvedl ve svých rozhodnutích, není soudem, který by završoval
soustavu obecných soudů. Pokud tedy stěžovatel odůvodňuje, mimo
jiné, svoji stížnost obecnou povahou problému a potřebou vyslovení
zásadního právního stanoviska, pak měl využít možnosti, kterou mu
dává nové znění § 239 o.s.ř. Není totiž sporu o tom, že soudem
povolaným sjednocovat výklad právních předpisů (ať již
rozhodováním o dovolání či jiným způsobem) je Nejvyšší soud (§ 28
a násl. zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění
pozdějších předpisů).

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud posoudil podanou
ústavní stížnost standardním způsobem a nejprve se tedy zabýval
tím, zda ustanovení právních předpisů, která byla ve věci
aplikována, nejsou v rozporu s Ústavou, ústavními zákony či se
smlouvou podle čl. 1O Ústavy. K takovému závěru však nedospěl.

Pokud jde o posouzení otázky, jejíž obecné zodpovězení
považuje stěžovatel za zvlášť naléhavé, tj. o výklad § 1 odst. 1
zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do
vlastnictví obcí, zastává Ústavní soud názor, že pro takový
přechod musí být splněny kumulativně všechny tři podmínky v tomto
ustanovení určené - musí tedy jít o majetek, který ve stanovené
době náležel České republice, ke stanovenému dni k němu měl právo
hospodaření právní předchůdce obce a konečně, že s tímto majetkem
tento předchůdce také hospodařil (jinak řečeno, že právo
hospodaření bylo také realizováno). Pojem "právo hospodaření" je
pojmem, který byl v hospodářském zákoníku a ve vyhlášce č.
119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, použit v obdobném
významu, jako původní pojem "správa". Proto i pojem "hospodaření",
který sice není právem definován, je třeba odvodit z citovaných
předpisů, kde se organizacím ukládá hospodařit s národním majetkem
s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale
také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Pokud
organizace majetek k plnění svých úkolů nepotřebovala a neužívala
jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl neprodleně nařízen
převod práva hospodaření, přičemž umožňovala též dočasné užívání
jinou organizací nebo i občany.

Z obsahu soudního spisu považuje i Ústavní soud za prokázané,
že právní předchůdce obce, tj. MNV ve S., měl právo s předmětnými
nemovitostmi hospodařit. K tomu, aby návrhu obce bylo vyhověno,
bylo však nezbytné prokázat též skutečnost, že k rozhodnému datu
obec s nemovitostmi také hospodařila, tedy že s nimi zacházela ve
výše naznačeném smyslu. Toto důkazní břemeno nesla obec a obecné
soudy dospěly k závěru, že tato skutečnost prokázána byla. Ústavní
soud však po podrobném prostudování soudního spisu tento názor
nesdílí a považuje v tomto směru proto ústavní stížnost za
důvodnou.

Jak již Ústavní soud vyslovil ve svých nálezech, jedním
z principů práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, je
nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně
druhé. I když je věcí soudu, jak s rozpory mezi provedenými důkazy
naloží, což vyplývá ze zásady vyjádřené v § 132 o.s.ř., je jeho
povinností důkazy odporující důkazům jiným hodnotit, tj.
zdůvodnit, proč je odmítá či pokládá za nevěrohodné,
a v odůvodnění pak je povinen své stanovisko přiměřeně vyložit.
Jinak zatěžuje své rozhodnutí vážnou vadou a jedná v rozporu
s povinnostmi, které vyplývají z čl. 95 odst. 1 Ústavy (viz
zejména rozhodnutí III. ÚS 150/93, III. ÚS 84/94 a III. ÚS
166/95). Ústavní soud rovněž vyslovil, že tzv. opomenuté důkazy,
tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně
důkazy, kterými se soud nezabýval, zakládají téměř vždy
nepřezkoumatelnost, ale současně i neústavnost vydaného rozhodnutí
(III. ÚS 61/94). S přihlédnutím k těmto názorům, se kterými se
ztotožňuje i IV. senát, je třeba konstatovat, že právě takovými
vadami bylo řízení před obecnými soudy zatíženo.

Je třeba souhlasit s názorem stěžovatele, že takové důkazy
jako pojistná smlouva či výpis z inventární knihy, nejsou důkazy
o faktickém hospodaření. Přitom pojistná smlouva z 13. 9. 1988 má
jako přílohu přehled aktiv a pasiv k 31. 12. 1992, tedy k datu
daleko za datem rozhodným. Ostatně také jiné důkazy předložené
obcí se týkají období po tomto datu. Na druhé straně se rozsudky
naprosto nezabývaly takovými důkazy, jako je prohlášení O. ze 13.
7. 1994, které obsahuje tvrzení o užívání objektu (s výjimkou
zahrad, které nebyly užívány nikým), a obsahem přiložené
hospodářské smlouvy (č.l. 11-13 soudního spisu). Bez povšimnutí
zůstala i vyjádření O. z 31.1. 1994 a 14. 2. 1994 o tom, že sporný
objekt užívala, prováděla na něm opravy a běžnou údržbu a platila
z něho daň,a to až do 31. 12. 1993. Soud se dále nezabýval tím,
kdo hradil provozní náklady (spotřeba el.energie apod.), ač takový
důkaz byl navrhován vedlejším účastníkem a jeho provedení by mělo
pro posouzení věci nesporně význam. Pokud jde o svědecké výpovědi,
lze obecně konstatovat, že soud si z nich vybral pouze ty, které
svědčí pro jeho závěry, aniž by odůvodnil, proč nepřihlédl ke
zjištěním opačným, resp. proč v rozporných výpovědích uvěřil jen
jedné straně či v části výpovědi. Jako příklad lze uvést v tomto
směru tu část odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, ve kterém se
konstatuje, že svědek H. uvedl, že na objektu opravoval střechu,
avšak skutečnost, že do protokolu dne 31. 8. 1994 především uvedl,
že co ví, do roku 1990 NV objekt neužíval, je zcela pominuta.
Stejně tak chybí jakékoli zhodnocení faktu, že svědek M. u jednání
31. 8. 1994 uvedl výslovně, že O. objekt užívala po celou dobu, co
fungoval státní statek, a že NV neužíval nic, zatímco dne 14. 12.
1994 vypovídal poněkud jinak. Rovněž tak rozhodnutí ONV - odboru
výstavby a územního plánování v H. K. z 20. 11. 1990, kterým bylo
povoleno odstranění stavby, soud nijak nevyhodnotil ve vztahu
k odpovědi na otázku, zda a jak bylo s objektem hospodařeno.

Ze všech výše uvedených důvodů považuje Ústavní soud ústavní
stížnost za důvodnou, neboť soudy tím, že některé důkazy vůbec
nevyhodnotily a nezdůvodnily, proč je odmítají či pokládají za
nevěrohodné, případně nevysvětlily, proč se některými návrhy
nehodlají zabývat, zatížily soudní řízení vážnou vadou a jednaly
tak v rozporu s povinnostmi, které vyplývají z čl. 95 odst. 1
Ústavy. Tím porušily právo na řádný proces zakotvené v čl. 36
odst. 1 Listiny. Z těchto důvodů ústavní stížnosti vyhověl
a napadené rozsudky zrušil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná
rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny
orgány i osoby.

V Brně dne 29.11. 1996