Přehled
Právní věta
Nález
Ústavní soud České republiky
rozhodl v senátě v právní věci
ústavní stížnosti zemřelé Dr. Š. B., jako účastnice, zastoupené
JUDr. A. Š., advokátkou, a jejích dědiců Ing. arch. M. O., Ing.
Dr. Z. B., DrSc., a Ing. PhDr. Z. P. B., všech zastoupených rovněž
JUDr. A. Š., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 31.10.1996, č.j. 5 Co 1763/95-88, a rozsudku
Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10.4.1995, č.j. 13
C 207/91-53, za účasti Technických služeb města České Budějovice,
Parku kultury a oddechu České Budějovice - nyní Městské kulturní
domy České Budějovice, a.s., a města České Budějovice, jako
vedlejších účastníků, takto:
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, směřující proti shora
uvedeným rozhodnutím Okresního soudu v Českých Budějovicích
a Krajského soudu v Českých Budějovicích stěžovatelka uvádí, že
oba soudy nepostupovaly v souladu s obsahem hlavy páté Listiny
základních práv a svobod se zřetelem k čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť oba rozsudky
jsou rozhodnutími, která neodpovídají naplnění práva na
spravedlivý proces, a tím došlo nejen k porušení citovaných práv,
ale i čl. 90 Ústavy ČR ve spojení s čl. 1 o.s.ř., a dále namítá
porušení svých práv podle čl. 11.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu, č.j. 13
C 207/91, který je veden u Okresního soudu v Českých Budějovicích,
vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Stěžovatelka
se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Českých Budějovicích
domáhala vydání rozhodnutí, kterým by s ní byla za žalované
Technické služby města České Budějovice uzavřena podle zákona č.
403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 403/1990 Sb.) dohoda
o vydání nemovitostí - pozemkových parcel zapsaných původně ve
vložce č. 938 PK pro katastrální území České Budějovice IV č.kat.
1395/1 - role o 22 výměře 18 875 m a kat.1401/1 - role o výměře
18 875 m. Dalším podáním rozšířila stěžovatelka žalobu na Městské
kulturní domy v Českých Budějovicích a město České Budějovice
s tím, že po provedené revizi byla vyhotovena nová identifikace
parcel, když v době uplatnění nároku vycházela stěžovatelka
z identifikace parcel vyhotovené Geodézií, s.p. v Českých
Budějovicích dne 18.12.1990. Okresní soud zjistil, že pozemky
původně označené 1395/1 a 1401/1 dnes nesou označení dle stavu
v KN p.č. 1828, 1868/2, 1852/2, 1819/1, 1819/2, 1819/3, 1818/1,
1818/3, 1809/13, 1809/14, 1809/15, 1809/16, 1809/17, 1809/18,
1809/19, 1861/1, to vše v kat.úz. České Budějovice, a vlastnická
práva k některým přesně specifikovaným pozemkům ze shora uvedených
má také Park kultury a oddechu České Budějovice, nyní Městské
kulturní domy České Budějovice, a.s., a město České Budějovice.
Okresní soud vycházel ze zjištění, že stěžovatelka je
oprávněnou osobou ve smyslu ust. § 3 odst. 1 zákona č. 403/1990
Sb., neboť vlastnictví k předmětným pozemkovým parcelám jí bylo
odňato postupem podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Okresní
soud však žalobu stěžovatelky zamítl s tím, že původní pozemkové
parcely, jež byly vlastnictvím žalobkyně, jsou v současné době
součástí řady nově vzniklých pozemkových parcel, které se
nacházejí v areálu Lesoparku Stromovka. Tento areál byl vybudován
na základě rozhodnutí o využití pozemku poté, co předmětné
nemovitosti přešly na stát. Pozemky, jejichž vydání se žalobkyně
domáhá, jsou tedy součástí širšího celku. Okresní soud má za to,
že vybudováním lesoparku vznikla nová věc svého druhu se sítí
komunikací, které soud považuje za stavbu ve smyslu § 10 odst. 4
zákona č. 403/1990 Sb. Předmětné pozemky se nacházejí uprostřed
areálu, s ostatními jeho částmi funkčně souvisí. Za těchto
okolností nelze požadované pozemky oddělit.
Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku odvolání. Namítala,
že okresní soud rozhodl na základě nesprávného hodnocení
provedených důkazů a toto nesprávné hodnocení pak mělo za následek
nesprávné právní posouzení věci. Tento závěr je v rozporu
s odůvodněním soudu při vynesení rozsudku, kde bylo řečeno, že
pozemky nebudou vydány proto, že Stromovka je významný krajinný
prvek podle zákona č. 114/1992 Sb. V písemném odůvodnění pak není
možno rozlišit, co považuje soud za stavbu ve smyslu ustanovení
§ 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., zda tzv. areál Lesoparku
Stromovka, nebo síť komunikací. Z hlediska stavebních předpisů je
rozhodnutí o využití území pouze rozhodnutím, kterým stavební úřad
vymezí území pro navrhovaný účel a které platí dva roky ode dne,
kdy nabylo právní moci, nestanovil-li stavební úřad lhůtu delší.
Nepozbývá však platnosti, pokud byla v této lhůtě podána žádost
o stavební povolení nebo povolení k terénním úpravám podle
ustanovení § 71 stavebního zákona. Z těchto skutečností nebyla
žádná žalovanými doložena, proto je citované rozhodnutí z hlediska
stavebních předpisů neplatné. Pro úvahu o tom, zda na pozemku byla
zřízena stavba zabraňující jeho vydání, je rozhodné, zda stavba je
věcí způsobilou být předmětem občanskoprávních vztahů a rovněž
tato skutečnost nebyla žalovanými prokázána. Okresní soud se podle
názoru stěžovatelky nevypořádal důsledně s námitkou ve smyslu
ustanovení § 120 odst. 1 občanského zákoníku, dle něhož součástmi
pozemku jako věci hlavní jsou i některé venkovní úpravy. Mezi
takové lze nepochybně zařadit sadové úpravy a komunikace - cesty
pro pěší. Ty pak nejsou stavbou ve smyslu ustanovení § 119 o.z.
a nemohou bránit vydání pozemku. Z celé požadované výměry pozemků
má označení ostatní komunikace, ostatní plochy pouze p.č. 1868/10
o 2výměře 274 m. Tato komunikace však byla zakreslena do pozemkové
mapy KN až v r. 1994, tedy po podání výzvy a po zahájení soudního
řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek okresního soudu
potvrdil s odůvodněním, že z identifikace parcel ze dne
18.12.1990 vyplývá, že původně odňaté pozemky již dnes neexistují,
byly vytvořeny nové, které byly sloučeny do komplexu Lesoparku
Stromovka, registrovaného jako chráněný krajinný útvar. V takovém
stavu, v jakém byly odňaty, se dnes již tyto plochy nenacházejí.
Na těchto pozemcích byly zřízeny cesty jako místní pozemní
komunikace a zeleň, které jsou ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb.
stavbami, a zastavěné pozemky se podle § 10 odst. 4 cit. zákona
nevydávají. Tomu podle názoru krajského soudu koresponduje
ustanovení § 116 vyhlášky č. 83/1976 Sb., o obecných technických
požadavcích na výstavbu, kdy místní komunikace jsou považovány za
stavbu pro dopravu, a § 1 písm. a) vyhlášky č. 85/1986 Sb.
(správně má být uvedeno č. 85/1976 Sb.), podle něhož se za stavbu
považují veškeré stavby bez zřetele na jejich a) stavebnětechnické
provedení, z toho např. komunikace, b) účel, např. stavby pro
dopravu, rozvod energií, c) dobu trvání. Z těchto ustanovení
vyplývá, že jde o stavby trvalého charakteru. Zeleň sídelních
útvarů je rovněž považována ve smyslu § 120 a § 121 cit. vyhlášky
č. 83/1976 Sb. za stavbu pro rozvod energií. Z těchto důvodů se
krajský soud ztotožnil s právním názorem soudu prvého stupně
a považuje pozemky za zastavěné. Další důvod pak spatřuje krajský
soud v tom, že nejde již o samostatnou věc, ale o součást areálu
chráněného útvaru Stromovky, který tvoří jeden celek a nelze jej
vydělit z tohoto celku, aniž by došlo k porušení funkčnosti tohoto
celku.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že závěry obou
soudů jsou v rozporu se zněním § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990
Sb., a v rozporu s judikaturou Vrchního soudu i Ústavního soudu.
Oba soudy provedly výklad ustanovení § 10 odst. 4 zákona č.
403/1990 Sb. ve smyslu předpisů stavebního práva, podle kterých je
pro tyto účely pojem stavby nejednoznačný. Avšak ani výkladem
stavebních předpisů nelze dovodit, že cesty a zeleň jsou stavbou,
jak ji má na mysli cit. ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. Pro
oblast restitučních předpisů, jako předpisů patřících do kontextu
občanského práva, je dán pojem stavba ve smyslu občanskoprávním.
Chybný je pak závěr obou soudů, že cesty a zeleň jsou samostatnou
stavbou a samostatnou věcí, a jako takové překážkou vydání
pozemků. Rovněž je chybný názor krajského soudu, že původně odňaté
pozemky neexistují, vzhledem k tomu, že byly vytvořeny nové. Dále
vznáší námitku k nesprávnému výkladu zákona č. 114/1992 Sb.,
o ochraně přírody a krajiny, podle nějž pojem významný krajinný
prvek ( který krajský soud nesprávně označuje jako chráněný
krajinný útvar) znamená útvar přírodního původu, a nikoliv
výsledek lidské činnosti, s výjimkou cenných ploch porostů
sídelních útvarů, včetně historických zahrad a parků. Existence
významného krajinného prvku nebrání vrácení pozemků stěžovatelce
ve smyslu § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., který takovou
překážku vydání nestanoví. Geometrický plán, který okresní soud
učinil přílohou rozsudku, znázorňuje reálné rozdělení sporné
nemovitosti na samostatné pozemky s vlastními parcelními čísly,
z nichž u většiny jde o pozemky způsobilé k vydání, když jako
ostatní komunikace /ostatní plocha je označen pouze pozemek parc.
č. 1868/3 a parc.č. 1868/10, když celá ostatní plocha je označena
jako jiná plocha, ostatní plocha a zahrada. Podle názoru
stěžovatelky mohly oba soudy dospět k uvedeným závěrům jen za
porušení zásad, na kterých je postaveno hodnocení důkazů ve smyslu
§ 132 o.s.ř., a to zejména zásady totožnosti a zásady dostatečného
důvodu.
V průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka dne 23. 8.
1997 zemřela. Tuto skutečnost sdělila zástupkyně stěžovatelky
Ústavnímu soudu dne 22. 5. 2000. Podle opravného usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 3. 1999 jsou dědici po
zemřelé, kteří projevili vůli účastnit se řízení o ústavní
stížnosti po zemřelé účastnici.
Krajský soud v Českých Budějovicích, zastoupený předsedou
senátu JUDr. A. T., se podle svého vyjádření k ústavní stížnosti
nedomnívá, že by stěžovatelka byla zkrácena na svých právech
a opakuje argumentaci použitou v odůvodnění svého rozsudku.
Okresní soud v Českých Budějovicích, zastoupený předsedkyní
senátu JUDr. M. R., odkazuje na odůvodnění svého rozsudku, zejména
v tom směru, že požadované pozemky se staly součástí širšího celku
- nové věci svého druhu, jako je Lesopark Stromovka.
Vedlejší účastníci, město České Budějovice a Technické služby
města České Budějovice, ve svém společném vyjádření uvedli, že
účastníci i vedlejší účastníci v průběhu řízení argumentují stále
stejným způsobem. Doplňují nyní pouze to, že při vydání rozhodnutí
o využití území dne 16.12.1988, doplněného rozhodnutím ze dne
5.12.1989, upustil stavební úřad v souladu s ustanovením § 71
stavebního zákona od vydání stavebního povolení, a toto rozhodnutí
tedy nahrazuje stavební povolení. Na základě uvedeného rozhodnutí
pak byla realizována rekonstrukce Stromovky, přičemž povrch
původní cestní sítě byl zpevněn a opatřen živičným povrchem a celá
cestní síť lesoparku slouží celoročně jako veřejná místní
komunikace pro pěší, cyklisty i jako obslužná síť pro údržbu
lesoparku. Veřejná místní komunikace je podle názoru vedlejšího
účastníka stavbou i ve smyslu občanského zákoníku, a pozemky, na
kterých se nachází, jsou pozemky, na kterých je umístěna stavba ve
smyslu § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Vedle staveb místních
komunikací pak byly provedeny další terénní úpravy, vykácena stará
a nemocná zeleň a vysázena zeleň nová, přičemž hodnota provedených
úprav činí téměř 7 milionů Kč. Na pozemcích jsou umístěny i jiné
stavby, a to hřiště a parkoviště s asfaltovým povrchem. Oddělením
částí celku by prý došlo nepochybně k jeho znehodnocení po všech
stránkách, a pozemky nelze oddělit a vydat, aniž by se celá věc
neznehodnotila. Cesty, terénní úpravy, včetně zeleně, nejsou
pouhými součástmi věci hlavní, ale právě stavbou, která není
součástí pozemku, jak stanoví § 120 odst. 2 obč. zák.
Městské kulturní domy České Budějovice se jako vedlejší
účastník, ač doloženě vyzvány, k ústavní stížnosti ve stanovené
lhůtě nevyjádřily.
Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již mnohokrát ve svých
nálezech uvedl, přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování
obecných soudů, a nahrazovat dokazování a hodnocení provedených
důkazů. Přísluší mu však posoudit, zda v předchozím řízení nebyla
porušena základní ústavně zaručená práva, mezi nimi právo na
soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces.
Po seznámení se spisovým materiálem a po zhodnocení
podstatných okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že
ústavní stížnost je důvodná.
Předmětem rozhodování soudů obou stupňů bylo naplnění
podmínek zákona č. 403/1990 Sb. ze strany stěžovatelky, kdy po
provedeném důkazním řízení bylo správně konstatováno, že
stěžovatelka je oprávněnou osobou ve smyslu citovaného zákona.
Dále se soudy zabývaly otázkou existence překážky pro vydání
pozemků. V tomto směru ustanovení § 10 odst. 4 citovaného zákona
stanoví, že pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla
zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává. Jiné podmínky,
jejichž event. naplnění by mohlo přivodit nemožnost vydání
pozemku, citovaný zákon neuvádí, a nelze tedy z hlediska jiných
event. důvodů vydání pozemku bránit.
Naplnění zásad spravedlivého procesu by bylo možno
konstatovat pouze v případě, kdy by obecné soudy dostatečně
zkoumaly a posoudily naplnění nebo nenaplnění podmínky v zákoně
výslovně stanovené, tedy existenci stavby zřízené na požadovaném
pozemku po jeho převzetí státem, a to ve vztahu ke všem
požadovaným pozemkům jednotlivě, tedy po provedeném dokazování
v uvedeném směru a po vyvození odpovídajících právních závěrů.
V daném případě však nebyl uvedený postup ze strany obecných soudů
naplněn.
Soudy obou stupňů se ve svém rozhodování opíraly o řadu
konstatování, uvedených v odůvodnění jejich rozhodnutí, která
z hlediska zákonné podmínky stanovené v § 10 odst. 4 zákona č.
403/1990 Sb. jsou zcela irelevantní, neboť citovaný zákon takové
překážky pro vydání věci, které soudy formulovaly, nezná. Jde
např. o argumentaci, že pozemky tvoří součást určitého celku nebo
komplexu, věc svého druhu, z níž požadované pozemky nelze oddělit,
že došlo k registraci území jako chráněného krajinného útvaru (což
ostatně není ve spise doloženo), a ke změně v parcelaci a označení
pozemků nebo o tvrzení, které nelze ani obecně akceptovat, a to
"neexistenci" pozemků, které však nepochybně existují a byly
jednoznačně identifikovány, i když pod novými parcelními čísly.
Ústavní soud konstatuje na straně obecných soudů nenaplnění
jejich ústavního poslání poskytovat ochranu právům také v tom
směru, že všechna uvedená zjištění obecné soudy vztáhly paušálně
ke všem požadovaným pozemkům, aniž by posuzovaly ve vztahu
k jednotlivým pozemkům event. naplnění podmínek ustanovení § 10
odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Takový postup odporuje shora
citovanému znění ustanovení zákona, a také účelu příslušného
restitučního zákona. V tomto směru není možno souhlasit
s konstatováním krajského soudu, že pozemky byly sloučeny do
komplexu Lesoparku Stromovka, když ve skutečnosti každý
z požadovaných pozemků existuje samostatně pod vlastním parcelním
číslem vedeným v katastru nemovitostí ve smyslu zákona č.
344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění
pozdějších předpisů, jak byl shora seznam parcelních čísel uveden,
a jak bylo ve vztahu k těmto pozemkům jednotlivě v dosavadních
řízeních rozhodováno. V souladu s názorem Vrchního soudu v Praze,
sp.zn. 3 Cdo 40/93, Ústavní soud připomíná, že každý pozemek se
samostatným parcelním číslem, jemuž odpovídá mapové zobrazení
i údaj o jeho druhu (kultuře) v operátech katastru nemovitostí, je
samostatnou věcí ve smyslu práva. Proto je nutno zkoumat
předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového
pozemku zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem
konkrétní věci.
Pokud okresní soud ve svém rozsudku uvedl, že v Lesoparku
Stromovka existuje síť komunikací a na části pozemku se nachází
zpevněná plocha, pak v intencích řádného dokazování a hodnocení
důkazů nemělo být opomenuto dostatečné zjištění a řádné právní
posouzení povahy těchto komunikací a plochy jako event. staveb,
jakož i přesné určení, na kterých z požadovaných pozemků se tyto
komunikace a plocha nachází. K tomu však v soudním řízení
prvostupňovém, ani v řízení odvolacím, nedošlo.
Obecné soudy ve své argumentaci, týkající se otázky event.
zastavěnosti požadovaných pozemků, vycházely z vymezení stavby
z hlediska veřejného stavebního práva. K tomu Ústavní soud
považuje za nutné uvést, co již judikoval dříve (např. ve věci sp.
zn. III.336/96), a to, že pojmy z tzv. restitučních zákonů je
nutno vždy vykládat občanskoprávně, což znamená, že ani pomocně
nelze pro vymezení pojmu "stavba" použít terminologie stavebního
zákona, resp. předpisů jej provádějících. V občanskoprávní
oblasti, a tedy rovněž v oblasti působnosti restitučních zákonů,
je zapotřebí pojem "stavba" vykládat staticky jako jedinečný
výsledek určité stavební činnosti, který je možno podle jeho
technických vlastností individualizovat. V tomto směru nemá
Ústavní soud za nutné odchylovat se od názoru vyjádřeného
v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 33 Cdo 111/98, že pro
účely zákona č. 403/1990 Sb. je nutno stavbou rozumět výsledek
stavební činnosti, tak jak ji chápe stavební zákon a jeho
prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním
smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů včetně
práva vlastnického, nikoliv tedy součást jiné věci. K otázce
posuzování stavby jako samostatné věci nebo jako součásti pozemku
Ústavní soud ve věci, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, dovodil, že ustanovení
§ 120 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého "stavba není
součástí pozemku", nutno interpretovat v návaznosti na odst. 1
téhož ustanovení, které určuje, že "součástí věci je vše, co k ní
podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc
znehodnotila", tudíž stavba není součástí pozemku tehdy, jestliže
jde o stavbu, která je věcí nemovitou, nebo jestliže jde o stavbu,
která je věcí movitou a která není funkčně nebo fyzicky spojena
s pozemkem a lze ji od něho oddělit, aniž by došlo ke znehodnocení
pozemku.
Pro posouzení otázky existence staveb, resp. činnosti vedoucí
k dosažení stávajícího stavu požadovaných pozemků, pak Ústavní
soud považuje za nutné upozornit na skutečnost zřejmou ze soudního
spisu, že rozhodnutí o využití území ze dne 16.12.1988, zn. ÚP
5300/88/327/Hav, bylo vydáno pro rekonstrukci parku Stromovka,
v jejímž rámci pak byly v souladu s citovaným rozhodnutím
provedeny práce odpovídající pojmu rekonstrukce parku, t.j. kácení
zeleně, vysazování a výměna zeleně, rekonstrukce cestní sítě
a vybudování veřejného osvětlení.
Ústavní soud pak, jako již mnohokrát, k současně namítanému
porušení práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod je
nucen konstatovat, že ústavní ochrana se vztahuje k vlastnickému
právu již konstituovanému, nikoliv k uplatněnému restitučnímu
nároku. V tomto směru nemohl Ústavní soud ústavní stížnosti
přisvědčit.
Ústavní soud, aniž by předjímal konkrétní výsledek řízení,
pokud jde o uplatněný restituční nárok, je nucen konstatovat, že
uvedeným postupem Okresního soudu v Českých Budějovicích
a Krajského soudu v Českých Budějovicích došlo k porušení práva
stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 6 odst.1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod a k odepření ochrany jejím právům
zákonem stanoveným způsobem podle čl.90 Ústavy České republiky.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle
ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená
rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního
soudu v Českých Budějovicích podle odst. 3 písm. a) citovaného
ustanovení zrušil.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 4. 10. 2000