Pl.ÚS 23/97 — Převzetí či držení osoby v ústavní zdravotnické péči bez jejího souhlasu

Plénum Ústavního soudu

rozhodlo dne 30.9. 1997 o návrhu
Krajského soudu v Hradci Králové, zastoupeného předsedou senátu
30 Ca JUDr. K. K., o zrušení ustanovení § 9 odst. 4 zákona ČNR č.
37/1989 Sb., o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi,

t a k t o :

O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Hradci Králové, zastoupený předsedou senátu
30 Ca JUDr. K. K., podle ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64
odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., podal návrh na zrušení ust. § 9
odst. 4 zákona ČNR č. 37/1989 Sb., o ochraně před alkoholismem
a jinými toxikomaniemi. Navrhující krajský soud dospěl k závěru,
že uvedené ustanovení zákona ČNR č. 37/1989 Sb. je v rozporu s čl.
8 odst.6 Listiny základních práv a svobod, a proto podle
ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. usnesením ze dne 16.
května 1997, č.j. 30 Ca 67/97-8 přerušil řízení ve věci přezkumu
rozhodnutí orgánu veřejné správy.

V návrhu krajský soud vychází z toho, že Okresní úřad
v Trutnově rozhodnutím ze dne 3. března 1997, sp. zn. Zdrav. Spr.
5/97-ST uložil MUDr. P. Z. povinnost podrobit se ústavní
protialkoholní léčbě v Psychiatrické léčebně H. B. - pobočka Ž.,
přičemž doba léčení byla ponechána na zvážení přednostky oddělení
Psychiatrické léčebny Ž. Proti tomuto rozhodnutí byl MUDr. Z.
podán včas opravný prostředek, kterým se domáhala přezkoumání
rozhodnutí.
Před nařízením jednání ve věci zjistil navrhující Krajský
soud v Hradci Králové, že o povinnosti podrobit se ústavnímu
léčení rozhoduje okresní národní výbor, nyní okresní úřad. Uvádí
dále, že článek 8 odst.6 Listiny základních práv a svobod stanoví,
ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní
zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do
24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do sedmi
dnů. K návrhu Krajského soudu v Hradci Králové byl přiložen spis
sp.zn. 30 Ca 67/97.
Na výzvu Ústavního soudu zaslala k věci své vyjádření
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Dovozuje, že
Krajský soud v Hradci Králové opírá svůj závěr o skutečnost, že
zatímco čl. 8 odst.6 Listiny základních práv a svobod rozhodování
o umístění osoby do ústavní péče svěřuje soudům, ustanovení § 9
odst. 4 zákon ČNR č. 37/1989 Sb. jednoznačně stanoví, že
o povinnosti podrobit se ústavní péči v případech závislosti na
alkoholu rozhoduje okresní národní výbor, nyní okresní úřad.

Závislost na alkoholu se léčí na odděleních psychiatrických
léčeben buď ambulantně nebo formou ústavní péče. Ústavní péči
osoby závislé na alkoholu podstupují dobrovolně ( samy se
přihlásí) nebo povinně na základě rozhodnutí okresního úřadu.

Na povinné protialkoholní léčení tyto osoby nastupují bez
dalšího ve stanoveném termínu nebo se této povinné léčbě vyhýbají.
Pokud je osoba závislá na alkoholu vyhýbající se léčbě - i proti
své vůli - předána do zdravotnického zařízení poskytujícího
ústavní péči, má toto zdravotnické zařízení povinnost oznámit do
24 hodin místně příslušnému soudu převzetí takové osoby. Soud pak
do sedmi dnů ode dne, kdy došlo k převzetí této osoby do
zdravotnického zařízení bez jejího souhlasu, usnesením rozhodne,
zda k převzetí zdravotnickým zařízením došlo ze zákonných důvodů.

Listina základních práv a svobod v čl. 8 odst. 6 upravuje, že
toliko zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata
nebo držena v ústavní zdravotní péči bez svého souhlasu. Jedním
z těchto případů je nařízení o povinné ústavní protialkoholní
léčbě, o níž rozhodl okresní úřad podle § 9 odst. 4 zák. ČNR č.
37/1989 Sb. Zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním
pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, je
zajištěno, že přijetí do ústavní péče nesmí být zdravotnickým
zařízením odepřeno v případě povinného léčení. Stejně tak není
možné z povinného léčení pacienta předčasně propustit na revers.
Zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v platném znění,
a rovněž zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,v platném
znění, je zdravotnickým zařízením, která převezmou osobu bez
jejího písemného souhlasu do ústavní péče, uložena povinnost
- v souladu s požadavkem Listiny základních práv a svobod
- oznámit takové převzetí soudu, který o umístění takové osoby ve
zdravotnickém zařízení následně rozhodne. Z tohoto důvodu
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky se domnívá, že
postup umísťování osob do povinného ústavního léčení podle § 9
odst. 4 zák. ČNR č. 37/1989 Sb. není v rozporu s Listinou
základních práv a svobod.

Zákon ČNR č. 37/1989 Sb. byl schválen potřebnou většinou
poslanců zákonodárného sboru dne 28. března 1989, byl podepsán
příslušnými ústavními činiteli České socialistické republiky a byl
řádně vyhlášen. Potud vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu
České republiky.

Článek 8 Listiny základních práv a svobod zaručující osobní
svobodu v odst.6 závazně určuje, že pouze zákon stanoví, ve
kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní
zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do
24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů.
Tedy jedině soudu přísluší konečné rozhodnutí o tomto umístění,
a to na základě povinné oznamovací povinnosti příslušného
zdravotnického zařízení. Výjimku tvoří převzetí a držení osoby ve
zdravotnickém zařízení, které nařídil soud v jiném řízení ( např.
podle § 72 tr. zák.). Čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv
a svobod vytváří tak základ k detenčnímu řízení. Na jeho základě
byl pak novelizován zákon o péči o zdraví lidu č. 20/1966 Sb.,
a to novelou č. 548/1991 Sb. ze dne 5. prosince 1991, která ve své
hmotně právní úpravě § 23 odst.4 a zvláště § 24 obsahuje pod čarou
již odkaz na čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, v té
době uvozené ústavním zákonem č. 23/1991 Sb.

Paragraf 23 odst.4 již taxativně vypočítává důvody, kdy lze
nemocného bez jeho souhlasu převzít do ústavní péče. Jedná se
o tyto případy :
a)jde-li o nemoci stanovené zvláštním předpisem, u nichž lze
uložit povinné léčení,

b)jestliže osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace
ohrožuje sebe nebo své okolí,

c)není-li možné vzhledem ke zdravotnímu stavu nemocného vyžádat si
jeho souhlas a jde o neodkladné výkony nutné k záchraně života či
zdraví.

V § 24 je potom stanovena oznamovací povinnost příslušného
zdravotnického zařízení, aby do 24 hodin oznámila soudu, v jehož
obvodu má sídlo, převzetí nemocného bez jeho souhlasu do ústavní
péče.

Došlo rovněž k novelizaci občanského soudního řádu, a to zák.
č. 519/1991 Sb. ze dne 5. listopadu 1991, kdy byla do zákona
vložena nová ustanovení nadepsaná "Řízení o vyslovení přípustnosti
převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče" a obsažená
v § § 191a - 191g o. s. ř.

Soudní řízení o detenci podle těchto ustanovení se rozpadá do
dvou částí :

1) řízení o přípustnosti převzetí do ústavu, kde se zkoumají
zákonné důvody takového převzetí. Soud rozhoduje usnesením do 7
dnů. Oprávněné osoby mají možnost odvolání, které je však bez
odkladného účinku.

2) vyslovil-li soud, že převzetí bylo v souladu se zákonnými
důvody, pokračuje v řízení o vyslovení přípustnosti jejího dalšího
držení a o délce tohoto držení. Zde již rozhoduje rozsudkem ve
lhůtě do 3 měsíců.

Ústavní soud byl tedy nucen zkoumat, zda ustanovení § 9 odst.
4 zák. ČNR č. 37/1989 Sb. je v rozporu s citovaným čl. 8 odst. 6
Listiny základních práv a svobod. Paragraf 9 odst. 4 zák. ČNR č.
37/1989 Sb., o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi,
zní : o povinnosti podrobit se ústavní péči, o jejím ukončení,
popřípadě o následné ambulantní péči , rozhoduje okresní národní
výbor, rozhodnutí o povinnosti podrobit se ústavní péči přezkoumá
soud na návrh osoby, již se rozhodnutí týká, jejího opatrovníka
nebo osoby jí blízké.

Je třeba uvést, že zákon byl vydán ještě ve starém režimu,
novelizacemi však jeho znění v inkriminované části změněno nebylo.

Citované ustanovení rozhodovací povinnost tedy svěřuje
správnímu orgánu - okresnímu národnímu výboru, nyní [ podle § 5
odst. 1 písm. b) zák. ČNR č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech,
úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím
souvisejících ] okresnímu úřadu.

V této souvislosti je třeba se zmínit o znění § 13 odst.2
písm.b) prováděcí vyhlášky č. 187/1989 Sb., která přímo navazuje
na ustanovení § 9 odst.4 zák. ČNR č. 37/1989 Sb. Uvádí se v něm,
že zdravotnická zařízení poskytují ústavní péči závislým osobám na
základě rozhodnutí okresního národního výboru ( nyní okresního
úřadu). Na napadené ustanovení § 9 odst. 4 navazuje rovněž znění
§ 9 odst.7 a § 9 odst.5 cit. zákona , který pracuje dále s údaji
o vyhýbání se ústavní péči případně ukončení ústavní péče.

Celé řízení je tedy duplicitně podřízeno jednak správnímu
řádu, jednak občanskému soudnímu řádu. Zákon č. 71/1967 Sb. řeší
i odvolací řízení a zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, odkazuje na přezkumné řízení soudu. ( § 247 odst.
2 o. s. ř. ) Přezkumné řízení je potom postaveno na dispozitivním
a nikoli kogentním ustanovení účastníků řízení.

Kromě duplicity řízení dochází v současné zákonné úpravě
i k přesunu pravomoci rozhodování soudu. Správní orgán odkazuje na
§ 247 odst. 2 o. s. ř., tj. na hlavu druhou části páté Rozhodování
o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů. Rozhodnutí o tom,
zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů, svěřuje však Listina
základních práv a svobod a zákon podle § 191a a násl. o. s. ř.
soudům. Pro tento účel byl novelizován občanský soudní řád
vložením zvláštní kapitoly "Řízení o vyslovení přípustnosti
převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče".

Článek 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, který
navazuje na článek 5 odst.1 písm. e) Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, hovoří o opatřeních, o kterých rozhoduje
soud, nikoli o rozhodnutích jiných orgánů. Do novelizovaného
občanského soudního řádu byla vlastně převzata úprava detenčního
řízení ( skoro v doslovném textu s výjimkou některých lhůt)
občanského soudního řádu - zákona č. 142/1950 Sb. Tato úprava byla
opuštěna v souvislosti s přijetím zák. č. 20/1966 Sb., o péči
o zdraví lidu. Z historického hlediska má u nás detenční řízení
tradici sahající do minulého století. Novelizovanou hmotněprávní
úpravou zák. č. 20/1966 Sb., o které bylo pojednáno výše, byla
potom splněna prvá podmínka čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv
a svobod, že pouze zákon stanoví, ve kterých případech může být
osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého
souhlasu. Je proto třeba zajistit i druhou podmínku cit. článku
8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, že o umístění osoby
bez jejího souhlasu do ústavu zdravotní péče rozhoduje soud.

Ustanovení § 9 odst.4 zák. ČNR č. 37/1989 Sb. je v rozporu
s citovaným článkem 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod
a je protiústavní. Proto Ústavní soud rozhodl o jeho zrušení.



Tento nález nevylučuje stanovení postupů k realizaci opatření
podle § 23 odst.4 zák.č. 20/1966 Sb., v platném znění.



P o u č e n í :

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.



V Brně dne 30.9. 1997

ODLIŠNÉ STANOVISKO
Odlišné stanovisko podané k výroku nálezu, jímž se dnem vyhlášení
nálezu ve Sbírce zákonů zrušuje ustanovení § 9 odst. 4 zákona ČNR
č. 37/1989 Sb., o ochraně před alkoholismem a jinými
toxikomaniemi, se zakládá na následujících důvodech:

Po provedeném řízení shledalo většinové votum, že napadené
ustanovení § 9 odst. 4 zák. č. 37/1989 Sb. je protiústavní, neboť
je v rozporu s článkem 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.

Východiska pro posouzení ústavnosti zásahu do osobní svobody
poskytuje Listina základních práv a svobod, a to zejména
následujícími ustanoveními:

- čl. 8 odst. 1: Osobní svoboda je zaručena.

- čl. 8 odst. 2: Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak
než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon.

- čl. 8 odst. 6: Zákon stanoví, ve kterých případech může být
osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého
souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu,
který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů.

- čl. 36 odst. 2: Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen
rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby
přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon
jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumání
rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.



Podle mého názoru nevzalo většinové stanovisko v úvahu
důležitou skutečnost, že v projednávaném případě jde o dva odlišné
druhy rozhodnutí:
Okresní úřad rozhoduje podle § 9 odst. 4 zák. č. 37/1989 Sb.
o povinnosti podrobit se ústavní protialkoholní péči.

Soud rozhoduje podle čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv
a svobod o přípustnosti umístění (převzetí nebo držení) osoby
v ústavní péči z toho hlediska, zda k převzetí došlo ze zákonných
důvodů.

Rozhodnutí správního orgánu o uvedené povinnosti je
rozhodnutím o otázce, která má jinou povahu než otázka, o které
rozhoduje soud ve smyslu čl. 8 odst. 6 Listiny. Jinak řečeno,
předměty rozhodování na základě § 9 odst. 4 zák. č. 37/1989 Sb.
a čl. 8 odst. 6 Listiny jsou různé, takže citované ustanovení
zákona nemůže právě z tohoto důvodu odporovat citovanému
ustanovení Listiny.
Je na zákonodárci, zda rozhodnutí o povinnosti podrobit se
ústavní péči svěří buď orgánu veřejné správy, jako doposud, anebo
soudu. Svěřil-li zmíněné rozhodnutí správnímu orgánu způsobem
popsaným v § 9 odst. 4 zákona č. 37/1989 Sb., potom daný způsob
zcela korespondoval i s obsahem čl. 36 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod.

Napadené ustanovení zákona proto nemělo být zrušeno, neboť
svěřuje správnímu orgánu pravomoc rozhodovat pouze a jen o právním
titulu umístění, tj. o povinnosti osoby podrobit se povinné
protialkoholní léčbě v konkrétním ústavním zařízení. Naproti tomu
o přípustnosti umístění osoby do ústavní péče, tj. v návaznosti na
zmíněný právní titul, rozhoduje soud. Tomuto postupu však napadené
ust. § 9 odst. 4 zák. č. 37/1989 Sb. žádným způsobem nebránilo,
tudíž nebylo nutno je rušit.

Naopak, bylo-li zrušeno nálezem ÚS, potom do doby, než bude
přijata nová úprava, nebude možné o povinnosti podrobit se ústavní
protialkoholní péči rozhodovat a toto rozhodnutí realizovat.
K vydání takového rozhodnutí musí být státní orgán (tj. i soud)
zmocněn jak již řečeno novou pozitivní právní úpravou, která
nahradí zrušené ustanovení § 9 odst. 4 citovaného zákona. Jen pro
úplnost, výjimku v tomto směru podle platné právní úpravy
představuje pouze uložení ochranného léčení soudem podle § 72 tr.
zák. a podle § 121 písm. b) tr. ř.

Ze všech uvedených důvodů proto měl, podle mého názoru ÚS ČR
návrh na zrušení § 9 odst. 4 zákona ČNR č. 37/1989 Sb. zamítnout.

Pro úplnost je třeba uvést,že vyhověl-li Ústavní soud návrhu
na zrušení § 9 odst. 4 zákona ČNR č. 37/1989 Sb, měl v souladu
s § 70 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb. též vyslovit, která ustanovní
vyhlášky č. 187/1989 Sb., jako vyhlášky prováděcí, pozbývají
platnosti, zvláště když ji v odůvodnění svého nálezu výslovně
zmínil.