Přehled
Usnesení
II. ÚS 3 14/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti L.Z., zastoupené advokátem JUDr. J.P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č.j. 22 Ca 414/97-23, ze dne 22. 4. 1998, ve spojení s rozhodnutím O.Ú. P., sp. zn. PÚ čj. 5260/32-pře/92-201/4 Sm-1, ze dne 1. 2. 1996, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě a 2) O.Ú. P., jako účastníků řízení a 1) ČR - V.ú., a 2) PF ČR, jako vedlejších účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá. Odůvodnění :
Dne 10. 7. 1998 se stěžovatelka na Ústavní soud obrátila s ústavní stížností proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č.j. 22 Ca 414/97-23, ze dne 22. 4. 1998, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.Ú. P., sp. zn. PÚ č.j. 5260/32-pře/92-201/4 Sm-1, ze dne 1. 2. 1996.
Skutková a právní stránka případu spočívala v tom, že stěžovatelka se podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") domáhala vydání blíže specifikovaných singulárních nemovitostí lesa "L.", které byly zapsány jako nemovitosti příslušející k předměšťanskému domu, a to podílem 7/2483.
1
II. ÚS 314/98
Tvrdila, že je jejich jedinou oprávněnou majitelkou, neboť tento majetek byl znárodněn bez náhrady v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a jeho původní vlastník proto nebyl ve svém vlastnictví dotčen. Proto na ni a jejího manžela byly tyto nemovitosti převedeny kupní smlouvou z 13. 8. 1958 (notářský zápis č.d. 176/59).
Oběma orgánům veřejné moci proto stěžovatelka vytýká, že tím, že nevyhověly její žádosti, porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jednak práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. Je to dáno tím, že přesně nevyložily, kdy vlastně vlastnické právo státu mělo k dílu "L." lesa vzniknout, když 2. účastník konstatoval, že se tak "stalo již 5 let, resp. 2 roky" před uzavřením kupní smlouvy v roce 1958. Jsou-li pochybnosti o určení okamžiku, budou zde pochybnosti i o tom, zda vlastnické právo vůbec na stát přešlo. Ani 1. účastník ve svém rozhodnutí tento okamžik přesně neurčil. 2. účastník přitom argumentuje zápisem v pozemkové knize, který ale již v té době neměl konstitutivní význam, obdobně je nesprávná argumentace 1. účastníka, že podle usnesení Lidového soudu v Hranicích "z 18. 6. 1953 a jednak bez data" bylo povoleno odepsání nemovitostí zapsaných v blíže specifikovaných knihovních vložkách. Poukázala i na listinu vyhotovenou 2. účastníkem, kde se uvádí, že mimo krátkého zápisu v pozemkové knize není doklad o přechodu na stát. Dále stěžovatelka vytkla 1. účastníku to, že se nezabýval tím, zda vůbec byly splněny předpoklady pro přechod vlastnického práva na stát podle § 8 odst. 1 a § 9 zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech. Podle jejího názoru muselo jít o vytýčení hranic vojenského újezdu (nelze vyloučit, že nemovitosti území újezdu nikdy netvořily), vydání vyhlášky příslušného KNV v Úředním listě s uvedením dne přechodu nemovitosti do oboru vojenské správy a konečně vyrozumění vlastníka. 2. účastníku vytkla, že to sice v odůvodnění má, aniž však uvedl, zda měl tuto vyhlášku k dispozici.
Proto oba účastníci vůbec nezjistili, kdy a zda vůbec přešlo vlastnictví nemovitosti na stát. Tím, že došlo k prodeji předměšt'anského domu, a to se vším zákonným příslušenstvím a všemi právy a závazky, je podle stěžovatelky nutný závěr, že na ni a manžela jako kupující muselo přejít i vlastnictví singulárního lesa. Podle § 562 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., se ustanoveními tohoto zákona řídí, pokud není dále ustanoveno jinak, i právní poměry vzniklé před 1. lednem 1951; do tohoto dne se tyto právní poměry řídí právem dřívějším. Z toho plyne, že ani nebylo možno (pokud se tak vůbec stalo) odejmout vlastnické právo toliko k singulárnímu lesu, aniž bylo současně odejmuto právo k předměšt'anskému domu v L.
Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení. Za Krajský soud v Ostravě se k návrhu se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. E.C., která návrh označila za neopodstatněný, založený pouze na tvrzení a domněnkách, uvedla argumenty z odůvodnění rozsudku a navrhla zamítnutí návrhu. 2. účastník se obsáhle vyjádřil ke skutkové stránce případu. Poukázal na to, že v době uzavření kupní smlouvy nemohli být prodejci vlastníky uvedených nemovitostí, neboť ty byly na základě usnesení Lidového soudu v Hranicích převedeny na československý stát, a to ke dni 1. 9. 1950. Poukázal přitom na příslušnou právní úpravu a uvedl i další doklady, o něž své rozhodnutí opřel. Potvrdil též, že skutečně během řízení uvedl, že chybí doklady o přechodu předmětných nemovitostí na stát. Jednalo se však o žádost Ministerstvu zemědělství ČR o prodloužení lhůty k rozhodnutí (20. 9. 1994) a potřebné doklady se podařilo opatřit později a podle nich v březnu 1995 učinit prvé rozhodnutí.
Z vedlejších účastníků se vyjádřil pouze první z nich. Ztotožnil se se závěry obou napadených rozhodnutí a poukázal na, to že svá tvrzení o neústavnosti postupu orgánů veřejné moci stěžovatelka nikde blíže nespecifikuje. Podle jeho názoru již singulární vlastnictví na
2
II. ÚS 314/98
stěžovatelku kupní smlouvou přejít nemohlo, neboť právní poměry se po roce 1951 právě podle § 562 občanského zákoníku z roku 1950 řídily již tímto zákoníkem, proto nebylo možno při registraci smlouvy v roce 1959 smluvně pouhým odkazem na veškeré zákonné příslušenství převést předmětné nemovitosti. Navrhl zamítnutí návrhu.
Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelka byla řádně zastoupena ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Na základě odůvodnění ústavní stížnosti, vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a předloženého spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, Ústavní soud pouze může konstatovat, že v restitučních sporech oprávněná osoba nemůže tato ustanovení uplatňovat z toho důvodu, že v době řízení vlastníkem není. Má však podle čl. 36 odst. 1 nárok na projednání své restituční záležitosti před řádným soudem ve spravedlivě vedeném soudním řízení.
Ústavní soud konstatuje, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení ústavních zásad, kterých se stěžovatelka dovolává podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelce bylo umožněno podat opravný prostředek a Krajský soud v Ostravě se jím řádným způsobem v přítomnosti jejího právního zástupce zabýval. To, že došel k jinému hodnocení případu než požadovala stěžovatelka, nelze hodnotit jako neústavní. Stěžovatelka polemizuje s tím, jak oba orgány veřejné moci hodnotí zákonnou úpravu tzv. singulárních lesů, právní předpisy, týkající se vojenských újezdů a provedené dokazování. Hodnocení předložených důkazů se však vymyká z kognice Ústavního soudu (čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR), neboť není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná proto, že do práv stěžovatelky zasaženo být nemohlo, když se jí nepodařilo prokázat, že by splnila podmínky stanovené pro oprávněnou osobu podle § 4 odst. 2 zákona o půdě. Krajský soud došel k závěru, že vlastnictví právních předchůdců stěžovatelky k tzv. singulárnímu lesu přešlo na stát k 1. 9. 1950 podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 17 odst. 2 zákona o vojenských újezdech. V době uzavření kupní smlouvy proto nemohli být prodejci vlastníky uvedených nemovitostí, neboť ty byly na základě usnesení Lidového soudu v Hranicích ze dne 18. 6. 1953 č.d. 370/53 a č.d. 372/53 o odepsání těchto položek převedeny podle § 17 odst. 2 zákona o vojenských újezdech na československý stát. Tento odpis byl proveden ke dni 1. 9. 1950 podle zákona o vojenských újezdech, dále podle nařízení ministra spravedlnosti č. 21/1950 Sb., o odepsání parcel na území vojenských újezdů z pozemkových knih, a podle vyhlášky KNV č. 193/1950 Ú.l. díl II., pod č. 1617/8-1950-I/1, kterou byl za rozhodný den pro vojenský újezd L. podle § 8 odst. 1 a 2 zákona o vojenských újezdech stanoven den 1. 9. 1950. Tímto dnem byly předmětné nemovitosti zestátněny ve smyslu § 8 odst. 2 zákona o vojenských újezdech.
3
II. ÚS 3 14/98
Sama stěžovatelka proto od původních vlastníků kupní smlouvou v roce 1958 nemohla nabýt něco, co již předtím bylo zestátněno a nemohlo být zákonným příslušenstvím předměšt'anského domu v L. Jinak řečeno, v případě předmětné nemovitosti není vyloučena existence restitučního titulu (nikoli však podle § 6 odst. 1 písm. u/ zákona o půdě, jak se jej rovněž stěžovatelka dovolávala, neboť nešlo o převod vlastnictví, nýbrž jeho přechod), ten však v žádném případě nemůže svědčit stěžovatelce, když ve vztahu k prodatelům nikdy nesplňovala podmínky § 4 odst. 2 zákona o půdě. Proto vůbec nemohlo být v dané souvislosti do ústavně zaručených práv stěžovatelky zasaženo a vzhledem k výše uvedenému proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 1999
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu