ALLOUCHE proti Francii

Rozsudek ze dne 11. dubna 2024 ve věci č. 81249/17 – Allouche proti Francii

Senát páté sekce Soudu jednomyslně shledal porušení článku 8 ve spojení s článkem 14 Úmluvy v důsledku toho, že orgány činné v trestním řízení nezohlednily antisemitský motiv trestného činu vůči stěžovatelce, což zapříčinilo její nedostatečnou ochranu a nemožnost domáhat se odpovídajícího zadostiučinění.

I.    Skutkové okolnosti

Stěžovatelka se v roce 2014 seznámila s panem B., číšníkem v kavárně nedaleko její práce, se kterým si vyměnila několik e-mailů. Když odmítla nabídku schůzky, obdržela během několika dní 26 nenávistných zpráv se zřejmými antisemitskými narážkami na její osobu spolu s výhrůžkami fyzického i sexuálního násilí a smrti, včetně výrazů jako „nenávidím tebe a tvojí špinavou rasu“, „ať žijí tábory“, „ať žije holokaust“ či „ať žije nacistické Německo“. K poslední zprávě připojil pan B. fotku Hitlera.

Stěžovatelka se obrátila s trestním oznámením na policii, která zahájila první úkony trestního řízení. Státní zástupce ale požádal o rekvalifikaci skutku na mírnější, čímž docílil toho, že antisemitský motiv trestného činu, stejně jako výhrůžky násilím, nebyly do obžaloby zahrnuty. 

Stěžovatelka se domáhala rekvalifikace trestného činu popsaného v obžalobě. Soud prvního stupně její žádosti nevyhověl a odsoudil pana B. za opakované výhrůžky smrtí na trest odnětí svobody spojený se zákazem kontaktovat stěžovatelku a povinností vyplatit jí náhradu majetkové škody i nemajetkové újmy.

Stěžovatelka se rekvalifikace skutku domáhala i před odvolacím soudem. Obžalovaný ani jeho právní zástupce se však osobně nezúčastnili jednání před odvolacím soudem. Ten proto shledal, že trestný čin nelze rekvalifikovat, jelikož by se jednalo o okolnost ovlivňující možnou výši trestu pro obžalovaného. Odvolací soud tedy rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. 

Stěžovatelka se následně obrátila na dovolací soud s tím, že obecné soudy porušily článek 6 Úmluvy i francouzské trestní právo, když nevzaly v potaz přitěžující okolnosti trestného činu a odmítly jej rekvalifikovat jako antisemitsky laděný. Tím také stěžovatelce znemožnily žádat adekvátní odškodnění. Generální advokátka kasačního soudu ve svém názoru přisvědčila stěžovatelce, dovolací soud však na její názor nepřistoupil a stížnost odmítl.

II.  Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 8 ve spojení s článkem 14 Úmluvy

Dle stěžovatelky tím, že vnitrostátní orgány odmítly uznat antisemitskou povahu výroků pachatele, ji přiměřeným způsobem neochránily před verbálním násilím, které jí způsobilo intenzivní utrpení a závažně zasáhlo do jejího soukromého života. Namítala porušení článku 6 Úmluvy, Soud však případ posoudil dle článku 8 ve spojení s článkem 14 Úmluvy (srov. např. R. B. proti Maďarsku, č. 64602/12, rozsudek ze dne 12. dubna 2016, § 78–80).

a)  Obecné zásady

Dle zásad plynoucích z článku 8 Úmluvy mají státy pozitivní závazek chránit jednotlivce proti násilným útokům soukromých osob (M. S. proti Chorvatsku, č. 36337/10, rozsudek ze dne 25. dubna 2013, § 73–74). Vnitrostátní orgány musejí zavést vhodný právní rámec ochrany před diskriminací a přijmout opatření ke zjištění, zda činy mají rasistický nebo diskriminační charakter (R. B. proti Maďarsku, cit. výše, § 83–84). Volba konkrétních opatření k zajištění plnění pozitivního závazku v oblasti ochrany před činy soukromých osob je v zásadě věcí prostoru pro uvážení států. Předcházení závažným činům, které se týkají podstatných aspektů soukromého života, však vyžaduje účinné trestněprávní předpisy a mechanismy, které mohou dotčené osobě zajistit dostatečnou ochranu a odradit případné další pachatele (Beizaras a Levickas proti Litvě, č. 41288/15, rozsudek ze dne 14. ledna 2020, § 110–111 a 128).

Případy násilí s diskriminačním motivem, zejména rasistické, nelze srovnávat s případy, které takové motivy postrádají (Škorjanec proti Chorvatsku, č. 25536/14, rozsudek ze dne 28. března 2017, § 53). Ve vztahu k takovým činům Soud zkoumá, zda v právním řádu existovaly odpovídající právní mechanismy, zejména trestněprávní, na ochranu před činy motivovanými diskriminačními postoji, zda je orgány účinně uplatňovaly a zaručily odpovídající ochranu před diskriminačními útoky (tamtéž, § 58).

b)  Použití těchto zásad na projednávanou věc

Jádrem stížnosti bylo dle Soudu odmítnutí francouzských soudů vzít do úvahy stěžovatelčinu příslušnost k židovské komunitě. 

Soud shledal pochybení již ve fázi vyšetřovací. Státní zástupce mohl zahrnout antisemitský motiv trestného činu do trestního řízení, pan B. se nicméně před soudy zpovídal pouze z vyhrožování smrtí bez tohoto motivu. Stíhání procesně rychlejší cestou, která umožňovala jeho okamžité předvedení, avšak nezohledňovala antisemitský motiv jeho činu, nebylo jedinou možností, která se orgánům činným v trestním řízení nabízela.

Soudy měly několik příležitostí chybu státního zastupitelství napravit. Soud prvního stupně však žádost stěžovatelky o změnu právní kvalifikace trestného činu nezohlednil. Tím by kromě vyšší trestní sazby pro pachatele umožnil stěžovatelce žádat i vyšší náhradu způsobené újmy. Odvolací soud rovněž pochybil, když s cílem urychlit odvolací řízení špatně vyhodnotil situaci, ve které stěžovatelka žádala překvalifikování skutku. Pachatel nebyl na jednání přítomný, nebylo tak možné její návrh projednat při zajištění jeho procesních práv. Dle Soudu měl odvolací soud k dispozici právní prostředky jako např. odročení jednání, které by projednání zajistily. Utrpení, trauma a negativní dopad na osobní a profesní život stěžovatelky vnitrostátní soudy zvýraznily tím, že odmítly uznat její status „židovské oběti“ a vyvodit z toho právní důsledky. Chybu nenapravil ani dovolací soud. Ten se antisemitskému motivu věnovat mohl, jak dokládal i názor generální advokátky, rozhodl se jej ale nezohlednit.

Soud shrnul, že vnitrostátní orgány pochybily, když přes opakovanou žádost stěžovatelky nezohlednily ve fázi trestního stíhání ani soudního řízení antisemitský motiv trestného činu. Nezajistily tak odpovídající a účinnou trestní odpověď vůči diskriminačnímu jednání pachatele. Porušily tudíž své pozitivní závazky vyplývající z článků 8 a 14 Úmluvy.