Přehled
Právní věta
Nález
Ústavní soud ČR
rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti
M., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 1997, č.j.
2 Cdon 1615/96-160, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu
v Ostravě ze dne 20. 8. 1996, č.j. 9 Co 512/96-133, a rozsudkem
Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 5. 1993, č.j. 18
C 292/93-110, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení
aj. K., jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání,
takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka podala dne 24. 2. 1998 ústavní stížnost, která
byla osobně doručena Ústavnímu soudu téhož dne. Ústavní stížnost
směřovala proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 1997,
č.j. 2 Cdon 1615/96-160. Tímto rozsudkem bylo zamítnuto dovolání
stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.
8. 1996, č.j. 9 Co 512/96-133, kterým byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 5. 1993, č.j. 18
C 292/93-110. Podle názoru stěžovatelky byla napadenými
rozhodnutími porušena její práva podle čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR
a čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu 18
C 292/93, který je veden u Okresního soudu Frýdek-Místek,
vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Na základě
žaloby vedlejšího účastníka zrušil v I. části rozsudku okresní
soud kupní, resp. postupní a darovací smlouvu, uzavřenou mezi ním
a stěžovatelkou podle § 8 odst. 3 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku
(dále jen "zákon o půdě"), v tehdy platném znění v části, v níž se
darem převádějí blíže specifikované nemovitosti a v II. části
výroku rozsudku zamítl návrh vedlejšího účastníka na zaplacení
pozemků. V odvolání stěžovatelka okresnímu soudu mimo jiné vytkla,
že se nezabýval otázkou případného zaplacení ceny bezúplatně
převáděných pozemků navrhovateli. Případný souhlas či nesouhlas
vlastníka je přitom pro konečné rozhodnutí zásadní. Krajský soud
rozsudek okresního soudu potvrdil s odvoláním na nesporná skutková
zjištění a na výklad § 8 odst. 3 (nyní odst. 4) v judikatuře
Nejvyššího soudu (3 Cdon 1041/96) a Ústavního soudu (č. 131/1994
Sb.). Současně dospěl k závěru (č.l. 137 soudního spisu), že
v řízení nebyla tvrzena, tím méně prokázána, existence jakéhokoli
souhlasu s uhrazením ceny předmětných pozemků. Zmíněný souhlas je
souhlasem podle hmotněprávního předpisu a nepřichází do úvahy
poučovací povinnost soudu podle § 5 o.s.ř. Dále zamítl návrh na
připuštění dovolání, o které stěžovatelka požádala pro případ
potvrzení prvoinstančního rozsudku. V dovolání stěžovatelka
zopakovala svou argumentaci proti výkladu § 8 odst. 3 (4) zákona
o půdě. Znovu poukázala na význam tehdy platných směrnic (rozuměj
Směrnice vydaná dne 15. 5. 1964 Ministerstvem spravedlnosti
a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního hospodářství, č. j.
61 516/64-MZ-práv., o postupu při registraci smluv u státních
notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých
druhů nemovitostí okresními národními výbory) a zdůraznila, že
předmětná smlouva byla uzavřena již v roce 1961, nikoli až po
vydání této směrnice. Sankce nezaregistrování kupní smlouvy tak
tehdy nebyla dána, navíc vedlejší účastník jí pozemky dobrovolně
a bezplatně nabízel, ač na něj nebyl vykonáván nátlak. Odvolacímu
soudu vytkla jeho hodnocení postupu okresního soudu, který se
nezabýval pro nadbytečnost alternativním návrhem vedlejšího
účastníka na zaplacení ceny pozemků. Jde o nutnost vždy případný
souhlas zkoumat. Stěžovatelka přitom nebyla ani jednou
vyslechnuta, jednání se pro zdravotní potíže nemohla zúčastnit
a ztratila tak možnost udržet vlastnické právo. O dovolání rozhodl
Nejvyšší soud tak, že je připustil z důvodu § 238 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. a v rozsudku je zamítl.
Rozsudek o dovolání jako poslední prostředek, který jí
k ochraně jejího práva poskytuje zákon, napadla stěžovatelka
ústavní stížností, ve které pokračuje v argumentaci z odvolání
a dovolání. Její výtky lze shrnout do těchto základní bodů:
1) bylo rozhodnuto o faktickém odnětí vlastnictví k jejím
pozemkům bez její přítomnosti a bez toho, aby se mohla sama
vyjádřit. Nejvyšší soud nesprávně vyhodnotil neúčast
stěžovatelky při jednání okresního a odvolacího soudu, když
uvádí, že mohla kdykoli vyjádřit svůj souhlas s úhradou ceny
pozemků, naposled v odvolacím řízení. Stěžovatelka však
namítá, že naposled v odvolání okresnímu soudu vytkla, že se
nezabýval otázkou případného zaplacení ceny bezúplatně
převáděných pozemků vedlejšímu účastníku. Případný souhlas či
nesouhlas vlastníka je přitom pro konečné rozhodnutí zásadní,
pokud má být rozhodnuto ve prospěch navrhovatele. Neměla
možnost se řízení zúčastnit a tím vyslovit souhlas nebo
nesouhlas se zaplacením kupní ceny;
2) nebyl správně posouzen § 8 odst. 4 zákona o půdě. Okresní
soud zamítl návrh vedlejšího účastníka na zaplacení pozemků
bez jakéhokoli zdůvodnění pro nadbytečnost. V odvolání
stěžovatelka okresnímu soudu mimo jiné vytkla, že se
nezabýval otázkou případného zaplacení ceny bezúplatně
převáděných pozemků navrhovateli. Případný souhlas či
nesouhlas vlastníka je přitom pro konečné rozhodnutí zásadní.
Krajský soud však vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu (srov.
R 16/96, s. 51), který se však vztahuje na jiný případ. Pro
rozhodnutí okresního i krajského soudu byl rozhodující
nesouhlas se zaplacením pozemků. Nešlo proto o poučovací
povinnost, nýbrž o zákonný předpoklad aplikace § 8 odst. 4
písm. a) zákona o půdě. Zákonná podmínka má být vždy zkoumána
z iniciativy soudu. Absence vyjádření stěžovatelky nemohla
být vyložena tak, že soud může rozhodnout podle vlastního
uvážení;
3) pozemky převáděné bezúplatně nepatřily k budově uvedené ve
smlouvě kupní. Pozemky jí byly nabídnuty vedlejším účastníkem
bezúplatně, protože nechtěl nést břemeno práce v zemědělském
družstvu. Vedlejší účastník se též vzdal možnost darování
kdykoli v budoucnosti odvolat. Nebyl též na něj činěn žádný
politický nátlak a nejednal v tísni.
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření
účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Za Nejvyšší soud ČR se
vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. H. M., která uvedla, že
Nejvyšší soud ČR připustil dovolání a rozhodl, vázán dovolacími
důvody v otázce nesprávného právního posouzení věcí a dále
z úřední povinnosti o tom, zda řízení netrpělo vadami ve smyslu
§ 237 odst. 1 o.s.ř., popř. jinými vadami, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V dalším odkázala na
odůvodnění rozsudku a dovolacího soudu a navrhla zamítnutí ústavní
stížnosti. Vedlejší účastník poukázal zejména na rozsudek
dovolacího soudu a argumenty v něm uvedené a navrhl ústavní
stížnost zcela zamítnout.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní
stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka
oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala
všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje
včetně dovolání. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její
opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom
v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je
stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelů.
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů
a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že
ústavní stížnost je v tomto směru neopodstatněná, neboť
stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení jejich ústavně
zaručených základních práv a svobod podle čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR
a čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
K jednotlivým výše formulovaným stížnostním bodům je třeba uvést:
ad 1)
Stěžovatelka měla možnost vyjádřit své stanovisko vyjadřující
ochotu zaplatit cenu pozemků a ponechat si je tak ve svém
vlastnictví. To, že nebyla přítomna osobně řízení před okresním
nebo krajským soudem, nelze hodnotit jako porušení čl. 36 odst.
1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť rozhodující nebylo její ústní
prohlášení před soudem, nýbrž prohlášení o tom, že jako vlastník,
jež nabyl pozemky v zákoně popsaným způsobem, uhradí cenu
darovaných pozemků podle cenových předpisů platných ke dni 24.
června l991 s tím, že při stanovení ceny se cena pozemku bude
posuzovat podle druhu kultury v době darování. Takový souhlas
mohla vyjádřit i prostřednictvím svého právního zástupce, který
byl při soudním jednání přítomen. Ustanovení, že souhlas se může
učinit pouze ústně, a to vůči soudu, v zákoně o půdě obsaženo
není. Proto nebyl ani důvod zjišťovat, zda měl pravdu vedlejší
účastník, který namítal, že zdravotní stav stěžovatelky později
umožňoval, aby se k soudu dostavila.
Stěžovatelka se pouze snaží dohnat to, co zameškala během
nalézacího a odvolacího řízení a co se jí nepodařilo napravit ani
v rámci dovolacího řízení. Nakonec ani v ústavní stížnosti své
stanovisko nemění, neboť v ní (což však není pro posouzení
ústavnosti postupu Nejvyššího soudu vůbec významné) v dodatku
prohlašuje, že souhlasí s úhradou ceny pozemku v případě, že bude
nárok vedlejšího účastníka shledán oprávněným, ale současně jako
základ uvádí, že s návrhem vedlejšího účastníka zcela nesouhlasí.
Ústavní soud si je vědom významu ochrany vlastnického práva
podle čl. 11 odst. 1 Listiny i v případech restitucí formou
předvídanou § 8 odst. 4 zákona o půdě. Takovéto prohlášení
o ochotě zaplatit za pozemky po proběhlém řízení však již nemůže
mít právní význam. Mělo být učiněno v předchozím řízení, a to se
nestalo. Úkolem soudu v něm nebylo poučovat nebo vyzvat
stěžovatelku, aby souhlas vyslovila, nýbrž zjistit, zda s návrhem
vedlejšího účastníka, který měl alternativní podobu, souhlasí nebo
nesouhlasí. Ani v ústavní stížnosti však stěžovatelka souhlas se
žalobou ve smyslu § 8 odst. 4 nevyslovila. Teprve pro případ
neúspěchu volí cestu zaplacení ceny pozemků. Zákon však tento
souhlas požaduje předem, aby o něm mohl soud rozhodnout, a nikoli,
aby soud rozhodl, a aby se teprve následně vlastník rozhodl, že
cenu zaplatí. Nesouhlasila-li stěžovatelka s žalobním návrhem
vůbec, nesouhlasila s jeho základem, takže vylučovala oba druhy
rozhodnutí nalézacího soudu.
Postup soudu v tomto případě není založen na zjištění, s čím
by vlastník souhlasil v případě neúspěchu v soudním řízení. Je
založen na zjištění, zda vlastník ještě před vynesením rozsudku
uznává důvodnost žaloby a chce darované pozemky zaplatit podle
pravidel § 8 odst. 4 zákona o půdě, anebo že důvodnost žaloby
popírá. Ve druhém případě soud rozhodne o zrušení příslušné části
předmětné smlouvy, aniž by byl povinen se pro tento případ
dotázat, zda alespoň nyní souhlasí se zaplacením kupní ceny za
darované pozemky.
ad 2)
Pokud jde o námitky stěžovatelky k výkladu a použití § 8
odst. 4 zákona o půdě, je třeba uvést tyto důvody
neopodstatněnosti stížnosti. Ústavní soud se především musel
vypořádat s ústavní argumentací stěžovatelky, která v postupu
a rozhodnutí obecných soudů spatřuje porušení svého vlastnického
práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, podle kterého má "každý právo
vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný
zákonný obsah a ochranu." Především Ústavní soud přihlédl k tomu,
že stěžovatelka nespojila svou ústavní stížnost s návrhem na
zrušení výše citovaných částí § 8 odst. 4 zákona o půdě, ve znění
pozdějších předpisů. Sám II. senát Ústavního soudu neshledal
důvody pro postup podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a odkazuje v této
souvislosti na nález Ústavního soudu č. 131/1994 Sb., kterým byl
zamítnut návrh na zrušení zákona č. 183/1993 Sb., kterým bylo
uvedené ustanovení vloženo do zákona o půdě a kde byl vyložen
rozdíl mezi vyvlastněním a nuceným omezením vlastnického práva ve
srovnání s restitucí jako odstraněním protiprávnosti při převodu
vlastnického práva na současného vlastníka.
Pokud jde o samotnou argumentaci stěžovatelky, Ústavní soud
se s ní nemohl ztotožnit. Ve výše citovaném nálezu č. 131/1994 Sb.
Ústavní soud zdůraznil, že § 8 odst. 3 (nyní odst. 4) je
ustanovením specifickým. Tuto jeho zvláštnost je však třeba
spatřovat v tom, že se vymyká konstrukci restitučních předpisů
v tom, že napravuje vztahy vzniklé nikoli mezi fyzickou osobou
(původním vlastníkem) a státem nebo právnickou osobou, jak je
předpokládá § 4 odst. 1 a 2 zákona o půdě, nýbrž mezi fyzickými
osobami v době, kdy byl činěn na vlastníky nátlak ve smyslu tehdy
platných směrnic (Směrnice vydaná dne 15. 5. 1964 Ministerstvem
spravedlnosti a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního
hospodářství, č. j. 61 516/64-MZ-práv., o postupu při registraci
smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům
a nájmům některých druhů nemovitostí okresními národními výbory),
kdy pod sankcí nezaregistrování kupní smlouvy byla omezena smluvní
svoboda vlastníků.
To však neznamená, že smlouvy, uzavřené před vydáním této
směrnice, ve kterých docházelo k obdobným situacím, nespadají pod
režim § 8 odst. 4 zákona o půdě. V případě, že vlastník pozemku
své pozemky bezúplatně převedl v souvislosti s uzavřením kupní
smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily, a jsou-li tyto pozemky
ve vlastnictví osoby, jíž byly darovány nebo bezúplatně převedeny,
nebo ve vlastnictví osoby této osobě blízké, není rozhodující, zda
se postupovalo podle dané směrnice, nýbrž to, zda k tomu došlo
v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (§ 1 odst. 1
zákona o půdě).
ad 3)
Pokud jde o námitku, že pozemky převáděné bezúplatně
nepatřily k budově uvedené ve smlouvě kupní, je třeba poukázat na
účel a smysl přijaté právní úpravy, která řeší nápravu situace,
kdy byl možný prodej budovy jen s podmínkou současného darování
určitých pozemků. Kromě toho jde o námitku, kterou bylo třeba
uplatňovat v řízení před obecnými soudy, což se nestalo, jak plyne
z rozsudku odvolacího soudu (viz i odvolání na č.l. 118 až 120
soudního spisu).
K tvrzení stěžovatelky, že k nátlaku v roce 1961 nedošlo, je
třeba uvést, že v daném případě nešlo o darování v tísni, nýbrž
o druhý případ, se kterým počítá § 8 odst. 4 zákona o půdě, tj.
o bezúplatný převod v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na
budovu, k níž pozemky patřily. V takovém případě jednání svobodné
či jednání v tísni není třeba prokazovat, neboť se vychází
z objektivní situace a povahy majetkových vztahů a majetkoprávních
úkonů založených v civilizované společnosti na vztazích
ekvivalence. Situace, ve které k takovým neekvivalentním převodům
docházelo, nevznikla v důsledku přijetí uvedené Směrnice v roce
1964, nýbrž předchozí politikou státu, zaměřenou na kolektivizaci
spojenou s vytvářením nových právních institutů užívání půdy, ve
kterých tato půda pro vlastníky prakticky ztratila hodnotu
a jejich vlastnická oprávnění byla zredukována na pouhé
"vlastnění". Již v roce 1951 stanovil § 1 zákona č. 65/1951 Sb.,
o převodech nemovitostí a o pronájmech zemědělské a lesní půdy, že
k převodu nemovitosti a k pronájmu zemědělské nebo lesní půdy je
třeba přivolení okresního národního výboru a příčí-li se převod
nebo pronájem obecnému zájmu, okresní národní výbor přivolení
odepře. Tento proces byl formálně dovršen nikoli až zmíněnou
směrnicí, která ani není právním předpisem, nýbrž jen návodem pro
postup příslušných orgánů, nýbrž právním aktem nejvyšší právní
síly v podobě čl. 8 odst. 3 Ústavy ČSSR z roku 1960, který
stanovil, že "půda, sdružená ke společnému družstevnímu
hospodaření, je ve společenském užívání jednotných zemědělských
družstev".
Ústavní soud tak dospěl k názoru, že postupem soudu sice bylo
zasaženo základní právo stěžovatelky zakotvené v čl. 11 odst. 1
Listiny, stalo se tak však ústavně konformním postupem nápravy
křivd z let 1948 až 1989. Proto nedošlo ani k porušení čl.1 a čl.
90 Ústavy ČR. Nebyly tak shledány důvody, proč by se měl Ústavní
soud odchýlit od své ustálené judikatury v těchto otázkách a bylo
proto rozhodnuto tak, jak je ve výroku uvedeno (§ 82 odst. 1 zák.
č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. května 2000