Přehled
Právní věta
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatele M.H., zastoupeného advokátkou JUDr. A.J., proti rozsudku Krajského soudu Ostrava, sp. zn. 5 To 214/98, ze dne 29. 4. 1998, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění :
Navrhovatel podal dne 23. 6. 1998 ústavní stížnost a v jejím doplnění ze dne 5. 8. 1998 navrhuje zrušit rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 5 To 214/98, ze dne 29. 4. 1998. To proto, že zmíněným rozhodnutím a řízením, které mu předcházelo mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý soudní proces, jak má na mysli ust. č. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, kterýmžto mezinárodním dokumentem je Česká republika vázána.
Ústavní soud si vyžádal příslušný trestní spis (vedený u Okresního soudu Karviná, pod sp. zn. 3 T 97/97) a z jeho obsahu zjistil, že navrhovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné, č j. 3 T 97/97-158, ze dne 20. 2. 1998, mimo jiné uznán jako zvlášť nebezpečný recidivista vinným trestným činem loupeže dle § 234 odst. 1 trestního zákona (dále tr. zák.). Soud vzal totiž za prokázané, že navrhovatel (odsouzený) dne 7. 10. 1996 kolem 16.00 hod. v K., se snažil vytrhnout poškozené V.H. z ruky kabelku, přičemž poškozenou strhl k zemi, kabelku ji nakonec z ruky vytrhl a z místa činu potom utekl.
Proti zmíněnému rozsudku podal navrhovatel odvolání, ve kterém (stejně jako v hlavním líčení) uvedl, že poškozené vytrhl kabelku z ruky, když s ní necloumal a nemusel tak překonávat její výrazný odpor. Měl za to, že v tomto bodě napadeného rozsudku mělo být jeho jednání kvalifikováno jako trestný čin krádeže dle ust. § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák.
O podaném odvolání rozhodoval Krajský soud Ostrava, který ve svém rozsudku, č.j. 5 To 214/98-183, ze dne 24. 4. 1998, stran uvedeného skutku výrok o vině nezměnil a pouze (při rozhodování o další trestné činnosti, ze které byl navrhovatel viněn), snížil trest, který mu byl uložen v řízení před soudem I. stupně. V odůvodnění svého rozhodnutí potom uvedl, že i on (stejně jako soud I. stupně) má zato, že se poškozené snažil vytrhnout kabelku z ruky, což se mu podařilo až cloumáním poškozené a jejím stržením k zemi. Odkazuje přitom na jednoznačné výpovědi poškozené v celém trestním řízení, kdy tyto výpovědi byly vždy naprosto shodné a poškozená v nich opakovaně uváděla, že kabelku držela pevně, přičemž navrhovatel (odsouzený) s ní i s kabelkou lomcoval až poškozená upadla. Utrpěla tak i drobné poranění, které bylo objektivizováno lékařskou zprávou.
Ústavní stížností navrhovatel brojí proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 5 To 214/98, za užití stejné argumentace, kterou uplatňoval v řízení před obecnými soudy. Znovu opakuje, že kabelku pouze poškozené vytrhl bez dalšího a z místa potom utekl. Za dané situace se tak jedná o tvrzení jeho a tvrzení poškozené a měla být respektována základní zásada trestního řízení "in dubio pro reo" a jeho jednání tak nemělo být kvalifikováno jako trestný čin loupeže.
K podané ústavní stížnosti se na vyžádání Ústavního soudu vyjádřil Krajský soud Ostrava, předsedkyní senátu, který v projednávané věci rozhodoval. Poukazuje zejména na ten fakt, že navrhovatel pouze rozšířeným způsobem opakuje své námitky, které uplatnil již v trestním řízení (a zejména i v podaném odvolání), když s těmito námitkami se oba soudy zabývaly a ve vydaných rozhodnutích se s nimi vypořádaly, a to způsobem, který odpovídá jak příslušným ustanovením trestního řádu, tak i trestního zákona.
Ústavní soud po zvážení všech okolností projednávané věci dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněnou. Především je na místě znovu opakovat a připomenout, že Ústavní soud není vrcholeni soustavy obecných soudů a nemůže na sebe
proto vztahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Takto potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postulují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále Listina) a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, takové pochybení ovšem neshledal, a to ani z hlediska namítaného porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále Úmluva). Je nesporné, že jeho záležitost byla projednána způsobem, který má čl. 6 Úmluvy na mysli za respektování ustanovení v něm uvedených. Jeho záležitost bezpochyby byla projednána spravedlivě, veřejně a v přiměřené Ihůtě, nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který také rozhodl o oprávněnosti trestního obvinění proti němu, při dodržení všech uvedených práv na obhajobu, kterých také navrhovatel plně využil. Soudy totiž přesvědčivým způsobem (i v souladu a při respektování základních zásad trestního řízení - zejména i § 2 odst. 6 tr. ř.) dovodily vinu navrhovatele, když svá rozhodnutí také přiléhavým způsobem vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí. Jedná se především o přesvědčivou a neměnnou výpověď poškozené k jejímuž hodnocení soudy nemá Ústavní soud co dodat. Za těchto okolností nelze přisvědčit navrhovateli v tom, že pouhé tvrzení obviněného proti jinému tvrzení poškozené či svědka znamená, že nutno užít pravidla "in dubio pro reo". Soudy jsou povinny se zmíněným pravidlem řídit pouze za důležitého předpokladu, totiž toho, který znamená, že zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších dostupných důkazů. Tak tomu i podle přesvědčení Ústavního soudu v daném případě nebylo, a to z důvodů již shora popsaných.
S poukazem na uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení cení odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 1998
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu