I.ÚS 28/99 — K restituci pozemků, které byly po odnětí státem rozděleny

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní
stížnosti stěžovatelů J. E. a M. C., proti rozsudku Krajského
soudu v P. ze dne 2. 10. 1998, sp. zn. 12 Co 358/98, takto:

Odůvodnění
I.
Stěžovatelé se obrátili na Ústavní soud s návrhem, aby zrušil
rozsudek Krajského soudu v P. ze dne 2. 10. 1998, sp. zn. 12 Co
358/98, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu P. ze dne
13. 10. 1997, č. j. 11 C 372/93 - 117.

Obecné soudy ve svých rozhodnutích zamítly návrh stěžovatelů,
aby vedlejšímu účastníkovi (tj. v předmětném sporu žalovanému SPT
Telecom, s. p., dále jen "vedlejší účastník"), byla uložena
povinnost uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání každému ze
stěžovatelů jedné ideální poloviny pozemkové parcely č. 1191/6,
ostatní plochy o výměře 4.495 m2 podle geometrického plánu č.
550-1-94 ze dne 14. 1. 1994 v obci P. , k. ú. H.

Obecné soudy ve svých rozhodnutích shodně konstatovaly, že
není sporné, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění
následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších
předpisů, že svůj nárok uplatnili řádně a včas, že pozemková
parcela č. 311/1, nově označená jako parc. č. 1191, přešla na stát
způsobem, se kterým citovaný zákon spojuje povinnost věc vydat
a že vedlejší účastník měl tuto nemovitost ve svém držení ke dni
účinnosti citovaného zákona a je tedy povinnou osobou.

Geometrickým plánem ze dne 5. 5. 1975 byly do předmětné
parcely, dále označené jako parc. č. 1191/1, sceleny i sousední
parcely č. 1195 a 1196, které nikdy nebyly ve vlastnictví právních
předchůdců stěžovatelů a jejichž vydání tito také nepožadovali.

Z podnětu stěžovatelů byl zpracován dne 14. 1. 1994
geometrický plán, kterým byla od pozemku parc. č. 1191/1 oddělena
část, která byla původní pozemkovou parcelou č. 311/1, odňatou
právním předchůdcům stěžovatelů, a tato část byla nově označena
jako pozemková parc. č. 1191/6, ostatní plocha o výměře 4 495 m2.
Stěžovatelé uvedli, že mají za to, že jejich shora uvedený postup
je v souladu s ustanoveními právního řádu, která upravují
nakládání s částí pozemku - konkrétně s ustanoveními zákona ČNR č.
344/1992 Sb., o katastru nemovitostí ČR, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen "katastrální zákon"), zákona č. 265/1992 Sb.,
o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve
znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se
provádí oba shora zmíněné zákony.

Obecné soudy návrh stěžovatelů na vydání pozemku zamítly
s odůvodněním, že pozemek, jehož vydání je požadováno, dosud
reálně neexistuje, když jeho označení 1191/6 bylo provedeno pouze
na geometrickém plánu, ale není vedeno v katastru nemovitostí.

Krajský soud v P. přisvědčil názoru stěžovatelů, že na
základě vyhotoveného a katastrálním úřadem ověřeného a potvrzeného
geometrického plánu může vlastník s odděleným pozemkem určitým
způsobem naložit, např. uzavřít dohodu o vydání věci, soud je však
toho názoru, že o vydání části pozemku, označené geometrickým
plánem, se mohou dohodnout pouze účastníci. Krajský soud dospěl
k závěru, že soud je oprávněn pouze k nahrazení projevu vůle
povinné osoby směřující k uzavření dohody o vydání věci a ne
k oddělení části pozemku.

Stěžovatelé konstatovali, že za zásadní je v této souvislosti
nutno považovat otázku, co se rozumí věcí, resp. v daném případě,
kdy se věcí v právním smyslu stává pozemek. Uvedli, že argumentace
soudu v tom smyslu, že pozemek č. 1191/6 není samostatnou věcí
v právním smyslu, když sice je definován parcelním číslem, ale
není pod tímto číslem evidován v katastru nemovitostí, je dle
jejich názoru neudržitelná. Stěžovatelé namítali, že pokud by měla
být uvedená argumentace akceptována, znamenalo by to, že s částí
pozemku nelze disponovat nikdy. Dle názoru stěžovatelů by tato
dispozice nebyla možná ani v daném případě soudem připuštěné
možnosti, že by povinná osoba chtěla část pozemku vydat či popř.
s ní jinak naložit dobrovolně, neboť tato část pozemku není pod
samostatným parcelním číslem dosud v katastru nemovitostí
evidována. Stěžovatelé mají za to, že taková argumentace soudu
vede k omezení výkonu vlastnického práva, jehož esenciální složkou
je i ius disponendi a znamená tudíž porušení základního lidského
práva vlastnit majetek, tak, jak je definováno v článku 11 Listiny
základních práv a svobod.

Stěžovatelé ve své stížnosti dále uvedli, že postup obecných
soudů je v rozporu s právními předpisy upravujícími možnost
nakládání s nemovitostmi a zároveň také v rozporu s ustanovením
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soud totiž
v daném případě nechává zcela na libovůli povinné osoby, zda splní
svou zákonem stanovenou povinnost vydat nemovitost. Stěžovatelé
namítli, že v případě, že povinná osoba tuto svou povinnost
nesplní, nemá podle názoru krajského soudu oprávněná osoba možnost
domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého
a nestranného soudu. Podle mínění stěžovatelů schází k realizaci
vydání předmětného pozemku dle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění
následků některých majetkových křivd, vydání soudního rozhodnutí,
kterým by byl nahrazen projev vůle povinné osoby. Následně by pak
mohlo dojít k zápisu záznamu do katastru nemovitostí. Stěžovatelé
mají za to, že odepřením vydání tohoto rozhodnutí ze strany
obecných soudů bylo znemožněno zmírnění majetkových křivd,
vzniklých způsobem uvedeným v ustanovení § 1 zákona č. 403/1990
Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění
pozdějších předpisů.

II.
Ústavní soud po posouzení skutkového i právního stavu, po
zvážení argumentace obsažené ve spisovém materiálu a na základě
vyjádření obecných soudů, dospěl v uvedené věci k závěru, že
stížnost stěžovatelů je třeba považovat za důvodnou. Považuje
přitom, shodně se stěžovateli, za zcela zásadní zodpovězení
otázky, kdy se pozemek stává věcí v právním smyslu. Pojem "věc"
náš právní řád výslovně nedefinuje. Podle ustanovení § 119
občanského zákoníku je věc jako předmět občanskoprávních vztahů
konkretizována pouze tak, že věci jsou movité a nemovité.
Nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným
základem. Pojem pozemku je stanoven v ustanovení § 27 písm. a)
katastrálního zákona jako část zemského povrchu oddělená od
sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí
katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí
druhů pozemku, popř. rozhraním způsobu využití pozemků. Ve smyslu
ustanovení § 27 písm. b) katastrálního zákona se považuje pozemek,
který je geometricky polohově určen, zobrazen v katastrální mapě
a označen parcelním číslem, za parcelu. Zobrazením pozemku na mapě
a jeho označením parcelním číslem je pozemek definován pro potřebu
jeho přesného označení. Z ustanovení § 2 odst. 1 písm. a)
katastrálního zákona vyplývá, že v katastru se evidují pozemky
v podobě parcel. Lze tedy dovodit, že pokud evidence pozemků
v podobě parcel ve smyslu shora uvedené právní úpravy existuje,
pak se jedná v případě takového pozemku o věc ve smyslu právním,
neboť s takto evidovaným pozemkem lze dále, při splnění některých
dalších, zákonem předepsaných, podmínek a náležitostí, právně
disponovat.

Ve smyslu právní úpravy platné pro oddělení části pozemku je
zapotřebí nejprve vyhotovit geometrický plán, a to osobou
oprávněnou podle zvláštního předpisu. Geometrický plán obsahuje
označení dosavadního pozemku, nový stav vzniklý po oddělení
(včetně parcelního čísla a názvu katastrálního území)
a geometrické určení nemovitosti. Geometrický plán je následně
zapotřebí ověřit, tzn. vyznačit datem, číslem podle evidence
ověřovaných výsledků, otiskem úředně oprávněné osoby a jejím
vlastnoručním podpisem na všech kopiích, které se mají stát
prvopisem plánu. Na takto ověřeném plánu pak katastrální úřad
potvrdí soulad očíslování parcel s údaji katastru.

Jak vyplývá z listinných materiálů k uvedené věci, v daném
případě došlo k potvrzení geometrického plánu katastrálním úřadem.
Z právní úpravy platné ke dni rozdělení pozemku přitom
nevyplývalo, že k oddělení části pozemku geometrickým plánem by
bylo zapotřebí projevu vůle vlastníka pozemku. (V současné době,
po novelizaci stavebního zákona a jeho prováděcích předpisů k 1.
7. 1998, by však tohoto projevu vůle vlastníka pozemku již bylo
zapotřebí vzhledem k nutnosti respektování zákonného požadavku
územního rozhodnutí). Z tohoto pohledu pak ani soud tento projev
vůle nemohl nahradit. V tomto smyslu je také možno souhlasit
s odůvodněním rozsudku Krajského soudu v P..

Důsledkem této nemožnosti nahrazení projevu vůle vlastníka
však nebyla nemožnost oddělení části pozemku geometrickým plánem
tak, jak dovodil ve svém rozhodnutí krajský soud. Okamžikem
potvrzení geometrického plánu katastrálním úřadem existuje pozemek
jako samostatná věc, neboť je označen jako parcela, se kterou je
možno dále disponovat. Proto také vlastníku, resp. držiteli
pozemku, nic dále nebrání v tom, aby pozemek ve smyslu platného
restitučního předpisu vydal, tzn. uzavřel s oprávněnou osobou
dohodu o vydání předmětné věci. Pokud vlastník, resp. držitel
pozemku, jako osoba povinná dle restitučního předpisu, odmítne
takovou dohodu uzavřít, přičemž jsou jinak naplněny všechny
ostatní, zákonem stanovené podmínky pro vydání nemovitosti, pak je
soud povinen vydat rozhodnutí nahrazující projev vůle osoby
povinné k vydání této věci. Při reálném rozdělení předmětného
pozemku se jednalo o postup podle katastrálního zákona a jeho
prováděcí vyhlášky č. 126/1993 Sb., platné ke dni rozdělení
pozemku. Vzhledem k okolnosti, že tento postup byl dodržen,
Ústavní soud dovodil, že potvrzením geometrického plánu ze dne
14. 1. 1994 příslušným katastrálním úřadem vznikly z původního
pozemku pozemky (parcely) nové, tj. odlišné od dosavadního stavu
evidovaného v katastrálních operátech. Takové pozemky jsou ve
smyslu ustanovení § 118 odst. 1 a § 119 odst. 2 občanského
zákoníku existujícími nemovitými věcmi, tedy předměty
občanskoprávních vztahů. Nově vzniklý pozemek parc. č. 1191/6 je
co do geometrického určení a označení údaji v katastru nemovitostí
identický s pozemky, které byly odňaty právním předchůdcům
stěžovatelů.

Ústavní soud považuje za nepřípustné dovozovat neexistenci
pozemků, které byly postupem předvídaným v ustanovení § 1
restitučního zákona státem odňaty, ze samotného jejich následného
rozdělení, sloučení, přeparcelování, resp. přečíslování.
Skutečnost, že jako části zemského povrchu oddělené od zbytku
zemského povrchu hranicemi, byly pozemky postupem doby
v operátech evidence nemovitostí, popř. v operátech katastru
nemovitostí evidovány pod různými parcelními čísly a s rozmanitým
geometrickým určením, neznamená, že se na jejich hmotném substrátu
, jímž je samotná půda jako produkt přírody vzniklý bez přičinění
člověka, který je z ekonomického hlediska nenahraditelný,
nerozmnožitelný a nezastupitelný, cokoli změnilo. Nelze proto
vyloučit vydání stávajícího pozemku jako věci v právním smyslu,
která co do své půdní podstaty byla předmětem rozdělování,
slučování a přeparcelování, a to i tehdy, jestliže v porovnání se
stavem evidence nemovitostí v době jejího odnětí jde
z kvantitativního a evidenčního pohledu o "část věci" státem
odňaté původním vlastníkům. V této souvislosti přihlédl Ústavní
soud rovněž ke své dřívější judikatuře (nález Ústavního soudu, sp.
zn. II. ÚS 82/95, in sv.7 pod poř. č. 31, s. 201 a násl. Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu), jakož i k judikatuře
Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí č. j. 2 Cdon 55/97-167).
Kvalifikovaným oddělením pozemku vznikla parcela č. 1191/6,
odpovídající v rozsahu 4 495 mepsi bývalé parcele č. 311/1. Tento
pozemek není ve smyslu ustanovení § 10 odst. 4 citovaného
restitučního zákona zastavěn, takže nic nebrání jejímu vydání
stěžovatelům.

Ústavní soud při svém posuzování uvedené věci zvažoval
ustanovení § 20 katastrálního zákona, na které obecné soudy
v odůvodnění svých rozhodnutí poukazovaly. Musel však vzít
v úvahu především tu skutečnost, že restituční nároky je zapotřebí
v rámci platné právní úpravy vykládat extenzívněji, a to tak, aby
slučování pozemků v období totality jakožto výraz potlačování,
resp. likvidace soukromého vlastnictví, nakonec nebylo důvodem pro
nevydání těchto pozemků, a to v případě, kdy oprávněné osoby
podnikly veškeré dostupné kroky k uplatnění svého práva.

Náležitosti, týkající se zápisu údajů o právních vztazích do
katastru, jsou blíže upraveny v ustanovení § 5 katastrálního
zákona. Podle této právní úpravy (§ 5 odst. 1 písm. a) citovaného
zákona) musí být v listinách, které jsou podkladem pro zápis do
katastru, označeny pozemky parcelním číslem s uvedením názvu
katastrálního území, ve kterém leží, tzn. údaji, které jsou rovněž
obsaženy v oddělovacím geometrickém plánu. Jak již bylo uvedeno,
právní úprava platná ke dni oddělení části pozemku geometrickým
plánem, výslovně souhlas vlastníka pozemku nepožadovala. Tohoto
projevu vůle je však třeba při dispozici s tímto pozemkem, tzn.
také při uzavření dohody o vydání předmětného pozemku dle
restitučního předpisu. V případě, že osoba povinná odmítne vydat
část pozemku oddělenou geometrickým plánem osobě oprávněné, tedy
odmítne splnit svou povinnost stanovenou uvedeným restitučním
předpisem, nahradí tento chybějící projev vůle povinné osoby soud.
Takové rozhodnutí soudu je pak spolu s oddělovacím geometrickým
plánem ve smyslu zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických
a jiných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů,
podkladem pro provedení zápisu v katastru nemovitostí.

Ústavní soud dospěl v dané věci k závěru, že postupem
obecných soudů, které odmítly vydat rozhodnutí, kterým by byl
nahrazen chybějící projev vůle povinné osoby k vydání předmětného
pozemku, bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý
proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod. Obecný soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí
v předmětné věci nechal bez povšimnutí skutečnost, že podmínkou
pro vydání předmětné nemovitosti je ta okolnost, že povinná osoba
ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění
následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších
předpisů, má nemovitost ve svém držení a nikoli ve svém
vlastnictví. Proto je právně irelevantní zjištění obecného soudu
v tom smyslu, že v katastru nemovitostí není vyznačeno vlastnictví
předmětné parcely, jež by svědčilo žalovanému, a proto z tohoto
důvodu údajně nelze pozemek vydat. Obecný soud druhého stupně
tento závěr prvoinstančního soudu ponechává bez komentáře, výše
uvedenou právní skutečnost, týkající se držby pozemku, však již
bere ve svém rozhodnutí v úvahu. Nesprávně však odvolací soud
právně kvalifikuje okolnost pro nevydání pozemku v tom smyslu, že
vydávaný pozemek údajně není samostatnou věcí ve smyslu právním.

Ústavní soud se neztotožnil s názorem stěžovatelů v tom
ohledu, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejich ústavně
zaručených práv a svobod dle článku 11 Listiny základních práv
a svobod. Dle ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, v návaznosti na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, je
chráněno vlastnické právo již konstituované, a tedy již
existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně. Pouhý spor
o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového
in concreto má být teprve zjištěna nebo takové právo samo má být
teprve konstituováno, ústavně chráněn není a ani být nemůže.
Z tohoto pohledu proto ani eventuální ústavní ochranu účastníků
tzv. restitučního řízení nelze vnímat jako ochranu vlastnického
práva v úvahu přicházejících oprávněných osob.

Ústavní soud také při svém zásahu do rozhodování obecných
soudů vycházel ze své ustálené judikatury. Ústavní soud v řadě
svých rozhodnutí judikoval, že není součástí soustavy obecných
soudů a že mu proto zpravidla nepřísluší ani přehodnocování
dokazování, jež obecné soudy provedly. Úkolem Ústavního soudu je
pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci
nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvené
v Ústavě, ústavních zákonech, Listině základních práv a svobod
nebo mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy. V daném případě
se jednalo o posouzení právně komplikované věci, na kterou
v aplikační praxi nepohlížejí obecné soudy jednotně. Vzhledem
k okolnosti, že v daném případě Ústavní soud shledal porušení
ústavně zaručených práv a svobod tak, jak je výše uvedeno,
považuje svůj zásah do rozhodování obecných soudů za důvodný [§
82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb].



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 25. dubna 2000