II.ÚS 216/99 — Zrušení práva společného nájmu družstevního bytu

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti Mgr.
V. B. za účasti účastníků řízení 1) Nejvyššího soudu ČR, 2)
Městského soudu v Praze, a vedlejší účastnice J. B. proti rozsudku
Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.1.1999, č.j. 26 Cdo 2517/98-86,
a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.7.1998, č.j.
51 Co 1/98-74, takto:

Odůvodnění
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení
rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.1.1999, č.j. 26 Cdo
2517/98-86, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.7.1998,
č.j. 51 Co 1/98-74. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že
napadenými rozsudky, zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ČR došlo
k porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), jakož
i čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení základních
práv a svobod zakotvených v citovaných ustanoveních Ústavy
a Listiny spatřuje stěžovatel především v tom, že oba soudy
neposkytly ochranu jeho právům, a to proto, že zákonná ustanovení,
která se na záležitost projednávanou před obecnými soudy
vztahovala, a to zejména ustanovení § 3 a § 142 odst. 2 ve spojení
s ustanovením § 853 obč. zákoníku nepoužily správně a oba soudy
provedly výklad v rozporu s právní teorií a praxí.



Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti
setrval na stanovisku vyjádřeném v odůvodnění napadeného rozsudku
a vyjádřil přesvědčení, že se tímto rozsudkem nedotkl ústavních
práv stěžovatele, a že jeho ústavní stížnost není důvodná.

Městský soud v Praze odkázal na vlastní argumentaci uvedenou
v jeho rozsudku a navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná
odmítnuta.

K ústavní stížnosti se vyjádřila také vedlejší účastnice,
která poukázala na to, že ústavní stížnost neobsahuje žádné nové
skutečnosti, důkazy či argumenty, s nimiž by se nevypořádaly
obecné soudy, odkázala na svá předchozí podání, vyjádřila
přesvědčení, že k porušení ustanovení Ústavy a Listiny nedošlo,
a proto navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaných vyjádření
účastníků a vedlejšího účastníka a ze spisu Obvodního soudu pro
Prahu 4 sp. zn. 7 C 278/93 učinil Ústavní soud následující
zjištění:
Vedlejší účastnice J. B. se návrhem ze dne 23.6.1993 domáhala
u Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušení práva společného užívání
družstevního bytu po rozvodu manželství se stěžovatelem. Vzhledem
k tomu, že ke vzniku práva na přidělení bytu do osobního užívání
došlo za trvání manželství, vzniklo vedlejší účastnici
a stěžovateli také společné členství v bytovém družstvu. Jejich
manželství bylo pravomocně rozvedeno dnem 22.5. 1991, přičemž po
rozvodu nedošlo k uzavření dohody podle § 177 odst. 2 obč.
zákoníku ve znění účinném do 31.12. 1991, příp. podle § 705 odst.
2 obč. zákoníku ve znění účinném od 1.1. 1992. Soud I. stupně
jejímu návrhu vyhověl a jeho rozsudek byl posléze potvrzen
odvolacím soudem. Proto vedl. účastnice podala soudu návrh na
zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a stanovení, že
další nájemnicí družstevního bytu a tím i členkou družstva zůstane
ona. Oba soudy dospěly k názoru, že návrh je důvodný a shodly se
v závěru, dle něhož nelze návrh na zrušení práva společného nájmu
družstevního bytu zamítnout s odkazem na rozpor s dobrými mravy,
který by byl založen na vzniku majetkového nároku účastníků vůči
družstvu (obsahem tohoto nároku by bylo právo na převod bytu do
vlastnictví). Přitom vedlejší účastnice požádala o převod
družstevního bytu do vlastnictví II. Stavební bytové družstvu
občanů v Praze 4 dopisem ze dne 9.7. 1992 a stěžovatel požádal
také, a to žádostí doručenou témuž družstvu dne 19.5. 1994.

Na základě podaného dovolání, jehož přípustnost byla založena
výrokem rozsudku odvolacího soudu, rozhodoval ve věci také
Nejvyšší soud ČR. Tento soud dovolání zamítl, když zdůraznil, že
skutečnost, zda rozvedení manželé, společní nájemci družstevního
bytu a společní členové družstva, uplatnili nárok na převod bytu
do vlastnictví, není pro rozhodnutí soudu z hlediska § 705 obč.
zákoníku právně významná. K tomu dodal, že právo domáhat se vydání
rozhodnutí podle § 705 obč. zákoníku a právo na převod bytu do
vlastnictví jsou nároky samostatné, pro jejichž uplatnění jsou
stanoveny různé zákonné předpoklady, a z právní úpravy obou těchto
nároků nevyplývá, že by jejich vzájemný vztah bylo možno vyjádřit
nadřazením jednoho z nich nad druhým.

Ve smyslu § 705 odst. 2 obč. zákoníku (ve znění účinném od
1.1. 1992) rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé,
jde-li o družstevní byt ve společném nájmu a za předpokladu, že
došlo ke vzniku společného členství manželů v bytovém družstvu, na
návrh jednoho z nich o zrušení práva společného nájmu, jakož
i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu.
Tímto zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu;
členská práva a povinnosti se koncentrují v osobě jednoho z nich.

Návrh na zahájení řízení může podat kterýkoliv
z rozvedených manželů. Rozhodování o tom, který z rozvedených
manželů bude byt nadále užívat, ponechává zákon soudu (soud
v tomto směru není vázán návrhem účastníků). Právo rozhodovat
o dalším užívání bytu bylo svěřeno soudu proto, že soud údajně zná
důvody rozvodu a poměr manželů k dětem, může proto nejlépe
posoudit, který z rozvedených manželů má větší právo na byt (viz
důvodovou zprávu k původnímu ustanovení § 177 obč. zákoníku ve
znění účinném do 31.12.1991). Soud rozhoduje na podkladě hodnocení
všech právně významných skutečností, které zjistí v průběhu
řízení. Zákon výslovně neuvádí, které skutečnosti je třeba jako
rozhodující zjišťovat, kromě těch, které jsou uvedeny v § 705
odst. 3, tj. zájem nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele.
Jinak se ponechává široké pole pro volné uvažování. V soudní praxi
zpravidla převažuje tendence, že soudy určují za dalšího nájemce
bytu toho z rozvedených manželů, kterému byly svěřeny nezletilé
děti do výchovy, ledaže by jejich zájem vyžadoval, aby v bytě
(např. zdravotně závadném) nezůstávaly. Nemají-li rozvedení
manželé děti, soudy přihlížejí - podle povahy konkrétního případu
- k příčinám rozvratu manželství, k sociálním a zdravotním poměrům
rozvedených manželů atd.



Je nepochybné, že po přijetí zák. č. 42/1992 Sb., o úpravě
majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech,
a zák. č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické
vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým
prostorám a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví
k bytům), vzniklo členům bytových družstev významné subjektivní
právo s podstatnou majetkovou hodnotou. Podle § 24 zák. č.
42/1992 Sb. vzniklo členům bytových družstev, kteří byli nájemci
bytů a nebytových prostor, právo do šesti měsíců ode dne účinnosti
zákona vyzvat bytové družstvo k uzavření smlouvy, kterou by na ně
družstvo bezplatně převedlo vlastnictví k bytu a nebytovému
prostoru. Uvedená lhůta měla prekluzivní povahu a skončila 28.7.
1992. Jistou nedokonalost této regulace, která ve svém důsledku
nemohla dovést k zamýšlenému cíli, především díky její strohosti,
napravil zák. č. 72/1994 Sb., zejména stanovením další lhůty pro
podání výzvy k uzavření smlouvy (do 30.6.1995) a určením lhůty, do
které měla být smlouva o převodu uzavřena (do 31.12.1995,
nedošlo-li k jiné dohodě). Tento zákon současně zachoval i účinky
výzvy provedené v souladu s § 24 zák. č. 42/1992 Sb. (viz § 23
odst. 2 zák. č. 72/1994 Sb.).

V případě existence společného členství manželů v bytovém
družstvu platí, že pokud za trvání tohoto vztahu požádal i jen
jeden z manželů o převodu bytu do vlastnictví, vzniklo toto právo
oběma manželům (společným členům) společně. Pokud by došlo
k převodu bytu do jejich vlastnictví, vzniklo by jejich společné
vlastnictví (původně bezpodílové spoluvlastnictví, nyní společné
jmění), i kdyby smlouvu o převodu uzavřel jen jeden z nich (pokud
by nebyly využity možnosti smluvní modifikace předmětu
bezpodílového spoluvlastnictví, resp. společného jmění).

Pravomocné rozhodnutí soudu o rozpadu manželství současně
nově vytváří vlastnické vztahy účastníků, zvláště pro dobu po
rozvodu. Pokud nedojde po rozvodu k dohodě rozvedených manželů
o tom, kdo z nich bude nadále výlučným nájemcem družstevního bytu
a členem družstva, rozhodne na návrh jednoho z nich soud (§ 705
odst. 2 o. z.)
K návrhu vedlejší účastnice soud pravomocně stanovil, že
dalším nájemcem družstevního bytu bude ona jako člen družstva.
Ještě před rozhodnutím soudů podle § 705 o. z., ale již po rozvodu
manželství, požádala vedlejší účastnice stavební družstvo o převod
družstevního bytu do jejího vlastnictví dopisem ze dne 9. 7.
1992. Stěžovatel tak učinil žádostí ze dne 19. 5. 1994. V té době,
protože ještě o dalším nájmu družstevního bytu a o dalším členství
v družstvu mezi rozvedenými manžely nedošlo k dohodě a ani
k soudnímu rozhodnutí ve věci, bylo postavení účastníků ve vztahu
k zákonu č. 72/1994 Sb. stejné.

Pravomocným rozhodnutím soudů v této věci podle § 705 odst.
2 se toto postavení účastníků radikálně změnilo vznikem nových
a rozhodujících právních skutečností. Zákon č. 72/1994 Sb.,
sledující transformační účel v § 23 odst. 1 a 2 stanovil jako
conditio sine qua non tři zásadní podmínky, za kterých může dojít
k převodu družstevního bytu do vlastnictví fyzické osoby.

Prvou a rozhodující podmínkou je členství v bytovém
družstvu. Druhou podmínkou, stejné závaznosti, je skutečnost, že
žadatel o převod je nájemcem bytu. Stěžovatel splňuje pouze třetí
podmínku, t. j. uplatnění žádosti na převod bytu do svého
vlastnictví, která však bez splnění prvých dvou podmínek nemá
žádnou právní závaznost. Naopak vedl. účastnici při splnění všech
tří podmínek vzniklo právo na tento převod a bytovému družstvu
vznikla zákonná povinnost, družstevní byt na ni převést.

Nelze opomenout, že členství v družstvu, před jeho
transformací a před prodejem byt. jednotek, představuje
spoluvlastnický podíl každého družstevníka k majetku družstva
a tato skutečnost zakládá i jeho právo na užívání (nájem) bytu.



Pokud stěžovatel namítá, že postup podle § 705 odst. 2 o. z.
a uplatnění práva podle zákona č. 42/1992 Sb., resp. podle § 23
odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb. jsou dva samostatné tituly, lze
mu přisvědčit. Pokud však namítá, že vlastnické právo, které by
bylo ustanoveno podle zákonů č. 42/1992 Sb., resp. zákona č.
72/1994 Sb., je právem kvalitativně a funkčně vyšším, nežli právo
na určení jednoho z manželů dalším nájemcem bytu po zrušení práva
společného nájmu bytu, nelze mu přisvědčit. Přestože se jedná
o dva právní tituly, je konstituování vlastnického práva podmíněno
uživatelským vztahem k bytu a členstvím v družstvu, což ovšem
neznamená, že by vzájemný vztah těchto právních titulů bylo možno
zařadit do kategorie nadřízenosti a podřízenosti.

Úpravou právních vztahů podle § 705 odst. 2 o. z. zákon
sleduje spravedlivé vyřešení dalšího uživatelského vztahu k bytu
a tím i odstranění neshod mezi účastníky, to vše se zřetelem k §
3 o. z., t. j. s přihlédnutím k dobrým mravům. Právo uplatnit
žalobu podle § 705 odst. 2 svědčilo každému z rozvedených manželů.
Připuštěním námitky stěžovatele, že i jemu mělo být zachováno
právo na převod bytové jednotky do jeho vlastnictví, je ve svém
obsahu kontradiktorní, prakticky neuskutečnitelné. Představovalo
by ohrožení a porušení občanskoprávních vztahů právě ve vztahu na
bonos mores.
Oba soudy postupovaly v tomto řízení správně, neboť
uplatněný nárok stěžovatele na převod bytu do jeho vlastnictví
nemůže být právně významný pro rozhodování soudů podle § 705 odst.
2 o. z. Současně se soudním rozhodnutím ve věci ztratil stěžovatel
nárok na převod požadovaného bytu do jeho vlastnictví, pokud však
neuplatnil nárok na jiný družstevní byt a nestal se znovu členem
družstva.

O správnosti právních závěrů soudů svědčí i stěžovatelem
citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 460/98, který hovoří
o cílech a účelu transformace bytových družstev, které směřuje
k uspokojení nároků členů družstev, kteří v tomto transformačním
procesu získávají postavení oprávněných osob. Stěžovatel přestal
být oprávněnou osobou s přihlédnutím k bytové potřebě vedlejší
účastnice a k citovaným rozhodnutím soudů. Nemohlo proto také
dojít napadenými rozhodnutími obou soudů k zásahu do jeho
základních práv.
Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení čl. 90 Ústavy
v tom, že by stěžovateli nebyla poskytnuta soudem ochrana jeho
zájmů, ani k porušení čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovateli bylo
zachováno právo spravedlivého procesu. Ustanovení čl. 11 odst. 1
Listiny na posuzovaný případ nelze použít, neboť u stěžovatele se
nejedná o ochranu již konstituovaného vlastnického práva. Rovněž
tak poukaz stěžovatele na porušení ustanovení čl. 95 odst. 2
Ústavy je v posuzované věci nepřípadný.



Ústavní soud byl proto nucen ústavní stížnost podle
ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, zcela zamítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 7. prosince 1999

Odlišné stanovisko

Je nepochybné, že pokud za trvání společného členství v bytovém družstvu požádal i jen jeden ze společných členů o převod bytu do vlastnictví, vzniklo toto právo oběma z nich (bez ohledu na to, zda manželství trvá, či již zaniklo). V posuzovaném případě požádala po rozvodu manželství nejprve o převod bytu vedlejší účastnice, posléze i stěžovatel (v době trvání společného členství), oběma společně vzniklo i právo na převod bytu do vlastnictví. Objektivním důsledkem zániku členství v bytovém družstvu, před uzavřením smlouvy o převodu bytu, je zánik práva na převod bytu do vlastnictví. To znamená, že soudy, které rozhodovaly o zrušení společného nájmu družstevního bytu, s nímž je spojen i zánik společného členství, měly náležitým způsobem zhodnotit i další přímý důsledek takového rozhodnutí, tj. zánik práva jednoho z bývalých manželů na nabytí vlastnictví k bytu. Jestliže tak neučinily, ústavně nepřípustným způsobem zasáhly do existujícího rovného postavení obou oprávněných subjektů (čl. 1 Listiny), narušily oprávněnou důvěru v právní stát (čl. 1 Ústavy), k jehož atributům patří i právní jistota, že stát bude respektovat práva subjektů vzniklá na základě příslušné právní úpravy, a nepřípustně majetkově zvýhodnily jednoho z nich, aniž by pro takové rozhodnutí existovaly rozumné důvody (takovým relevantním důvodem nemůže být skutečnost, že by některému z bývalých manželů byla dočasně odepřena ochrana jeho práva domáhat se vydání rozhodnutí podle § 705 obč. zákoníku). Přijetím zákona č. 72/1994 Sb. vznikl stav, kdy dva předpisy stejné úrovně (obč. zákoník a zák. č. 72/1994 Sb.) konstruují dvě rovnocenná práva, bez preference jednoho z nich, a proto musí soudy řešit jejich případnou kolizi, nikoliv však naprostým pominutím jednoho ze zákonů.

Jsem přesvědčena, že většinové stanovisko nesprávně interpretovalo nález ve věci IV. ÚS 460/98, hodnotící význam transformačního zákona (zák. č. 42/1992 Sb.) pro transformaci bytových družstev. V odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud, kromě jiného, konstatoval, že zákon zcela jasně naznačuje cíl a účel transformace bytových družstev, totiž uspokojení nároku členů družstev, kteří v transformačním procesu získávají postavení oprávněných osob. Od tohoto účelu zmíněného zákona, zohledňujícího specifikum tohoto typu vlastnictví určeného k transformaci, se odvíjí validita práva na uzavření smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví oprávněné osoby. Současně však platí, že právo na uzavření smlouvy je spojeno se členstvím v bytovém družstvu. To znamená, že oprávněnou osobou k podání výzvy byl člen družstva, stejně tak lze smlouvu o převodu bytu uzavřít jen se členem družstva (§ 23 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb.). Z toho plyne, že pokud oprávněná osoba (tj. i stěžovatel) učinila výzvu k převodu bytu, posléze však její členství v bytovém družstvu zaniklo, zaniklo i její právo na uzavření smlouvy o převodu bytu do vlastnictví. Stručně shrnuto, rozhodnutí soudu vedlo u stěžovatele ke ztrátě jeho pozice oprávněné osoby, kterou získal na základě právní normy vydané později než předpis, na jehož základě rozhodovaly soudy o zrušení společného nájmu. Soudy, když nevzaly v úvahu transformační zákon a zákon o vlastnictví bytů, a postupovaly při svém rozhodování stejně jako v době před jejich přijetím, vytvořily situaci, kdy existuje skupina oprávněných osob, jejíž nároky byly uspokojeny (nabytím vlastnického práva k bytu a vznikem tzv. bytového vlastnictví), a skupina osob, která splnila rovněž zákonné podmínky pro nabytí vlastnického práva k bytu, avšak v důsledku komplikovaných vlastnických vztahů k pozemku její nároky nebyly uspokojeny v zákonem stanoveném termínu (do 31.12.1995). Právo druhé skupiny, do které patří i stěžovatel, na nabytí vlastnictví k bytu nemůže být realizováno, protože zaniklo v důsledku soudního rozhodnutí vydaného v souladu s § 705 odst. 2 obč. zákoníku. Jde o výraz libovůle, jehož důsledkem je diskriminace a porušení výše uvedených ústavních práv.

Nesouhlasím s tvrzením, že pravomocné rozhodnutí soudu o rozpadu manželství nově vytváří vlastnické vztahy účastníků, zvláště pro dobu po rozvodu. Tento názor zcela pomíjí, že rozsudek o rozvodu se sám bezprostředně promítá jen do zániku společného nájmu družstevního bytu, pokud manželům nevzniklo právo společného členství v družstvu (§ 705 odst. 2, věta první, obč. zákoníku). V námi řešeném případě však právo společného členství manželů v družstvu vzniklo, takže je nezbytné nastoupení právních účinků dalších právních skutečností (např. dohody o zrušení společného nájmu, smlouvy o vypořádání společného jmění). Zásadně také odmítám konstatování, že členství v družstvu představuje spoluvlastnický podíl každého družstevníka k majetku družstva. Hodnoty reprezentující majetkovou účast člena v družstvu jsou po dobu trvání členství majetkem družstva, nikoliv spoluvlastnictví jeho členů.

Podle mého názoru měl proto Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro porušení článku 90 Ústavy ČR, článku 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhovět a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušit.

V Brně 7.12.1999

JUDr. Ivana Janů