I.ÚS 387/2000 — Zásada "in dubio pro reo", dokazování v odvolacím trestním řízení

Senát Ústavního soudu,

rozhodl po ústním jednání ve věci
ústavní stížnosti navrhovatele J. H., nyní ve výkonu trestu odnětí
svobody ve Věznici Vězeňské služby ČR Valdice, proti usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 26. 5.
2000, sp. zn. 31 To 279/2000, takto:

Odůvodnění

Dne 28. 6. 2000 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze
dne 7. 7. 2000, jímž stěžovatel J. H., nyní ve výkonu trestu
odnětí svobody ve Věznici Vězeňské služby ČR Valdice, brojí proti
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne
26. 5. 2000, sp. zn. 31 To 279/2000.



Z důvodů níže uvedených má za to, že napadeným rozhodnutím
byla porušena jeho základní práva ústavně zaručená v čl. 36 odst.
1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, č. 2/1993 S.,
ve znění pozdějších předpisů, dále jen "Listina".

I.
Navrhovatel byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Liberci
ze dne 4. 4. 2000, sp. zn. 2 T 90/2000, pro trestný čin loupeže
podle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve
znění pozdějších předpisů, dále jen "tr. zák.", a to jako zvlášť
nebezpečný recidivista (§ 42 odst. 1 tr. zák.), k trestu odnětí
svobody v trvání deseti roků. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr.
zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou
ostrahou.

Uvedeného trestného činu se podle rozsudku soudu nalézacího
dopustil tím, že dne 3. 12. 1999, poté, co byl podmíněně propuštěn
z výkonu předchozího trestu, uloženého mu za loupež, v poledních
hodinách ve vchodu domu č.p. 207/18 v Oldřichově ulici v Liberci
napadl poškozeného Ing. R. V. tak, že mu nohou zabránil zavřít
dveře, přiložil mu ke krku a k obličeji nůž a požadoval vydání
částky 150 000,- Kč. Vzhledem k obraně poškozeného došlo ke
zlomení nože, sám poškozený, kterého navrhovatel udeřil pěstí do
obličeje při vzájemném strkání, utrpěl oděrky na dvou prstech
pravé ruky i v obličeji, spojené s desetidenním léčením.

Stěžovatel trestný čin za vinu mu kladený popírá.



Z výpovědi poškozeného Ing. R. V. před vyšetřovatelem je
podle názoru stěžovatele nutno usuzovat na fakt, že jeho útok
nesměřoval proti tomuto svědkovi, nýbrž proti osobě jiné, o níž
byl stěžovatel přesvědčen, že mu dluží částku 150 000,- Kč. Dále
bylo nutné vzít v úvahu, že se stěžovatel domáhal pouze vstupu do
domu, kde údajně podle všeho skutečný dlužník bydlel, kdežto
poškozený Ing. R. V. patrně nikoliv.

Proti tomuto rozhodnutí podal proto včas odvolání, které soud
odvolací jako nedůvodné podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb.,
o trestním řízení soudním, dále jen "tr. ř.", napadaným usnesením
zamítl, neboť neuznal odvolatelovy námitky týkající se rozporů ve
výpovědi poškozeného svědka Ing. R. V.

Podle názoru stěžovatele oba soudy výrok o jeho vině
žalovaným trestným činem založily na výpovědi tohoto poškozeného,
a to jak v přípravném řízení trestním, tak v hlavním líčení. Soud
odvolací rozhodoval bez výslechu svědků.

V procesním postupu obecných soudů navrhovatel spatřuje
porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu
čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a proto navrhuje zrušení
v úvodní části tohoto nálezu uvedeného usnesení krajského soudu.

Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení důvodnost rozsudku
prvostupňového soudu spatřoval především v tom, že nalézací soud,
pokud vycházel z výpovědi svědka - poškozeného, opíral se správně
o věrohodnost jeho osoby, jakož i o konkrétní okolnosti
inkriminovaného činu. Tato opakovaná svědecká výpověď totiž líčila
průběh události stále stejně. Zmíněnou věrohodnost nezpochybnil
ani ten fakt, že ze zlomeného nože, zajištěného na místě činu,
nebyly sejmuty daktyloskopické stopy. Krajský soud též připomenul
význam další svědecké výpovědi, podporující hodnověrnost výpovědi
svědka Ing. R. V. Odvolací soud rovněž vysvětlil poranění pravého
zápěstí stěžovatele tím, že k němu patrně došlo při zápase
stěžovatele s poškozeným.

Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle § 42
odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyjádření účastníků
a vedlejších účastníků.

Předsedkyně senátu Krajského soudu Ústí nad Labem, pobočka
Liberec, jakožto zástupce účastníka, ve svém vyjádření k návrhem
napadenému usnesení sdělila, že se v plném rozsahu odvolává na
odůvodnění tohoto usnesení.

Krajský státní zástupce v Ústí nad Labem, pobočka
Liberec,coby vedlejší účastník, využil oprávnění, jež mu dává §
28 odst. 2 zákona, a uvedeného procesního postavení se vzdal.

Poškozený Ing. R. V., též jako vedlejší účastník, postupoval
stejným způsobem.



Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem upustil Ústavní soud od
repliky stěžovatele k vyjádření účastníka a účastníků vedlejších.

II.
Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými
dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle § 42 odst. 3
zákona vyžádal, zejména spis Okresního soudu v Liberci, sp. zn.
2 T 90/2000, a dospěl k následujícím závěrům.

Podaná ústavní stížnost není důvodná.

Podstata vad, vytýkaných postupu soudu procesního
i odvolacího, spočívá podle ústavní stížnosti v tom, že vina
stěžovatelova byla opřena pouze o jediný důkaz, a sice svědeckou
výpověď poškozeného, která je navíc podle tvrzení stěžovatele
vnitřně rozporná.

Z připojeného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že námitka
vnitřní rozpornosti výpovědí poškozeného svědka, jak v přípravném
řízení, tak v hlavním líčení, není důvodná. Výpovědi popisují
skutkový stav věci v jeho základních rysech stále stejně (č.l.
22, 120).
Za situace, kdy proti sobě stojí protikladné výpovědi
obžalovaného a poškozeného svědka, vycházely obecné soudy nejen
z hodnocení věrohodnosti obou vyslýchaných, nýbrž i z dalších
dostupných důkazů, jmenovitě z další svědecké výpovědi,
potvrzující jednání stěžovatele před vlastní trestnou činností
a podporující tak nepřímo i výpověď poškozeného.

Vytýká-li dále stěžovatel krajskému soudu, že rozhodl v jeho
neprospěch bez výslechu svědků, je nutné připomenout, že odvolací
soud dokazování v řízení o odvolání zpravidla neprovádí.

Činí tak pouze v omezeném rozsahu a jen v případech, které má
na mysli především § 259 odst. 3 tr. ř., hovořící o apelačním
oprávnění odvolacího soudu, což ovšem nebyl případ trestní věci
stěžovatele. Dále se předpokládá dokazování v § 263 odst. 6 tr. ř.
jako podmínka samotného rozhodnutí o odvolání, tj. v dané věci
jako podmínka rozhodnutí o zamítnutí odvolání coby nedůvodného.

Citovaný zákon odvolacímu soudu především ukládá povinnost
přezkoumat zákonnost a odůvodněnost rozsudku soudu prvního stupně,
jakož i řízení tomu předcházejícího.

Stěžovatel mimo rámec ústavní stížnosti, avšak v odvolání
tehdy rovněž namítal, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena, resp.
jeho vina nebyla obžalobou prokázána, neboť orgány činné
v trestním řízení nesejmuly z nože, jehož bylo při činu použito,
daktyloskopické stopy a neprovedly ani rekonstrukci inkriminované
události.

Neprovedení jmenovaných důkazů za současného uznání viny
stěžovatele by znamenalo porušení procesní zásady "v pochybnostech
ve prospěch obviněného" (čl. 40 odst. 2 Listiny) jen za situace,
kdy hodnocení jiných důkazů provedených by nevedlo ke zjištění
skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Tak tomu ovšem
v trestní věci stěžovatele nebylo, neboť k dispozici měl obecný
soud výpověď svědka poškozeného, o jehož věrohodnosti nevznikly
žádné pochyby, tudíž z ní oprávněně vycházel a ke zjištění
skutkového stavu věci tak dospěl bez pochyb.

III.
Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, již mnohokrát konstatoval (sp. zn.
IV. ÚS 360/97), že není vůči soudům obecným třetí či čtvrtou
instancí. Proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či
správnost napadených rozhodnutí obecných soudů bez dalšího. To
však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda
napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených
základních práv a svobod.

Tvrdí-li ústavní stížnost porušení čl. 36 odst. 1 Listiny,
nelze jí ovšem přisvědčit, neboť stěžovateli postupem obecných
soudů nebylo znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva
před těmito orgány, jak bylo podrobně rozvedeno v části II. Že
řízení před nimi nedopadlo podle jeho představ, ještě neznamená
porušení v citovaném článku garantovaného ústavního práva na
soudní ochranu.
Stejně tak nebyla postupem obecných soudů dotčena práva
stěžovatele, vyjmenovaná v čl. 38 odst. 2 Listiny a představující
základ spravedlivého procesu.

Ústavní soud nezjistil, že by procesním postupem obecných
soudů a napadeným rozhodnutím byla popřípadě dotčena jiná ústavně
zaručená práva stěžovatele.

IV.
Na základě právního a ústavněprávního rozboru (II., III.)
proto dospěl Ústavní soud k závěru, že podanou ústavní stížnost je
nutno v celém rozsahu podle § 82 odst. 1 zákona zamítnout.



Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54 odst. 2
zákona).

V Brně dne 20. února 2001