Přehled
Právní věta
Nález
Ústavní soud
rozhodl dnešního dne v senátu, o návrhu
o ústavní stížnosti navrhovatelky E. K., bytem USA, zastoupené
JUDr. V. J., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 8. 10. 1999, čj. 5 Co 454/99-164, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8.
10. 1999, čj. 5 Co 454/99-164, se zrušuje.
Odůvodnění
Navrhovatelka podala prostřednictvím svého právního zástupce
dne 21. 1. 2000 ústavní stížnost, která směřovala proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 10. 1999, čj. 5
Co 454/99-164, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu
v Českém Krumlově ze dne 17. 11. 1998, čj. 6 C 843/95-115.
Navrhovatelka tvrdila, že tímto rozsudkem byla porušena její
základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Českém
Krumlově, sp.zn. 6 C 843/95, a z něj zjistil, že navrhovatelka
podala dne 31. 10. 1995 tomuto soudu žalobu o uzavření dohody
o vydání věci podle § 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, proti obci H. D.
Předmětem dohody o vydání měly být nemovitosti původně zapsané
v pozemkové knize pro k.ú. H. D. ve vložce č. 251, a to dům č.p.
26 s pozemkem st. parc. č. 41/1, nyní dům č.p. 26 s pozemkem parc.
č. 41/1 zapsané v katastru nemovitostí u katastrálního úřadu Český
Krumlov na LV č. 1 pro k.ú. H. D. (dále jen "předmětné
nemovitosti"). Předmětné nemovitosti byly původně ve vlastnictví
otce žalobkyně (ústavní stěžovatelky) pana O. H. Rodina původního
vlastníka opustila v roce 1939 z obavy před rasovou perzekucí
tehdejší Československo. Do vlasti se již nevrátila. Vlastnické
právo k předmětným nemovitostem bylo otci žalobkyně odňato
nacistickými úřady v roce 1940. Rozhodnutím Okresního soudu
v Českém Krumlově ze dne 12. 2. 1948, čj. Nc 213/46-22, mu bylo
podle zákona č. 128/1946 Sb. navráceno. Později, rozhodnutím
finančního odboru ONV v Českém Krumlově ze dne 26. 6. 1961, čj.
fin 17-40/88-Vo, přešly předmětné nemovitosti na čs. stát na
základě aplikace nařízení vlády č. 15/1959 Sb. a jejich operativní
správu převzal MNV v H. D. Navrhovatelka vyzvala Obec H. D.
k vydání předmětných nemovitostí, k dohodě o jejich vydání však
nedošlo. Proto podala zmíněnou žalobu. Okresní soud rozsudkem ze
dne 4. 4. 1996, čj. 6 C 843/95-31, žalobu v plném rozsahu zamítl.
Rozhodnutí odůvodnil tím, že navrhovatelka nepochybně je
oprávněnou osobou, avšak neprokázala ve smyslu ust. § 6 zákona
č. 87/1991 Sb., že předmětné nemovitosti přešly na stát způsobem
v tomto ustanovení předvídaným.
Uvedený rozsudek napadla navrhovatelka odvoláním. Na jeho
základě Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11.
10. 1996, čj. 5 Co 1215/96-56, ve výroku o zamítnutí návrhu na
uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí rozsudek zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň zamítl návrh
na přípustnost dovolání. Rozsudek odůvodnil tím, že soud I. stupně
pochybil v tom, že se spokojil s konstatováním, že v archívu
nebylo nalezeno příslušné rozhodnutí finančního odboru ONV
v Českém Krumlově, kterým přešly předmětné nemovitosti na stát
a neprovedl všechny důkazy, kterými by bylo možné prokázat, jakým
způsobem předmětné nemovitosti na stát přešly. Zejména neprovedl
výslech žalobkyně a případných svědků.
Navrhovatelka napadla uvedený rozsudek dovoláním. V něm
namítala nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud dne 25.
11. 1997 rozsudkem, čj. 2 Cdon 897/97-76, dovolání odmítl.
Následně Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 17.
11. 1998, čj. 6 C 843/95-115, žalobu zamítl. Rozsudek odůvodnil
tím, že žalobkyně sice prokázala, že je státní občankou ČR a že
předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném období. Ani
v dalším dokazování však nebylo možné prokázat, že předmětné
nemovitosti přešly na stát způsobem předpokládaným v zákoně č.
87/1991 Sb. Je přitom zřejmé, že tuto okolnost musí v řízení
prokázat oprávněná osoba. Nemovitosti přešly na stát rozhodnutím
z roku 1961. Toto rozhodnutí však nebylo dohledáno v žádném
z archívů. Původní vlastník od roku 1939 v ČR nežil, o nemovitosti
hmatatelný zájem neprojevil. S nemovitostmi hospodařil stát
a z vlastních prostředků je opravil. V konkrétním případě nelze
dovodit, že by předmětné nemovitosti přešly na stát v důsledku
perzekuce původního vlastníka či postupem porušujícím obecně
uznávaná lidská práva a svobody. Z logiky věci vyplývá, že
předmětné nemovitosti přešly na stát v důsledku vládního nařízení
č. 15/1959 Sb. Tento způsob přechodu však spadá pod režim
restitučního zákona č. 403/1990 Sb. Podle tohoto zákona však
navrhovatelka nežalovala a ani nemohla. Její nárok podle tohoto
zákona byl prekludován.
Uvedený rozsudek napadla navrhovatelka odvoláním. V něm
namítala, že její otec ani rodina nevěděli, že jim byly předmětné
nemovitosti vráceny, v této souvislosti je absurdní argumentovat
tím, že o předmětné nemovitosti neprojevili "žádný hmatatelný
zájem". Jejímu otci nebylo nikdy doručeno ani rozhodnutí
finančního odboru ONV v Českém Krumlově z roku 1961, na základě
kterého přešlo vlastnictví předmětných nemovitostí na stát. Pro
správní řízení mu byl ustanoven opatrovník, který byl navíc
zaměstnancem finančního odboru, jež ve věci rozhodoval. Původní
vlastník se proto ani nemohl proti uvedenému rozhodnutí nijak
bránit. Pro případ, že by odvolací soud odvolání nevyhověl,
navrhovala žalobkyně, aby připustil dovolání.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. 10.
1999, čj. 5 Co 454/99-164, rozsudek soudu I. stupně potvrdil
a zároveň odmítl připustit ve věci dovolání. Rozsudek odůvodnil
tím, že předmětné nemovitosti nepochybně přešly na stát v důsledku
rozhodnutí finančního odboru ONV v Českém Krumlově ze dne 26. 6.
1961, a to podle nařízení vlády č. 15/1959 Sb. Podle § 1 odst. 3
zákona č. 87/1991 Sb., se tohoto zákona nepoužije na zmírnění
křivd, jež jsou předmětem úpravy zvláštního zákona, kdy takovým
zvláštním zákonem je i zákon č. 403/1990 Sb. Podle § 1 tohoto
zákona se vztahuje na následky majetkových křivd způsobených
fyzickým osobám a soukromým právnickým osobám odnětím vlastnického
práva k nemovitostem mimo jiné podle vládního nařízení č. 15/1959
Sb. Na předmětné nemovitosti tedy bylo třeba vztáhnout režim
zákona č. 403/1990 Sb. Podle jeho § 19 odst. 1 může oprávněná
osoba vyzvat povinnou osobu k vydání věci do 6 měsíců ode dne
účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zaniká. Navrhovatelka
podala svou výzvu až dne 21. 4. 1995, tedy po uplynutí zákonem
stanovené prekluzívní lhůty. Není podstatné, že navrhovatelka
posoudila svůj nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., neboť pokud by
splnila všechny podmínky zákona č. 403/1990 Sb., nic by nebránilo
aby jejímu návrhu bylo vyhověno. Je však podstatné, že
navrhovatelka podmínkám zákona č. 403/1990 Sb. nevyhověla.
Nepodala včas výzvu k vydání předmětných nemovitostí, jak to
zmíněný zákon předpokládá. Její nárok zanikl a nelze jej žádným
způsobem obnovovat. Pokud navrhovatelka namítala, že předmětné
nemovitosti přešly na stát neplatně, soud tuto námitku nesdílí. Je
vázán správním rozhodnutím vydaným ve smyslu vládního nařízení
č. 15/1959 Sb. a jeho správnost ani platnost není oprávněn
přezkoumávat. Není oprávněn ani přezkoumávat správní akt
z hlediska dodržení procesních předpisů tehdejšího správního řádu,
musí respektovat důsledky správního rozhodnutí, tj. přechod
majetku na stát. Rozhodnutí ze dne 26. 6. 1961, kterým nemovitosti
přešly na stát, nelze tedy posuzovat jako pakt. Je třeba vycházet
z toho, že nemovitosti přešly na stát tímto rozhodnutím platně.
Vzhledem k tomu, že nelze danou problematiku podřadit pod zákon č.
87/1991 Sb., který svým ustanovením § 6 odst. 2 ve spojení s ust.
§ 2 umožňuje zkoumat správní akty i z hlediska toho, zda byly
důsledkem politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně
uznávaná lidská práva a svobody, nebylo třeba se touto
problematikou zabývat. Není proto podstatné, zda v době vydání
rozhodnutí byla státním orgánům známa adresa původního vlastníka
a zda mu byl správně ustanoven opatrovník. Skutečnost, že
nemovitosti přešly na stát rozhodnutím, vydaným podle vládního
nařízení č. 15/1959 Sb., vyvrací námitky navrhovatelky, že
nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu. Argument
navrhovatelky, že byla ještě po dobu soudního řízení utvrzována
v domnění o neexistenci rozhodnutí z roku 1961, podle krajského
soudu nelze přijmout. Jestliže soud vyvodil z listiny vydané ONV
v Českém Krumlově dne 25. 7. 1961, která byla do spisu v průběhu
řízení založena, obsahující návrh na zápis do pozemkové knihy
takové okolnosti, jejichž sdělení mělo za následek nalezení tohoto
rozhodnutí, měla samozřejmě i navrhovatelka stejné možnosti. Nic
jí tedy nebránilo vyzvat povinnou osobu k vydání nemovitostí včas
ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích
napadla navrhovatelka dovoláním. Současně podala ústavní stížnost.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 31. 10. 2000, čj. 23 Cdo
156/2000-181, dovolání odmítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že
dovoláním napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní
význam, neboť v podobných věcech již Nejvyšší soud rozhodoval
a existuje příslušná judikatura.
Ve včas podané ústavní stížnosti navrhovatelka namítala, že
postupem krajského soudu bylo zasaženo do jejich základních práv
daných čl. 1, čl. 10 a čl. 90 Ústavy, čl. 3 odst. 3 a čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 14
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované
pod č. 209/1992 Sb. a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech, publikovaného pod č. 120/1976 Sb.
K porušení uvedených základních práv mělo dojít tím, že odvolací
soud se dopustil závažných pochybení, v jejichž důsledku bylo
navrhovatelce zabráněno domáhat se stanoveným postupem svého
práva. Především soud pochybil, pokud konstatoval, že není
oprávněn zkoumat zákonnost rozhodnutí, dle kterého měly
nemovitosti na stát přejít, a že musí vycházet z jeho účinků.
Úkolem soudu však bylo posoudit, zda dané rozhodnutí je platné
a tedy, zda dle něho skutečně mohlo dojít k přechodu předmětných
nemovitostí na stát, neboť v opačném případě by bylo třeba
dovodit, že stát se zmocnil předmětných nemovitostí bez právního
důvodu, respekt. způsobem stanoveným v ust. § 6 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb. Ze spisu Státního okresního archívu v Českém Krumlově,
který měl soud k dispozici, lze vysledovat, že tehdejší postup při
rozhodování správních orgánů o odnětí nemovitostí původnímu
vlastníku nebyl právně perfektní. Právnímu předchůdci
navrhovatelky byl zcela účelově ustanoven opatrovník, ačkoliv jeho
adresa v USA byla známa. Státní orgán se ani nepokusil na tuto
známou adresu právnímu předchůdci navrhovatelky jakoukoli
písemnost zaslat. Bylo mu tak znemožněno účastnit se správního
řízení. Rozhodnutí finančního odboru ONV v Českém Krumlově ze dne
26. 6. 1961, čj. fin 17-40/88-Vo, kterým přešlo vlastnictví
předmětných nemovitostí na stát, tedy nikdy nebylo řádně doručeno,
takže nemohlo nikdy nabýt právní moci. Z tohoto důvodu nemohlo
dojít k přechodu vlastnického práva na stát tímto rozhodnutím
podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., a je třeba na věc
aplikovat ust. § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Soud měl dále
podle navrhovatelky přihlédnout k provedenému dokazování
a zhodnotit rozpor, který vyplynul z toho, že na jedné straně
existuje důkaz o tom, že se inkriminované rozhodnutí z roku 1961
ve Státním okresním archívu v Českém Krumlově nenachází (přípis
Státního archívu ze dne 17.1.1995) a na druhé straně existuje
důkaz o existenci tohoto rozhodnutí, který byl získán ze stejného
archívu o 4 roky později na základě žádosti odvolacího soudu.
Navrhovatelka se domnívá, že za těchto okolností ji nelze přičítat
k tíži, že svůj restituční nárok uplatnila podle zákona
č. 87/1991 Sb., neboť nelze dovodit, že by mohla docílit vydání
předmětných nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb., protože by
nemohla v zákonem stanovené lhůtě doložit, že k převzetí
nemovitostí státem došlo způsobem stanoveným tímto zákonem, když
uvedený způsob vyšel najevo až po 10 letech od účinnosti
předmětného zákona. K základnímu pochybení navrhovatelky tedy
došlo v důsledku činnosti státního orgánu, nikoliv její vinou.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve
vyjádření ze dne 27. 9. 2001 uvedl, že v ústavní stížnosti vznesla
navrhovatelka tytéž námitky, kterými argumentovala v odvolacím
řízení. Odvolací soud se s těmito námitkami v odůvodnění rozsudku
vypořádal. Navrhl proto, aby Ústavní soud návrh zamítl.
Navrhovatelka, v replice k vyjádření Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 7. 11. 2001 poukázala na to, že
v řízení před soudy byl objasněn přechod předmětných nemovitostí
na stát a to diskriminujícím způsobem. Protože nebylo možné získat
listinu, potvrzující způsob přechodu předmětných nemovitostí na
stát, zahájila navrhovatelka řízení podle zákona č. 87/1991 Sb.,
neboť se domnívala, že pokud taková listina neexistovala,
neexistovalo ani příslušné rozhodnutí, zápis v pozemkové knize je
chybný a předmětné nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu.
Soud podle navrhovatelky porušil rovnost účastníků řízení, když
sám zahájil šetření a provedl důkaz rozhodnutím ONV v Českém
Krumlově.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení
všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je důvodný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom
skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.
90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného
dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy
ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny
a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo
svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle
čl. 10 Ústavy ČR.
Zejména článek 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení
navrhovatelka v ústavní stížnosti namítala, zakotvuje právo na
tzv. spravedlivý proces, tedy právo domáhat se stanoveným postupem
svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Soudy jsou přitom
povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly
ochranu právům.
Je nepochybné, že v civilním soudním řízení navrhovatel
(žalobce) je povinen prokázat svá tvrzení, že nese v tomto směru
důkazní břemeno. Ze spisového materiálu vyplývá, že v souzené věci
navrhovatelka uplatnila svůj nárok podle zákona č. 87/1991 Sb.,
protože nemohla dokázat okolnosti, potřebné pro uplatnění nároku
podle zákona č. 403/1990 Sb. Tyto okolnosti však nemohla dokázat
vinou státu.
Ze spisu Okresního státního archívu totiž vyplynulo, že při
rozhodování o přechodu předmětných nemovitostí na čs. stát došlo
k porušení tehdy platných předpisů o správním řízení (nařízení
vlády č. 91/1960 Sb., o správním řízení, zrušeného zákonem č.
71/1967 Sb.), když s právním předchůdcem navrhovatelky, který
nepochybně byl účastníkem řízení a jehož pobyt byl znám, nebylo
zacházeno jako s účastníkem řízení. Podle § 2 odst. 1 citovaného
nařízení vlády bylo stanoveno, že národní výbory (tehdejší orgány
státní správy) dají účastníkům řízení vždy příležitost, aby mohli
svá práva a oprávněné zájmy účinně obhájit. V souzené věci, jak
vyplývá ze spisového materiálu, orgán ve věci rozhodující, tj.
finanční odbor ONV v Českém Krumlově se ani nepokusil doručit
právnímu předchůdci navrhovatelky (nepokusil se ani o zjištění
jeho pobytu), jakoukoli písemnost s rozhodováním související.
Stanovil mu sice opatrovníka, tím však byl pracovník finančního
odboru ONV, tedy člen toho orgánu, který ve věci rozhodoval
a který nemohl ve věci vystupovat objektivně (dnešní terminologií
řečeno zde byl zřejmý střet zájmů). Takto jmenovaný opatrovník
nemohl řádně hájit zájmy účastníka, jak stanovil § 2 odst. 2
citovaného nařízení vlády. Je tak nepochybné, že rozhodnutí
finančního odboru ONV v Českém Krumlově ze dne 26. 6. 1961,
čj. fin 17-40/88-Vo, kterým přešlo vlastnictví předmětných
nemovitostí na stát, bylo vydáno v rozporu s tehdy platnými
právními předpisy, když právnímu předchůdci navrhovatelky bylo
znemožněno jakkoli se účastnit správního řízení a uplatnit svá
práva. Rozhodnutí bylo tudíž vydáno v důsledku postupu
porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, v dané věci
takto právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Dle názoru Ústavního soudu tedy v případech, kdy ke ztrátě
vlastnického práva k majetku, který splňuje podmínky uvedené
v zákoně č. 403/1990 Sb., došlo na podkladě rozhodnutí správního
orgánu, s odvoláním na nařízení vlády č. 15/1959 Sb., ač se tak
stalo v rozporu i s tehdy platným správním předpisem, není
vyloučeno uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 87/1991
Sb.
Neobstojí v této souvislosti námitka Krajského soudu
v Českých Budějovicích, že nemohl uvedené správní rozhodnutí
přezkoumávat, protože nabylo právní moci a jeho přezkumná pravomoc
nebyla dána. Soud se měl v rozhodnutí minimálně vypořádat
s námitkami navrhovatelky, že uvedené rozhodnutí finančního odboru
ONV v Českém Krumlově nebylo doručeno právnímu předchůdci
navrhovatelky, ačkoliv jeho pobyt byl znám, a tím mu bylo
znemožněno uplatnit svá práva a tedy zda není možné, aby
navrhovatelka uplatnila svůj nárok podle § 6 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb., protože k přechodu vlastnictví došlo bez právního
důvodu, anebo způsobem porušujícím obecně uznávaná lidská práva
a svobody.
Za daných okolností Ústavnímu soudu nezbylo než napadený
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 10.
1999, čj. 5 Co 454/99-164, zrušit pro rozpor s čl. 36 odst. 1
Listiny. S ohledem na uvedené se potom Ústavní soud již nezabýval
tvrzeným zásahem do dalších základních práv navrhovatelky.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 29. listopadu 2001