MIKYAS A OSTATNÍ proti Belgii

Rozhodnutí ze dne 9. dubna 2024 ve věci č. 50681/20 – Mikyas a ostatní proti Belgii

Senát druhé sekce Soudu většinou hlasů rozhodl, že zákaz nošení viditelných náboženských symbolů včetně muslimského šátku na střední škole vlámské komunity v Belgii byl přiměřený sledovanému cíli ochrany veřejného pořádku a práv a svobod jiných. Stížnost tří muslimských studentek na porušení práva projevovat své náboženské vyznání dle článku 9 Úmluvy tak odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

I.    Skutkové okolnosti

Stěžovatelkami jsou tři muslimské dívky, kterým bylo na základě školního řádu pro rok 2016–2017 zakázáno nosit v prostorách střední školy muslimský šátek s výjimkou hodin náboženství a etiky. Daný zákaz pramenil z rozhodnutí přijatého Radou pro oficiální vzdělávání vlámské komunity („Rada“) v Belgii v roce 2009, která na veřejných školách vlámské komunity plošně zakázala nošení viditelných náboženských symbolů. Proti danému zákazu se stěžovatelky prostřednictvím svých rodičů bránily před vnitrostátními soudy, avšak neúspěšně.

II.  Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 9 Úmluvy

Stěžovatelky před Soudem namítaly, že zákaz nošení viditelných náboženských symbolů ve škole představuje porušení jejich práva projevovat své náboženské vyznání dle článku 9 Úmluvy.

V rámci posouzení možného porušení článku 9 Úmluvy Soud konstatoval, že zákaz nošení muslimského šátku představuje „zásah“ do práva na svobodu náboženského vyznání, neboť jeho nošení lze považovat za „motivované nebo inspirované náboženstvím nebo náboženským přesvědčením“ (Leyla Sahin proti Turecku, č. 44774/98, rozsudek velkého senátu ze dne 10. listopadu 2005, § 78).

Zákaz byl obsažen ve školním řádu, který implementoval rozhodnutí Rady. Dle Soudu tak nebylo sporu ani o tom, že k zásahu došlo na základě „zákona“ ve smyslu Úmluvy. K existenci legitimního cíle Soud podotknul, že již dříve shledal, že opatření zakazující žákům nebo studentům nosit šátek ve školním nebo univerzitním prostředí může sledovat legitimní cíl ochrany práv a svobod jiných a ochrany veřejného pořádku (tamtéž, § 99). Daný cíl akceptoval i v projednávaném případě.

K otázce nezbytnosti daného zákazu Soud odkázal na svá předchozí rozhodnutí, ve kterých shledal, že v demokratické společnosti je možné omezit nebo dokonce zakázat nošení náboženských symbolů žáky a studenty ve školním nebo univerzitním prostředí, aniž by došlo k porušení jejich práva projevovat své náboženské vyznání dle článku 9 Úmluvy (tamtéž, § 114). Cíl ochrany sekularismu Soud považuje za slučitelný s hodnotami chráněnými Úmluvou a jako dostačený důvod pro ospravedlnění obdobných zákazů (Aktas proti Francii, č. 43563/08, rozhodnutí ze dne 30. června 2009).

Projednávaný případ se týká veřejného vzdělávacího systému vlámské komunity v Belgii, který má být na základě ústavy neutrální. Dle daného ustanovení neutralita zahrnuje zejména respekt k filozofickým, ideologickým a náboženským přesvědčením rodičů a žáků. Právě s cílem splnit tuto povinnost se Rada rozhodla zavést obecný zákaz nošení viditelných náboženských symbolů v institucích podléhajících její kontrole, přičemž daný výklad neutrality posvětil i ústavní soud. Rozhodnutí Rady bylo podrobně odůvodněno a bralo v potaz jak kontext vzdělávacího systému zavedeného vlámskou komunitou, tak zájmy chráněné článkem 9 Úmluvy. S ohledem na prostor pro uvážení, kterým disponují vnitrostátní orgány při regulaci nošení náboženských symbolů ve státním vzdělávacím systému, Soud dospěl k závěru, že dané pojetí neutrality vedoucí k zákazu nošení viditelných náboženských symbolů žáky jako takové není v rozporu s článkem 9 Úmluvy a jejími základními hodnotami.

V této souvislosti Soud uvedl, že sporný zákaz nebyl omezen pouze na muslimský šátek, ale vztahoval se bez rozdílu na jakékoliv viditelné náboženské symboly. Kromě toho si stěžovatelky samy svobodně zvolily docházku do škol spadajících pod kontrolu vlámské komunity a nemohly nevědět, že příslušné orgány byly povinny zajistit dodržování zásady neutrality chráněné ústavou. Byly přitom předem informovány o pravidlech platných na dotčených školách a souhlasily s tím, že je budou dodržovat.

Vzhledem k tomu, že cílem napadeného zákazu byla ochrana žáků před jakoukoli formou společenského nátlaku a proselytismu, Soud zopakoval, že je nutné zajistit, aby v souladu se zásadou respektování pluralismu a svobody druhých nenabylo projevování náboženského přesvědčení žáky v prostorách školy formy okázalého jednání, které by bylo zdrojem nátlaku či vyloučení (Köse a ostatní proti Turecku, č. 26625/02, rozhodnutí ze dne 24. ledna 2006). V daném případě dle Soudu nebylo prokázáno, že by byl předmětný zákaz projevem nepřátelství vůči osobám muslimského vyznání.

Soud konečně konstatoval, že si je vědom odlišné situace, v níž se nacházejí učitelé a žáci: zatímco učitelé jsou symbolem autority vůči žákům, a mohou proto podléhat omezením ve vyjádření svého náboženského přesvědčení, nezletilí žáci jsou v tomto ohledu zranitelnější (Dahlab proti Švýcarsku, č. 42393/98, rozhodnutí ze dne 15. února 2001). Soud přitom již v minulosti rozhodl, že zákaz nošení náboženských symbolů žáky může odpovídat zvláštnímu zájmu zabránit jakékoliv formě vyloučení nebo nátlaku a zároveň respektovat pluralismus a svobodu druhých (Dogru proti Francii, č. 27058/05, rozsudek ze dne 4. prosince 2008, § 70–72).

V projednávaném případě měly vnitrostátní orgány dle Soudu právo usilovat, aby vzdělávání organizované vlámskou komunitou bylo pojato jako školní prostředí, v němž žáci nebudou nosit náboženské symboly. Soud zdůraznil, že pluralismus a demokracie mají být založeny na dialogu a duchu kompromisu, což s sebou nutně nese různé ústupky ze strany jednotlivců, které jsou činěny v zájmu zachování a podpory ideálů a hodnot demokratické společnosti (Aktas proti Francii, cit. výše). S ohledem na výše uvedené Soud shledal, že napadené omezení lze považovat za přiměřené sledovaným cílům, a tedy za nezbytné v demokratické společnosti. Stížnost na poli článku 9 Úmluvy proto odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.