II.ÚS 431/01 — Postavení oprávněné osoby podle § 4 odst. 2 písm a) zákona o úpravě vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku

Ústavní soud

rozhodl v senátě v právní věci navrhovatelky A.
I-ové, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 19. 4. 2001, čj. 38 Ca 310/2000-60, a rozhodnutí Magistrátu
hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 12. 5. 2000, sp. zn. PÚ
319/00, za účasti Městského soudu v Praze a Magistrátu hlavního
města Prahy, pozemkového úřadu, jako účastníků řízení, a 1) MUDr.
V. D-ové a 2) MUDr. V. K-ové, a 3) M. Z., a 4) R. Z., 5) Restaurací Praha 10,
s.p. v likvidaci, a 6) Pozemkového fondu České republiky, jako
vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla
16. 7. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí Městského soudu
v Praze a Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu (dále
též "pozemkový úřad"). Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejích
práv, garantovaných čl. 11 odst. 1, věta třetí, a čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 95
odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis
Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 310/2000, a spisový
materiál pozemkového úřadu, sp. zn. PÚ 319/2000, z nichž zjistil
následující:

Napadeným rozhodnutím ze dne 12. 5. 2000, sp. zn. PÚ 319/00,
Magistrát hl. m. Prahy, pozemkový úřad, rozhodl podle ustanovení
§ 9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů
k půdě a k jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších
předpisů (dále jen "zákon o půdě") tak, že oprávněné osoby, jimiž
jsou podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě V. D-ová
a MUDr. V. K-ová, jsou vlastnicemi nemovitosti parc. č. 1,
zastavěná plocha s ost. staveb. objektem č.p. 1 (dle katastru
nemovitostí), o výměře 18.221 m2, vedené u Katastrálního úřadu
Praha - město na listech vlastnictví č. 326 a 356 pro obec hl. m.
Praha, kat. území P. (dále jen "předmětné nemovitosti"). Dále
rozhodl, že stěžovatelka není vlastnicí předmětných nemovitostí
a že ani M. Z-ová a R. Z., jako dědici po žadateli MVDr. E. Z.,
nejsou vlastníky uvedené nemovitosti.
Pozemkový úřad rozhodl v projednávané věci již dříve, dne 9.
6. 1997, podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona pod zn. PÚ 5291/92
o vlastnickém vztahu k požadovaným nemovitostem. Toto rozhodnutí
však bylo Městským soudem v Praze zrušeno rozsudkem ze dne 15. 9.
1998 pod sp. zn. 38 Ca 230/97. V odůvodnění nového rozhodnutí, po
dalším provedeném šetření, pozemkový úřad uvedl, že MVDr. E. Z.,
resp. jeho dědicové, nejsou oprávněnými osobami podle ustanovení
§ 4 zákona o půdě. MVDr. E. Z. totiž neprokázal příbuzenský vztah
k původnímu vlastníkovi R. D. tak, jak má na mysli ustanovení § 4
odst. 2 písm. c) a e) zákona o půdě. Závěť ze dne 6. 12. 1950,
v níž jsou jako závětní dědici uvedení MVDr. Z. a R. D-ová, byla
dle názoru pozemkového úřadu překonána závětí ze dne 6. 6. 1952,
v níž je jako závětní dědic uvedena jiná osoba. Pokud jde o nárok
stěžovatelky, pozemkový úřad uvedl, že z rozsudku městského soudu
vyplývá, že pochybil, pokud ji považoval za osobu oprávněnou podle
ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, neboť stěžovatelka
nesplnila podmínku, že jako závětní dědic nabyla celé dědictví,
ani v původním řízení o dědictví, ani v rámci dodatečného
projednání dědictví. V. D-ová a MUDr. V. K-ová uplatnily svůj
nárok v zákonné lhůtě a prokázaly, že jsou občankami ČR. Pozemkový
úřad dospěl k závěru, že jsou oprávněnými osobami podle ustanovení
§ 4 odst. 1 písm. e) zákona o půdě; tj. manželka a dítě sourozence
původního vlastníka, neboť pozůstalá manželka R. D-ová, která
jediná by mohla být osobou oprávněnou podle ustanovení § 4 odst.
1 písm. c) zákona o půdě, již ke dni účinnosti tohoto zákona
nežila. Povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 a 2
zákona o půdě jsou Restaurace Praha 10, s. p. v likvidaci.
Předmětné nemovitosti přešly na stát způsobem předpokládaným
ustanovením § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě.

Stěžovatelka napadla uvedené rozhodnutí opravným prostředkem.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2001, čj. 38 Ca
310/2000-60, napadené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.
Z odůvodnění uvedeného rozsudku městského soudu vyplývá, že se
tento soud opřel o právní názor, že stěžovatelka nesplňuje
podmínky oprávněné osoby podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. a)
zákona č. 229/1991 Sb. Aby mohla takovou osobou být, musela by
splňovat dvě podmínky: a) být dědičkou ze závěti, která byla
předložena při dědickém řízení; b) být dědičkou ze závěti, která
nabyla celé dědictví. Soud konstatoval, že podmínku první
stěžovatelka splnila, nesplnila však podmínku druhou, neboť
v dědickém řízení, které bylo ukončeno, bylo potvrzeno dědictví po
zesnulém R. D. ve prospěch dědičky ze zákona, pozůstalé manželky
R. D. Odvolal se přitom na výsledky předchozího řízení téhož soudu
(rozhodnutí ze dne 15. 9. 1998, sp. zn. 38 Ca 230/97), v němž se
zabýval zevrubně obsahem spisového materiálu, který se vztahoval
k dědictví po R. D. Dědictví bylo původně projednáváno Státním
notářstvím v Táboře pod sp. zn. D 673/52. Usnesením uvedeného
notářství ze dne 19. 4. 1953, čj. D 673/52, nebylo potvrzeno
nabytí dědictví pozůstalou vdovou R. D-ovou. Jmenovaná se stala
dědičkou ze zákona. Pozůstalí sourozenci dědictví odmítli.
Předmětem dědictví byl tehdy vázaný vklad na vkladní knížce Státní
spořitelny v Táboře (95.433,70 Kč) a 22 členských podílů Státní
spořitelny v Praze v nominální hodnotě 11.000,- Kč. Dne 7. 10.
1993 došel Okresnímu soudu v Táboře návrh stěžovatelky na
dodatečné projednání dědictví po R. D., a to ohledně rodinných
šperků, které měl zůstavitel ve svém vlastnictví ke dni úmrtí,
s tím, že stěžovatelka předložila závěť ze dne 6. 6. 1952, podle
níž je dědičkou. K řízení přistoupil MVDr. E. Z., který předložil
poslední vůli datovanou dnem 6. 12. 1950 s tím, že popírá pravost
jakékoliv závěti, kterou by R. D. obmyslel jinou osobu po dni 6.
12. 1950. Usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 9. 1995,
čj. D 1222/93-93, bylo potvrzeno, že dodatečně objevený majetek
zůstavitele nabyla jako jediná dědička ze zákona pozůstalá
manželka R. D-ová. Uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 12. 1995, čj.
15 Co 565/95-104. Soud tedy uzavřel, že dědičkou po R. D. byla
pozůstalá manželka R. D-ová. Stěžovatelka proto nesplňuje podmínku
ustanovení § 4 odst. 2 písm. a), dle níž má nabýt celé dědictví,
neboť dědictví nabyla jiná osoba. Argument, dle něhož dědic
vstupuje do všech práv a povinností zůstavitele již jeho smrtí, je
dle názoru obecného osudu možno akceptovat pouze za situace, kdyby
stěžovatelka byla skutečně dědicem. To, zda je určitý subjekt
dědicem, je sice soudem (dříve státním notářstvím) pouze
deklarováno, v daném případě však bylo deklarováno, že dědicem je
R. D-ová, pozůstalá manželka, která se stala dědicem ze zákona.
Stěžovatelku tedy nelze považovat za dědice, když již bylo
deklarováno, že dědicem je jiná osoba. Obecný soud se dále zabýval
otázkou, zda stěžovatelka splňovala podmínky uvedené v ustanovení
§ 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě ke dni 31. 1. 1993. Uvedl, že
závěť do tohoto data předložena nebyla a stěžovatelka ji
předložila až v říjnu roku 1993. Soud tedy neshledal opravný
prostředek stěžovatelky ani ostatních účastníků, důvodným.

Stěžovatelka napadla obě uvedená rozhodnutí projednávanou
ústavní stížností. Napadá právní názor obecného soudu a odvolává
se na publikovanou literaturu v této věci, jmenovitě na článek
autora JUDr. M. Jindřicha, publikovaný v časopise Ad notam č.
1/1999, který oproti stanovisku soudu dospěl k závěru, že slova
"který nabyl dědictví" je třeba vykládat v tom smyslu, že
k nabytí dědictví závětním dědicem došlo dnem úmrtí zůstavitele.
Vytýká soudu, že uvedený článek nesprávně interpretuje. Soud totiž
dovozuje, že se článek týká jen případu, kdy bylo dědické řízení
zastaveno, a dospívá proto k mylnému závěru, že právní závěr
v uvedeném článku nelze na projednávanou věc aplikovat, neboť
řízení bylo skončeno potvrzením dědictví po R. D. ve prospěch
dědičky ze zákona, pozůstalé manželky R. D-ové. Soud pak z toho
důvodu dovodil, že stěžovatelku nelze považovat za dědičku, která
nabyla celé dědictví, když je nabyla zcela jiná osoba. Soud
zhodnotil obdobným způsobem předložené stanovisko Ústavu státu
a práva ze dne 17. března 1998, čj. 75/98, které bylo souhlasné
s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 109/94 (publikovaným
ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 4, str. 143 a násl.).
Stěžovatelka tvrdí, že argumentace autora uvedeného článku vyznívá
ve skutečnosti v její prospěch stěžovatelky, neboť dle něj
nezáleží na tom, kdo byl za dědice deklarován, a není třeba
splnění podmínky, že univerzálnímu dědici bylo skutečné nabytí
dědictví v řízení o dědictví potvrzeno. Domnívá se, že soud věc
právně posoudil způsobem, jenž je v rozporu s ústavně konformní
interpretací a aplikací práva. Interpretace obecného soudu je dle
jejího názoru restriktivnější, než z povahy interpretovaného
ustanovení (i s přihlédnutím k právněpolitickým hlediskům
restitučních předpisů) vyplývá.
Stěžovatelka k meritu věci také uvádí, že nemohla předložit
závěť v době projednávání dědictví, neboť pro nesvobodu
v tehdejším Československu pobývala v zahraničí. Uplatnila ji až
v dodatečném dědickém řízení po r. 1989. Namítá dále, že když
v době nesvobody bylo možno jednat pouze s dědici
v Československu, kteří dědictví nabyli potvrzením orgánu veřejné
moci, byla by tím konstruována domněnka, že dědictví se nabývá
rozhodnutím orgánu veřejné moci bez přihlédnutí k zákonu. Byla by
tím, jak dále uvádí stěžovatelka, prolomena ústavní zásada, že se
dědictví zaručuje všem, když jsou z něho vylučování všichni, kteří
v době nesvobody emigrovali.
Svou ústavní stížnost stěžovatelka doplnila podáním ze dne
13. 2. 2002. K otázce, zda je stěžovatelka oprávněnou osobou ve
smyslu ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zák. o půdě, odkázala na
závazné řešení v její prospěch nálezem Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2001, sp. zn. II. ÚS 408/01. K výkladu uvedeného ustanovení
dovozuje, že "předložením závěti" je třeba chápat i to, když
oprávněná osoba prostě uplatní nárok coby závětní dědic - tedy
prohlásí, že jím je. Dále odkazuje na posudky Ústavu státu a práva
AV ČR a Západočeské univerzity. Pokud jde o dodržení lhůty
k uplatnění nároku podle zákona o půdě, dle jejího názoru vyplývá,
že k tomu, aby bylo možno řádně uplatnit ke dni 31. 1. 1993 nárok
podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. a), je nerozhodné, zda do
uvedeného data byla předložena závěť v dědickém řízení. Tuto
skutečnost bylo možno doložit kdykoli v průběhu řízení o nároku.
Pokud by tomu tak nebylo, nemohl by být řádně uplatněn nárok
oprávněných osob po původních vlastnících, kteří nárok neuplatnili
a zemřeli těsně před uplynutím lhůty.Tyto oprávněné osoby by
objektivně nebyly schopny stihnout předložit závěť v dědickém
řízení před uplynutím lhůty.

Podle ustanovení § 32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
vyzval Ústavní soud Městský soud v Praze a Magistrát hl. m. Prahy,
pozemkový úřad, jako účastníky řízení, a M. Z-ovou, R. Z.,
Restaurace Praha 10, s.p. v likvidaci, MUDr. V. D-ovou, MUDr. V.
K-ovou a Pozemkový fond ČR, jako vedlejší účastníky řízení, aby se
k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění
svého rozhodnutí a uvedl, že se řádně a v potřebném rozsahu
vypořádal se stanoviskem stěžovatelky, včetně odkazů na
publikované názory. Podle jeho názoru dědictví po R. D. nabyla ze
zákona jeho manželka. Stěžovatelka předložila závěť až v říjnu
1993. Podle soudu proto nemůže být oprávněnou osobou podle
ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě.

Magistrát hl. m. Prahy, pozemkový úřad, ve svém vyjádření
pouze odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a navrhl ústavní
stížnost zamítnout.

Vedlejší účastníci M. Z-ová a R. Z., ve svém vyjádření
navrhli rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001,
čj. 38 Ca 310/2000-60, a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy,
pozemkového úřadu, ze dne 12. 5. 2000, sp. zn. PÚ 319/00, zrušit.
Poukazují mimo jiné na vady řízení spočívající v absenci důkazního
řízení. Rozhodnutí pozemkového úřadu vytýkají, že jím bylo
rozhodnuto bez spolehlivého a úplně zjištěného skutkového stavu.
Nedošlo zejména k projednání důkazního prostředku, schopného
prokázat okolnost, že dopis ze dne 24. 6. 1952, který stěžovatelka
vydávala za závěť, je padělanou listinou. Tato listina ovšem
zapříčinila právní neúčinnost jinak nepochybně platné závěti
dřívějšího data ve prospěch MUDr. E. Z. a R. D-ové. Vzhledem
k uvedenému se domnívají, že napadenými rozhodnutími došlo
k porušení čl. 38 Listiny.

Restaurace Praha 10, s. p. v likvidaci, se, ač doloženě
vyzvány, ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřily.

Vedlejší účastnice MUDr. V. D-ová a MUDr. V. K-ová, ve svém
vyjádření navrhly ústavní stížnost odmítnout, resp. nálezem
zamítnout. Uvádějí, že stěžovatelka pouze polemizuje se závěry
obecného soudu a nedomáhá se ničeho jiného, než aby jí Ústavní
soud přitakal v nesprávném závěru o nutnosti značně extenzivního
výkladu zákona o půdě. Především uvádí, že stěžovatelka měla
prokázat, že se stala osobou oprávněnou nejpozději do skončení
prekluzivní lhůty, tj. do 31. 1. 1993, tedy, že předložila závěť
v dědickém řízení nejpozději do uvedeného data. K tomu ovšem
nedošlo. Hmotněprávní podmínky tedy nebyly splněny ve lhůtě
k tomu určené. Odmítají také námitku stěžovatelky, dle níž bylo
v řízení porušeno její právo dědit. Uvádějí, že dědictvím se
rozumí univerzální sukcese do všech práv a povinností, jež
existovaly v okamžik smrti zůstavitele. Napadeným rozhodnutím
proto nemohlo být dotčeno uvedené právo, neboť předmětné
nemovitosti ve vlastnictví zůstavitele ke dni jeho smrti nebyly.
S ohledem na relevantní právní úpravu vedlejší účastnice
doporučují, aby se stěžovatelka domáhala ochrany pomoci tzv.
"dědické žaloby". Upozorňují, že pouhým nalezením závěti se žádný
domnělý dědic, jemuž uvedená závěť svědčí, nestává bez dalšího
dědicem. Samotná skutečnost, že existuje závěť, sama o sobě nemá
vliv na to, zda povolaný dědictví nabyl či nikoli.

Pozemkový fond ČR se, ač doloženě vyzván, ve stanovené lhůtě
k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud zaslal k vyjádření účastníkům a vedlejším
účastníkům řízení také doplnění ústavní stížnosti stěžovatelky ze
dne 13. 2. 2002. Vyjádřily se pouze vedlejší účastnice MUDr. V.
D-ová a MUDr. V. K-ová. Poukázaly především na své předchozí
vyjádření a jejich námitky se obsahově převážně shodují
s námitkami v něm uplatněnými. Tvrdí, že z obsahu spisů je zřejmé,
že správní orgán i soudy provedly ve věc obsáhlé dokazování, a že
věc byla posuzována ve všech v úvahu připadajících souvislostech.
V projednávané věci nešlo o případ, kdy by dědické řízení bylo pro
nedostatek majetku zastaveno, jiná závěť včas předložena byla,
tudíž není tu rozumný důvod pro závěr, že stěžovatelka či její
zákonná zástupkyně nepředložily závěť jen proto, že tu žádného
majetku nebylo. Uvádějí, že se neidentifikují se stanoviskem
Ústavního soudu vtěleného do nálezu sp. zn. II. ÚS 408/01, neboť
v dané věci je situace odlišná. Bez ohledu na uvedené rozhodnutí
stěžovatelka není oprávněnou osobou, neboť nepředložila závěť
v prekluzivní lhůtě.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není
oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že
není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto
na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich
činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem
hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud na druhé
straně opakovaně připustil, že interpretace a aplikace právních
předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik
extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Ústavy a zasáhne tak
do některého ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud
shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva
v projednávaném případě došlo.

Pořadí dědiců v § 4 odst. 2 zákona o půdě je ve vztahu
k občanskému zákonu ustanovením specifickým, obsaženým pouze
v tomto restitučním zákoně. Preferováni jsou při zákonem
uvedených podmínkách závětní dědicové původního vlastníka.
Zákonodárce činí podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zákona
o půdě univerzálního dědice oprávněnou osobou, a to postavenou na
prvé místo po původním vlastníkovi. Vyžaduje k tomu, aby a) závěť
pořízená zůstavitelem byla platná, b) byla předložena při dědickém
řízení, c) závětní dědic nabyl celé dědictví. Pokud se týká
podmínky sub a), tj. platnosti závěti, i v dodatečném dědickém
řízení ze dne 14. 9. 1995, čj. D 1222/93-93, bylo vydáno usnesení
Okresního soudu v Táboře, že nově objevený majetek zůstavitele
nabyla jako jediná dědička ze zákona - pozůstalá manželka R.
D-ová. Uvedené rozhodnutí potvrdil Krajský soud v Českých
Budějovicích usnesením ze dne 23. 12. 1995, čj. 15 Co 565/95-104.
Jak však uvádí pozemkový úřad ve stížnosti napadeném rozhodnutí
(na str. 5 odůvodnění), v těchto řízeních se ani jeden
z rozhodujících orgánů nezabýval platností předložených závětí.

Splnění podmínky uvedené sub b), tj., aby byla závěť
předložena v dědickém řízení, nezpochybňuje žádný z rozhodujících
orgánů, byť se tak stalo v dodatečném projednání dědictví po
původním vlastníkovi. Je-li tedy prokázáno, že další oprávněná
osoba uplatnila své restituční nároky a prokáže-li se, že jí
i zůstavitel v závěti učinil univerzální dědičkou, je právně
irelevantní, zda platná závěť byla předložena v původním řízení
o dědictví po zemřelém vlastníkovi, nebo v řízení dodatečném.

Vážné potíže však působí výklad podmínky, uvedené sub. c),
tj., aby dědic ze závěti nabyl "celé dědictví". Při kvalifikaci
tohoto ustanovení nutno konstatovat, že zákon o půdě ve vztahu
k občanskému zákoníku neobsahuje žádné speciální ustanovení, které
by modifikovalo okamžik nabývání dědictví. Proto i pro účely
restitučního zákona platí, že dědictví se nabývá smrtí
zůstavitele. Tedy i pro účely restitučního řízení není třeba
zkoumat, zda dědictví po původním vlastníkovi bylo univerzálními
dědici potvrzeno či ne. I zde však obecná občanskoprávní úprava
chrání osoby, kterým bylo něco z dědictví vydáno a jimž byl jejich
dědický nárok potvrzen. Například proto, že v původním dědickém
řízení nemohl závětní univerzální dědic prokázat vůli zůstavitele
předložením závěti a učinil tak až v dodatečném dědickém řízení.
Dodatečné předložení závěti v dodatečném řízení nemohlo však
s ohledem na právní úpravu dědického práva - hmotného i procesního
- vyvolat účinky nabytí vlastnického práva k majetku zůstavitele.
Ke změně v osobách dědiců by mohlo dojít až úspěšným uplatněním
petitio hereditatis. To ovšem neznamená, že pro účely restitučních
nároků podle zákona o půdě by bylo možno vykládat tuto skutečnost
v případě narušené celistvosti dědictví v neprospěch závětního
dědice tak, že je vyloučen z okruhu oprávněných osob spadajících
pod právní režim § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Nelze tak
učinit ani v případě, kdyby univerzálnímu závětnímu dědici nebylo
vydáno z dědictví ničeho, protože zůstavitel zemřel bez zanechání
majetku a řízení bylo zastaveno.

Právně významná pro restituční nárok podle § 4 odst. 2 písm.
a) zákona o půdě je tedy skutečnost, že existuje platná závěť,
kterou byl původním vlastníkem potenciálně restituovaných
nemovitostí ustanoven univerzální dědic, a že byla předložena
v dědickém řízení. Je právně irelevantní, zda se tak stalo
v dědickém řízení původním nebo dodatečném. Dále je nutné, aby
podle tehdy platné právní úpravy platilo, že dědictví se nabývá
zůstavitelovou smrtí. Pokud oprávněná osoba tyto podmínky splňuje
a své restituční nároky řádně uplatnila, je další osobou
oprávněnou po zůstaviteli podle § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě
a navíc, ve vztahu k osobám, spadajícím do dalších skupin
uvedených v § 4 odst. 2 zákona o půdě, je v postavení prioritním.
Nezáleží na tom, zda tyto jiné osoby z titulu svého postavení
(např. neopomenutelní dědici) již něco z dědictví nabyli. Tyto
jiné osoby, jak je uvedeno výše, jsou chráněny obecnou
občanskoprávní úpravou ve vztahu k dědictví nebo věcem, které jim
byly v dědickém řízení vydány. S ohledem na významový, logický
i jazykový výklad ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě
nemůže tato občanskoprávní úprava vyloučit univerzálního závětního
dědice z postavení oprávněné osoby podle § 4 odst. 2 písm. a)
zákona o půdě.

Lze proto přisvědčit stěžovatelce, že ze strany rozhodujícího
správního i soudního orgánu došlo provedeným výkladem ustanovení
§ 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě k porušení zásady ústavně
konformní interpretace a aplikace hmotného práva. Pravost
předložené závěti nebyla správním orgánem a ani soudy zkoumána.
Z jejich strany tak došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny
základních práv a svobod. Vzhledem k tomu Ústavní soud nepovažoval
za potřebné zabývat se dále otázkou případných porušení jiných
jejích ústavních práv.

Ústavní soud byl proto nucen dle ustanovení § 82 odst. 1,
2 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ústavní stížnosti vyhovět a ve výroku uvedená rozhodnutí zrušit.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 31. května 2002