IV.ÚS 582/01 — Rozhodování soudu o svěření nezletilého dítěte do výchovy jednoho z rodičů

Ústavní soud

rozhodl za souhlasu účastníků řízení bez
nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti T. H. proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 6. 2001, sp.
zn. 10 Co 233/2001 a 10 Co 234/2001, a rozsudku Okresního soudu
v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 20 P a Nc 198/99,
20 Nc 122/99, 20 P a Nc 247/99, za účasti Krajského soudu v Ústí
nad Labem, jako účastníka řízení, a Okresní úřadu v Ústí nad
Labem, referátu sociálních věcí a zdravotnictví, odd. péče
o rodinu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl.
38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení
v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž byl jeho nezletilý syn
svěřen do výchovy matky.

V ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěry soudů, dle
kterých má matka lepší předpoklady pro výchovu nezletilého, neboť
je na mateřské dovolené s jeho polorodou sestrou a bude mít na
výchovu větší časový prostor než otec, který navíc neumožňuje
matce styk s dítětem v jejím bydlišti. Soudy se spokojily s tím,
že nebylo prokázáno, že druh matky dítě bil, když podnět
k trestnímu stíhání byl odložen, ale nevzaly v úvahu, že pro
závěry orgánů činných v trestním řízení o zahájení trestního
stíhání je potřeba více důkazů, než je tomu pro vyhodnocení
výchovného prostředí dítěte ve vazbě na další zjištěné
skutečnosti. Soud pouze uvedl, že druh matky má sklony
k alkoholismu, a vyšly najevo skutečnosti, které by se mohly
v budoucnu projevit na kvalitě výchovného prostředí. Namítá, že
obecné soudy nerespektovaly zásadní procesní ustanovení, zejména
§ 122, § 123, § 125a § 132 o.s.ř. (ve znění před novelou,
provedenou zák. č.30/2000 Sb.- dále jen "o.s.ř."), neboť se
nezabývaly jeho návrhy na provedení důkazů, když je ani
neprovedly, ani o nich nerozhodly. Důkazy nehodnotily zákonným
způsobem, určité důkazy zcela opomněly, v rozsudku se o nich
nezmínily a některé přecenily, chybí logické zhodnocení důkazů
v jejich souhrnu i jednotlivě. Konkrétně uvádí, že soudy se nijak
nevypořádaly a nezdůvodnily, proč nebyly jako svědci vyslechnuty
osoby, jejichž prohlášení o chování druha matky, obecně ve vztahu
k nezletilému i ostatním lidem, soudu předložil a proč nebyla
vyslechnuta jako svědek sestra druha matky, jejíž svědectví
s ohledem na jeho závažnost doporučil ve svém stanovisku i OPD.
Dále v odůvodnění rozsudku není uvedeno, že když pracovnice OPD si
spolu s matkou šla pro nezletilého do jeho bydliště, byl to
nezletilý, který se bránil s matkou odejít, pokud by byl vezen do
Ústí nad Labem, a který odmítal z důvodů obavy před druhem matky
vůbec do bytu matky jít, a to opakovaně. Soud nezhodnotil, že
matka od prosince 1999 do května 2000 o syna neprojevila žádný
zájem, ač k tomu byla otcem písemně vyzvána. Učinila tak až na
domluvu znalkyně, ale trvala na tom, aby s ní syn jel do Ústí nad
Labem, ale poté co syn toto odmítl, matka nehodlala s ním trávit
čas v prostředí, kde se syn cítí bezpečný s tím, že to pro ni není
důstojné. Poukazuje na to, že soud bez dalšího dokazování převzal
názor znalkyně psycholožky o tom, že dítě bylo zbytečně
vyšetřováno. Přitom psycholožka, která nemá lékařské vzdělání,
hodnotila závěry lékařů o tom, že jejich vyšetření a léčení
nezletilého bylo účelové, a postavila na tomto tvrzení závěr
o účelovém jednání otce. Soud se ani nevypořádal s tím, že syn mu
byl na základě předběžného opatření svěřen do péče, neboť jej
převzal od matky v zuboženém stavu, ačkoliv soud měl k dispozici
trestní spis, ve kterém byly i barevné fotografie nezletilého
s fotografiemi podlitin a lékařskými zprávami s údaji nezletilého
o původu zranění. Osoba druha matky nezletilého a vhodnost výchovy
syna tímto člověkem nebyla soudem vůbec hodnocena. Soud se
nezabýval tím, že do doby než mu byl syn předán v zuboženém stavu,
stěžovatel souhlasil s tím, že dítě bude vychováváno matkou.
Situace se však změnila, když zjistil, jak syn ve výchově matky
vlivem jejího druha trpí. Situace od vydání předběžného opatření
do vydání rozsudku se přitom nezměnila, matka stále žije s druhem
v jednopokojovém bytě, kde syn spí v místnosti s oběma dospělými
a dalším malým dítětem (nar. 1999), je nucen dýchat alkoholické
výpary, poslouchat křik, nadávky apod.

Pro doplnění uvedl, že pokud měl dítě ve své péči, matka mu
na dítě nepřispívala. Poukázal i na to, že rozsudek soudu mu byl
doručen způsobem dle ust. § 46 odst. 4 o.s.ř., ačkoliv poště
nahlásil adresu pro doručení v cizině.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že
v posuzované věci nejde o případ, kdy by důkazní aktivita dopadala
na samotné účastníky, soud své povinnosti dané § 120 o.s.ř. dostál
a shromáždil dostatečné důkazy ke skutkovým závěrům, na kterých
vybudoval věcné rozhodnutí. V rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč
neprovedl navrhovaný výslech sestry matčina druha. Tvrzení
stěžovatele, že matčin druh byl odsouzen pro ublížení na zdraví
při rvačce, nikdo nepopíral a je bez významu, aby ta samá
skutečnost byla ověřována trestním spisem.

Okresní úřad v Ústí nad Labem, referát sociálních věcí
a zdravotnictví ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se
domnívá, že svěření nezletilého do výchovy jeho matky je
v souladu s jeho zájmem a sám stěžovatel přiznává, že je často
pracovně vytížen i v SRN. K osobě matky nebylo žádných připomínek
a matka je v schopna v tomto útlém věku poskytnout kvalitnější
citové podněty. Rodinná situace je v tomto případě velmi složitá,
přičemž pokud se řešené otázky dotýkají rodinných vztahů mezi
zúčastněnými a tito nechtějí situaci pozitivně řešit pro vývoj
dítěte, nedokáže to ani žádný státní orgán.

Z připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím
krajského soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně ve
výroku, kterým se nezl. T. H., nar. 31. 8.1996, svěřuje do výchovy
matky M. S-ové s tím, že nad nezletilým se stanoví dohled.
Rozsudek ve výroku o výživném byl zrušen a v tomto rozsahu vrácen
zpět soudu prvého stupně.

Z obsahu spisu vyplývá, že rodiče nezletilého se původně
mimosoudně dohodli, že syn bude ponechán v péči matky a otec na
něj bude platit výživné ve výši 800,- Kč měsíčně. Dne 23. 6. 1999
matka nezletilého podala soudu návrh na svěření syna do své
výchovy a stanovení výživného, odůvodněný tím, že žije s druhem L.
Š., z tohoto soužití se jim 2. 1. 1999 narodila dcera Petra. Další
návrh na úpravu styku s nezletilým odůvodnila tím, že otec
dohodnuté termíny nedodržuje, syna předává prostřednictvím různých
osob a rodičů a sám se o něho nestará. Dále podala návrh na vydání
předběžného opatření, neboť syn jí nebyl po běžné víkendové
návštěvě, která měla být ukončena dne 15. 8. 1999, vrácen.

Stěžovatel navrhoval, aby syn byl svěřen do jeho výchovy
a matce stanoveno výživné. Uvedl, že při návštěvě syna dne 12. 8.
1999 zjistili jeho rodiče, že syn má podlitiny, které mu měl podle
jeho tvrzení způsobit druh matky. V předchozí době vykazoval
známky nervozity, obavy a nechuť k návratu k matce. V době asi 14
dní před tímto zraněním měl na obličeji stopy prstů, na které ale
upozornila sama matka a odůvodnila je neposlušností syna.

V mezidobí bylo usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze
dne 13. 12. 1999, čj. 20 Nc 556/99-10, pro důvodné podezření na
fyzické týrání nezletilého ze strany druha matky na návrh
Okresního úřadu - OPD v Ústí nad Labem předběžným opatřením dítě
předáno do péče otce.

Soud posléze po provedeném řízení dospěl k závěru, že se
žádnými objektivními důkazy nepodařilo prokázat, že by ze strany
druha matky došlo k ohrožení výchovy nezletilého, či že by jím
dokonce byl ohrožován na zdraví. Tvrzení o týrání dítěte vyvrací
jak matka tak její druh a podnět k trestnímu stíhání druha matky
byl odložen. Rovněž ze svědectví sousedky matky nezletilého
nevyplynulo, že by se druh matky choval k nezletilému hrubě a její
výpověď také vyvracela tvrzení, že se syn nechce k matce a jejímu
druhovi vrátit. Matka o dítě řádně pečovala, docházela s ním na
pravidelné kontroly k lékařce, která neshledala v péči o dítě
žádné nedostatky. Ze znaleckého posudku z oboru klinické
psychologie vyplynulo, že vztah nezletilého k matce je velmi
dobrý, byl však negativně ovlivňován ve vnímání prostředí vůči
matce. Ze znaleckého posudku je potvrzeno, že ze strany otce
a jeho příbuzných bylo účelové vyhledávání lékařských zpráv
a podávání nepravdivých informaci. Soud proto přisvědčil návrhu
OPD na svěření dítěte matce, která má možnost a je schopna převzít
každodenní péči o syna a plně se mu věnovat tak, jako předtím než
jí byl odebrán, zatímco možnosti otce jsou omezeny značným
pracovním vytížením. Vzhledem k možnostem matky soud neuvažoval
o svěření dítě do péče prarodičů ze strany otce, kteří se o dítě
dosud převážně starají, tak jak eventuelně navrhoval stěžovatel.

Krajský soud dospěl ke stejným závěrům a uvedl, že tvrzení
o matčině výchovné nedostatečnosti bylo založeno na jediném a byť
závažném momentu, kdy chlapec byl převzat bázlivý, úzkostný
a s dvěma hematomy na hýždích a stehnech, dle tvrzení nezletilého
způsobenými bitím od druha matky. Původ zranění se však nepodařilo
prokázat a dotazovaní sousedé neviděli ani z bytu neslyšeli pláč
či hluk, který by svědčil násilném jednání s dítětem. Shodně
uvedl, že z hlediska výchovného prostředí má matka k výchově obou
svých dětí lepší časový prostor oproti otci, který je vytížen
podnikatelskými aktivitami a předpokládá, že péči o nezletilého by
zajišťovala jeho manželka a prarodiče. K návrhu stěžovatele na
výslech sestry druha matky krajský soud nevyhověl s odůvodněním,
že E. Š-ová učinila písemně dvě navzájem si odporující prohlášení
a jednalo se o důkazy nepřímé, které vesměs byly shromažďovány
v rámci policejního šetření a v době aktuálně bližší zkoumaným
událostem. Krajský soud dále uvedl, že soud prvého stupně
nepochybil, když svěřil dítě do péče matky, je však třeba
konstatovat, že v souvislosti s podrobným prošetřením poměrů
v matčině rodině vyšly najevo skutečnosti, které by se mohly
v budoucnu na kvalitě výchovného prostředí a péče o chlapce
negativně projevit, a to konkrétně sklony matčina druha
k alkoholismu. Vzhledem k tomu, že okresní soud vůbec nezjišťoval
výdělkové a majetkové poměry rodičů, zejména otce, zrušil výrok
tohoto soudu o výživném nezletilého a věc vrátil k novému
projednání. Rovněž zrušil odvoláním napadené rozhodnutí, kterým
byl formou předběžného opatření upraven styk matky se synem, neboť
svěřením chlapce do její péče pominuly další důvody, pro které
bylo předběžné opatření nařízeno.

Poté co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu
a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu
v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je
důvodná.

Ústavní soud nejdříve podotýká, že posuzoval ústavní stížnost
z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj z pozice soudního
orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému
všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům
a obdobně orgánům veřejné moci, a jako takový je oprávněn do
jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že
tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté
Listiny základních práv a svobod. S ohledem na zjištěné
skutečnosti, pak dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému
porušení principů obsažených v Listině základních práv a svobod,
opravňující zásah Ústavní soudu, došlo.

Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatele,
týkající se nedostatků při provádění dokazování, a to pokud jde
o neprovedení jím navrhovaných důkazů, nedostatečné, případně
chybějící zdůvodnění, proč tyto důkazy nebyly provedeny, opomenutí
hodnocení důkazů provedených a jednostranné hodnocení důkazů bez
jejich hodnocení souhrnného, které vedlo k nedostatečně zjištěnému
skutkovému stavu věci, majícímu za následek nesprávné právní
závěry.

Provádění a hodnocení důkazů je upraveno v občanském soudním
řádu, který soudu ukládá, aby důkazy hodnotil podle své úvahy,
a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§ 132
o.s.ř.), a aby rozhodl ve věci na základě zjištěného skutkového
stavu (§ 153 odst. l o. s. ř.), přičemž jen jemu přísluší
rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede
a které nikoli (§ 120 odst. l al. 2 o.s.ř.). Ustanovení § 18
o.s.ř. ukládá soudu povinnost dbát na rovné postavení účastníků
a z toho současně vyplývající povinnost zajistit jim stejné, tj.
rovnocenné, možnosti k uplatnění jejich práv. I když není
povinností soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, lze tak
učinit jen za podmínky, že z důkazů do té doby provedených lze na
skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit. Obecný soud
v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k návrhovému
petitu je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné
či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit. Věcí soudu pak je,
jak s rozporem mezi provedenými důkazy naloží. Je však jeho
povinností provedený důkaz odporující důkazům ostatním hodnotit
a zdůvodnit, proč jej odmítá nebo pokládá za nevěrohodný
a v odůvodnění rozhodnutí své stanovisko k tomuto důkazu přiměřeně
vyložit (§ 132 odst. l, § 157 odst. 2 o.s.ř.).

Ústavní soud se při posuzování ústavní stížnosti s ohledem na
uplatněné námitky zaměřil na zjištění, zda obecné soudy se při
provádění dokazování řídily výše uvedenými zásadami.

Předmětem sporu v dané věci bylo rozhodnutí o svěření
nezletilého dítěte do výchovy jednoho z rodičů, kteří spolu
nežijí. Nezletilý byl doposud na základě mimosoudní dohody rodičů
ponechán v péči matky, otec na dítě přispíval a byl dohodnut
způsob styku s dítětem. Z obsahu spisu je zřejmé, že oba rodiče
i prarodiče nezletilého ze strany otce potvrzují, že uvedená
mimosoudní dohoda byla v podstatě oběma rodiči plněna způsobem,
který vyhovoval oběma rodičům a dítě v péči matky prospívalo.
Problémy vznikly až od doby, kdy matka nezletilého trvale žije se
svým druhem a jejich společnou dcerou, a kdy dle tvrzení otce
došlo k změně psychiky a k neurotickým projevům syna, podloženým
obavou dítěte z druha matky a podezřením z týrání dítěte tímto
druhem.

Soud prvého stupně sice ve věci provedl dokazování výslechem
účastníků řízení, prarodičů ze strany otce, manželky otce, druha
matky, výslechem sousedky matky, znaleckým posudkem z oboru
psychologie, vyjádřeními OPD v Ústí nad Labem a Teplicích,
a lékařskými zprávami, týkajícími se zdravotního stavu dítěte
a spisem Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem
- Krásné Březno, sp. zn. 331/99-9, ze dne 23. 8. 2000, o odložení
trestního oznámení na druha matky, se závěry ohledně tohoto
dokazování výše uvedenými, nicméně Ústavní soud je nucen
konstatovat, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, když
v řízení nebyly dodrženy zásady spravedlivého procesu, mezi jehož
hlavní znaky patří princip rovnosti zbraní.

Z obsahu spisu vyplynuly v souvislosti s provedeným
dokazováním zejména tyto nedostatky:

Z protokolu o jednání Okresního soudu Ústí nad Labem, konaném
dne 31. 8. 1999 (č.l. 20 spisu) Ústavní soud zjistil, že ve věci
byly provedeny listinné důkazy psychologické vyšetření - lékařská
zpráva ze dne 26. 8. 1999, další lékařská zpráva ze dne 25. 8.
1999, lékařská zpráva od MUDr. A. Z-ové ze dne 17. 8. 1999.
Ústavní soud konstatuje, že ze zprávy, založené na č.l. 17
vystavené MUDr. A. Z-ovou, dětskou psychiatričkou, dne 17. 8.
1999, vyplývá, že u dítěte se projevují neurotické projevy, strach
ze separace, odmítavý postoj k matce a jejímu druhovi, kladný
vztah k otci a jeho manželce. Z lékařské zprávy ze dne 25. 8.
1999, vystavené MUDr. L. Ř-ovou (č.l. 7), vyplývá, že přetrvávají
projevy řečového zadrhávání a noční děsy a je doporučena
pravidelná kontrola u psychiatra a psychologa. Ze zprávy
o psychologickém vyšetření ze dne 26. 8. 1999, vystavené PHDr. V.
H. (č.l. 6), klinickým psychologem, vyplývá zlepšení zdravotního
stavu. Ve spise je dále na č.l. 9 založena zpráva
z psychiatrického vyšetření ze dne 14. 8. 1999, vystavená
psychiatrickým oddělením Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, ze
které vyplývá, že dítě je plačtivé, sděluje, že je bito partnerem
matky, při zmínce o odvozu k matce se brání. Lékař považuje
v rámci tohoto akutního pohotovostního vyšetření za prokázané, že
je dítě bito a bojí se partnera matky. Ze zprávy MUDr. L. Ř-ové,
dětské lékařky, o vyšetření nezletilého dne 13. 8. 1999 (č.l. 10)
vyplývá, že dítě má na pravé hýždi hematom v rozsahu 8 x 1 cm a na
levém stehně v rozsahu 9 x 2 cm, je úzkostné, bázlivé, zadrhává až
koktá. Je doporučeno vyšetření dětským psychiatrem. Hodnocením
těchto důkazů (jejichž provedení bylo konstatováno v odůvodnění
rozhodnutí soudu prvého stupně) se soud nezabýval, pouze převzal
stanovisko soudní znalkyně, dle kterého se jí jeví provedená
lékařská vyšetření účelová s tím, že chování dítěte, tak jak je
popisoval otec a jak bylo předkládáno dětské psychiatričce,
neodpovídalo jejím vlastním poznatkům o chování dítěte, které
v časově shodné době měla možnost vyšetřovat. Soud však pominul,
že tato znalkyně měla možnost navázat osobní kontakt s dítětem až
při prvním pohovoru dne 28. 1. 2000, a její závěry o účelovosti
lékařských vyšetření, případně o odlišném pozorování chování
nezletilého, se mohou vztahovat jen na vyšetření prováděná dětskou
psychiatričkou v době vypracovávání znaleckého posudku (ve spisu
rovněž založené zprávy, které v podstatě konstatují přetrvávající
neurotické projevy ve vazbě na vývoj rodinné situace). Jakkoli by
se pak soudu mohla jevit lékařská vyšetření, prováděná
bezprostředně po zjištění zranění dítěte a jeho tvrzení
o mechanismu jejich vzniku, jako nadpočetná, či účelová, bylo
namístě s ohledem na závažnost věci, pokud soud měl o věrohodnosti
obsahu předložených potvrzení různých lékařů pochybnosti, aby
v tomto směru dokazování doplnil např. výslechem jednotlivých
lékařů. V každém případě však bylo jeho povinností se k těmto
důkazům v odůvodnění rozhodnutí vyjádřit. Tyto důkazy navíc byly
podkladem ( pro podezření na týrání dítěte) pro nařízení
předběžného opatření o předání nezletilého do výchovy otce. Soud
však uvedené důkazy, obsahující i bezprostřední sdělení dítěte,
nijak ani samostatně, ani ve vazbě na další zjištěné skutečnosti
nehodnotil, a to, že zranění nezletilého nezpůsobil druh matky,
dovodil z toho, že tento takové jednání stejně jako matka popírá
a jejich sousedka rovněž uvádí, že ze strany druha matky nedochází
ve vztahu k nezletilému k násilnému jednání. Krajský soud tyto
úvahy doplnil tím, že z bytu není slyšet pláč či hluk svědčící
o násilném chování k dítěti.

Na č.l. 34 spisu je založen záznam, provedený pracovnicí
Okresního úřadu v Teplicích ze dne 7. 9. 1999, kdy se za její
přítomnosti uskutečnila návštěva nezletilého jeho matkou
v bydlišti otce dítěte, ze které mimo jiné vyplývá, že nezletilý
odmítl s matkou odjet do Ústí nad Labem, protože je tam její druh.
Na č.l. 35 spisu je záznam Okresního úřadu v Ústí nad Labem
z návštěvy nezletilého u matky, konané za přítomnosti pracovnice
OPD dne 16. 9. 1999, a ze které vyplývá, že nezletilý z obavy před
druhem matky odmítal vstoupit do matčina bytu a po dobu návštěvy
evidentně vykazoval strach z jejího druha. Přestože soud byl
s těmito záznamy seznámen a jejich přečtení protokoloval, jejich
hodnocením se rovněž nijak nezabýval.

Na č.l. 107 spisu je založena žádost stěžovatele, podaná
prostřednictvím jeho právní zástupkyně, aby ve věci bylo provedeno
psychologické vyšetření L. Š. Rovněž tento návrh na doplnění
dokazování soud zcela pominul, ačkoliv osoba druha matky byla pro
věc zcela klíčová, a to jak pro prověření jeho vztahu k dítěti
a s ohledem na negativní poznatky ohledně jeho osoby, vyplývající
ze spisového materiálu, tak i z hlediska vhodnosti jeho vlivu na
výchovu nezletilého. Návrhem na doplnění dokazování v tomto směru,
který byl opakovaně učiněn i v odvolání stěžovatele, se nezabýval
ani krajský soud, který pouze konstatoval, že vyšly najevo
skutečnosti, které by se mohly v budoucnu na kvalitě výchovného
prostředí a péče o chlapce negativně projevit, a to konkrétně
sklony matčina druha k alkoholismu, avšak nijak neobjasnil, proč
by se tento negativní dopad měl projevit až v budoucnosti, když
skutečnosti ohrožující výchovu nezletilého jsou známy již nyní.

Na č.l. 47 spisu je založen přípis Okresního úřadu v Ústí nad
Labem, kterým je soudu jako příloha zasílán anonymní dopis ze dne
1. 12. 1999, ve kterém je poukazováno na násilnické sklony L. Š.,
který se k nezletilému choval vulgárně a bil jej, je poukazováno
na jeho sklon k alkoholismu, kontakt s narkomany, závislost na
sázkových hrách, přetrvávající trestnou činnost, násilné chování
k vlastním rodinným příslušníkům (sestrám, malému synovci
a babičce) a neplacení dluhů. Ve spise je dále jako příloha
k odvolání na č.l. 162 založeno čestné prohlášení sestry L. Š.
paní E. Š-ové ze dne 16. 3. 2001, kterým potvrzuje, že byla
pisatelkou uvedeného dopisu ze dne 1. 12. 1999, adresovanému
Okresnímu úřadu v Ústí nad Labem, který původně nepodepsala
z důvodů obav o svou bezpečnost a ve kterém opětovně potvrzuje
násilné chování L. Š. k nezletilému a nevhodné výchovné poměry
v rodině jeho matky. Tytéž skutečnosti prohlašuje i v čestném
prohlášení ze dne 8. 5. 2001, založeném na č.l. 178 spisu. Na
č.l. 171 spisu je založen přípis Okresního úřadu v Ústí nad Labem,
odboru sociálních věcí a zdravotnictví ze dne 23. 5. 2001 ohledně
šetření poměrů v rodině matky nezletilého, ve kterém je
s poukazem na závažnost uvedených sdělení žádáno o výslech E.
Š-ové jako svědka. Přes tyto skutečnosti a návrh stěžovatele na
výslech této svědkyně (viz protokol o jednání ze dne 20. 6. 2001)
soud E. Š-ovou ve věci nevyslechl, důvody svého postupu
neobjasnil, pouze uvedl, že se jedná o důkazy nepřímé,
shromažďované v rámci policejního šetření a v době aktuálně bližší
zkoumaným událostem.

Stejně tak soud nijak nehodnotil písemná "čestná prohlášení"
dalších osob (sousedů v bydlišti matky), vyjadřujících se k osobě
L. Š. (jeho násilnému chování a alkoholismu), včetně vyjádření
starostky Obce T., kde L. Š. do 24. 9. 1997 bydlel u své babičky,
a ve kterém se uvádí, že tento má pověst násilníka, požívajícího
alkoholické nápoje, byl několikrát řešen přestupkovou komisí pro
velmi hrubé chování a fyzické napadení své babičky (řízení nebylo
nikdy dokončeno, neboť babička ze strachu z reakce jmenovaného,
vzala vždy své oznámení zpět). K těmto důkazům, přestože byly při
jednání konaném u odvolacího soudu dne 20. 6. 2001 konstatovány,
se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevyjádřil.

Soud dále konstatoval, že matka o dítě v době, kdy jej měla
ve vlastní péči, tj. do prosince 1999, odpovídajícím způsobem
pečovala, ale již nehodnotil, že rovněž odpovídající péče mu byla
zajišťována v době, kdy bylo svěřeno do výchovy otce, tj až do
30. 8. 2001, kdy na základě výkonu rozhodnutí bylo opětovně
předáno matce. Otec je sice pracovně více vytížen než matka,
nicméně z jeho výpovědi i výpovědi dalších rodinných příslušníků
vyplývá, že víkendy tráví doma a synovi se věnuje. Jedná se tedy
o běžnou standardní situaci, kdy v rodině otce s péčí o syna navíc
vypomáhají rodinní příslušníci, ke kterým má nezletilý dobrý
vztah. Soud rovněž pominul, že z psychologického posudku
vyplynulo, že nezletilý má úzký citový vztah na prarodiče ze
strany otce, a nejvýznamnější osobností jeho života se aktuálně
jeví jeho dědeček.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v daném případě soud
odmítl provést důkazy, které by mohly přispět ke zjištění
skutkového stavu věci požadovanému ustanoveními hmotného práva,
což ve svém důsledku v tomto posuzovaném případě znamená porušení
práva na spravedlivý proces, tak jak jej zaručuje článek 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod.

Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že tímto nálezem nijak
nemínil předjímat rozhodnutí o tom, kterému z rodičů má být
nezletilý svěřen do výchovy, ani v tomto řízení o ústavní
stížnosti důkazy sám nehodnotil, neboť respektuje, že tato činnost
náleží především obecným soudům, nicméně nelze přehlédnout, že
v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, je kladen důraz na ty
důkazy, které svědčí v neprospěch návrhů stěžovatele, zatímco
důkazy, svědčící ve prospěch jeho tvrzení, nebyly soudem vůbec
provedeny, event. nebyly hodnoceny způsobem odpovídajícím
příslušným ustanovením o.s.ř.

Ústavní soud tedy sdílí názor stěžovatele, že rozhodnutím
obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na
spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, ve kterém je obsaženo právo každého, aby nestranný
a nezávislý soud při nalézání práva dbal stanoveného, tj.
zákonného postupu, za který je však možné považovat jen zcela
bezvýhradné a bezvýjimečné respektování procesních předpisů
a kautel z nich vyplývajících.

Z uvedených důvodů přistoupil Ústavní soud ke zrušení obou
napadených rozhodnutí tak, aby ve věci mohlo být doplněno
dokazování, umožňující co nejspolehlivější zjištění skutkového
stavu a následně bylo zákonu odpovídajícím způsobem provedeno
hodnocení důkazů, které bude podkladem pro rozhodnutí soudu,
přičemž kriteriem pro rozhodnutí soudu o svěření dítěte do výchovy
jednoho z rodičů by v souladu s Úmluvou o právech dítěte
(104/1991 Sb.) měly být přednostně "zájmy dítěte", kdy tedy
prioritní nebude zájem rodičů, ale ochrana práv nezletilého
a ohledy na jeho zdárný vývoj.

Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro
porušení shora uvedených ústavně zaručených práv podle § 82 odst.
2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
o Ústavním soudu, vyhověl a shora označená rozhodnutí podle § 82
odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 22. dubna 2002