Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Františka Duchoně o ústavní stížnosti Z. B., zastoupené advokátem JUDr. P. R., proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 21 C 145/99, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. 12. 2001, č.j. 29 Co 364/2001 -101,
t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
V záhlaví označeným rozsudkem zrušil Okresní soud v Liberci podílové spoluvlastnictví žalobkyně M. K. a stěžovatelky k domu čp. 338 s pč. 4129 o výměře 676 m2 v kat. území a obci Liberec, zapsaných u Katastrálního úřadu v Liberci. Uvedené nemovitosti soud přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatelky a uložil jí povinnost zaplatit žalobkyni za její podíl částku 315.000,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. Dále uložil stěžovatelce nahradit žalobkyni i České republice náklady řízení a zálohové náklady.
V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud uvedl, že ze shodných výpovědí účastnic řízení a výpisem z katastru nemovitostí zjistil, že jsou spoluvlastnicemi popsaných nemovitostí (žalobkyně 1/12 a stěžovatelka 11/12), přičemž žalobkyně svůj podíl nabyla 29. 11. 1995 a stěžovatelka své podíly nabývala postupně od roku 1992 do roku 1999 (darovací smlouvou, dohodou o vydání věci, děděním, dohodou o vypořádání podílového spoluvlastnictví). Dále soud zjistil, že žalobkyně nemovitosti žádným způsobem neužívá a nemá z nich žádný prospěch. Oproti tomu stěžovatelka v nemovitosti užívá byt, ostatní byty a nebytové prostory pronajímá a zisk si ponechává pro sebe. Mezi účastnicemi nedošlo ke zrušení spoluvlastnictví dohodou a dle vyjádření znalce Ing. J. S. nemovitosti není možné podle poměru podílů spoluvlastnic reálně rozdělit. Soud proto rozhodl o přikázání věci do výlučného vlastnictví stěžovatelky, což navrhla i sama žalobkyně. Výše přiměřené náhrady žalobkyni za její podíl byla stanovena znaleckým posudkem jako obecná cena 1/12 nemovitostí na 315.000,- Kč (cena v místě obvyklá dle nabídky a poptávky).
Okresní soud dále z výslechu znalce zjistil, že vyhláška o oceňování nemovitostí neumožňuje zohlednit investice do nemovitosti a ukládá ocenit současný stav nemovitosti. Posouzení výše investic do nemovitosti ke dni vypořádání podílového spoluvlastnictví soudu prý neukládá ani ustanovení § 141 a § 142 občanského zákoníku. Soud proto dospěl k přesvědčení, že důkaz navrhovaný stěžovatelkou, tj. ustanovit znalce, který by "počítal investice do nemovitosti", je nadbytečný. Soud dále konstatuje, že stěžovatelka by především musela doplnit, jaké opravy, kdy a v jaké ceně byly provedeny, a musela by rovněž navrhnout důkazy k těmto skutečnostem. Podle přesvědčení okresního soudu nešlo - pokud jde o opravy a úpravy domu - "o rozhodné skutečnosti, které by musely být vylíčeny úplně" a proto "neprovedl výzvu ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. Stěžovatelka sice soudu zaslala soupis prací provedených na nemovitosti, jeho čtení k důkazu nenavrhla". Proto okresní soud po provedeném dokazování návrhu žalobkyně vyhověl a stěžovatelce uložil povinnost žalobkyni uhradit přiměřenou náhradu stanovenou znalcem.
V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec citovaný rozsudek Okresního soudu v Liberci potvrdil. V odůvodnění tohoto rozsudku zejména uvedl, že podle jeho přesvědčení byla věc nalézacím soudem náležitě a správně objasněna. Spornou zůstala jen otázka výše náhrady za spoluvlastnický podíl žalobkyně, kterou však - podle jeho názoru - okresní soud rovněž posoudil správně. Okresní soud stanovil žalobkyni za součinnosti znalce přiměřenou náhradu za její podíl na nemovitosti a podle mínění odvolacího soudu se tento soud náležitě a podrobně zabýval i tvrzením stěžovatelky ohledně vložených investic do nemovitosti. Krajský soud se se závěry okresního soudu v této problematice - i s jeho názorem na věc - plně ztotožnil. Protože závěry soudu prvého stupně odpovídají správně zjištěnému skutkovému stavu a zákonu, neměl prý odvolací soud důvod "nahlížet na věc" jinak a jako věcně správný jej potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle jejího přesvědčení soudy zamítnutím odůvodněného důkazního návrhu - tzn. návrhu na přibrání znalce, který by stanovil hodnotu investic stěžovatelkou vložených do společného domu - ve věci rozhodly na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu. Soud má totiž hodnotit důkazy v řízení provedené podle zásad volného hodnocení důkazů, jenž ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 neznamená - dle stěžovatelky - možnost volného výběru důkazů. Její námitku týkající se provedení uváděného důkazu však neakceptoval ani odvolací soud, jenž pouze označil skutková zjištění soudu prvého stupně za úplná a dostačující. Dle názoru stěžovatelky, odvolací soud názor okresního soudu ohledně navrženého důkazu pouze převzal - bez dostatečného odůvodnění, proč jejímu návrhu nevyhověl - což v konečném důsledku vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci.
Stěžovatelka proto navrhla, aby byly uvedené rozsudky Okresního soudu v Liberci a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, zrušeny.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud ve své činnosti musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. [V tomto směru lze odkázat např. na nález III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. .....".].
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Ústavní soud usuzuje - se zřetelem na obsah předmětného soudního spisu i na odůvodnění napadených rozhodnutí lze konstatovat - že výjimečná situace předvídaná citovanou judikaturou v daném případě nenastala.
Tvrdí-li stěžovatelka, že soudy neprovedením návrhu na přibrání znalce rozhodly na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu Ústavní soud připomíná, že podle ustálené judikatury je zásadně věcí obecných soudů, které důkazy provedou a které nikoli. Podstatné je, aby obecný soud neprovedení navržených důkazů řádně odůvodnil, což se v souzené věci stalo (srovnej č.listu 2 p.v. rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 21 C 145/99). V souzené věci tedy nejde o případ, který má na mysli nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 61/94, jehož se stěžovatelka dovolává (srov. Sbírku nálezů a usnesení, svazek 3, vydání 1.7, str. 51).
Námitka stěžovatelky, že se krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně nevypořádal s navrhovaným důkazem a pouze odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, je nedůvodná. Spravedlivý proces je třeba chápat jako jednotný proces tzn. proces jako celek. Podle mínění Ústavního soudu krajský soud právem odkázal - byť stručně - na argumentaci soudu prvního stupně, který tomuto návrhu nevyhověl. Z ústavně právního hlediska proto nelze krajskému soudu v jeho postupu nic vytknout.
Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně, logicky a jasně odůvodnily. Rovněž v jejich postupu i v jejich právních závěrech neshledal Ústavní soud tzv. extrémní rozpor ve smyslu výše uváděné judikatury.
Za tohoto stavu je zřejmé, že základní práva a svobody stěžovatelky, jichž se dovolává, ani jiná základní práva v souzené věci porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2002
JUDr. Vojen Güttlera
předseda senátu