Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. B 1052, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 131 odst. 3 písm. c), § 220h odst. 3, 4 zákona č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a části ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu ve slovech "...; to neplatí v řízení o povolení zápisu do obchodního rejstříku",
t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl akcionářem akciových společností L. Frýdek-Místek, Foresta, Vítkovské l., L. společnost Jihomoravské l. a L.společnost Jaroměřice. Ve dnech 4. - 8. 2. 2002 se prý konaly valné hromady jmenovaných společností, které rozhodovaly zejména o jejich zrušení bez likvidace sloučením do nástupnické společnosti C. W., a.s. Dne 11. 2. 2002 podaly zmíněné společnosti Krajskému soudu v Brně návrh na zápis sloučení do obchodního rejstříku, leč stěžovatel nebyl účastníkem rejstříkového řízení. Dne 14. 2. 2002 prý stěžovatel podal žalobu na neplatnost usnesení mimořádné valné hromady společností L. společnost Jihomoravské L., a.s., a L. společnost Jaroměřice, a.s., a dne 15. 2. 2002 podal žalobu na neplatnost usnesení mimořádné valné hromady společností L. Frýdek-Místek, a.s., Foresta, a.s., a Vítkovské L., a.s. Již dne 18. 2. 2002 však Krajský soud v Brně vydal napadené usnesení sp. zn. B 1052, kterým rozhodl o zápisu sloučení vedlejších účastníků do obchodního rejstříku a s účinností ode dne 1. 3. 2002 bylo toto pravomocné usnesení zapsáno do obchodního rejstříku.
Stěžovatel se domnívá, že napadeným usnesením porušil krajský soud jeho ústavně zaručená základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že citované usnesení představuje v jeho případě tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, protože stěžovatel nebyl účastníkem rejstříkového řízení. Dovolává se rovněž postupu dle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť je přesvědčen, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Proto stěžovatel navrhl, aby bylo napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušeno a zároveň navrhl, aby bylo zrušeno také ustanovení § 131 odst. 3 písm. c), § 220h odst. 3, 4 zákona č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (obchodního zákoníku) a část ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu ve slovech "...; to neplatí v řízení o povolení zápisu do obchodního rejstříku".
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, že návrh obstojí po stránce formální, může jej zkoumat i po stránce věcné.
Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. To mimo jiné znamená, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její bezprostřednost, takže pokud by ji podal ten, kdo napadeným zásahem orgánu veřejné moci nebyl bezprostředně ve svých základních právech nebo svobodách postižen, jednalo by se o osobu, které je k podání návrhu zjevně neoprávněná.
V daném případě stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byl proveden zápis v obchodním rejstříku. Jak však Ústavní soud judikoval již dříve (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 185/98, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, str. 331; usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. I. ÚS 75/2000, nepublikováno), v řízení před rejstříkovým soudem se nerozhoduje o právech nebo povinnostech akcionářů, nýbrž toliko o právech nebo povinnostech podnikatelského subjektu zapsaného či zapisovaného do obchodního rejstříku. Stěžovatel v postavení akcionáře předmětných společností tedy nebyl účastníkem takového řízení před rejstříkovým soudem a není proto ani oprávněn, aby proti citovanému usnesení rejstříkového soudu ústavní stížnost podal (obdobně - byť nikoliv ve věcech rejstříkového řízení - judikoval Ústavní soud např. v usneseních sp. zn. III. ÚS 363/01, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 23, str. 389; sp. zn. III. ÚS 137/96, tamtéž, sv. 6, str. 593).
Protože tedy stěžovatel nebyl v řízení před rejstříkovým soudem účastníkem řízení, Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], aniž stěžovatele vyzval k odstranění vady ústavní stížnosti, kterou je absentující právní zastoupení, neboť by to s ohledem na povahu souzené věci bylo nadbytečné a nepřiměřeně formalistické.
Protože stěžovatel jako fyzická osoba není v řízení o abstraktní kontrole norem oprávněn k podání samostatného návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení, nýbrž tak může učinit toliko spolu s ústavní stížností v řízení o konkrétní kontrole norem [ustanovení § 64 odst. 1 písm. d), § 74 zákona o Ústavním soudu], sdílí podle ustálené judikatury Ústavního soudu návrh na zrušení zákona (nebo jeho některých ustanovení) osud odmítnuté ústavní stížnosti, spolu s níž byl podán. To se týká i souzené věci.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. 9. 2002
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj