Přehled
Usnesení
I. ÚS 289/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2002, sp. zn. 8 To 66/02, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2002, sp. zn. Nt 319/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 1, čl. 2, čl. 37 odst. 3, 4, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy České republiky domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2002, sp. zn. 8 To 66/02, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2002, sp. zn. Nt 319/99. Naposled citovaným usnesením rozhodl Městský soud v Praze podle ust. § 380 odst. 1 trestního řádu za použití ust. § 383 trestního řádu, že je přípustné vydání stěžovatele - státního občana Italské republiky - (t. č. vydaného na základě povolení ministra spravedlnosti ČR ze dne 22. 11. 2000 do Italské republiky) pro trestný čin podle čl. 10 a 12 zákona č. 497/1974 Sb. Italské republiky, kterého se měl dopustit tím, že ve spolupachatelství za účelem zavraždění L. G. dne 18. 9. 1997 v Neapoli společně s pachateli této vraždy přechovával střelné zbraně, včetně speciálního revolveru ráže 38 s příslušnou municí, a to s vícero osobami, a zbraně nosil na místě veřejně přístupném. Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení zamítl.
Právní zástupkyně stěžovatele v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedla, že napadená rozhodnutí jsou podle jejího názoru v rozporu s trestním řádem, konstantní judikaturou a Evropskou úmluvou o vydávání (č. 549/1992 Sb.). Soudům vytýká údajně neúplná a nesprávná skutková zjištění, porušení práva na obhajobu, neboť prý bylo rozhodováno, aniž byl uvědoměn stěžovatel, a ohrazuje se proti závěru, že stížnost proti usnesení Městského soudu nebyla odůvodněna. Právní zástupkyně stěžovatele dále konstatovala, že jestliže se osoba, která má být vydána do ciziny, na území České republiky již nezdržuje, nelze rozhodovat o přípustnosti jejího vydání podle ust. § 380 odst. 1 trestního řádu. Soudy obou stupňů podle ní pochybily i v tom, že dospěly k závěru, že o věci má být rozhodováno v původním řízení, pod původní spisovou značkou. Podle jejího názoru bylo tehdejší vydávací řízení pravomocně skončeno a mohla by být jedině projednávána dodatečná žádost o trestní stíhání.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhl její odmítnutí, stejně jako Městský soud v Praze, když oba soudy nesouhlasily s jednotlivými výhradami stěžovatele.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud z veškerých shromážděných podkladů k danému případu, zejména ze samotných napadených rozhodnutí obecných soudů zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2000, sp. zn. Nt 319/99, ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 8 To 148/2000, bylo rozhodnuto, že vydání stěžovatele do Italské republiky je přípustné pro skutky, uvedené v tomto rozhodnutí. Ministr spravedlnosti poté svým rozhodnutím ze dne 22. 11. 2000 povolil vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Italské republiky, které bylo realizováno dne 7. 12. 2000, kdy byl vydávaný předán Italské policejní eskortě Interpolu Řím. Orgány Italské republiky následně urgovaly vydání stěžovatele i pro trestný čin, uvedený v napadeném rozhodnutí, o což již italská strana původně řádně žádala, tento skutek však nebyl tehdy pojat do návrhu Městského státního zástupce v Praze. Toto pochybení bylo napraveno doplňujícím návrhem Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 5. 2. 2002, na základě kterého bylo rozhodnuto, jak výše uvedeno. Vrchní soud konstatoval, že soud prvního stupně rozhodoval na podkladě řádného návrhu státního zástupce a nic mu nebránilo v tom, aby použil jako důkaz materiály, předložené při podání původního návrhu ze dne 6. 3. 2000. Pokud jde o námitku právní zástupkyně stěžovatele, že Vrchní soud v Praze nepřihlédl k odůvodnění její stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zjištěno, že odůvodnění bylo předloženo Městskému soudu v Praze dne 24. 4. 2002 a vrchní soud je obdržel 30. 4. 2002. V době rozhodování dne 26. 4. 2002 tedy vrchní soud odůvodnění k dispozici neměl. Jelikož však od rozhodnutí soudu prvního stupně v té době uplynula doba více než 7 týdnů, obhájkyně soudu nesdělila, do kdy hodlá stížnost odůvodnit (sama připouští, že tak učinila až ve lhůtě 17 dnů od doručení napadeného usnesení Městského soudu v Praze), lze postup obecných soudů s přihlédnutím ke specifikům zkoumaného případu akceptovat.
Se závěry ve věci samé je možno se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem není být další instancí v systému všeobecných soudů, perfekcionisticky přezkoumávající veškerá možná či tvrzená pochybení těchto soudů v oblasti jednoduchého práva, ale jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele. K takové situaci v dané věci podle zjištění Ústavního soudu rozhodně nedošlo. Námitky právní zástupkyně stěžovatele, pokud jim lze přiznat jistou relevanci, nedosahují ústavní roviny a nemohou vést k vyhovění ústavní stížnosti.
Podstatou věci nebyly otázky viny a trestu stěžovatele, ale pouze průběh tzv. extradičního řízení. I nad rámec konkrétní ústavněprávní argumentace se Ústavní soud v podobných případech jako soudní orgán ochrany ústavnosti zaměřuje v souladu se svou kompetencí a shora naznačeným důrazem na možné nejzávažnější důsledky takových rozhodnutí, zejména na otázku, zda by nemohlo vydáním stěžovatele dojít k tomu, že bude v konkrétním státě podroben mučení či nelidskému a ponižujícímu zacházení. V daném případě je podle názoru Ústavního soudu zjevné, že Italská republika je demokratickým právním státem, ve kterém stěžovateli nehrozí žádné podobné zacházení, které by bylo v rozporu s ústavními předpisy obou zemí a příslušnými mezinárodními smlouvami.
Pouze pro úplnost lze doplnit, že při rigorózním výkladu principu subsidiarity ústavní stížnosti ve smyslu ust. § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, by bylo možno ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou, jelikož v petitu nenapadá rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání stěžovatele k trestnímu stíhání. Vzhledem ke shora popsaným zvláštnostem zkoumaného případu a skutečnosti, že k faktickému vydání stěžovatele na podkladě rozhodnutí ministra spravedlnosti již došlo, Ústavní soud případ přezkoumal, nezjistil však v postupu obecných soudů žádné pochybení, zasahující svými důsledky do ústavně chráněné sféry.
Jelikož Ústavní soud neshledal, že by postupem a rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení stěžovatelových základních práv nebo svobod, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 8. července 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu