I.ÚS 371/02 — K rozhodování o vazbě; k nutnosti řádně odůvodnit rozhodnutí o vazbě

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní
stížnosti stěžovatele D. D. D., zastoupeného advokátem Mgr. M. S.,
proti usnesení Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku
ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 3 Zt 1699/2000, a proti usnesení
Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 6 Nt
501/2002, takto:

Odůvodnění
I.
Shora označeným usnesením státní zástupce Okresního státního
zastupitelství ve Frýdku-Místku rozhodl, že se stěžovatel
ponechává i nadále ve vazbě.

V odůvodnění tohoto usnesení státní zástupce především uvedl,
že stěžovateli bylo sděleno obvinění z trestného činu nedovoleného
překročení státní hranice spáchaného ve prospěch zločinného
spolčení § 171a odst. 1 a odst. 2 písm. b), c) trestního zákona
a z trestného činu účasti na zločinném spolčení § 163a odst. 1
trestního zákona. Této trestné činnosti se stěžovatel měl dopustit
(společně s dalšími spoluobviněnými) tím, že se v období přibližně
od konce roku 2000 do dubna 2001 podílel na činnosti zločinného
spolčení mezinárodního charakteru, které mělo dlouhodobý
charakter, vnitřní rozvinutou organizační strukturu, přesné
rozdělení funkcí a dělbu činností, a které bylo výlučně zaměřeno
na dosahování finančního zisku soustavným pácháním závažné úmyslné
trestné činnosti, a to nelegálním převáděním osob z tzv. třetích
zemí do západní Evropy. Usnesením Okresního soudu ve
Frýdku-Místku ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 6 Nt 161/2001, byl
stěžovatel z důvodů uvedených v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a),
b), c) trestního řádu vzat do vazby s tím, že počátek běhu vazební
lhůty započal běžet dne 23. 4. 2001. Usnesením Okresního státního
zastupitelství ve Frýdku-Místku ze dne 10. 1. 2002, sp. zn. 3 Zt
1699/2000, bylo rozhodnuto podle § 71 odst. 2, 2. věta trestního
řádu o odpadnutí důvodu vazby uvedeného v § 67 písm. b) trestního
řádu.
Státní zástupce shledal v napadeném usnesení další trvání
tzv. útěkového vazebního důvodu dle ustanovení § 67 písm. a)
trestního řádu v tom, že stěžovatel je cizinec, který se dopouštěl
trestné činnosti v úzkém kontaktu s dalšími cizinci, žijícími mimo
území ČR. Stěžovatel prý byl jeden z hlavních organizátorů
zločinného spolčení, hrozí mu závažný trest nepodmíněného odnětí
svobody a existuje proto údajně obava, že by se po propuštění
z vazby skrýval nebo že by utekl, a tím by se snažil zmařit účel
trestního stíhání, a to "i přes určité rodinné a osobní vztahy,
které jej váží k místu stávajícího trvalého bydliště".

Existenci tzv. předstižného vazebního důvodu § 67 písm. c)
trestního řádu odůvodnil státní zástupce poukazem na to, že se
stěžovatel dopouštěl trestné činnosti s úmyslem získat značný
finanční prospěch a páchání předmětné trestní činnosti se stalo
podstatným zdrojem jeho finančních příjmů. Stěžovatel prý udržoval
kontakty na další osoby zabývající se obdobnou trestnou činností,
které žijí mimo území ČR nebo jsou stíhány na svobodě, "z čehož
lze dovozovat, že v případě propuštění z vazby na svobodu by
obviněný ve spolupráci s těmito osobami opakoval trestnou činnost,
pro kterou je stíhán".

Okresní soud ve Frýdku-Místku napadeným usnesením stížnost
stěžovatele (a dalších šesti obviněných) proti citovanému usnesení
Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku zamítl.

V jeho odůvodnění okresní soud toliko konstatoval, že důvody
vazby u jednotlivých obviněných i nadále přetrvávají a že
napadenému usnesení státního zástupce nelze vytknout žádné
pochybení. K časovému sledu rozhodování o vazbě uvedl, že podle
zákona č. 265/2001 Sb., kterým byl novelizován trestní řád, ve
věcech, kde vazba započala přede dnem účinnosti tohoto zákona,
začnou běžet lhůty, v nichž je třeba rozhodnout o dalším trvání
vazby, až ode dne účinnosti tohoto zákona (čl. II závěrečných
a přechodných ustanovení). V daném případě byl prý proto státní
zástupce povinen rozhodnout nejpozději do 5. 4. 2002; podle § 71
odst. 3 trestního řádu "jestliže doba trvání vazby v přípravném
řízení dosáhne 3 měsíců, je (totiž) státní zástupce povinen do 5
pracovních dnů po uplynutí této doby rozhodnout, zda se obviněný
ponechává i nadále ve vazbě nebo zda se z vazby propouští na
svobodu". Lhůta k rozhodnutí začala plynout od 1. 1. 2002 a její
konec připadl na den 1. 4. 2002. Státní zástupce rozhodl v daném
případě již dne 28. 3. 2002, usoudiv, že ustanovení § 71 odst. 3
trestního řádu nevylučuje, aby předmětné usnesení bylo vydáno
ještě před uplynutím uvedené lhůty. Tento právní názor zaujal
i Okresní soud ve Frýdku-Místku.

II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítl, že napadené
usnesení Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku nebylo
učiněno ve lhůtě stanovené v § 71 odst. 3 trestního řádu. Z dikce
tohoto ustanovení prý totiž vyplývá, že rozhodnutí o ponechání ve
vazbě může státní zástupce učinit nejdříve po uplynutí 3 měsíců
trvání vazby v přípravném řízení, nejpozději však 5. pracovní den
po uplynutí této lhůty. O dalším trvání vazby prý je proto nutno
rozhodnout pouze ve lhůtě, začínající běžet prvního dne
následujícího po uplynutí 3 měsíců vazby a končící 5.
následujícího pracovního dne a "mimo tuto lhůtu není možno
rozhodnout". Stěžovatel tvrdí, že v jeho případě doba 3 měsíců
vazby v přípravném řízení uplynula již v roce 2001 a proto začala
citovaná lhůta státního zástupce běžet dne 1. 1. 2002 a skončila
dnem 7. 1. 2002. Stěžovatel podotýká, že pro rozhodnutí o trvání
vazby by lhůta nebyla zachována ani tehdy, jestliže by byla lhůta
3 měsíců vazby počítána od 1. 1. 2002.

Stěžovatel dále uvádí, že státní zástupce nesprávně posoudil
zákonnost dosavadního trvání vazby, jestliže uvedl, že vazba byla
prodloužena usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8.
10. 2001, sp. zn. 6 Nt 260/2001. Nálezem Ústavního soudu sp. zn.
I. ÚS 381/01 ze dne 30. 10. 2001 byla totiž zrušena usnesení
Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 6 Nt
161/2001, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5.
2001, sp. zn. 1 To 388/2001, "a tím byla zrušena i všechna
rozhodnutí na ně navazující, zejména tedy i uvedené rozhodnutí
o prodloužení vazby". Za této situace prý měl státní zástupce
stěžovatele propustit na svobodu, protože již v roce 2001 trvala
vazba v přípravném řízení dobu delší než 6 měsíců.

Stěžovatel poukazuje rovněž na to, že odůvodnění obou
napadených usnesení jsou nepřezkoumatelná, jelikož nesplňují
náležitosti ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu.

Stěžovatel závěrem uvádí, že napadenými usneseními byl
porušen čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto navrhl, aby
byla obě napadená usnesení zrušena.

Stěžovatel souhlasí s upuštěním od ústního jednání před
Ústavním soudem.

III.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje
všechny zákonem stanovené procesní náležitosti a předpoklady,
přistoupil k projednání a rozhodnutí věci samé. Vyžádal si spis
Okresního soudu ve Frýdku-Místku zn. 6 Nt 501/2002 a požádal
o vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení - Okresní státní
zastupitelství ve Frýdku-Místku a Okresní soud ve Frýdku-Místku.

Okresní státní zastupitelství ve Frýdku-Místku nesouhlasí
s právním názorem stěžovatele ohledně výkladu ustanovení § 71
odst. 3 trestního řádu a tvrdí, že státní zástupce může
o ponechání obviněného ve vazbě rozhodnout ještě před uplynutím
3 měsíců trvání vazby. Rovněž se domnívá, že lhůta 3 měsíců trvání
vazby v případech, kdy byl obviněný vzat do vazby před novelou
trestního řádu (tj. před 1. 1. 2002) počíná běžet teprve dnem
účinnosti této novely. Nejzazší termín pro rozhodnutí státního
zástupce tak byl den 8. 4. 2002. Státní zastupitelství dále
namítá, že nálezem citovaným ve stížnosti nezrušil Ústavní soud
usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. 10. 2001, sp.
zn. 6 Nt 260/2001, kterým byla prodloužena lhůta trvání vazby
stěžovatele, neboť citované rozhodnutí Ústavního soudu takový
výrok neobsahuje. Státní zastupitelství nesouhlasí ani
s tvrzením, že jeho (napadené) usnesení je nepřezkoumatelné.

Účastník řízení souhlasí s upuštěním od ústního jednání před
Ústavním soudem.

Okresní soud ve Frýdku-Místku ve svém vyjádření k ústavní
stížnosti toliko uvedl, že v souzené věci k protiústavnímu zásahu
do práv stěžovatele nedošlo a že tvrzení stěžovatele považuje za
účelové. Okresní soud souhlasí s upuštěním od ústního jednání před
Ústavním soudem.

IV.
Ústavní stížnost je důvodná, byť toliko z jedné příčiny, jíž
se stěžovatel dovolává.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je
ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy
obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat
dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně
zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud
tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace
"jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže
současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž
Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti
jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně
obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení
některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např.
nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež
je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý
formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody)"
(nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů
a usnesení, sv. 17, str. 235).

V rámci těchto obecnějších úvah Ústavní soud připomíná, že se
ve své ustálené judikatuře již opakovaně zabýval otázkou
ústavnosti tzv. vazebních rozhodnutí. Přitom vycházel především ze
skutečnosti, že obsahem právního institutu vazby je vymezení
ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného
s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního
řízení. Vazba tedy představuje toliko nezbytné omezení osobní
svobody, u něhož platí princip presumpce neviny. Smyslem tohoto
omezení je umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnění
a ukončení tohoto řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96,
Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 156). Ústavní
soud podotýká, že na tomto právního názoru nic nezměnila ani
novelizace trestního řádu, provedená zákonem č. 265/2001 Sb.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že
(1.) okresní státní zástupce rozhodl o ponechání stěžovatele ve
vazbě mimo zákonem stanovenou lhůtu, že (2.) již v roce 2001
trvala vazba v přípravném řízení dobu delší než 6 měsíců a že
(3.) odůvodnění obou napadených usnesení jsou nepřezkoumatelná.

(1.-2.) K první a druhé skupině námitek Ústavní soud
především poukazuje na dikci ustanovení § 71 odst. 3 trestního
řádu. Tento předpis stanoví, že "jestliže doba trvání vazby
v přípravném řízení dosáhne tří měsíců, je státní zástupce povinen
do pěti pracovních dnů po uplynutí této doby rozhodnout, zda se
obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se z vazby
propouští na svobodu". Stěžovatel z tohoto znění dovozuje, že
rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě může státní zástupce
učinit až po uplynutí zmíněné doby 3 měsíců a ve skutečnosti, že
státní zástupce rozhodl ještě před uplynutím této doby (28. 3.
2002), spatřuje protiústavní zásah.

S touto argumentací se však Ústavní soud nemůže ztotožnit.
Z dikce citovaného ustanovení totiž vyplývá toliko maximální doba
určená státnímu zástupci k rozhodování o dalším trvání vazby,
kterou nelze překročit, není však možné z ní dovozovat, že
předmětné rozhodnutí nelze učinit v přiměřené době ještě před
vypršením zákonem stanovené doby tří měsíců. Obdobný názor zastává
rovněž uznávaná trestněprocesní literatura (viz
Šámal/Král/Baxa/Púry: Trestní řád - komentář - díl I., 4. vyd., C.
H. Beck, str. 403).

K tvrzení stěžovatele, že doba trvání vazby v jeho případě
uplynula již v roce 2001 a že proto lhůta pro státního zástupce
pro vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby skončila dnem 7. 1.
2002, odkazuje Ústavní soud na ustanovení čl. II odst. 4
závěrečných a přechodných ustanovení k zákonu č. 265/2001 Sb.,
podle něhož "ve věcech, kde vazba započala přede dnem účinnosti
tohoto zákona, začnou běžet lhůty, v nichž je třeba rozhodnout
o dalším trvání vazby, až ode dne účinnosti tohoto zákona tím není
dotčeno ustanovení o přípustném trvání vazby". Stěžovatel si je
sice tohoto ustanovení vědom, nicméně upozorňuje na část věty za
středníkem, z níž dovozuje, že doba tří měsíců vazby v přípravném
řízení uplynula již v roce 2001 a proto prý stěžovatel měl být
propuštěn na svobodu.

Ústavní soud zastává názor, že stěžovatel chybně zaměňuje dvě
rozdílné skutečnosti: zákonem stanovenou lhůtu pro státního
zástupce k rozhodování o dalším trvání vazby a dobu přípustného
trvání vazby. Jinými slovy vyjádřeno, v souzené věci ve smyslu
citovaného ustanovení (část věty před středníkem) začala běžet
lhůta pro státního zástupce k vydání předmětného rozhodnutí dnem
nabytí účinnosti zákona č. 265/2001 Sb., tedy dnem 1. 1. 2002.
Celková doba vazby je upravena v ustanovení § 71 odst. 8 trestního
řádu, přičemž překročení této lhůty nenamítá ani sám stěžovatel.

Ústavní soud tedy shledal, že námitky stěžovatele, týkající
se tvrzeného nerespektování kogentních zákonných lhůt pro státního
zástupce k vydání napadeného rozhodnutí, nejsou důvodné.

Jako nedůvodnou odmítl Ústavní soud rovněž námitku
stěžovatele ohledně "automatického" zrušení rozhodnutí,
navazujících na Ústavním soudem zrušená usnesení obecných soudů
(nález sp. zn. I. ÚS 381/01). Předmětná "navazující rozhodnutí"
totiž představují relativně samostatná rozhodnutí obecných soudů,
která by musel Ústavní soud výslovně derogovat. To však neučinil.
Navíc otázka platnosti těchto rozhodnutí zjevně není z hlediska
posuzování ústavnosti usnesení napadených touto ústavní stížností
rozhodující, neboť Ústavní soud v tomto řízení nehodnotí správnost
a ústavnost postupu státního zástupce v roce 2001 ve vztahu
k existenci vazby stěžovatele, nýbrž rozhodnutí o dalším trvání
vazby stěžovatele, navazující především na usnesení Okresního
soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 6 Nt
161/2001, kterým byl stěžovatel vzat do vazby.

(3.) Ústavní soud však dospěl k závěru, že je důvodná námitka
stěžovatele ohledně tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného
usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku.

V této souvislosti Ústavnímu soudu nezbývá než opětovně
připomenout, že rozhodnutí o vazbě představuje výrazný zásah do
osobní svobody jedince (čl. 8 Listiny), při němž je proto nutno
postupovat značně restriktivně. Právě z tohoto hlediska Ústavní
soud - v obecné rovině - považuje za velmi významné, aby vazební
rozhodnutí obecného soudu bylo náležitě odůvodněno. Ústavní soud
totiž již dříve ve své ustálené praxi vyložil, že "z hlediska
stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného
a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci
(v daném případě povinnost plynoucí z ustanovení § 125 ve spojení
s § 138 trestního řádu) jednou ze základních podmínek ústavně
souladného rozhodnutí. S ohledem na význam ústavně zaručených
základních práv včetně práva na osobní svobodu, případně
s ohledem na závažnost zásahu do tohoto práva, požadavek zákonem
vyžadovaného způsobu odůvodnění rozhodnutí, jímž k jeho omezení
dochází, je o to důrazněji důvodný, a proto také jen povšechné
a obecné odůvodnění rozhodnutí, jimž je osobní svoboda omezena,
není v souladu s ústavním pořádkem republiky" (nález sp. zn. III.
ÚS 103/99, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů
a usnesení, sv. 17, str. 121).

Z těchto právních názorů vycházel Ústavní soud rovněž
v souzené věci. Připomíná, že obdobné závěry zformuloval již ve
svém dřívějším nálezu ve věci stěžovatele (sp. zn. I. ÚS 381/01)
a že je příslušné orgány státní moci (tedy státní zástupce
a okresní soud) měly respektovat. Podle ustanovení § 67 odst. 1
trestního řádu totiž smí být obviněný vzat do vazby "jen tehdy,
jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností
vyplývá důvodná obava" z naplnění některého z důvodů vazby. Přitom
je již z povahy věci zřejmé, že nelze požadovat, aby soud činil
naprosto jistý závěr o tom, že nebude-li obviněný vzat do vazby,
dopustí se některého z jednání, upraveného v citovaném ustanovení.
Na druhé straně je však nutno nejen z ústavně právního, nýbrž
i z trestněprocesního hlediska požadovat, aby vazební rozhodnutí
byla odůvodněna dostatečně konkrétními skutečnostmi, z nichž lze
na zmíněnou obavu usuzovat.

V souzené věci však z uvedených hledisek citované usnesení
okresního soudu neobstojí. Jestliže totiž okresní státní zástupce
alespoň v základních rysech vyložil další existenci zmíněných
vazebních důvodů, je v případě napadeného usnesení okresního soudu
nutno konstatovat, že se k existenci jednotlivých vazebních důvodů
nevyjádřil vůbec. Přitom z dikce ustanovení § 72 odst. 1 trestního
řádu ve spojení s § 146a odst. 1 písm. a) stejného zákona je
zřejmé, že soudce byl v tomto případě povinen i v přípravném
řízení zkoumat existenci vazebních důvodů a své rozhodnutí
náležitě odůvodnit. V tomto směru platí pro rozhodnutí o dalším
trvání vazby stejné zásady jako pro rozhodnutí, jímž je obviněný
do vazby vzat (srov. výše).

Jako obiter dictum Ústavní soud zdůrazňuje, že povinnost
jmenovaných orgánů státní moci svá rozhodnutí náležitě odůvodnit
vyvstala v tomto konkrétním případě i z toho důvodu a o to více
- že Ústavní soud citovaným nálezem zrušil dřívější vazební
rozhodnutí, vydaná ve vztahu k osobě stěžovatele, a to právě
proto, že tato rozhodnutí byla pro nedostatečné odůvodnění
nepřezkoumatelná.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené
usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku pro jeho rozpor s čl.
8 odst. 2, 5 a s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
zrušil.

Část ústavní stížnosti, brojící proti usnesení státního
zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku,
Ústavní soud zamítl. V dané fázi řízení je totiž v prvé řadě věcí
obecného soudu, aby trvání vazebních důvodů znovu náležitě
posoudil a aby v řízení o stížnosti proti napadenému usnesení
okresního státního zástupce své rozhodnutí dostatečně konkrétně
- a tedy řádně - odůvodnil.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 16. října 2002